ECLI:CZ:NS:2001:22.CDO.1800.2001.1
sp. zn. 22 Cdo 1800/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobců: A/ Obce Č., B/ Hasičského sboru v Č., obou zastoupených advokátem a C/ České republiky - Okresního úřadu v Praze - východ, proti žalovanému J. S., zastoupenému advokátem, o umožnění vstupu na pozemek, vedené u Okresního soudu Praha - východ pod sp. zn. 9 C 10/95, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. května 1999, čj. 26 Co 273/96-92, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 26. května 1999, čj. 26 Co 273/96-92, potvrdil rozsudek Okresního soudu Praha - východ (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 4. dubna 1996, čj. 9 C 10/95-57, ve znění, že „žalovaný je povinen umožnit žalobcům vstup na pozemek parcelního čísla 38/1 - zahrada v Č. za účelem opravy jižní štítové zdi hasičské zbrojnice na sousedním pozemku parcelního čísla 38/2 - zastavěná plocha v Č. žalovanému termín opravy nejpozději sedm dnů předem, do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku“, a kterým bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Soudy vyšly ze skutečnosti, že žalobci byli k podání žaloby aktivně legitimováni, neboť vlastníkem pozemkové parcely č. 38/2 v k. ú. Č., na níž se nachází budova hasičské zbrojnice, dříve stodola, je Česká republika - Okresní úřad Praha - východ. Hasičský sbor v Č. vystupoval ve věci jako další žalobce, protože je uživatelem stavby o jejíž opravu jde. Nezbytnost opravy této stavby pro vlastníka, resp. uživatele, vyplynula z jeho přirozené povinnosti o ni pečovat. Opravy by nepředstavovaly změnu původního stavebně-technického charakteru stavby a nutnost oprav nebyla zpochybněna. Soudy žalobě vyhověly s odkazem na ustanovení §127 odst. 3 občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“). Výrok ukládající žalovanému povinnost umožnit přístup k uvedené budově přes jeho pozemek soudy shledaly vykonatelným jak z hlediska formulace konkrétní povinnosti, tak z hlediska určení konkrétních osob. Soudy nepovažovaly za významnou skutečnost, že žalovaný uplatnil ohledně hasičské zbrojnice, dříve stodoly, restituční nárok, neboť o něm probíhá u příslušného orgánu samostatné řízení a tento nárok nelze v daném řízení řešit jako předběžnou otázku. Uzavřely, že pokud by restituční nárok žalovaného byl shledán oprávněným, byli by všichni žalobci podle zákona č. 87/1991 Sb., resp. zákona č. 229/1991 Sb. v postavení povinné osoby s povinností nakládat s nemovitostí s péčí řádného hospodáře. O návrhu na připuštění dovolání, podaném žalovaným v rámci odvolacího řízení, odvolací soud nerozhodl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §239 odst. 2 občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „OSŘ“) a uplatňuje dovolací důvody ve smyslu §241 odst. 3 písm. c) a d) OSŘ. K otázce aktivní legitimace žalobců namítá, že pouze jeden ze žalobců může být oprávněn dožadovat se přístupu na cizí pozemek k provedení opravy nemovitosti. Stejně nesprávný je závěr soudu, že by v restitučním řízení byli všichni tři žalobci povinnými osobami. Je nepochybné, že vlastníkem nemovitostí je Česká republika - Okresní úřad Praha - východ. Nelze ale přijmout závěr, že právo hospodaření k nim patří Obci Č., když v katastru nemovitostí je právo hospodaření zapsáno pro MNV Č. Obec Č. není právním nástupcem uvedeného MNV, neboť to nelze, jak činí soud, ze zákona č. 367/1990 Sb., o obcích, dovodit. Pokud toto právo svědčilo uvedenému MNV, svědčilo mu jako státnímu orgánu, který vykonával správu. Obec je ale samostatnou právnickou osobou, a pokud obce vykonávají státní správu, pak v rámci tzv. přenesené působnosti. I kdyby bylo připuštěno, že obec, jako orgán státní správy, je právním nástupcem MNV a svědčí jí právo hospodaření k předmětným nemovitostem, nemohla by v řízení vystupovat jako samostatná právnická osoba, ale jako orgán státní správy vykonávající státní správu v přenesené působnosti. Takový účastník řízení by musel být označen „ČR - Obecní úřad Č.“ a ČR by v řízení musel zastupovat jen jeden orgán. Byl-li by názor soudu, že Obec Č. je v oblasti práva hospodaření s nemovitostmi právním nástupcem MNV Č., správný, pak by zde nebyl důvod, aby na budově, k níž má právo hospodaření obec, prováděl jakékoliv stavební úpravy stát jako vlastník. Zcela zjevně není v dané věci aktivně legitimován Hasičský sbor Č., neboť pokud nemá právní titul k užívání předmětné nemovitosti, přestože ji užívá, nemůže se účinně domáhat vstupu na cizí pozemek za účelem provedení oprav. Další právní otázkou je rozsah omezení, rozsudkem žalovanému uložený, který je nepřiměřeně široký a představuje zásah do soukromého a rodinného života žalovaného, garantovaného Listinou základních práv a svobod. Podle názoru dovolatele by neměl být umožněn přístup na jeho pozemek v časných ranních hodinách a o víkendech. Souhlasí s tím, že v daném řízení nebylo možno se prejudiciálně zabývat oprávněností jeho restitučního nároku, ale soud měl uvážit povinnost vydat nemovitosti ve stavu, v jakém se nacházely v době, kdy restituční zákony nabyly účinnosti. V této souvislosti vyslovuje názor, že nebylo prokázáno, že by oprava zdi hasičské zbrojnice byla nevyhnutelná, když nejde o řešení kritického nebo nouzového stavu. Nejde v této souvislosti jen o otázku skutkovou, ale i právní, neboť by bylo na místě sjednocujícím způsobem vyložit ustanovení restitučních předpisů ve smyslu, kde je hranice mezi povinností povinného neprovádět úpravy věcí, jejichž vydání přichází v úvahu a péčí řádného hospodáře o takové věci. Tuto otázku soudy interpretovaly v daném případě v jeho neprospěch. Navrhuje, aby dovolací soud tento rozsudek zrušil a věc odvolacímu soudu vrátil k dalšímu řízení.
K dovolání se vyjadřují žalobci A) a B). Ztotožňují se se závěry obou soudů. K podání žaloby byli aktivně legitimováni všichni tři žalobci. Vlastníkem nemovitosti, která má být opravena, je Česká republika - Okresní úřad Praha - východ, protože o ní je veden restituční spor, o němž probíhá řízení před Pozemkovým úřadem P. Pokud jde o právo hospodaření Obce Č. s uvedenou nemovitostí v návaznosti na otázku právního nástupnictví po bývalém MNV Č., odkazují na §68 odst. l zákona č. 367/1990 Sb., a na skutečnost, že Obecní úřad v Č. nemá právní subjektivitu. K předání předmětné budovy do užívání Hasičskému sboru v Č. došlo již v roce 1960 a v roce 1988 vydal tamní MNV stavební povolení k její stavební úpravě. Oprava směřuje k odstranění jejího kritického stavu a je nezbytná, neboť stroje a zařízení z budovy bylo třeba přestěhovat do náhradních prostor, když hrozilo jejich poškození. Aktuálnost řešení je dána skutečností, že první odmítavé stanovisko ke vstupu na pozemek žalovaného za účelem odstranění vad budovy je již z 12. 9. 1990. Navrhují, aby dovolání bylo zamítnuto.
V dalším vyjádření žalobci uvedli, že opravu provedli z vnitřku budovy, takže spor se pro ně stal bezpředmětným a návrh na výkon rozhodnutí v této věci vzali zpět.
Nejvyšší soud v řízení o dovolání postupoval podle procesních předpisů, platných k 31. 12. 2000 (část dvanáctá, hlava první, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb.), tedy podle OSŘ ve znění před novelou provedenou tímto zákonem a zjistil, že dovolání není přípustné.
Podle §236 odst. l OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání podle §239 odst. 2 OSŘ, o které dovolatel přípustnost opírá, může být připuštěno jen pro řešení právních otázek (nikoliv tedy pro otázky skutkové), a to v případě, jde-li o rozhodnutí zásadního významu. O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam se jedná, je-li v něm řešena právní otázka, významná nejen pro rozhodnutí v dané konkrétní věci, ale obecně významná pro rozhodování soudů. Jde zpravidla o případy, kdy tato otázka není řešena jednotně v rozhodovací praxi vyšších soudů, například v publikovaném rozhodnutí Nejvyššího soudu, nebo ve stanovisku Nejvyššího soudu České republiky anebo v rozhodnutí nižšího soudu, které bylo za účelem sjednocení judikatury publikováno ve sbírce soudních rozhodnutí. Naopak za otázku zásadního právního významu nelze považovat takovou otázku, která byla v napadeném rozhodnutí řešena v souladu s ustálenou soudní praxí (viz rozhodnutí publikované pod č. C 23 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck).
V dané věci nejde o rozhodnutí, které by mělo po právní stránce zásadní význam. Otázka, kdo z žalobců měl právo žádat přístup na pozemek je otázkou, jejíž řešení nepřesahuje význam projednávané věci. Rozsah omezení žalovaného pak byl stanoven s ohledem na skutková zjištění, týkající se nutného rozsahu prací; pokud by toto skutkové zjištění bylo nesprávné, nešlo by o dovolací důvod, uvedený v §241 odst. 3 písm. d) OSŘ, který jedině může založit přípustnost dovolání podle §239 odst. 2 OSŘ. Také zjištění, zda v dané věci vyžaduje provedení oprav péče řádného hospodáře, vyžadovaná restitučními předpisy, je věcí konkrétního posouzení a skutkového zjištění, a nečiní z rozhodnutí odvolacího soudu rozhodnutí po právní stránce zásadní.
Dovolání tedy není přípustné, a to ani podle jiných než dovolatelem tvrzených ustanovení OSŘ. Proto nezbylo, než jej odmítnout [§243b odst. 4 OSŘ ve spojení s §218 odst. 1 písm. c) OSŘ].
Při rozhodování o náhradě nákladů řízení vyšel dovolací soud ze skutečnosti, že žalobci A) a B), zastoupeni advokátem, podali k dovolání písemné vyjádření. V tomto vyjádření se však nezabývali přípustností dovolání, takže nešlo o účelné bránění práva (§141 odst. 1 OSŘ). Zástupce žalobců se účastnil jednání v rámci dovolacího řízení, jehož účelem bylo zjistit, zda žalobci nehodlají provést práce na základě platného stavebního povolení a rozhodnutí o přístupu ke stavbě tak nenáleží stavebnímu úřadu podle §135 odst. 1 zák. č. 50/1976 Sb.; takový závěr nebylo možno učinit jen proto, že z formulací, užitých ve stavebním povolení, nebylo možno bez dalšího dovodit, že by i úprava štítové zdi sama o sobě podléhala stavebnímu povolení anebo ohlášení stavebnímu úřadu. Proto s přihlédnutím k §150 OSŘ a za použití §243c OSŘ bylo vysloveno, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. listopadu 2001
JUDr. Jiří S p á č i l, CSc., v.r.
předseda senátu