ECLI:CZ:NS:2001:22.CDO.1817.99.1
sp. zn. 22 Cdo 1817/99
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové, ve věci žalobců: A/ M. P., B/ B. P., C/ M. V., D/ B. V. a E/ S. B., všech zastoupených advokátem, proti žalovaným: l/ F. N. a 2/ L. Z., oběma zastoupeným advokátkou, o povinnosti strpět užívání pozemkové parcely č. 609/15 v k. ú. D., vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 9 C 361/93, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. dubna 1999, čj. 19 Co 1023/99-146, takto: :
I. Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. dubna 1999, čj. 19 Co 1023/99-146, jakož i rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. ledna 1999, čj. 9 C 361/93-128, se zrušují.
II. Řízení ve věci samé se zastavuje a věc se postupuje obci D.
III. Ohledně rozhodnutí o náhradě nákladů řízení se věc vrací Okresnímu soudu v Českých Budějovicích k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 19. ledna 1999, čj. 9 C 361/93-128, zamítl návrh „aby soud uložil odpůrcům strpět užívání pozemkové parcely č. 609/15 vedené ve zjednodušené evidenci - původní pozemkový katastr v katastrálním území D. navrhovatelům k jízdě silničními a jinými vozidly a k chůzi\". Dále rozhodl o povinnosti žalobců zaplatit náklady řízení.
Žalobci původně opírali právo užívat pozemek jako cestu o právo odpovídající věcnému břemeni, poté však žalobní tvrzení zcela změnili a nadále opírali žalobu v této části jen o existenci práva obecného užívání účelové komunikace. Okresní soud vyšel ze zjištění, že žalovaní jsou podílovými spoluvlastníky pozemkové parcely č. 609/15 zapsané v příslušném katastru nemovitostí, která jim byla vrácena k užívání Zemědělským družstvem H. dohodou o ukončení nájemního vztahu z 1. 10. 1992. Tento pozemek žalobci užívali jako příjezdovou cestu ke svým chatám bez jakéhokoliv omezení až do roku 1992, přičemž cesta nekončila u jejich chat, ale pokračovala do T., sloužila tedy místním občanům a v letech 1962 - 1968 i vojenskému útvaru č. 1738 v Č. B. V roce 1964 bývalý Místní národní výbor v D. uzavřel s tamním bývalým jednotným zemědělským družstvem, jako uživatelem předmětného pozemku, dohodu o jeho použití k přístupu k chatám, přičemž jde o jedinou přístupovou cestu. Obecní úřad v D. předmětný pozemek považoval za účelovou komunikaci ve smyslu §7 odst. l zákona č. 13/1997 Sb. o pozemních komunikacích, opačné stanovisko zaujal Okresní úřad v Č. B. Okresní soud dospěl k závěru, že o účelovou komunikaci nejde a návrh zamítl.
Odvolací soud shora označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupě a žalovaným uložil povinnost strpět užívání předmětného pozemku k jízdě silničními a jinými vozidly a k chůzi. Dále rozhodl o povinnosti žalovaných zaplatit náklady řízení před soudy obou stupňů. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a po vyhodnocení všech důkazů ve věci provedených dospěl k závěru, že žaloba byla podána důvodně. Zabýval se především otázkou, jaký charakter, z hlediska zařazení mezi komunikace, předmětný pozemek měl. Vyšel z ustanovení §3 odst. l zákona o pozemních komunikacích a konstatoval, že o zařazení komunikace do tzv. pasportu komunikací, vyjmutí komunikace z tohoto seznamu a o změně kategorie pozemní komunikace náleží rozhodnout příslušnému silničnímu správnímu úřadu. Působnost silničního správního úřadu ve věcech veřejně přístupných účelových komunikací vykonávají obce [§40 odst. 4 písm. c) cit. zákona] a bylo kompetenci silničního správního úřadu rozhodnout o tom, zda ten který pozemek se stal účelovou komunikací, či tohoto charakteru pozbyl. Takový akt by měl mít formu správního rozhodnutí. V daném případě obec přípisy z 13. 1. 1999 a 12. 11. 1997 toliko potvrdila, že předmětný pozemek sloužil jako účelová komunikace již od roku 1893 a tento stav byl potvrzen v roce 1962 při zpracování geometrického plánu na rozdělení parcely č. 609/13 v tamním katastru. Z tohoto sdělení obce nutno vycházet, přičemž naopak nelze vycházet z námitky žalovaných, že stanovisko obce nemá oporu v zápisech v evidenci nemovitostí a v katastru nemovitostí. Ve výpisu z katastru nemovitostí vedených na LV č. 118 pro obec a k. ú. D. není uvedeno označení předmětného pozemku. Z geometrického plánu z 24. 8. 1962 je však zřejmé, že parcela č. 609/15 byla označena jako cesta a tak vedena v knihovní vložce č. 201 pozemkové knihy. S odkazem na ustanovení §19 odst. l zákona o pozemních komunikacích uzavřel, že žalovaní bránili žalobcům ve výkonu práva užívat účelovou pozemní komunikaci a jejího plnohodnotného užívání bylo možno docílit toliko uložením povinnosti strpět užívání předmětného pozemku v souladu s citovaným zákonem.
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalovaní dovolání, jehož přípustnost opírají o ustanovení §238 odst. l písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „OSŘ\") a ve kterém uplatňují dovolací důvody ve smyslu §241 odst. 3 písm. c) a d) OSŘ ve znění před novelou č. 30/2000 Sb. Namítají, že předmětný pozemek je v jejich vlastnictví, v roce 1992 jim byl s dalšími pozemky vrácen k obhospodařování a byl veden na listu vlastnictví č.118 pro obec a k. ú. D. v kultuře „ostatní plocha\". Nebyl veden v pasportu místních komunikací obce D. Žalobci nebránili a nebrání v jeho užívání k přístupu k chatám. Odvolací soud nesprávně posoudil skutkový stav. Předmětný pozemek je široký pouze 2,8 m a jako přístupový pozemek může sloužit, mimo pozemek č. 273/2, jehož vlastníci nejsou účastníky řízení, jako přístupová cesta (s ohledem na poloměr zatáčení) k pozemku č. 274/2 žalobce S. B. Nebylo prokázáno, že předmětný pozemek má charakter místní resp. účelové komunikace. Jde o pozemek vrácený po ukončení nájmu zemědělským družstvem jejich vlastníkům. Odvolací soud nesprávně vyložil skutečnost, že by se dožadovali od uživatelů pozemku úhrady. Pozemek obhospodařují a udržují, jako vlastníci na to vynakládají náklady a z pohledu dalších uživatelů jde toliko o participaci na výhodách, nikoliv však na povinnostech. Navrhují, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobci se k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud v řízení o dovolání postupoval podle procesních předpisů, platných k 31. 12. 2000 (hlava první, bod 17 zák. č. 30/2000 Sb., tedy podle občanského soudního řádu ve znění před novelou, provedenou tímto zákonem - dále jen „OSŘ\"), a po zjištění, že dovolání je podáno osobami k tomu oprávněnými, je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ OSŘ, že jsou uplatněny dovolací důvody uvedené v §241 odst. 3 písm. c/, d/ OSŘ a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (§240 odst. 1, §241 odst. 1 OSŘ), dovoláním napadené rozhodnutí přezkoumal a shledal dovolání důvodným, byť ze zcela jiných důvodů, než jaké dovolatelé uplatňují.
V dané věci se žalobci domáhali ochrany práva obecného užívání účelové komunikace. Otázkou pravomoci soudu poskytovat ochranu právu obecného užívání pozemních komunikací se zabýval dovolací soud již v rozsudku ze dne 3. května 2000, sp. zn. 22 Cdo 178/99, publikovaném v Soudních rozhledech č. 10/2000; právní názor, vyslovený v tomto rozsudku, shledal správným i Ústavní soud v usnesení ze dne 8. listopadu 2000, sp. zn. II. ÚS 427/2000. Lze též poukázat na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. listopadu 2000, sp. zn. 22 Cdo 1868/2000, publikovaný v Právních rozhledech č. 2/2001, a poznámku k tomuto rozhodnutí publikovanou tamtéž.
Účelová komunikace (§7 zákona o pozemních komunikacích), je pozemní komunikací (§2 odst. 2 cit. zákona). V mezích zvláštních předpisů upravujících provoz na pozemních komunikacích a za podmínek stanovených tímto zákonem smí každý užívat pozemní komunikace bezplatně obvyklým způsobem a k účelům, ke kterým jsou určeny (dále jen \"obecné užívání\"), pokud pro zvláštní případy
nestanoví tento zákon nebo zvláštní předpis jinak (§19 odst. 1 cit. zákona). Podle §44 odst. 1 cit. zákona pokud tento zákon nestanoví jinak, postupuje se v řízení o věcech upravených tímto zákonem podle obecných předpisů o správním řízení. V §40 odst. 1 tohoto zákona se uvádí, že státní správu ve věcech dálnice, silnice, místní komunikace a veřejné účelové komunikace vykonávají silniční správní úřady, kterými jsou Ministerstvo dopravy a spojů a okresní úřady. Působnost silničního správního úřadu vykonávají v rozsahu stanoveném tímto zákonem též obce v přenesené působnosti. Podle §40 odst. 5 písm. c) zákona o pozemních komunikacích obce vykonávají působnost silničního správního úřadu ve věcech místních komunikací a veřejně přístupných účelových komunikací.
Obecné užívání pozemních komunikací není institutem soukromého práva, ale jde o veřejnoprávní oprávnění. Toto užívání se neopírá o občanskoprávní předpisy, ale o zákon o pozemních komunikacích (o tento zákon též odvolací soud opřel rozhodnutí ve věci). Z §44 odst. 1 tohoto zákona vyplývá, že v řízení o věcech upravených zákonem o pozemních komunikacích, tedy i o obecném užívání komunikací, se postupuje, nestanoví-li tento zákon jinak, podle obecných předpisů o správním řízení. Podle §7 odst. 1 a 2 OSŘ v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují soudy spory a jiné právní věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních, rodinných a z obchodních vztahů, pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány. Jiné věci projednávají a rozhodují soudy v občanském soudním řízení, jen stanoví-li to zákon. V občanském soudním řízení nelze projednávat a rozhodovat věci, upravené zákonem o pozemních komunikacích, které podle §44 odst. 1 tohoto zákona mají být projednány v řízení, provedeném podle obecných předpisů o správním řízení.
V dané věci se z rozhodnutí odvolacího soudu i z obsahu spisu podává, že působnost silničního správního úřadu v dané věci vykonává obec D. Tato obec je tedy příslušná k poskytnutí ochrany tvrzeného práva obecného užívání účelové komunikace podle zákona o pozemních komunikacích. Poskytnutí ochrany tomuto veřejnoprávnímu oprávnění není v pravomoci soudu. Řízení je tak postiženo vadou, uvedenou v §241 odst. 3 písm. a) ve spojení s §237 odst. 1 písm. a) OSŘ (bylo rozhodnuto ve věci, která nenáleží do pravomoci soudů), ke které dovolací soud přihlíží i bez návrhu (§242 odst. 3 OSŘ). Proto nezbylo, než rozsudek odvolacího soudu, jakož i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně zrušit, řízení zastavit a věc postoupit obci D.
Dovolací soud nemohl sám rozhodnout o nákladech řízení, neboť zrušením rozsudku soudu prvního stupně se vytvořil stav, kdy nebylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení včetně řízení týkajícího se nároků, uplatněných podle občanského zákoníku, o kterých bylo rozhodnuto v předcházejícím řízení. O těchto nákladech nemohl dovolací soud rozhodovat již proto, že občanskoprávní nároky, kterých se řízení týkalo, nebyly předmětem dovolacího řízení. V dalším řízení rozhodne okresní soud i o náhradě nákladů dovolacího řízení (§243d OSŘ).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 2. dubna 2001
JUDr. Jiří S p á č i l , CSc., v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Marcela Jelínková