ECLI:CZ:NS:2001:22.CDO.2021.2000.1
sp. zn. 22 Cdo 2021/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobců: A/ L. V. a B/ M. V., zastoupených advokátem, proti žalovaným: 1/ M. P., 2/ M. O. a 3/ J. O., všem, zastoupeným advokátem, o vyklizení pozemku, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 5 C 373/92-44, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. září 1998, čj. 15 Co 241/98-73, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalovaným na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.425,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejich právního zástupce.
Odůvodnění:
Okresní soud v Táboře (dále „soud prvního stupně\") rozsudkem ze dne 30. července 1997, čj. 5 C 373/92-44, zamítl návrh, „aby odpůrci byli povinni vyklidit a předat navrhovatelům zahradu č. p. 109/1 o výměře 611 m2, dále vyklidit parcelu č. 108 a č. 1593 v kat. úz. O. a zaplatit navrhovatelům částku 1.000,- Kč\". Dále rozhodl o povinnosti žalobců zaplatit soudní poplatek a nahradit žalovaným náklady řízení.
Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací rozsudkem ze dne 3. září 1998, čj. 15 Co 241/98-73, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (s uvedením nesprávného čj. 5 C 363/92-44) ve výroku o zamítnutí žaloby na uložení povinnosti žalovaným vyklidit a předat žalobcům zahradu parc. č. 109/1 o výměře 611 m2 v kat. úz. O. a ve výroku o náhradě nákladů řízení. Nedotčeným ponechal rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o zamítnutí návrhu na vyklizení parc. č. 108 a č. 1593 v kat. úz. O. a o zaplacení částky 1.000,- Kč. Rozhodl o nákladech odvolacího řízení a nepřipustil dovolání proti svému rozsudku.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobci, jako vlastníci pozemku č. 109/1 v O., který byl sdružen do užívání místního jednotného zemědělského družstva, uzavřeli s vědomím družstva v letech 1970 - 1973 s manžely P. ústní dohodu o jeho užívání jako záhumenku. V roce 1973 manželé P. projevili zájem o odkoupení předmětného pozemku, ale výsledkem jednání o tomto záměru bylo pouze vyplnění a podepsání „dotazníku a čestného prohlášení\", jako podkladu pro uzavření kupní smlouvy. Nebylo prokázáno, že by došlo k uzavření kupní smlouvy nebo k zaplacení kupní ceny za předmětný pozemek. První žalovaná se svým manželem, který zemřel v roce 1975, a poté spolu s dalšími žalovanými, pozemek užívali a osázeli ho ovocnými stromy. Okolo roku 1976, v souvislosti se zrušením záhumenků, se první žalobce dožadoval u manžela první žalované vrácení zmíněného pozemku, v roce 1991 žalobci k tomu vyzvali znovu první žalovanou a na jaře 1992 uzamkli plot, kterým pozemek ohraničili a od té doby pozemek žalovaní neužívají. Pozemek volně sousedí s pozemky č. 108 a č. 1593, které jsou ve vlastnictví obce O., přičemž pozemek č. 108 žalovaní užívali jako hnojiště. V příslušném katastru nemovitostí jsou jako vlastníci předmětného pozemku zapsáni žalobci. Soud věc posoudil z hlediska §126 odst. l občanského zákoníku (dále jen „ObčZ\") a uvedl, že žaloba na vyklizení předmětného pozemku není důvodná. V řízení bylo prokázáno, že žalovaní pozemek již neužívají a za jeho vyklizení nelze pokládat odstranění ovocných stromů, jež žalovaní na pozemku vysázeli. V této souvislosti soud prvního stupně s odkazem na §120 odst. l ObčZ uzavřel, že součástí věci je vše, co k ní podle povahy náleží a nemůže být odděleno, aniž by se tím věc znehodnotila. Trvalé porosty tvoří součást pozemku a sdílejí s ním jeho osud. Soud nezjistil, že by žalovaní jakýmkoliv způsobem narušovali vlastnické právo žalobců, a proto nelze žalobě na vyklizení vyhovět. Protože žalovaní zmíněný pozemek již delší dobu neužívali, není žaloba důvodná ani ohledně zaplacení 1.000,- Kč jako nájemného. Okresní soud neshledal důvodnou ani námitku žalovaných, že sporný pozemek vydrželi.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a s jeho právními závěry jak ve vztahu k otázce důvodnosti žaloby na vyklizení, tak k otázce vydržení vlastnického práva k předmětnému pozemku žalovanými. Odvolací soud uvedl, že žalovaní již několik let předmětný pozemek neužívají, nemají zde umístěny žádné movité věci a vlastnické právo žalobců tedy nenarušují, a to ani trvalými porosty. Žalovaným nelze uložit v rámci vyklizení povinnost porosty odstranit. Ze zásady, že porosty jsou součástí pozemku, existovaly výjimky, mezi něž patřilo ustanovení §49 odst. 2 zákona č. 162/1990 Sb., popř. úprava plynoucí ze zákona č. 90/1988 Sb., tyto zákony však neměly ustanovení, která by upravovala jejich zpětnou účinnost. K vysázení porostů došlo v průběhu 70. let, v tomto období platil zákon č. 49/1959 Sb., resp. zákon č. 122/1975 Sb., a žádný z těchto právních předpisů neobsahoval ustanovení o vlastnickém právu k porostům vzešlým na pozemku přiděleném občanovi do dočasného užívání. Návrhu žalobců na připuštění dovolání nevyhověl, neboť ve věci nebyla řešena otázka zásadního právního významu, když se „výkladem ustanovení §120 ObčZ z hlediska, zda jsou porosty součástí pozemku, judikatura v minulosti již zabývala\".
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalobci dovolání, jehož přípustnost opírají o §239 odst. 2 občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb.(dále jen „OSŘ\") a uplatňují dovolací důvod ve smyslu §241 odst. 3 písm. d) OSŘ. Neztotožňují se v právním názorem obou soudů, že porosty - ovocné stromy na předmětném pozemku, vysázené žalovanými, jsou jeho součástí, neboť podle §49 odst. 2 zákona č. 162/1990 Sb. porosty, které v době dočasného užívání pozemku vzešly, jsou majetkem uživatele, tedy žalovaných, jimž naposled svědčilo právo tento pozemek užívat na základě dohody či ujednání s družstvem, do něhož byl předmětný pozemek sdružen. Po skončení užívání bylo povinností uživatelů uvést pozemek do původního stavu, neboť nepochybně jiné ujednání mezi nimi a družstvem nebylo. Úprava zakotvená v ustanovení §49 odst. 2 zákona č. 162/1990 Sb. je, pokud jde o oddělení vlastnictví k pozemkům od vlastnictví trvalých porostů, oproti úpravě v ObčZ úpravou speciální, a za situace, kdy ke dni skončení účinnosti zákona č. 162/1990 Sb. by dočasní uživatelé opustili pozemky, které měli v dočasném užívání, mohli by tak učinit bez jakékoliv sankce či povinnosti, zejména povinnosti uvést tyto pozemky do původního stavu. S odkazem na §457 odst. l zákona č. 162/1990 Sb. pak směrem k právním vztahům vzniklým před 15. 5. 1990 dovozuje pro dočasné uživatele pozemků povinnost dle §49 odst. 6 zákona č. 162/1990 Sb., to je odstranit všechny vzešlé porosty, nálety, apod., tedy předat pozemek vlastníkovi či nájemci ve stavu, v jakém jej převzali. V této souvislosti podotýkají, že jiný senát téhož krajského soudu rozhodl v obdobné věci jinak. Navrhují, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Źalovaní ve vyjádření k dovolání namítají nepřípustnost dovolání, neboť napadené rozhodnutí nemá po právní stránce z obecného hlediska zásadní význam. Otázka, která by měla být řešena jako právně významná, byla dovolateli formulována tak, že se dožadují odpovědi na to „zda se při právním režimu ohledně porostů mají aplikovat obecná ustanovení ObčZ nebo ustanovení zákona č. 162/1990 Sb.\". V této souvislosti namítají, že při rozhodování o vyklizení pozemků není právní problém, zda má být na právní režim porostů aplikován ObčZ nebo zákon č. 162/1990 Sb., podstatný. Navrhují proto odmítnutí dovolání. Pokud by dovolací soud shledal dovolání přípustným, pak je nepokládají za důvodné. V tomto směru namítají, že zákon č. 162/1990 Sb., resp. zákon č. 90/1988 Sb. nemá zpětnou účinnost a nemůže změnit vlastnický režim k porostům. Ustanovení §57 odst. l zákona č. 162/1990 Sb. zakládá pouze tzv. nepravou zpětnou účinnost a nemůže mít vliv na změnu vlastnictví k již existujícím porostům. Ze stejného důvodu se na žalované nevztahuje §49 odst. 6 citovaného zákona. Nebude-li dovolání odmítnuto, navrhují je zamítnout a uložit žalobcům nahradit žalovaným náklady dovolacího řízení.
Nejvyšší soud provedl řízení o dovolání podle procesních předpisů, platných k 31. 12. 2000 (hlava první, bod 17 zák. č. 30/2000 Sb.); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti rozsudku odvolacího soudu včas a řádně zastoupenými účastníky řízení (§240 odst. l a §241 odst. l OSŘ), se jím zabýval nejprve z hlediska jeho přípustnosti. Zjistil, že dovolání v dané věci není přípustné.
Dovolatelé opírají přípustnost dovolání §239 odst. 2 OSŘ. Podle tohoto ustanovení nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, dovolání podané tímto účastníkem řízení přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po první stránce zásadní význam. Z toho vyplývá, že způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze rozsudek odvolacího soudu napadnout, je důvod uvedený v §241 odst. 3 písm. d/ OSŘ.
Odvolací soud v dané věci nevyhověl návrhu žalobců na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn včas. Dovolání by tedy bylo přípustné podle §239 odst. 2 OSŘ, ale toliko při splnění předpokladů dále uvedených. Prvním je, že odvolacím soudem řešená otázka, pro niž má být připuštěno dovolání, je otázkou právní (nikoliv např. skutkovou). Druhým předpokladem je, aby odvolacím soudem řešená právní otázka měla pro rozhodnutí odvolacího soudu určující význam, aby tedy nebyla pro výsledek řízení otázkou podružnou, okrajovou či nepodstatnou. Třetím předpokladem je, aby právní otázka řešená odvolacím soudem měla zásadní význam. Za zásadní nelze považovat otázky, které odvolací soud řešil v souladu s publikovanou judikaturou, případně jejichž řešení zcela jasně vyplývá ze zákona.
Právním posouzením (řešením právní otázky) je třeba rozumět činnost soudu, při níž soud na zjištěný skutkový stav aplikuje konkretní právní normu, tedy z učiněných skutkových zjištění dovozuje, jaká práva a povinnosti účastníci řízení mají nebo by měli mít podle tomuto zjištění odpovídajícího právního předpisu. Protože přípustnost dovolání podle uvedeného ustanovení dovolací soud zásadně zkoumá před vlastním přezkoumáváním správnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, nezbývá dovolacímu soudu než vycházet ze skutkových zjištění učiněných odvolacím soudem, resp. ze skutkových zjištění, z nichž odvolací soud vycházel, bez ohledu na to, zda lze o jejich správnosti či o tom, že mají oporu v provedeném dokazování, pochybovat.
V projednávané věci dospěl odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně k závěru, že trvalé porosty na pozemku žalovaných, které tam vysázeli v sedmdesátých létech 20. století žalovaní, nejsou ve vlastnictví žalovaných. Je tomu tak proto, že porosty jsou v zásadě součástí pozemku (§120 ObčZ ve znění platném do 31. 12. 1991, podle kterého součástí věcí je vše, co k ní podle její povahy náleží
a nemůže být odděleno, aniž by se tím věc znehodnotila). Z tohoto pravidla existovaly sice výjimky, a podle §49 odst. 2 zákona č. 162/1990 Sb., popř. úprava plynoucí ze zákona č. 90/1988 Sb., tyto zákony však neměly ustanovení, která by upravovala jejich zpětnou účinnost (a proto je nelze na trvalé porosty, vysázené před nabytím účinnosti těchto zákonů, použít).
Právní názor odvolacího soudu, podle kterého nelze na případ, kdy trvalé porosty byly vysázeny před účinností zákona č. účinností 90/1988 Sb., o zemědělském družstevnictví, případně před účinností zákona č. 162/1990 Sb., o zemědělském družstevnictví, vztáhnout ustanovení těchto zákonů, týkajících se vlastnictví uživatele pozemku v družstevním užívání, je správný a vyplývá z jednoznačného znění zákona.
Možnost přenechat pozemky sdružené do zemědělského družstva k dočasnému užívání občanům nebo organizacím upravil zákon č. 90/1988 v §63 odst. 1. Tento zákon dále stanovil, že porosty (kultury), které v době dočasného užívání na pozemku vzešly, jsou majetkem uživatele (§63 odst. 3), a že ke dni skončení užívání je uživatel povinen uvést pozemek do původního stavu, nevyplývá-li ze smlouvy o přenechání pozemku do dočasného užívání nebo z pozdějšího ujednání něco jiného; přitom je nutno dbát, aby nedocházelo k neodůvodněným hospodářským ztrátám (§63 odst. 7). Obdobná ustanovení měl i zákon č. 162/1990 Sb. (§49 odst. 2, 6) Předchozí zákony, tedy zákon č. 122/1975 Sb., o zemědělském družstevnictví, ani zákon č. 49/1959 Sb., o jednotných zemědělských družstvech, obdobnou úpravu neměly.
Podle §81 zák. č. 90/1988 Sb. pokud dále není uvedeno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní vztahy vzniklé před 1. červencem 1988; vznik těchto právních vztahů, jakož i nároky z nich vzešlé před 1. červencem 1988 se však posuzují podle dosavadních předpisů. Podle §57 odst. 1 zákona č. 162/1990 Sb. pokud dále není uvedeno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní vztahy vzniklé před 15. květnem 1990, vznik těchto právních vztahů, jakož i nároky z nich vzešlé před 15. květnem 1990 se však posuzují podle dosavadních předpisů. Z těchto ustanovení se nepochybně podává, že vznik vlastnického práva k porostům, vysázeným na pozemku sdruženém do zemědělského družstva a přenechaných do dočasného užívání před nabytím účinnosti zákona č. 90/1988 Sb., a zákona č. 162/1990 Sb., se řídí právní úpravou účinnou v době, kdy byly porosty vysázeny.
Z uvedeného je zřejmé, že právní názor odvolacího soudu vyplývá z jasného znění zákona a věc tedy nemá zásadní právní význam. Přípustnost podle jiných ustanovení OSŘ (§237 odst. 1, §238) dovolatelé neuplatňovali a dovolací soud takovou přípustnost neshledal. Je tedy zřejmé, že dovolání není přípustné. Proto nezbylo, než dovolání odmítnout (§243b odst. 4 o.s.ř. ve spojení s §218 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.).
Úspěšným žalovaným přiznal dovolací soud právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (§243b odst. 4, §224 odst. l, §142 odst. l OSŘ), když podle bodu 10, hlavy I, části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb. odměna za zastupování advokátem v řízení v jednom stupni, která byla zahájena přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se stanoví podle dosavadních předpisů. Výše nákladů, kterou jsou žalobci povinni zaplatit žalovaným, vyplývá z §9 odst. l, §7, §11 odst. l písm. k/ a §12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. - advokátní tarif. Náklady představují mimosmluvní odměnu advokáta za jejich zastoupení při jednom společném úkonu právní služby - vyjádření k dovolání - ve výši 1.200,- Kč a tři paušální částky náhrady hotových výdajů za jeden úkon právní služby podle §13 odst. 3 advokátního tarifu ve výši 225,- Kč, když jde o případ, kdy nelze hodnotu práva vyjádřit.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 2. dubna 2001
JUDr. Jiří S p á č i l , CSc., v.r.
předseda senátu