ECLI:CZ:NS:2001:22.CDO.2025.2000.1
sp. zn. 22 Cdo 2025/2000-61
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně H. S., zastoupené advokátem, proti žalovanému J. S., zastoupenému advokátem, o zaplacení částky 254 508,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 23 C 115/96, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. září 1998, č. j. 20 C 212/98-39, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se žalobou domáhala zaplacení částky 254 508,- Kč s příslušenstvím, která představuje podíl žalovaného na nákladech vynaložených žalobkyní na dům č. p. 1211 v P., v době od 6. 6. 1993 do 31. 12. 1994, odpovídající spoluvlastnickému podílu žalovaného na označené nemovitosti, kdy žalobkyně v rozhodném období byla spoluvlastnicí domu v rozsahu ideálních deseti osmnáctin, žalovaný ideálních čtyř osmnáctin, M. S. ideálních tří osmnáctin a E. S. ideální jedné osmnáctiny.
Obvodní soud pro Prahu 1 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. září 1997, č. j. 23 C 115/96-22, žalobu zamítl z důvodu, že mezi účastníky došlo 22. 11. 1991 (popřípadě 22. II. 1991) k uzavření dohody a dodatku k této dohodě, podle níž po dobu pěti let veškeré investice spojené s úpravami a opravami nemovitosti v P., měly být hrazeny z prostředků žalobkyně a nemovitosti v P. z prostředků žalovaného. Tato dohoda je pro účastníky závazná a soud nemůže rozhodovat o záležitosti, kterou účastníci již vyřešili platnou dohodou (§139 odst. 2 ObčZ).
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 21. září 1998, č. j. 20 C 212/98-39, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Návrh na připuštění dovolání zamítl. Odvolací soud se ztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně, pokud dohodu s dodatkem z 22. 11. 1991 (nebo 22. II. 1991) považoval za platný právní úkon. Podle názoru odvolacího soudu však „pochybil, pokud tuto dohodu podřadil pod §139 odst. 2 ObčZ. Dohoda byla uzavřena v roce 1991, tedy před 1. 1. 1992, kdy nabyla účinnosti novela občanského zákoníku provedená zákonem č. 47/1992 Sb. Režim předmětné dohody a jejího dodatku je tedy nutno podřídit §138 ObčZ účinného ke dni uzavření dohody, který je však obsahově shodný s nyní platnou úpravou dle §139 odst. 2 ObčZ“. K souhlasu spoluvlastníků v záležitostech, které nejsou běžné, není zapotřebí zvláštní formy, postačí dokonce souhlas udělený konkludentně, pokud je prokázán projev vůle ve smyslu §35 ObčZ. Projev vůle v souzené věci byl prokázán písemnou dohodou.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání z důvodů, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování a že spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle názoru žalobkyně je rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu z důvodů: a) „účastníci se dohodli na písemné formě dohody (to ostatně nezpochybňoval ani žalovaný) a proto podle jejího názoru nebylo možno dohodu uzavřít jakoukoli jinou formou, tedy např. konkludentním jednáním“, b) „k účinnosti přijetí písemného návrhu na uzavření smlouvy je zapotřebí, aby smlouva podepsaná druhou smluvní stranou byla doručena navrhovateli a ten se tedy o úkonu příjemce návrhu dozvěděl“, c) „zjištění obsahu smlouvy, která podle dohody účastníků měla být uzavřena v písemné formě, a smluvní strana není schopna předložit ani originál, ani úředně ověřenou kopii této smlouvy“. Existenci dohody, podle níž žalovaný nebyl povinen se podílet na výdajích spojených se správou domu v P., žalovaný dokládal fotokopií dohody, na níž údajně byly podpisy účastníků, která může sloužit jako důkaz pouze tehdy, shodnou-li se strany na tom, že je shodná s originálem. Fotokopie neobsahuje vlastnoruční podpis účastníka, je na ni jen reprodukce takového podpisu technickou cestou. Žalovaný nenavrhl důkaz o tom, zda a kdy nastal okamžik, kdy na listině byly dva originální podpisy smluvních strana a kdy se tedy smlouva stala perfektní. Vytýká soudům obou stupňů, že se nezabývaly otázkou, zda dohoda s podpisem žalovaného jako projev jeho vůle došla žalobkyni. K tomu nikdy nedošlo. Setrvala na tvrzení, že mezi účastníky bylo dohodnuto, že smlouva o úpravě jejich vzájemných vztahů při výkonu spoluvlastnických práv bude mít písemnou formu, proto konkludentní nebo ústní dohody jsou přinejmenším relativně neplatné, ostatně ani žádná konkludentní jednání mezi účastníky nebyla. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací podle bodu 17. hlavy první části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb. projednal a rozhodl o dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „OSŘ“).
Po zjištění, že dovolání bylo podáno proti rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou a včas, se zabýval dovoláním nejprve z hlediska jeho přípustnosti.
Podle §236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Vzhledem k tomu, že předpoklady přípustnosti proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení §237 odst. 1, §238 odst. 1 písm. b) a §239 odst. 1 OSŘ nejsou dány (ani dovolatel je netvrdí), soustředil se dovolací soud na řešení přípustnosti dovolání podle §239 odst. 2 OSŘ.
Podle §239 odst. 2 OSŘ nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Dovolání může být podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právní otázky zásadního významu. O takovou otázku se jedná tehdy, když odvolací soud posuzoval právní otázku, která byla zásadní nejen z hlediska rozhodované věci, ale tato otázka má po právní stránce zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec. Z tohoto pohledu má rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů. Protože přípustnost dovolání podle §239 odst. 2 OSŘ dovolací soud zásadně zkoumá před vlastním přezkoumáváním správnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, nezbývá dovolacímu soudu, než vycházet ze skutkových zjištění učiněných odvolacím soudem, resp. ze skutkových zjištění, z nichž odvolací soud vycházel, bez ohledu na to, zda lze o jejich správnosti či o tom, že mají oporu v provedeném dokazování, pochybovat.
Žalobkyně za otázku po právní stránce zásadního významu především považuje otázku, zda jde o platný úkon, nebyla-li při něm dodržena účastníky sjednaná forma právního úkonu. Odůvodnění rozsudku odvolacího soudu neobsahuje žádný závěr ohledně sjednání určité formy sporného právního úkonu, přičemž otázka, zda se účastníci dohodli na formě právního úkonu či nikoli, je otázkou skutkovou nikoli právní. Skutkovým zjištěním je rovněž zjištění obsahu smlouvy, v němž žalobkyně spatřuje třetí otázku zásadního právního významu. Nejde tedy o řešení právních otázek, jak to předpokládá §239 odst. 2 OSŘ.
Sporná dohoda účastníků o hospodaření se společnou věcí byla uzavřena v roce 1991. Odvolací soud proto věc správně posuzoval podle občanského zákoníku ve znění před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb. (dále „ObčZ). Předpokladem vzniku každé smlouvy, jak vyplývá z §44 ObčZ, je shoda vůle obou stran (smluvní souhlas – konsens). Nezbytným právním úkonem ke vzniku smlouvy je přijetí návrhu. Podle §45 odst. 1 věta třetí ObčZ návrh je přijat okamžikem, kdy přijetí návrhu došlo navrhovateli. Tímto okamžikem dochází k uzavření smlouvy. Jestliže základní principy vzniku závazkového práva vyplývají přímo ze zákona a odvolací soud neposoudil otázku vzniku sporné dohody v rozporu s uvedenými ustanoveními zákona, pak nelze učinit závěr, že by rozhodnutí odvolacího soudu řešilo právní otázku, která by měla pro rozhodnutí zásadní význam a která by měla zásadní význam i z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec. Za této situace napadené rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání není přípustné ani podle §239 odst. 2 OSŘ. Dovolací soud proto podle §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c) OSŘ dovolání odmítl jako nepřípustné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vyplývá z toho, že úspěšnému žalovanému v dovolacím řízení náklady nevznikly (§243b odst. 4, §224 odst. 1, §142 odst. 1 OSŘ).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. listopadu 2001
JUDr. František Balák, v.r.
předseda senátu