ECLI:CZ:NS:2001:22.CDO.2077.99.1
sp. zn. 22 Cdo 2077/99
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila CSc., ve věci žalobkyně obce H., zastoupené advokátem, proti žalované M. K., zastoupené Ing. O. K., o vyklizení nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích, pod sp. zn. 16 C 272/98, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. června 1999, čj. 19 Co 1639/99-109, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací rozsudkem z 8. 6. 1999, čj. 19 Co 1639/99-109, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích (dále jen "soud prvního stupně") z 13. 3. 1999, čj. 16 C 272/98-90, jímž byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobce vůči žalované domáhal vyklizení pozemku parc. č. 444/2, zapsaného v katastru nemovitostí na listu vlastnictví č. 10001 u Katastrálního úřadu v Č. pro obec a kat. území H. Dovolání proti svému rozsudku odvolací soud nepřipustil s odůvodněním, že otázky vydržení vlastnického práva jsou mnohokráte řešenými a "v tomto případě šlo zejména o skutková zjištění".
Odvolací soud převzal zjištění soudu prvního stupně, že postupní smlouvou, uzavřenou 22. 8. 1950 s rodiči J. a A. T., nabyla žalovaná vlastnictví k nemovitostem zapsaných ve vložce č. 97 pozemkové knihy pro kat. území H., mimo jiné k pozemku parc. č. 442/1zahrada. Ten užívala od uzavření smlouvy v hranicích vymezených plotem s podezdívkou, za kterým byla strouha a cesta, nerušeně do roku 1994, kdy se od žalobkyně dozvěděla, že tak užívá také její pozemek parc. č. 444/2 o výměře 120 m2 (původně část parc. č. 2343/2 cesta), navazující na pozemek parc. č. 442/1, nyní parc. č. 444/1. Skutečnost, že parc. č. 2343/2 nebyla užívána jako cesta, potvrdil svědek Ing. J. K., od roku 1952 užívající jako vlastník pozemek sousedící s pozemkem žalované parc. č. 442/1, když sám část pozemku parc. č. 2343/2 navazující na jeho pozemek po vyrozumění žalobkyně, že je jeho vlastnicí, od ní odkoupil. I když na geometrickém plánu Ing. Č., vypracovávaném pro účely rozdělení parc. č. 442, jejíž část rodiče žalované smlouvou z 31. 3. 1931 odprodali manželům K. byla parc. č. 2343/2 vyznačena, žalovaná nevěděla ani vědět nemohla, že její právní předchůdci provedli oplocení pozemků v jiné než právní hranici. Na základě těchto zjištění dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalovaná byla od roku 1950 v dobré víře, že předmětnou postupní smlouvou nabyla do vlastnictví také pozemek nyní parc. č. 444/2 (smlouvu tak lze považovat za právně způsobilý titul držby), a v dobré víře pozemek také jako vlastní od roku 1950 do roku 1994 užívala. Nabyla proto vlastnictví k němu vydržením, a to podle §132a zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění novely provedené zákonem č. 509/1991 (dále jen ObčZ), neboť podle této novely bylo již možné vydržení pozemku, který náležel do státního vlastnictví, pokud byl splněn předpoklad oprávněné držby.
Odvolací soud považoval za správný závěr soudu prvního stupně, že žalovaná nabyla vlastnictví k předmětnému pozemku vydržením, avšak nikoli v roce 1992, ale již v roce 1960 podle §115 zákona č. 141/1950 Sb. /občanského zákoníku/. Podle tohoto ustanovení bylo možno nabýt vydržením vlastnické právo, nešlo-li o nezcizitelné věci, které jsou v socialistickém vlastnictví. Mezi věci, které nebylo možno vydržet, však půda nepatřila. Proto již v roce 1950 začala běžet vydržecí lhůta podle ust. §116 odst. 1 občanského zákoníku, která u nemovitosti činila 10 let. Žalovaná byla oprávněnou držitelkou předmětného pozemku, tj. byla ve smyslu §145 tohoto občanského zákoníku se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že jí pozemek náleží. Protože žalovaná nabyla vlastnictví již v roce 1960, nebylo třeba se zabývat tvrzeným prováděným měřením v roce 1971 ani zápisem v katastru nemovitostí, kde je žalovaná uváděna jako nájemce sporného pozemku, zvláště když účastníci shodně uvedli, že žádná nájemní smlouva uzavřena nebyla.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobkyně dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z ustanovení §239 odst. 2 zákona č. 99/1963, občanského soudního řádu, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen "OSŘ") a uplatňuje dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d) OSŘ. Považuje za nesprávný závěr odvolacího soudu, že žalovaná byla oprávněnou držitelkou předmětného pozemku. Poukazuje na rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 1178/96 z 28. 4. 1997 a sp. zn. 2 Cdon 568/96 z 10. 2. 1999 z nichž vyplývá, že dobrá víra se musí vztahovat ke všem okolnostem, za nichž mělo věcné právo vzniknout, tedy i k právnímu důvodu, který mohl mít za následek vznik práva. Při posouzení otázky, zda je byl držitelem se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc patří, je třeba vycházet z toho, zda při zachování náležité opatrnosti, kterou lze s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu po každém subjektu práva požadovat, měl nebo mohl mít pochybnosti, že mu věc nebo právo patří. V dané věci žalovaná doložila právní titul nabytí pozemku parc. č. 444/1, ale nikoli k pozemku parc. č. 444/2. K tvrzení, že byla přesvědčena o vlastnictví tohoto dalšího pozemku, žalovaná žádný důkaz nenavrhla, stejně jako k tomu, že oplocení tohoto pozemku existovalo již v roce 1950. Připustila, že zahradu nenechala nikdy zaměřit a nepamatovala si žádné mezníky. Žalovaná tak ohledně oprávněné držby neunesla důkazní břemeno, když jediný slyšený svědek Ing. J. K. nic podstatného neuvedl. V postupní smlouvě, kterou s rodiči uzavřela, je uvedeno, že nabývá vlastnictví k nemovitosti, jak ji postupitelé drželi a užívali nebo držeti a užívati mohli. Podle žalobkyně lze po každém požadovat, aby si ověřil skutečné hranice nabývaného pozemku. Pokud by žalovaná takovou opatrnost zachovala, měla nebo mohla mít pochybnosti o tom, zda jí náleží vlastnické právo k pozemku v hranicích dle jí tvrzeného plotu. Mohla také v katastru (evidenci) nemovitostí zjistit z geometrického plánu, vypracovaného v roce 1931 Ing. Č., hranice jí nabývaných nemovitostí, zejména pozemku parc. č. 442/1, nyní 444/1. Za otázku, která činí rozsudek odvolacího soudu tak žalobkyně považuje otázku, zda "oprávněnou držbu může založit pouze faktická hranice pozemku zjevně neodpovídající stavu právnímu a zda na nabyvateli pozemku lze požadovat v těchto souvislostech minimální náležitou opatrnost alespoň v tom směru, že se přesvědčí o výměře a právních hranicích pozemek, který je na něho smlouvou převáděn". Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Podle bodu 17. hlavy první části dvanácté (Přechodná a závěrečná ustanovení) zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 8. června 1999, dovolací soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupenými účastníky řízení (§240 odst. l, §241 odst. l OSŘ), dále zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.
Podle §236 odst. l OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Vzhledem k tomu, že předpoklady přípustnosti proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení §237 odst. 1, §238 odst. 1 písm. b) a §239 odst. 1 OSŘ nejsou dány (ani žalobkyně je netvrdí), soustředil se dovolací soud na řešení přípustnosti dovolání podle §239 odst. 2 OSŘ
Přípustnost dovolání podle §239 odst. 2 OSŘ je dána, jestliže odvolací soud nevyhověl návrhu účastníka na připuštění dovolání, učiněnému nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam.
O rozhodnutí po právní stránce zásadního významu jde tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu vychází z posouzení právní otázky, která nebyla judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) vůbec vyřešena, nebo není řešena jednotně (její výklad se v judikatuře těchto soudů neustálil) nebo odvolací soud se v posouzení určité právní otázky od konstantní judikatury vyšších soudů odchýlil.
Z obsahu §239 odst. 2 OSŘ také vyplývá, že přezkum rozsudku odvolacího dovolacím soudem je vymezen pouze pro otázky právní. Dovolací soud tedy vychází ze skutkového stavu zjištěného odvolacím soudem.
Pro daný případ to znamená, že dovolací soud je vázán skutkovým zjištěním, že žalovaná užívala již od uzavření postupní smlouvy v roce 1950 nerušeně do roku 1994 kromě pozemků, které byly předmětem této smlouvy, také pozemek žalobkyně nyní parc. č. 444/2 (původně parc. č. 2343/2), který byl oplocen spolu s jí nabývaným pozemkem parc. č. 442/1, nyní parc. č. 444/1, v přesvědčení, že tak užívá jen nemovitosti uvedenou smlouvou nabyté.
Posouzení otázky, zda žalovaná byla oprávněnou držitelkou pozemku žalobkyně nyní parc. č. 444/2 ve smyslu §145 zákona č. 145/1950 Sb. odvolacím soudem na jím zjištěný skutkový stav věci (resp. skutková zjištění, převzatá od soudu prvního stupně) je tak v souladu s výkladem tohoto ustanovení, jak byl proveden žalobkyní zmiňovanými rozsudky dovolacího soudu. K otázce tzv. právního titulu držby Nejvyšší soud také uvedl v rozsudku z 24. 2. 2000 sp. zn. 22 Cdo 417/98 při výkladu tohoto ustanovení, že oprávněná držba se nemusí nutně opírat o existující právní důvod, postačí, aby tu byl domnělý právní důvod (titulus putativus), tj. v daném případě smlouva o nabytí vlastnictví k pozemku sousedícím s pozemkem, k němuž má být právo vlastnictví vydrženo.
Jestliže se odvolací soud při řešení předmětné otázky neodchýlil od konstantní judikatury Nejvyššího soudu, nemůže být rozsudek odvolacího soudu rozhodnutím zásadního významu ve smyslu §239 odst. 2 OSŘ a dovolání je nepřípustné.
Dovolací soud proto podle §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c) OSŘ dovolání odmítl jako nepřípustné.
Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn tím, že žalobce nebyl v řízení úspěšný a žalované náklady nevznikly (§243b odst. 4, §224 odst. l, §151 odst. l a §142 odst. l OSŘ).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. února 2001
JUDr. Marie R e z k o v á,v.r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení: Ivana Svobodová