ECLI:CZ:NS:2001:22.CDO.2131.99.1
sp. zn. 22 Cdo 2131/99
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Antonína Draštíka a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobce P. K., zastoupeného advokátem, proti žalovanému R. P., zastoupenému advokátem, o zaplacení částky 145 000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 13 C 106/92, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 31. března 1999, č. j. 10 Co 454/98-158, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 450.- Kč k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem jako soudu odvolacího byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. prosince 1997, č. j. 13 C 106/92-136, jímž bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobci částku 145 000,- Kč s příslušenstvím. Odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně toliko ve výroku o náhradě nákladů řízení a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o znění §237 odst. l písm. b) a písm. f) o. s. ř. Nesprávnost rozhodnutí odvolacího soudu spatřuje v tom, že jako účastník řízení vystupovala na straně žalobce osoba, která k podání žaloby nebyla aktivně legitimována, neboť sporný osobní automobil od žalovaného nekoupil žalobce, nýbrž jeho otec. Dále žalovaný namítal, že postupem soudu, zejména v počáteční fázi řízení, kdy mu bylo doručováno na nesprávnou adresu místa bydliště, mu byla odňata možnost jednat před soudem, neboť se nemohl včas seznámit se spisovým materiálem a reagovat na průběh řízení. Navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání žalovaného vyjádřil tak, že je nepokládá za důvodné a navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.
Dovolání v této věci není přípustné.
Podle bodu 17. hlavy první části dvanácté (Přechodná a závěrečná ustanovení) zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 31. března 1999, dovolací soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen "o. s. ř.").
Podle §236 odst. l o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, je dovolání přípustné jen za naplnění předpokladů uvedených v §238 odst. l písm. b/ o. s. ř. anebo v §239 odst. l a 2 o. s. ř.
Podle §238 odst. l písm. b/ o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak, než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.
Podle §239 odst. l a 2 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku nebo usnesení odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
V dané věci odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, aniž by tomuto rozhodnutí předcházelo zrušující usnesení odvolacího soudu, aniž připustil proti svému rozhodnutí dovolání, přičemž žalovaný návrh na vyslovení přípustnosti dovolání neučinil.
Protože žalovaný namítá důvody přípustnosti dovolání uvedené v §237 odst. l o. s. ř., a to pod písm. b) a f) (jiná ze zde uvedených vad se z obsahu spisu nepodává), zabýval se dovolací soud možností přípustnosti dovolání podle těchto ustanovení. Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. není však založena již tvrzením dovolatele o existenci takové vady, nýbrž dovolání je přípustné jen tehdy, jestliže napadené rozhodnutí touto vadou skutečně trpí.
Podle §237 odst. l písm. b) a f) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže ten, kdo v řízení vystupoval jako účastník řízení, neměl způsobilost být účastníkem řízení (písm. b)( a jestliže účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem (písm. f)(.
Dovolací soud nepochybuje o tom, že žalobce měl a má způsobilost být účastníkem řízení ve smyslu §19 o. s. ř. V tomto směru není sebemenší příčiny k jakýmkoli pochybnostem. Dovolatel se v tomto ohledu zjevně mýlí, když nedostatek způsobilosti být účastníkem řízení (t. j. způsobilost žalobce mít práva a povinnosti - srov. §7 obč. zák.) zaměňuje s nedostatkem aktivní věcné legitimace. Ta je však otázkou hmotného práva a důsledek zjištění nedostatku věcné legitimace se projeví ve výsledku řízení zamítnutím žaloby.
Odnětím možnosti jednat před soudem se rozumí takový postup soudu, jímž soud znemožnil účastníku realizaci těch procesních práv, která mu občanský soudní řád přiznává (např. právo účastnit se jednání, činit přednesy, navrhovat důkazy, vyjadřovat se k návrhům na důkazy a k provedeným důkazům apod.). O vadu, která je z hlediska §237 odst. l písm. f) o. s. ř. významná jde přitom jen tehdy, jestliže postup soudu se projevil v průběhu řízení, tedy nikoliv v rozhodování, a jestliže šlo o postup nesprávný, uvažováno z hlediska zachování postupu soudu určeného zákonem, nebo dalšími obecně závaznými právními předpisy (srov. rozhodnutí č. 27/1998 a č. 49/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Žalovaný spatřuje nesprávný postup soudu v tom, že mu bylo soudem prvního stupně doručováno na nesprávnou adresu.
Z obsahu spisu však nevyplývá, že by nesprávným postupem soudu došlo k jakémukoliv zkrácení procesních práv žalovaného. K jednání nařízenému na den 29. března 1993 bylo žalovanému doručováno na adresu "Ú., K. 1" (ve shodě s adresou uvedenou v žalobě a ve sdělení Dopravního inspektorátu Policie ČR v Ú.), přičemž zásilka mu byla doručena formou tzv. náhradního doručení (§47 odst. 2 o. s. ř.) dnem 18. 3. 1993. Poté, co žalovaný prostřednictvím svého zástupce (advokáta) soudu sdělil svou adresu "Ú., H. 31", bylo mu na tuto adresu doručováno a bylo mu tak soudem umožněno, aby buď osobně, anebo prostřednictvím svého zástupce (ten ho na základě plné moci pro celé řízení zastupoval v době již od 15. 7. 1993), plně realizoval svá procesní práva, a to jak v řízení před soudem prvního stupně, tak v řízení před soudem odvolacím. Žalovaný, popřípadě jeho zástupce (srov. §49 odst. 1 o. s. ř.) byli vždy v dostatečném časovém předstihu předvoláni k soudnímu jednání. To platí i ohledně předvolání k jednání na den 28. 11. 1997, kdy zástupci žalovaného bylo předvolání doručeno dne 10. 11. 1997, a navíc nadbytečně bylo předvolání k tomuto jednání doručeno též samotnému žalovanému, a to dne 26. 11. 1997.
Z výše uvedeného vyplývá, že přípustnost dovolání nelze opřít ani o ustanovení §237 odst.1 písm. f) o. s. ř.
Je tedy zřejmé, že dovolání není přípustné. Proto Nejvyšší soud podle §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání žalovaného odmítl.
Podle bodu 10. hlavy první části dvanácté ( Přechodná a závěrečná ustanovení ) zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soud řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, odměna za zastupování advokátem nebo notářem v řízeních v jednom stupni, která byla zahájena přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se stanoví podle dosavadních právních předpisů.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že úspěšnému žalobci v tomto řízení vznikly náklady představované odměnou advokáta ve výši 4 375 Kč za vyjádření k dovolání /§7, §8 odst.1 a §11 odst. 1 písm. k) advokátního tarifu (vyhl. č. 177/1996 Sb.)/ a paušální náhradou ve výši 75 Kč podle §13 odst. 3 téhož tarifu (§243b odst. 4, §224 odst. l, §l5l odst. l a §l42 odst. l o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek.
V Brně dne 9. února 2001
JUDr. Antonín D r a š t í k, v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Ivana Svobodová