ECLI:CZ:NS:2001:22.CDO.2342.99.1
sp. zn. 22 Cdo 2342/99
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně V. L. proti žalovanému B. L., zastoupenému advokátem, o vydání věci, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 18 C 317/93, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. března 1999, č. j. 9 Co 75/99-197, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Frýdku-Místku (dále jen „soud prvního stupně\") rozsudkem z 28. 5. 1997, č. j. 18 C 317/93-124, ve výrocích I. - III. vypořádal bezpodílové spoluvlastnictví účastníků jako bývalých manželů. Současně rozhodl ve výroku IV. o vydání věcí tak, že uložil žalobkyni povinnost vydat žalovanému dvoulůžko Norika s bočním vyklápěním a úložným prostorem světlešedé barvy s černými puntíky a obdélníkové zrcadlo o rozměrech 155x70 cm, oválné zrcadlo o rozměrech 70x55 cm a osmiboké zrcadlo o rozměrech 60x45 cm, a ve výrocích V. a VI. rozhodl o nákladech řízení a soudních poplatcích.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací usnesením z 30. 1. 1998, č. j. 9 Co 796/97-158, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích IV. a V. (o vydání věcí a nákladech řízení) zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Ten pak rozsudkem z 30. 9. 1998, č. j. 18 C 317/93-179, uložil žalobkyni povinnost vydat žalovanému předmětné dvoulůžko. Dále zamítl žalobu ohledně vydání zrcadel a rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že účastníci byli manželé v době od 6. 1. 1990 do 1. 2. 1992, kdy nabyl právní moci rozsudek soudu prvního stupně z 16. 12. 1991, sp. zn. 18 C 233/91. Ještě před uzavřením manželství, v době jejich známosti nabyl předmětné dvoulůžko do vlastnictví žalovaný. Dvoulůžko bylo zakoupeno 31. 8. 1989 za kupní cenu 5.560 Kč v prodejně Nábytkářského průmyslu Č. O. Na prodejce je sice uvedeno jméno a příjmení žalobkyně, ale podstatné je, že dvoulůžko bylo pořízeno z peněz žalovaného: kupní cenu 5560 Kč zaplatil tak, že 5.000 Kč vybral 30. 8. 1989 ze své vkladní knížky č. 12-406311-1 na jméno B. L. vedené u Č. s. a. s. (žalovaný z této vkladní knížky vybral ještě 3. 8. 1989 Kč 1000, 8. 8. 1989 Kč 500, 28. 8. 1989 Kč 2000) a zbývajících 56O Kč použil ze své mzdy. Také svědek V. G., spolupracovník žalovaného, potvrdil, že žalovaný si u něj koncem srpna 1989 přes pracovní směnu, uschoval částku 5.000 Kč určenou na nákup ložnice nebo postele. Naproti tomu žalovaná neprokázala, že by na zaplacení dvoulůžka měla finační prostředky. Pokud svědkyně M. O. vypověděla, že žalovaná použila „peněz na dovolenou\", bylo zjištěno ze zprávy O. a. s. D. P., zaměstnavatele této svědkyně a žalobkyně, že v roce 1989 „žádné peníze na dovolenou\" zaměstnancům neproplácel. Soud prvního stupně uzavřel, že „není rozhodující, kdo věc zakupoval, a na jméno kterého účastníka byl vypsán účet o zakoupení věci, nýbrž je rozhodující, komu patřily finanční prostředky, ze které byla věc pořízena\" a protože „žalovaný prokázal, že věc byla zakoupena za jeho peníze, proto je vlastníkem věci a žalobkyně je povinna žalovanému věc vydat\".
Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne 12. března 1999, č. j. 9 Co 75/99-197, změnil rozsudek soudu prvního stupně v napadené části tak, že žalobu, aby žalobkyně byla zavázána k povinnosti vydat žalovanému předmětné dvoulůžko, zamítl. Odvolací soud považoval za nesprávný závěr soudu prvního stupně, že rozhodující pro určení vlastnictví věci je to, čí finanční prostředky byly na její zakoupení použity. Zdůraznil, že je-li smlouvou na nabyvatele věci převáděno vlastnické právo, pak se podle §134 odst. 1 a §241 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb. (dále jen „ObčZ\") stane vlastníkem právě ten, kdo jako účastník smlouvy vystupoval na straně nabývající, a to okamžikem jejího převzetí. Kupující nemusí při uzavírání kupní smlouvy vystupovat osobně, ale může se nechat zastoupit (§22 a násl. ObčZ), vždy však tento právní úkon musí představovat projev vůle právě kupujícího. Odvolací soud po doplnění dokazování opětovným výslechem žalobkyně dospěl k závěru, že právě ona zakoupila a převzala dvoulůžko v uvedeném obchodě. Byla to žalobkyně, kdo jej vybral, příslušné prodavačce označil a koupi s ní také dohodl - to ani žalovaný nepopíral. Žalovaný nezpochybnil ani tu část výpovědi žalobkyně, že předmětné dvoulůžko také právě ona převzala, a to i po jeho dovozu do domu žalovaného: žalobkyně totiž před odvolacím soudem vypověděla, že v době uzavření kupní smlouvy trvalo ještě její manželství s V. V., proto nenechala dvoulůžko dovézt do F., kde tehdy bydlela, ale do rodinného domku žalovaného, jak domluvila s vedoucím prodejny. Vzhledem k tomu, že v domě se prováděly stavební úpravy, bylo dvoulůžko dovezeno až za osm měsíců po uzavření smlouvy, a nepamatovala si, kdo byl dále kromě ní v domě při jeho převzetí přítomen. Průběh nákupu byl zjištěn také z výpovědí svědkyň M. a O. a odpovídal mu také obsah prodejky. Na základě těchto skutečností, prokazujících, že kupujícím dvoulůžka byla žalobkyně, odvolací soud dále uvedl, že pro posouzení otázky vlastnictví k této věci není již ani významné, čí finanční prostředky byly na jeho zakoupení použity. Nicméně dovodil, že žalobkyně vzhledem k výši kupní ceny mohla sama potřebnou částku našetřit ze svých pracovních odměn, jak uváděla, což ostatně ani žalovaný také nepopřel. Sama skutečnost, že žalovaný měl v době koupě dvoulůžka rovněž k dispozici finanční prostředky, nemohla jeho vlastnictví založit. I kdyby dokonce byly použity jeho peníze, pak rozhodující je, kdo dvoulůžko koupil, a to byla žalobkyně. Odvolací soud dále dovodil, že žalovaný neprokázal vlastnictví k věci, jejíž vydání požaduje, a tím nebyl splněn základní předpoklad úspěšnosti vlastnické žaloby.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Uplatňuje dovolací důvody podle §241 odst. 3 písm. a), c) a d) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. - dále jen „OSŘ\". Vytýká odvolacímu soudu, že vychází především z opětovného výslechu žalobkyně, který sám provedl, aniž mu umožnil, aby se k její výpovědi vyjádřil a navrhl nové důkazy. Přitom není správné zjištění, že žalobkyně předmětné dvoulůžko kupovala pro sebe, ze svých finančních prostředků a že k převzetí věci došlo asi až za 8 měsíců. V případě dvoulůžka šlo o nedostatkové zboží, proto jeho koupi domluvila prostřednictvím své známé matka žalobkyně, jakmile bude dodáno na prodejnu. Výběr dvoulůžka, zejména pokud šlo o typ a barvu látky, učinil žalovaný, také dvoulůžko zaplatil a převzal koncem září nebo začátkem října 1989 ve svém rodinném domku. Žalobkyně u převzetí nebyla ani přítomna, neboť v uvedené době se žalovaným nebydlela. Skutečnost, že na prodejce bylo uvedeno jméno žalobkyně vysvětlil žalovaný dostatečně před soudem prvního stupně tím, že žalobkyně si ze zásady nechávala vystavovat doklady na své jméno. Nemůže proto souhlasit s odvolacím soudem, který jím navrhovaný důkaz nákupkou na jiné zboží, považoval za bezvýznamný. Pokud odvolací soud poukazuje na výpovědi svědkyň M. a O., jejich věrohodnost žalobce zpochybnil již ve svém vyjádření k odvolání žalobkyně a nevěrohodná se ukázala zejména výpověď svědkyně O. o původu finančních prostředků použitých žalobkyní na zakoupení dvoulůžka. Žalovaný navrhl, aby dokazování bylo doplněno výslechem svědka M. L. k tvrzení žalobkyně, že dvoulůžko nebylo možno přivézt ihned po jeho zakoupení, neboť tomu bránily stavební úpravy v domě, které je nepravdivé. Navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se vyjádřila tak, že považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné.
Nejvyšší soud provedl řízení o dovolání podle procesních předpisů platných k 31. 12. 2000 (část XII, hlava první, bod 17 zákona č. 30/2000 Sb.).
Po zjištění, že přípustné dovolání bylo podáno včas řádně zastoupeným účastníkem řízení (§238 odst. l písm. a/, §240 odst. l a §241 odst. l OSŘ) přezkoumal dovolací soud rozsudek odvolacího soudu ve smyslu §242 odst. 1 a 3 OSŘ.
Žalovaný podle obsahu dovolání namítá, že v řízení došlo k vadě uvedené v §237 odst. 1 písm. f) OSŘ. Ta je dána, jestliže účastníkům byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.
Má-li být naplněn předpoklad přípustnosti dovolání podle §237 písm. f) OSŘ, musí ze strany nalézacího soudu dojít k porušení konkrétního procesního ustanovení, jehož bezprostředním následkem je odnětí možnosti účastníka jednat před soudem: např. účastníku není umožněno při jednání činit přednesy (§118 odst. 1, 3 OSŘ), navrhovat důkazy, vyjadřovat se k návrhům na důkazy a k provedeným důkazům (§123 OSŘ). Pod ustanovení §237 odst. 1 písm. f) OSŘ však nelze podřadit takový postup, kdy soud v mezích svého oprávnění stanoveného v §120 odst. 1 věta druhá OSŘ účastníkem navržený důkaz neprovede. Rozhodnutí o tom, zda bude v řízení proveden navržený důkaz, spadá podle §120 odst. 1 věta druhá OSŘ plně do kompetence soudu.
Z protokolu o jednání odvolacího soudu z 12. 3. 1999 (čl. 195) vyplývá, že byl také proveden výslech žalobkyně a poté účastníci prohlásili, že „nenavrhují doplnění dokazování\". Dále žalobkyně a zástupce žalovaného přednesli závěrečné návrhy a po oddělené poradě senátu byl vyhlášen rozsudek. Zástupce žalovaného se nedomáhal doplnění protokolu ani neměl námitky proti jeho znění ve smyslu §40 odst. 4 OSŘ. K tvrzeným vadám v postupu soudu ve smyslu §237 odst. l písm. f) OSŘ tedy nedošlo. Ani další vady, vyjmenované v §237 odst. l OSŘ, a jiné vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, zjištěny nebyly. Odvolací soud neprovedl sice důkaz navrhovanou nákupkou ohledně jiné věci, ale neprovedení důkazu není samo o sobě vadou a z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu se podává, že tak neučinil proto, že vycházel ze skutečností, uvedených ve výpovědi žalobkyně, o průběhu koupě dvoulůžka (kdo je vybral, prodavačce označil a koupi s ní dohodl, stejně jako odvoz do domu žalovaného).
Dále se dovolací soud zabýval uplatněnými dovolacími důvody podle §241 odst. 3 písm. c) a d) OSŘ.
Předpokladem úspěšnosti dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. c) OSŘ je zjištění, že hodnocení skutkového stavu odvolacím soudem, jež bylo podkladem pro rozhodnutí tohoto soudu, je vadné v tom smyslu, že nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Musí jít tedy o skutkové zjištění, na jehož základě odvolací soud posoudil věc po stránce právní a které oporu v provedeném dokazování nemá, neboť výsledky dokazování takové skutkové zjištění neumožňují. Skutkovým zjištěním se přitom rozumí souhrn skutečností, kterými má odvolací soud skutkový stav za prokázaný. Jde o výsledek hodnocení provedených důkazů podle hledisek uvedených v §132 OSŘ o volném hodnocení důkazů. Pod pojmem provedené dokazování nutno zahrnout nejen dokazování soudů obou stupňů, ale i další poznatky, které vyšly během řízení najevo, neboť řízení před soudem prvního stupně i před soudem odvolacím tvoří jeden celek (řízení nalézací).
Skutkové zjištění odvolacího soudu nemá oporu v provedeném dokazování, jestliže odvolací soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nevyplynuly nebo jinak nevyšly v řízení najevo, nebo pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány, nebo je v jeho hodnocení důkazů logický rozpor, nebo konečně jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z postupu předepsaným soudu v ustanoveních §133 až 135 OSŘ. Nelze -li soudu vytýkat žádnou z těchto vad při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - lze usuzovat jen způsobem, jak k němu dospěl, pak není možné ani zpochybňovat jeho názory. Znamená to, že hodnocení a tedy ani jeho výsledek (skutkové zjištění) z jiných než výše uvedených hledisek nelze dovoláním úspěšně napadat.
Odvolací soud velmi podrobně, přesvědčivě a úplně ve smyslu §132 OSŘ zdůvodnil, jak dospěl ke skutkovému zjištění o zakoupení dvoulůžka v prodejně od jeho výběru až po dojednání jeho odvozu a jeho odběr žalobkyní v domě žalovaného, když v návaznosti na tyto zjištění pak hodnotil i obsah prodejky týkající se dvojlůžka, resp. skutečnost, že byla vystavena na jméno žalobkyně a žalobkyně také uvedena jako jeho odběratelka. Skutková zjištění o průběhu nákupu vyplývaly nejen z výpovědi žalobkyně, ale i z výpovědí svědkyň M. a O. Pokud jde o zjištění odvolacího soudu o finančních prostředcích žalobkyně na zakoupení dvoulůžka, odvolací soud kromě jiného poukázal na to, že ani žalovaný její výpověď, že je našetřila z odměn, nezpochybnil. Z toho pohledu není významné, že svědkyně O. uvedla, že šlo „peníze za dovolenou\". V této souvislosti je třeba také zmínit, že za podstatné skutečnosti, prokazující nabytí vlastnictví s ohledem na další již zjištěné skutečnosti o koupi věci, finanční možnosti účastníků již odvolací soud nepovažoval. Občanské soudní řízení je ovládáno zásadou přímosti a proto hodnocení důkazů je věcí soudu, který je provádí. Dovolací soud může toto hodnocení přezkoumávat jen v případě zjevného rozporu s pravidly logického myšlení; ten v daném případě nebyl. Žalovaným zpochybněná skutková zjištění mají tedy ve smyslu §241 odst. 3 písm. c) OSŘ oporu v provedeném dokazování. Proto je také správný závěr odvolacího soudu, že žalovaný vlastnictví k předmětnému dvoulůžku neprokázal. Pokud žalovaný v dovolání navrhoval provedení důkazu výslechem dalšího svědka, pak dovolací soud jako soud rozhodující o mimořádném opravném prostředku, může vycházet jen z důkazů, které byly označeny nejpozději v odvolacím řízení, dokazování ve věci samé neprovádí (§243a odst. 2 OSŘ).
Protože z hlediska žalobcem uplatněných dovolacích důvodů podle §241 odst. 3 písm. a, c) a d) OSŘ je rozsudek odvolacího soudu správný, bylo dovolání podle §243b odst. l OSŘ zamítnuto.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vyplývá z toho, že žalovaný nebyl v řízení úspěšný a žalobkyni náklady nevznikly (§243b odst. 4, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 OSŘ).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. května 2001
JUDr. Marie R e z k o v á, v.r.
předsedkyně senátu