ECLI:CZ:NS:2001:22.CDO.2545.99.1
sp. zn. 22 Cdo 2545/99
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců: A) M. Ch., a B) J. Ch., obou zastoupených advokátem, proti žalovanému D. B., zastoupenému advokátem, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 7 C 1009/98, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4. května 1999, č. j. 22 Co 106/99-52, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Kolíně (dále "soud prvního stupně") rozsudkem ze dne 6. srpna 1998, č. j. 7 C 1009/98-27, určil, že žalobci M. Ch., narozená 17. 8. 1955, a J. Ch., narozený 18. 1. 1948, jsou rovnými spoluvlastníky domu č. p. 421 s pozemkem č. 756/4 o výměře 145 m2 v kat. úz. a obci K. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že žalobci kupní smlouvou ze dne 20. dubna 1995 prodali žalovanému oddělenou část pozemku v kat. úz. K. pod č. 756/4 o výměře 145 m2 a reálnou část budovy označenou na stavebním nákresu jako část B se všemi součástmi a příslušenstvím za kupní cenu 1 800 000,- Kč s tím, že kupní cena bude zaplacena ve třech splátkách, a to první splátka ve výši 500 000,- Kč dne 5. května 1995, druhá splátka ve výši 734 000,- Kč dne 24. května 1995 a třetí ve výši 566 000,- Kč dne 7. června 1995. V případě, že nedojde k uhrazení kupní ceny v uvedeném termínu, vyhradili si prodávající možnost odstoupení od smlouvy. V katastru nemovitostí na LV č. 6450 pro okres, obec a kat. úz. K. je jako vlastník stavební parcely č. 756/4 o výměře 145 m2 a zastavené plochy č. p. 421 veden žalovaný. Dopisem ze dne 17. ledna 1996 oznámil zástupce žalobců JUDr. J. S. žalovanému, že žalobci odstupují od označené kupní smlouvy vzhledem k tomu, že do dne 17. ledna 1996 v rozporu s kupní smlouvou neuhradil plnou výši dohodnuté kupní ceny, s tím, že vyplacená část kupní ceny bude vrácena poté, co v katastru nemovitostí bude obnoven zápis o vlastnictví žalobců. Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 2. června 1998, č. j. 22 Co 223/98-80, byl změněn rozsudek Okresního soudu v Kolíně ze dne 12. ledna 1998, č. j. 4 C 1026/96-56, tak, že žaloba, aby bylo určeno, že žalobci platně odstoupili dopisem svého právního zástupce JUDr. J. S. ze dne 17. ledna 1996 od kupní smlouvy uzavřené dne 20. dubna 1995 se žalovaným, byla pro nedostatek naléhavého právního zájmu podle §80 písm. c) OSŘ zamítnuta. Soud prvního stupně dovodil, že tento rozsudek nemá všeobecnou závaznost, nýbrž jím byla vyřešena sporná otázka jen ve vztahu k účastníkům řízení, takže není dána překážka věci pravomocně rozhodnuté, jak namítal žalovaný. Podle soudu prvního stupně je v daném případě dán naléhavý právní zájem na určovací žalobě, neboť rozhodnutí soudu o určení vlastnictví je podkladem pro vyznačení změny vlastnictví v katastru nemovitostí, a byl splněn i další předpoklad úspěšnosti určovací žaloby, a to věcná legitimace účastníků. Vzal za prokázané, že žalovaný nedodržel termíny ani režim splátek, jak bylo kupní smlouvou mezi účastníky dohodnuto, takže žalobci podle §517 ObčZ od kupní smlouvy platně odstoupili.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 4. května 1999, č. j. 22 Co 106/99-52, rozsudek soudu prvního stupně ze dne 6. srpna 1998, č. j. 7 C 1009/98-27, potvrdil. Dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení a návrh na připuštění dovolání zamítl. Odvolací soud se především zabýval námitkou podjatosti vznesenou žalovaným proti soudkyni Okresního soudu v Kolíně JUDr. M. M. a nezjistil žádné skutečnosti, pro které by tato soudkyně byla vyloučena z projednávání a rozhodování věci podle §14 odst. 1 O. S. Ř. Důvodnými neshledal ani další námitky žalovaného, že napadený rozsudek je nepřezkoumatelný a že řízení nemělo proběhnout pro nedostatek podmínek řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, která doplnil, i s jeho právním posouzením věci. Ze spisu sp. zn. 8 C 1308/93 Okresního soudu v Kolíně zjistil, že rozsudkem tohoto soudu ze dne 3. listopadu 1993, který nabyl právní moci dne 13. prosince 1993, bylo bezpodílové spoluvlastnictví žalobců zrušeno, mezi žalobci k jeho vypořádání nedošlo a s ohledem na §150 odst. 4 ObčZ jsou jejich podíly na společném majetku stejné. Naléhavý právní zájem na předmětné určovací žalobě podle §80 písm. c) OSŘ je dán tím, že žalobci nemají jinou možnost uplatnění svého vlastnického práva k označeným nemovitostem. Odstoupení žalobců od kupní smlouvy ze dne 20. dubna 1995 je třeba posoudit podle §517 ObčZ, nikoliv podle §497 ObčZ, kterého se žalovaný dovolával, neboť z obsahu kupní smlouvy vyplývá, že o odstupném se nejednalo. Návrh žalovaného na připuštění dovolání zamítl s tím, že se nejedná o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání z důvodů, že v téže věci bylo již dříve pravomocně rozhodnuto, že ve věci rozhodoval vyloučený soudce a rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§237 odst. 1 písm. d) a g), §241 odst. 3 písm. d) OSŘ ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb.). V dovolání namítá, že ohledně téže věci proběhlo u soudu prvního stupně pod sp. zn. 4 C 1026/96 a následně u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 22 Cdo 233/98 řízení, které pravomocně skončilo dne 1. července 1998. V tomto řízení, jakož i v daném řízení, je dána totožnost účastníků i merita věci - řízení je vedeno ohledně téže nemovitosti a vlastnického práva k ní. Vytýká odvolacímu soudu, že se s námitkou podjatosti soudkyně JUDr. M. M. vypořádal pouze na základě jejího vyjádření, aniž by se jakkoliv věcí dále zabýval (např. zjištěním průměrného intervalu mezi odročovanými jednáními předmětného senátu a seznamem projednávaných věcí dne 6. srpna 1998). Otázku zásadního právního významu žalovaný spatřuje "v subsidiaritě aplikace ustanovení §497 a §517 odst. 1 ObčZ, tj. zda v případě smluvního ujednání o možnosti odstoupení od kupní smlouvy, jakožto sankce ex contractum za nedoplacení kupní ceny, za současného nesjednání odstupného, dochází k zákonné anulaci tohoto smluvního ujednání a subsidiárně nastupuje sankce ex lege dle ustanovení §517 odst. 1 ObčZ, kde je však možno odstoupit od smlouvy výlučně po marném uplynutí dodatečné přiměřené lhůty k plnění". Podle názoru žalovaného tato právní otázka není v rozhodovací činnosti soudů řešena jednotně. Ani právní posouzení věci soudy obou stupňů žalovaný nepovažuje za správné. Poskytnutí dodatečné přiměřené lhůty k plnění je právním úkonem, který musí splňovat obecné náležitosti uvedené v §37 odst. 1 ObčZ, zejména musí být srozumitelný a určitý. Podle §40 odst. 2 ObčZ musí mít písemnou formu a konečně platnost právního úkonu je v daném případě vázána na konkrétnost lhůty k plnění. Lze se důvodně domnívat, že právní úkon - odstoupení od předmětné kupní smlouvy - je úkon neplatný, k odstoupení od smlouvy nedošlo a nelze tak určit, že žalobci jsou rovnými spoluvlastníky předmětných nemovitostí. V této souvislosti také namítá, že v řízeních před oběma soudy nebylo zjišťováno, zda a kdy k doručení písemného odstoupení došlo, přestože doručení popíral a žádal předložení důkazu o doručení. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudky obou stupňů a řízení zastavil, případně věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobci se k dovolání nevyjádřili.
Podle bodu 17. hlavy první části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb. dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. 1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 4. května 1999, Nejvyšší soud jako soud dovolací dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále opět jen "OSŘ").
Dovolací soud po zjištění, že dovolání bylo podáno proti rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou a včas, se jím zabýval nejprve z hlediska jeho přípustnosti.
Podle §236 odst. l OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkou rozsudků, kterými bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo že zde není), jestliže trpí vadami uvedenými v §237 odst. l. OSŘ. Přípustnost dovolání podle tohoto ustanovení není však založena již tvrzením dovolatele o existenci takové vady, nýbrž dovolání je přípustné jen tehdy, jestliže napadené rozhodnutí touto vadou skutečně trpí.
Žalovaný namítá vadu podle §237 odst. 1 písm. d) OSŘ s tím, že v téže věci bylo již dříve rozhodnuto, a to v řízení vedeném u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 4 C 1026/96, kdy rozsudek nabyl právní moci dne 1. července 1998.
Podle §237 odst. 1 písm. d) OSŘ je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže v téže věci bylo již dříve pravomocně rozhodnuto nebo v téže věci bylo již dříve zahájeno řízení.
O stejnou věc se jedná tehdy, jde-li v novém řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, a týká-li se stejného předmětu řízení a těchže osob. Totožnost předmětu řízení je dána tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn. Předmětem řízení ve věci vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 4 C 1026/96 bylo určení právní skutečnosti (platnosti odstoupení žalobců dopisem ze dne 17. ledna 1996 od kupní smlouvy uzavřené se žalovaným dne 25. dubna 1995), zatímco v daném případě jde o určení právního vztahu vlastnictví k označeným nemovitostem. Nejde o tentýž nárok, ale o rozdílné nároky vymezené rozdílnými žalobními petity. Navíc odvolací soud ve věci vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 4 C 1026/96 věc posuzoval toliko z pohledu §80 písm. c) OSŘ, čili zda je dán naléhavý právní zájem na určovací žalobě, a žalobu zamítl právě s ohledem na nedostatek naléhavého právního zájmu na určení platnosti odstoupení žalobců od předmětné kupní smlouvy, aniž se věcně zabýval vlastním předmětem řízení. Nejde tedy o věc již dříve pravomocně rozhodnutou, jak se mylně domnívá žalovaný, a není tak dána přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. d) OSŘ.
Žalovaný dále namítá vadu podle §237 odst. 1 písm. g) OSŘ, kdy podjatost soudkyně Okresního soudu v Kolíně JUDr. M. M. dovozuje z toho, že jednání 16. 7. 1998 odročila nejprve na 30. 7. 1998 a teprve poté na 6. 8. 1998 z důvodu nemožnosti substituce právního zástupce žalovaného, což je vzhledem k průměrným dobám řízení u Okresního soudu v Kolíně zjevný exces. Přitom dne 6. 8. 1998 se jednalo o jediné jednání, neboť v budově soudu se malovalo. Dále že při jednání 6. 8. 1998 těsně před závěrečnými návrhy účastníků naprosto nepřijatelnou a mimoprotokolární nápovědou v rozporu s ustanoveními §5 a §43 odst. 1 věta druhá OSŘ vyzvala právního zástupce žalobců k úpravě doposud nevykonatelného žalobního petitu. Bez této úpravy by žalobci nemohli být úspěšní, čímž došlo k porušení zásady rovnosti účastníků civilního procesu.
Podle §237 odst. 1 písm. g) OSŘ je dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu přípustné, jestliže (mimo jiné) rozhodoval vyloučený soudce.
Soudci jsou vyloučeni z projednávání a rozhodování věci, jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům lze mít pochybnosti o jejich nepodjatosti (§14 odst. 1 OSŘ). Účastník řízení, který vznáší námitku podjatosti soudce, musí uvést konkrétní skutečnosti, pro něž má za to, že soudce je z projednávání a rozhodování vyloučen (k tomu srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 3 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1980). Žalovaný v tomto směru neuvádí žádné konkrétní skutečnosti; jeho výhrady vůči soudkyni soudu prvního stupně se týkají pouze postupu soudu při projednávání věci. Tyto námitky však samy o sobě nemohou být důvodem pro vyloučení soudce z projednávání a rozhodování věci. Odročení jednání na blízký termín je pozitivním jevem z hlediska zájmu účastníků na urychleném skončení věci, ale i z hlediska přípravy soudce na odročené jednání, kdy delší časový odstup mezi jednáními ve věci je pro přípravu soudce na odročené jednání méně příznivý. Na podjatost soudkyně soudu prvního stupně nelze usuzovat ani na základě poučení, kterého se mělo žalobcům, resp.jejich zástupci dostat. Vložení slov "určuje se" na počátek petitu je pouhou formální úpravou tzv. petitu, která není nezbytná, když určující výrok soudu učiněný podle §80 písm. c) OSŘ by obstál a byl účinný i bez těchto uvozujících slov. Naproti tomu poučení soudu, že v daném případě nepřichází v úvahu určení, že předmětné nemovitosti jsou v bezpodílovém spoluvlastnictví, neboť po uplynutí tříleté lhůty od zániku bezpodílového spoluvlastnictví žalobců bez jeho vypořádání se staly předmětem jejich podílového spoluvlastnictví (§149 odst. 4 ObčZ ve znění před novelou provedenou zákonem č. 91/1998 Sb.) představuje nesprávnou nápovědu o správném petitu z hlediska hmotného práva a je tedy porušením ustanovení §5 OSŘ, podle kterého soudy poskytují účastníkům poučení o jejich procesních právech a povinnostech. Podle názoru soudu, jde o jediné procesní pochybení soudkyně, které samo o sobě bez dalších skutečností zpochybňující její nestrannost nestačí k vyvolání opodstatněných pochybností o její nepodjatosti. Jde tedy toliko o procesní pochybení, které není vadou ve smyslu §241 odst. 3 písm. b) OSŘ, neboť tato vada neměla ani nemohla mít za následek nesprávné rozhodnutí odvolacího soudu ve věci.
Z uvedeného je zřejmé, že přípustnost dovolání nelze opřít ani o §237 odst. 1 písm. g) O. S. Ř. Dovolací soud neshledal ani žádnou jinou z vad uvedených v ustanovení §237 odst. 1 O. S. Ř., ke kterým přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 O. S. Ř.).
Vzhledem k tomu, že předpoklady přípustnosti proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu podle §237 odst. 1, §238 odst. 1 písm. b) a §239 odst. 1 OSŘ nejsou dány, soustředil se dále dovolací soud na řešení přípustnosti dovolání podle §239 odst. 2 OSŘ.
Podle §239 odst. 2 O. S. Ř. je, nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, dovolání podané tímto účastníkem řízení přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Dovolací soud se ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, který zamítl návrh na připuštění dovolání s tím, že se nejedná o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Právní otázka formulovaná žalovaným, která podle žalovaného činí rozhodnutí odvolacího soudu rozhodnutím zásadního právního významu, byla opakovaně řešena Nejvyšším soudem ČR, např. v rozsudku ze dne 28.února 1997, sp. zn. 3 Cdon 1213/96, publikovaném v Právních rozhledech č. 7, ročník 1998, str. 373, v rozsudku ze dne 30. září 1999, sp. zn. 1094/97, publikovaném v Právních rozhledech č. 12, ročník 1999, str. 656, nebo v rozsudku ze dne 6. prosince 1999, sp. zn. 22 Cdo 380/99, publikovaném v Právních rozhledech č. 3, ročník 2000, str. 72, nebo v rozsudku ze dne 16. prosince 1999, sp. zn. 22 Cdo 2663/98, publikovaném tamtéž na str. 71. Nejvyšší soud mimo jiné dovodil, že ustanovení §497 ObčZ upravuje případy, kdy si účastník vymínil odstoupení od smlouvy a sjednal pro ten případ odstupné. Pouze v těchto případech lze aplikovat druhou větu tohoto ustanovení o nemožnosti odstoupení od smlouvy. Dohodnou-li se účastníci kupní smlouvy o možnosti odstoupit od smlouvy za podmínek stanovených smlouvou, aniž by pro tento případ sjednali odstupné, nejde o dohodu ve smyslu §497 ObčZ, ale o dohodu podle §48 odst. 1 ObčZ. Ustanovení §497 ObčZ nedopadá na případy, kdy věřitel odstupuje od smlouvy pro prodlení dlužníka, jak tomu bylo v daném případě. Odstupuje-li věřitel od smlouvy pro prodlení dlužníka, je nerozhodné, zda právo odstoupit od smlouvy opírá přímo o §517 ObčZ, anebo o smluvní ujednání umožňující věřitele odstoupení od smlouvy pro prodlení dlužníka. Jestliže v daném případě odvolací soud věc posoudil v souladu s ustálenou judikaturou, potom právní otázka nastolená žalovaným po právní stránce nemá zásadní význam. Za této situace, kdy rozhodnutí odvolacího soudu řeší pro rozhodnutí se věci samé podstatnou právní otázku ve shodě s judikaturou dovolacího soudu, nemá napadené rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam.
Z výše uvedeného vyplývá, že dovolání není přípustné ani podle §239 odst. 2 OSŘ. Dovolací soud proto podle §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c) OSŘ dovolání odmítl jako nepřípustné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je dán tím, že žalobcům, kteří byli v dovolacím řízení úspěšní, žádné náklady nevznikly (§243b odst. 4, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 OSŘ).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. února 2001
JUDr. František B a l á k, v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Ivana Svobodová