ECLI:CZ:NS:2001:22.CDO.255.2001.1
sp. zn. 22 Cdo 255/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce H., spol. s r. o., zastoupené advokátkou, proti žalovaným: 1) M. V., 2) J. P., 3) M. D., 4) Z. B., 5) J. B., 6) A. Š., 7) L. S., 8) V. Ch., 9) A. S., 10) J. B., 11) V. P., 12) F. N., 13) J. E., zastoupenému T. Š., 14) T. Š., 15) Z. E., 16) nezletilému J. E., zastoupenému otcem J. E., 17) J. J., 18) F. F., 19) P. J., žalovaní 1) - 12), 17) - 19) zastoupeni advokátem, o vyklizení nemovitostí, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 7C 105/95, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. května 2000, č j. 15 Co 485/99-205, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. května 2000, čj. 15 Co 485/99-205, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 6. října 1998, čj. 7 C 105/95-157, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 3 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 3 (dále jen „soud prvního stupně\") rozsudkem ze dne 6. října 1998, čj. 7 C 105/95-157, uložil žalovaným 1) - 19) vyklidit „pozemky ve vlastnictví žalobce\", nacházející se v kat. území Ž. podle provedeného geometrického zaměření P. Š. ze dne 23. 1. 1996, a to žalovanému 1) pozemek parc. č. 434 s garáží č. 23, žalovanému 2) pozemek parc. č. 434 s garáží č. 16, žalovanému 3) pozemek parc. č. 434 s garáží č. 26, žalovanému 4) pozemek parc. č. 434 s garáží č. 14, žalovanému 5) pozemek parc. č. 436 s garáží č. 19, žalovanému 6) pozemek parc. č. 434 s garáží č. 12, žalované 7) pozemek parc. č. 436 s garáží č. 18, žalovanému 8) pozemek parc. č. 434 a č. 436 s garáží č. 22, žalované 9) pozemek parc. č. 434 s garáží č. 15, žalované 10) pozemek parc. č. 434 s garáží č. 25, žalované 11) pozemek parc. č. 434 s garáží č. 24, žalovanému 12) pozemek parc. č. 436 s garáží č. 21, žalovaným 13), 14), 15) a 16) pozemek parc. č. 434 s garáží č. 12, žalovanému 17) pozemek parc. č. 436 s garáží č. 21, žalovanému 18) pozemek parc. č. 436, s garáží č. 20, a žalovanému 19) pozemek parc. č. 434 a 436, s garáží č. 17 a pozemky vyklizené předat žalobci ve lhůtě 30-ti dnů od právní moci rozsudku. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce nabyl kupní smlouvou, uzavřenou s M. Š., Zd. T. a D. M. 15. 3. 1994, s účinky vkladu do katastru nemovitostí 14. 6. 1994, také pozemky parc. č. 434 a č. 436 v kat. území Ž. Na těchto pozemích se nacházejí garáže (zděné stavby) žalovaných, zbudované svépomocí žalovanými nebo jejich právními předchůdci. Stavebníci garáží uzavřeli s tehdejšími vlastníky pozemků 3. 4. 1967 smlouvu s tím, že „na pozemcích bude provedena výstavba garáží\" a „smlouva byla sjednána na dobu 10 let v případě, že ONV P. nezmění své rozhodnutí o užívání pozemků, bude prodloužena platnost smlouvy na dobu dalších 10 let\". Podle této smlouvy stavebníci garáží měli užívat pozemky pro potřebu svou a členů rodiny a stavebníci se zavázali, že „při skončení smluvního poměru uvedou pozemky v původní stav, případně ve stav určený ONV P., aniž by vznikly nějaké povinnosti nebo závazky majitelům pozemků\". Žalovaní předmětné pozemky dosud užívají, jsou zastavěny jejich garážemi. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaným, resp. jejich právních předchůdcům vzniklo podle smlouvy z 3. 4. 1967 právo dočasného užívání předmětných pozemků ve smyslu §397 a §398 zák. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění před novelou provedenou zák. č. 509/1991 Sb. /dále jen „ObčZ\"/, které zaniklo uplynutím doby, na kterou bylo sjednáno, tj. 3. 4. 1987. Protože žalovaní užívají pozemky žalobce neoprávněně, uložil jim, aby je vyklidili.
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 4. května 2000, čj. 15 Co 485/99-205, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl. Rozhodl také o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Podle odvolacího soudu ze skutkového vylíčení věci v žalobě vyplývá, že úmyslem žalobce je uvedení předmětných pozemků do původního stavu. Za této situace nemůže jím formulovaný žalobní petit obstát. Použitému žalobnímu petitu by totiž odpovídal nárok ohledně movitých věcí. Jinak žaloba nemůže být úspěšná a další důvody napadeného rozsudku, stejně jako odvolací námitky jsou nerozhodné.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Uvádí, že uplatňuje dovolací důvody podle §241 odst. 3 písm. c) a d) OSŘ (ve znění před novelou provedenou zák. č. 30/2000 Sb., dále jen „OSŘ\"), podle obsahu (§14 odst. 2 OSŘ však namítá nesprávné právní posouzení věci). Vytýká odvolacímu soudu, že zcela pominul listinný důkaz - „nájemní smlouvu z 3. 4. 1967\", ze které vyplývá závazek uživatelů pozemků uvést je po skončení smluvního vztahu do původního stavu. Žalobce se domáhal vyklizení pozemků „od všeho, co na nich stojí a leží\", a otázka, zda pozemek vyklidit nebo odstranit nemovitost na něm stojící, je pouze otázkou formulační, „obsahově je to zcela totožné.\" V případě podané exekuce je proto logické, že v rámci vyklizení budou garáže zbourány. V řízení dal žalobce jednoznačně najevo, že chce mít pozemky volné, ale soud to nevzal v úvahu. Žalobce navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud v řízení o dovolání postupoval podle procesních předpisů platných ke dni 31. 12. 2000 (Hlava první, bod 17 zák. č. 30/2000 Sb.). Po zjištění, že přípustné dovolání bylo podáno včas řádně zastoupeným účastníkem řízení (§238 odst. l písm. a), §240 odst. l, §241 odst. l OSŘ), přezkoumal rozsudek odvolacího soudu ve smyslu §242 odst. 1 a 3 OSŘ a shledal je opodstatněným.
Vady řízení uvedené v §237 odst. 1 OSŘ žalobce nenamítal a dovolacím soudem nebyly zjištěny.
V dané věci se žalobce domáhá ochrany vlastnického práva podle §126 odst. l zák. č. 40/1964 Sb. ve znění novely provedené zák. č. 509/1991 Sb. Ochrana tohoto hmotného práva soudem předpokládá podání žaloby, přičemž formulace žalobního návrhu (petitu), je určena ustanoveními občanského soudního řádu o výkon rozhodnutí. Uvedený předpis upravuje výkon rozhodnutí vyklizením v §343 odst. l, 2 tak, že se věci odstraněné z vyklizovaného objektu odevzdají povinnému nebo některému ze zletilých příslušníků jeho rodiny. Není-li přítomen vyklizení nikdo, kdo by mohl věci převzít, nebo je li převzetí odmítnuto, sepíší se věci a dají do úschovy orgánu obce. Předseda senátu vyrozumí povinného o tom, že jeho věci byly dány do úschovy. To znamená, že toto ustanovení se nemůže týkat nemovitých staveb, které po odstranění jako nemovité věci v právním smyslu zaniknou. Je-li na pozemku umístěna nemovitá stavba, připadá v úvahu pouze její odstranění, jehož se dosáhne provedením demoličních prací. Proto se může vlastník pozemku, na kterém je umístěna stavba, jejímž vlastníkem je někdo jiný (nejde-li o neoprávněnou stavbu ve smyslu §135c ObčZ), domáhat ochrany svého vlastnického práva podle §126 ObčZ žalobou na odstranění stavby. Rozhodnutí, jímž se ukládá odstranění stavby, lze vykonat podle §350 OSŘ.
Žalobci tedy nelze přisvědčit, že odstranění staveb garáží bylo možno dosáhnout žalobou na vyklizení pozemků a dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d) OSŘ tak není dán.
Jestliže vlastník v žalobě, kterou se domáhá ochrany vlastnického práva vylíčí, v čem spočívají zásahy žalovaného do tohoto práva, a charakteru těchto zásahů pak neodpovídá žalobní petit, je soud povinen, vzhledem k tomu, že formulace žalobního petitu je určena ustanoveními občanského soudního řádu o výkonu rozhodnutí (jde o určení procesní formy ochrany vlastnického práva) postupovat podle §43 OSŘ. To znamená, že je povinen poučit žalobce o formulaci žalobního petitu.
Nesplnění poučovací povinnosti této odvolacím soudem je vadou řízení, která měla mít vliv na správnost rozhodnutí ve smyslu §241 odst. 3 písm. b) OSŘ. Kromě této vady došlo však v řízení ještě k další vadě tohoto druhu. Soud prvního stupně, jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku, činí skutková zjištění z listin, kterými neprovedl důkaz způsobem, vyplývajícím z §129 OSŘ. Podle tohoto ustanovení se důkaz listinou provede tak, že ji předseda senátu při jednání přečte nebo sdělí její obsah, což se v dané věci nestalo.
Vzhledem k tomu, že rozsudek odvolacího soudu je pro vadu řízení ve smyslu §241 odst. 3 písm. b) OSŘ nesprávný, byl dovolacím soudem zrušen (§243b odst. l OSŘ). Protože důvod, pro který byl rozsudek odvolacího soudu zrušen, se vztahuje i na rozhodnutí soudu prvního stupně, byl zrušen i jeho rozsudek a věc byla a posledně jmenovanému soudu vrácena k dalšímu řízení. (§243b odst. 2 OSŘ).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. března 2001
JUDr. Marie R e z k o v á, v.r.
předsedkyně senátu