ECLI:CZ:NS:2001:22.CDO.2591.99.1
sp. zn. 22 Cdo 2591/99
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Antonína Draštíka a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobkyně D. H., zastoupené advokátem, proti žalované B. Ch., zastoupené advokátem, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 4 C 1/94, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. května 1999, č. j. 21 Co 67/99-423, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6 075.- Kč k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Praze jako soudu odvolacího ze dne 5. května 1999, č. j. 21 Co 67/99-423, byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 14. září 1998, č. j. 4 C 1/94-381, jímž bylo zrušeno podílové spoluvlastnictví účastníků k domu čp. 9 se stavebními parcelami č. 13/1 a č. 13/2 a k zahradám č. 14/1 a č. 14/3 v obci a katastrálním území K., zapsaných na LV č. 20 v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v K. H.; všechny výše označené nemovitosti byly přikázány do výlučného vlastnictví žalované, které bylo současně uloženo zaplatit žalobkyni na vyrovnání jejího podílu částku 295 000,- Kč. Odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně toliko ve výroku o náhradě nákladů řízení a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. l písm. f) o. s. ř. Žalobkyně namítá, že postupem okresního soudu jí byla odňata možnost účastnit se jednání tohoto soudu dne 14. 9. 1998. V uvedené době byla na dovolené v zahraničí a požádala soud o přeložení jednání na jiný termín. V době, kdy se žalobkyně nacházela již mimo svůj domov, okresní soud jejímu požadavku nevyhověl a uskutečnil jednání, při kterém rozhodl ve věci samé. V tomto postupu soudu spatřuje vadu předpokládanou ustanovením §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. Dále žalobkyně vytýká napadenému rozhodnutí, že vychází ze skutkového stavu, který nemá oporu v dokazování, neboť cena nemovitostí zjištěná na základě znaleckého posudku neodpovídá jejich skutečnému stavu, nebylo přihlédnuto k investicím do těchto nemovitostí provedených žalobkyní a nebyla respektována zásada pro přikázání věci tomu ze spoluvlastníku, který ji účelně využívá. V tomto směru žalobkyně uplatňuje dovolací důvod uvedený v ustanovení §241 odst. 3 písm. c) o. s. ř. V závěru dovolání žalobkyně navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek, jakož i rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil.
Žalovaná se k dovolání žalobkyně vyjádřila tak, že postupem okresního soudu nebyla žalobkyni odňata možnost jednat před soudem; a navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.
Dovolání v této věci není přípustné.
Podle bodu 17. hlavy první části dvanácté (Přechodná a závěrečná ustanovení) zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 5. května 1999, dovolací soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen "o. s. ř.").
Podle §236 odst. l o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, je dovolání přípustné jen za naplnění předpokladů uvedených v §238 odst. l písm. b/ o. s. ř. anebo v §239 odst. l a 2 o. s. ř.
Podle §238 odst. l písm. b/ o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak, než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.
O tuto situaci se v posuzované věci nejedná. Odvolací soud v rozsudku ze dne 24. ledna 1997, č. j. 21 Co 491/96-260, kterým zrušil dřívější rozsudek soudu prvního stupně (tj. rozsudek Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 22. května 1996, č. j. 4 C 1/94-219) soud prvního stupně jednak nezavázal právním názorem, v jehož důsledku by soud prvního stupně rozhodl jinak, než v dřívějším rozsudku, jednak soud prvního stupně rozhodl ve věci rozsudkem ze dne 14. září 1998, č. j. 4 C 1/94-381 stejně jako ve výše již označeném dřívějším rozsudku.
Podle §239 odst. l a 2 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku nebo usnesení odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
V dané věci odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, aniž připustil proti svému rozhodnutí dovolání, přičemž žalobkyně návrh na vyslovení přípustnosti dovolání neučinila.
Za této situace může být přípustnost dovolání založena pouze na ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř., které připouští dovolání podané oprávněným subjektem v dovolací lhůtě proti každému rozhodnutí odvolacího soudu z důvodu zde taxativně uvedených vad řízení, které způsobují jeho zmatečnost /dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. a) o. s. ř./. Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. není však založena již tvrzením dovolatele o existenci takové vady, nýbrž dovolání je přípustné jen tehdy, jestliže napadené rozhodnutí touto vadou skutečně trpí.
Protože žalobkyně namítá důvod přípustnosti dovolání uvedený v §237 odst. l písm. f) o. s. ř. (jiné z vad uvedených v ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. tvrzeny nebyly a z obsahu spisu se též nepodávají), zabýval se dovolací soud možností přípustnosti dovolání podle tohoto ustanovení.
Podle §237 odst. l písm. f) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.
Odnětím možnosti jednat před soudem se rozumí takový postup soudu, jímž soud znemožnil účastníku realizaci těch procesních práv, která mu občanský soudní řád přiznává (např. právo účastnit se jednání, činit přednesy, navrhovat důkazy, vyjadřovat se k návrhům na důkazy a k provedeným důkazům apod.). O vadu, která je z hlediska §237 odst. l písm. f) o. s. ř. významná jde přitom jen tehdy, jestliže postup soudu se projevil v průběhu řízení, tedy nikoliv v rozhodování, a jestliže šlo o postup nesprávný, uvažováno z hlediska zachování postupu soudu určeného zákonem, nebo dalšími obecně závaznými právními předpisy (srov. rozhodnutí č. 27/1998 a č. 49/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Dále je třeba připomenout, že při úvaze o existenci této vady sice není rozhodné, zda účastníku řízení byla odňata možnost jednat před soudem prvního stupně nebo v řízení odvolacím (srov. rozhodnutí č. 25/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), ovšem tento závěr neplatí, jestliže možnost uskutečnit procesní úkony, kterou účastníku nesprávným postupem upřel soud prvního stupně, mu byla poskytnuta v odvolacím řízení.
Žalobkyně spatřuje nesprávný postup soudu /a podstatu uplatněné vady řízení ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř./ v tom, že dne 14. září 1998 soud prvního stupně věc projednal a rozhodl bez její přítomnosti, ačkoliv požádala z důležitých důvodů ( dovolená v cizině) o odročení jednání.
Jak již výše bylo uvedeno, lze za vadu řízení ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. pokládat nerespektování práva účastníka na osobní účast na jednání; tedy situaci, kdy soud věc projedná v rozporu s ustanovením §101 odst. 2 o. s. ř. v nepřítomnosti účastníka.
Z obsahu spisu vyplývá, že o jednání okresního soudu, které bylo nařízeno na den 14. září 1998, byla žalobkyně řádně a včas vyrozuměna (dne 31. července 1998). K tomuto jednání se nedostavila a omluvou, datovanou dne 9. září, resp. doručenou okresnímu soudu dne 10. září 1998, se domáhala odročení tohoto jednání s tím, že je "na zájezdu s Čedokem v zahraničí...". Z obsahu záznamu na č. l. 375 spisu a z následného podání zástupce žalobkyně na č. l. 376 je zřejmé, že okresní soud dne 11. září 1998 dal zřetelně najevo, že důvod omluvy neuznává. Proto se dne 14. září 1998 jednání konalo v nepřítomnosti žalobkyně. Pomine-li se ten fakt, že okresní soud již předtím opakovaně vyhověl žádostem žalobkyně o odročení jednání nařízených na dny 29. července 1998 a 26. srpna 1998, tak z dokladu o potvrzení rezervace č. 63949, vystaveného cestovní kanceláří Č., a. s., Ú.n. L. (č. l. 408) vyplývá, že žalobkyně teprve dne 28. srpna 1998 (tj. poté, co jí už bylo dne 31. 7. 1998 doručeno předvolání k jednání soudu na den 14. 9. 1998) objednala zájezd do P. v termínu od 7. do 14. 9. 1998, a to zájezd typu "Poslední minuta". Jestliže si takto počínala, nebylo možno pokládat jí uplatněný důvod odročení jednání za "důležitý" ve smyslu ustanovení §101 odst. 2 o. s. ř.
Podle názoru Nejvyššího soud proto okresní soud s ohledem na výše uvedené skutečnosti neporušil ustanovení §101 odst. 2 o. s. ř., podle něhož platí, že nedostaví-li se řádně předvolaný účastník k jednání, ani nepožádal z důležitého důvodu o odročení, může soud věc projednat v nepřítomnosti takového účastníka. Ke zkrácení práv žalobkyně tak v řízení před soudem prvního stupně nedošlo.
I kdyby ovšem žalobkyní tvrzená "vada" byla opodstatněnou, tak v žádném případě se nemohla přenést do odvolacího řízení. Žalobkyně a její zástupce v průběhu odvolacího řízení měli možnost se k věci vyjádřit, což také učinili, a to nejen v odvolání, nýbrž i při jednání odvolacího soudu dne 5. května 1999, jehož se osobně účastnili. V tomto směru s poukazem na výše již citované rozhodnutí publikované pod č. 25/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek lze uzavřít, že vada řízení (zmatečnost) podle §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. není dána, jestliže možnost uskutečnit procesní úkony, kterou účastníku nesprávným postupem odňal soud prvního stupně, mu byla poskytnuta v odvolacím řízení.
Z výše uvedeného vyplývá, že přípustnost dovolání nelze opřít ani o ustanovení §237 odst.1 písm. f) o. s. ř.
Je tedy zřejmé, že dovolání není přípustné. Proto Nejvyšší soud podle §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání žalobkyně odmítl.
Podle bodu 10. hlavy první části dvanácté ( Přechodná a závěrečná ustanovení ) zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soud řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, odměna za zastupování advokátem nebo notářem v řízeních v jednom stupni, která byla zahájena přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se stanoví podle dosavadních právních předpisů.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že úspěšné žalované v tomto řízení vznikly náklady představované odměnou advokáta ve výši 6 000 Kč za vyjádření k dovolání /§7, §8 odst. 5 a §11 odst. 1 písm. k) advokátního tarifu (vyhl. č. 177/1996 Sb.)/ a paušální náhradou ve výši 75 Kč podle §13 odst. 3 téhož tarifu (§243b odst. 4, §224 odst. l, §l5l odst. l a §l42 odst. l o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. února 2001
JUDr. Antonín D r a š t í k,v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Ivana Svobodová