ECLI:CZ:NS:2001:22.CDO.2809.99.1
sp. zn. 22 Cdo 2809/99
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobkyně Ing. B., spol. s r. o., zastoupené advokátem, proti žalovanému J. T., zastoupenému opatrovníkem Mgr. M. H., justičním čekatelem u Obvodního soudu pro Prahu 9, Praha 9, Na vyhlídce č. 387/1, o stanovení povinnosti zdržet se zásahu do vlastnického práva a o ochranu dobré pověsti právnické osoby, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 10 C 76/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. srpna 1999, čj. 14 Co 281/99, 14 Co 282/99-40, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 12. srpna 1999, čj. 14 Co 281/99, 14 Co 282/99-40, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 (dále jen „soud prvního stupně\") ze dne 26. listopadu 1998, čj. 10 C 76/98-24, ve znění opravného usnesení ze dne 27. dubna 1999, čj. 10 C 76/98-35, který jednak zamítl žalobu, že „žalovaný je povinen zdržet se neoprávněného zasahování do vlastnického práva žalobce tím, že je neoprávněně hlášen k trvalému pobytu na adrese žalobce P., L. ul. čp. 129, a to i přes to, že se zde vůbec nezdržuje\", jednak zastavil řízení „v části výroku týkajícího se povinnosti žalovaného do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku hlásit ohlašovně příslušné podle místa svého pobytu, tedy podle místa, kde má rodinu, rodiče, byt nebo zaměstnání, místo a počátek svého trvalého pobytu a povinnosti žalovaného do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku ohlásit ohlašovně příslušné podle místa svého pobytu, tedy podle místa kde má rodinu, rodiče, byt nebo zaměstnání, ukončení svého dosavadního trvalého pobytu na adrese P., L. 129\" a vyslovil, že „po právní moci tohoto rozsudku bude věc postoupena Ministerstvu vnitra České republiky\". Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení a o přípustnosti dovolání.
Soudy vyšly ze zjištění, že žalobkyně uzavřela se žalovaným 8. 6. 1992 kupní smlouvu, na jejímž základě se stala vlastnicí rodinného domku čp. 129 a pozemkových parcel č. 3671, 3672/2 a č. 3672/1 v obci a katastrálním území P. Žalovaný, který byl před uzavřením kupní smlouvy v uvedeném domku přihlášen k trvalému pobytu, se po jeho prodeji z domku sice odstěhoval, ale svůj trvalý pobyt v něm u příslušného úřadu neodhlásil. Žalobkyně tvrdila, že uvedený stav jí znemožňuje výkon vlastnických práv k uvedeným nemovitostem, zejména nakládání s nimi. Pokud by chtěla nemovitostí prodat, skutečnost, že je v domě žalovaný nahlášen k trvalému pobytu, by mohla zájemce o koupi odradit.
Soud prvního stupně konstatoval, že nesplnění povinnosti plynoucí ze zákona č. 135/1982 Sb., o hlášení a evidenci pobytu občanů, v aplikaci na daný případ, není neoprávněným zasahováním do vlastnického práva žalobkyně ve smyslu §126 odst. l občanského zákoníku (dále jen „ObčZ\"). Okolnost, že je žalovaný hlášen k trvalému pobytu v domě, který je ve vlastnictví žalobkyně, nemůže jeho prodej znemožnit, neboť nejde o právní vadu nemovitosti. Pokud jde o žalobu v části, kterou se žalobkyně domáhala uložit žalovanému povinnost hlásit ohlašovně ukončení dosavadního trvalého pobytu v předmětné nemovitosti, resp. místo svého současného pobytu, soud uzavřel, že nemá ve smyslu §7 občanského soudního řádu ( dále jen „OSŘ\") pravomoc o takovém návrhu rozhodovat. Jde o problematiku, k jejímuž projednání je ve smyslu zákona č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky, ve znění pozdějších předpisů, příslušné Ministerstvo vnitra České republiky.
Odvolací soud se po posouzení věci z hlediska §19b, §126 a částečně §127 ObčZ ohledně žaloby v části, v níž se žalobkyně domáhala uložení povinnosti žalovanému zdržet se zasahování do jejího vlastnického práva, ztotožnil s právními závěry soudu prvního stupně. Připustil nicméně proti svému rozhodnutí dovolání „v otázce možné aplikace hmotněprávních ustanovení §19b, §126 a §127 ObčZ na skutkovou situaci vylíčenou v žalobě\". Správným shledal výrok soudu prvního stupně i ohledně žaloby v části, ve které měla být věc po právní moci postoupena Ministerstvu vnitra České republiky.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, ve kterém uplatňuje dovolací důvod uvedený v §241 odst. 3 písm. d) OSŘ ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. Uvádí, že mezeru v právním řádu, spočívající v tom že správní orgány nemohou zasáhnout v případě, kdy je určitá osoba neoprávněně hlášena na adrese, kde se ve skutečnosti nezdržuje, by měl překlenout soud cestou výkladu příslušných ustanovení Listiny základních práv a svobod, Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a ObčZ. Neztotožňuje se s názorem soudu, že žalobní petit byl nesprávně formulován. Stav, že je žalovaný trvale hlášen v předmětné budově představuje jednak ztížení jejího práva disponovat s nemovitostí, jednak vznik škod představovaných náklady na vracení korespondence, docházející žalovanému, odesilatelům, či náklady na její likvidací. Dále představuje marnění času podáváním vysvětlení a informací osobám, domáhajícím se styku se žalovaným. Skutečností, že jde o osobu se špatnou pověstí, trpí dobrá pověst dovolatelky a daný stav ji obtěžuje, neboť nemovitost nemůže pokojně užívat. Dožadovat se uložení povinnosti žalovanému zdržet se toho, aby byla na žalobcovu adresu zasílána jeho korespondence a nezvané návštěvy, by bylo problematické, neboť takový petit by byl vykonatelný jen ukládáním pokut, což by problém nevyřešilo. Proto nutno řešit prvotní příčinu daného stravu. Žalobkyně uzavírá, že v rámci žaloby na zdržení se zásahu do dobré pověsti a žaloby na odstranění závadného stavu podle §19b odst. 2 a 3 ObčZ a práva na ochranu proti neoprávněným zásahům podle §126 odst. l ObčZ by se u soudu měla domoci nápravy. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně i soudu odvolacího a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud v řízení o dovolání postupoval podle procesních předpisů, platných k 31. 12. 2000 (hlava první, bod 17 zák. č. 30/2000 Sb., tedy podle občanského soudního řádu ve znění před novelou, provedenou tímto zákonem - dále jen „OSŘ\"), a po zjištění, že dovolání je přípustné podle §239 odst. 1 OSŘ, že je uplatněn dovolací důvod upravený v §241 odst. 3 písm. d) OSŘ a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 odst. 1 OSŘ), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání není důvodné.
Nárok uplatněný žalobcem je třeba posoudit jako zápůrčí (negatorní) žalobu, opírající se o §126 odst. 1 ObčZ, podle kterého vlastník má právo na ochranu proti tomu, kdo do jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje; přitom negatorní žaloba náleží tomu, kdo do práva zasahuje jinak než tím, že věc zadržuje. Musí však jít o existující zásah do práva; pouhá výhrůžka zásahem anebo tvrzení práva k věci nezakládá nárok na ochranu podle §126 odst. 1 ObčZ. V takovém případě může žalobce žádat (za splnění podmínek §80 písm. c) OSŘ) o určení, že žalovaný nemá jím tvrzené právo k věci anebo že není oprávněn provést zamýšlený zásah (k tomu viz též rozsudek publikovaný pod č. C 289 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck).
Skutečnost, že občan byl hlášen k trvalému pobytu podle zákona č. 135/1982 Sb., o hlášení a evidenci pobytu občanů, který platil do 1. 7. 2000, pro něj nezakládala žádná práva k objektu pobytu a vlastníka objektu také sama o sobě nijak při užívání a nakládání s věcí neomezovala a nebyla neoprávněným zásahem ve smyslu §126 odst. 1 ObčZ; mohlo jít jen o obdobu tvrzení existence práva k věci. Okolnost, že v objektu byl nahlášen něčí pobyt, mohla navzdory soukromoprávní irelevanci mít faktický význam při prodeji objektu (domu), neboť mohla vytvářet určitou nejistotu kupujícího o skutečném právu přihlášeného občana v objektu bydlet. V takovém případě měl vlastník, resp. uživatel objektu možnost domáhat se v občanském soudním řízení určení, že přihlášené osobě nepřísluší právo bydlet v objektu bydlení. Nemohl se však domáhat, aby soud uložil nahlášené osobě povinnost zdržet se neoprávněného zasahování do vlastnického práva žalobce tím, že je neoprávněně hlášen k trvalému pobytu anebo ohlásit ohlašovně příslušné podle místa svého pobytu ukončení svého dosavadního trvalého pobytu. Nejde o nároky, které by bylo možno opřít o ustanovení ObčZ anebo jiného soukromoprávního předpisu.
Neobstojí ani tvrzení, že hlášení žalovaného, který je podle tvrzení žalobce osobou se špatnou pověstí, k pobytu v domě patřícího žalobkyni by mohl ohrozit její dobrou pověst jako právnické osoby. Je obecně známou skutečností, že vlastníci domů často nemohou ovlivnit, kdo v jejich domech bydlí. Tak zejména v domech náležejících obcím anebo bytovým družstvům často bydlí osoby se špatnou pověstí, a přitom tato skutečnost nemá vliv na pověst družstva anebo obce. Skutečnost, že vlastník, který dům prodal právnické osobě a poté se z něj odstěhoval, se neodhlásil z domu jako místa trvalého pobytu podle předpisů o evidenci obyvatel, nelze ani v případě, že jde o osobu se špatnou pověstí, hodnotit jako neoprávněný zásah do dobré pověsti právnické osoby podle §19b odst. 3 ObčZ.
Lze dodat, že od 1. 7. 2000 řeší daný problém §12 odst. 1 zákona č. 133/2000 Sb. o evidenci obyvatel a rodných číslech a o změně některých zákonů (zákon o evidenci obyvatel), podle kterého ohlašovna rozhodne o zrušení údaje o místu trvalého pobytu, byl-li zápis proveden na základě pozměněných, neplatných nebo padělaných dokladů, nepravdivě nebo nesprávně uvedených skutečností, anebo na návrh oprávněné osoby uvedené v §10 odst. 6 písm. c), zaniklo-li užívací právo občana k objektu nebo jeho vymezené části (např. bytu nebo obytné místnosti), jehož adresa je v evidenci obyvatel uvedena jako místo trvalého pobytu občana, a neužívá-li občan tento objekt. Námitka dovolatele, že jde o tzv. mezeru v zákoně, se tak stává bezpředmětnou; navíc by šlo mezeru v předpisu veřejnoprávním, kterou by nebylo možno vyplňovat v občanském soudním řízení.
Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Dovolací důvod upravený v §241 odst. 3 písm. d) OSŘ tedy v posuzované věci není dán. Vady řízení uvedené v §241 odst. 3 písm. a) a b) OSŘ, k nimž dovolací soud přihlíží i bez návrhu, nebyly dovolatelkou tvrzeny ani dovolacím soudem zjištěny. Proto nezbylo, než dovolání zamítnout (§243b odst. l OSŘ, věta před středníkem).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází ze skutečnosti, že dovolatelka nebyla úspěšná a žalovanému náklady dovolacího řízení nevznikly (§243b odst. 4, §224 odst. 1, §142 odst. 1 OSŘ).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. srpna 2001
JUDr. Jiří S p á č i l, CSc., v.r.
předseda senátu