ECLI:CZ:NS:2001:22.CDO.2852.99.1
sp. zn. 22 Cdo 2852/99
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců: A) I. N. a B) Mgr. P. N., obou zastoupených advokátem, proti žalovaným: 1) Městu M. B., zastoupenému advokátkou, a 2) P. O., zastoupenému advokátkou, o určení neplatnosti kupní smlouvy, vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 4 C 1279/92, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. června 1999, čj. 12 Co 343/98-111, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit prvnímu žalovanému na nákladech dovolacího řízení částku 575,- do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. M. R.
III. Ve vztahu mezi žalobci a druhým žalovaným nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Třebíči (dále "soud prvního stupně") rozsudkem ze dne 27. května 1998, čj. 4 C 1279/92-99, zamítl žalobu na určení, "že kupní smlouva uzavřená dne 15. června 1992 mezi Městem M. B. a P. O. ohledně části pozemku parc. č. 1443/7, označeném v geometrickém plánu , číslo zakázky 983-1253/91, ze dne 30. března 1992 jako pozemek parc. č. 1443/36 o výměře 333 m2 a část pozemku parc. č. 1443/7, označenou v geometrickém plánu, číslo zakázky 983-1253/91, ze dne 30. března 1992 jako pozemek parc. č. 1443/37 o výměře 62 m2, tedy celkem 395 m2, v kat. úz. M. B., je neplatná". Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. V této věci soud prvního stupně již dříve rozhodl rozsudkem ze dne 14. června 1995, čj. 4 C 1279/92-33, jímž zamítl žalobu na určení, že kupní smlouva uzavřená mezi žalovanými, registrovaná Státním notářstvím v Třebíči pod RI 1794/92, ohledně části zahrady parc. č. 1443/7 v kat. úz. M. B. je neplatná. Proti tomuto rozsudku podali žalobci odvolání. V průběhu odvolacího řízení žalobce Ing. arch. J. N. zemřel. Žalobci navrhli, aby v řízení bylo pokračováno s dědici V. N., M. N., M. N. a A. N. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 11. února 1998, čj. 12 Co 561/95-87, byl rozsudek soudu prvního stupně ze dne 14. června 1995 zrušen a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení z důvodu, že soud prvního stupně rozhodl o původním petitu žaloby, nikoli o petitu, jehož změna byla soudem připuštěna, s tím, že soud prvního stupně by především měl učinit závěr, zda je vůbec dán naléhavý právní zájem žalobců na požadovaném určení. Dále vyslovil názor, že řízení o určení neplatnosti kupní smlouvy uzavřené mezi žalovanými není majetkovou věcí ve smyslu §107 odst. 3 o. s. ř. (ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb., dále jen "o. s. ř."), v níž by bylo možno jednat při ztrátě procesní způsobilosti účastníka řízení s jinými osobami jako jeho případnými procesněprávními nástupci. Soud prvního stupně pokračoval v řízení i s dědici zemřelého Ing. arch. J. N. jako žalobci a jako žalobce je také uvedl v záhlaví rozsudku ze dne 27. května 1998. Vycházel ze zjištění, že k uzavření označené kupní smlouvy mezi žalovanými došlo poté, co žalobci jako oprávněné osoby uplatnily restituční nárok na vydání pozemku, jenž byl předmětem této kupní smlouvy. Rozsudkem Okresního soudu v Třebíči ze dne 1. prosince 1997, sp. zn. 5 C 560/96, bylo žalovanému 1) uloženo, aby uzavřel dohodu o vydání věcí, která se týká i pozemků, které jsou předmětem označené kupní smlouvy. Dospěl však k závěru, že v tomto konkrétním případě není dán naléhavý právní zájem na určovací žalobě, protože ani pozitivní rozhodnutí ve věci by nemohlo způsobit změny v katastru nemovitostí a ve svém důsledku by tedy nebylo způsobilé navodit takový stav, jaký žalobci očekávají.
Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání žalobců (včetně dědiců Ing. arch. J. N.) shora označeným rozsudkem, v jehož záhlaví jako žalobce označil jen I. N. a Mgr. P. N., nepřipustil změnu žaloby, aby dále bylo určeno, že vlastníkem předmětných pozemků je žalovaný 1) a rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé ve vztahu mezi žalobci I. N. a Mgr. P. N. a žalovanými potvrdil. Ve vztahu mezi V. N., M. N., A. N. a P. N. a žalovanými rozsudek soudu prvního stupně zrušil. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud se především zabýval rozsahem účastenství v této věci. V tomto směru setrval na svém názoru, který již dříve vyslovil ve zrušujícím usnesení, s tím, že řízení ve vztahu mezi žalobcem Ing.arch. J. N. a žalovanými bylo třeba zastavit, a pokud tak soud prvního stupně neučinil, lze tak učinit dodatečně. Změnu žaloby nepřipustil proto, že se jedná o uplatnění dalšího nároku, který nebyl předmětem dosavadního řízení, soud prvního stupně se jím vůbec nezabýval a výsledky dosavadního řízení nemohou být podkladem pro řízení o tomto nároku. Ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobci neprokázali naléhavý právní zájem na požadovaném určení podle §80 písm. c) o. s. ř. Poukázal dále na to, že vyřešení otázky platnosti kupní smlouvy mezi žalovanými je v případném soudním řízení o restitučním nároku žalobců oprávněn vyřešit příslušný soud jako otázku předběžnou. Naléhavý právní zájem na tomto určení by byl dán snad jedině v případě, kdy by příslušný soud odkázal žalobce s vyřešením této otázky na podání určovací žaloby, což se v daném případě nestalo. O návrhu žalobců na připuštění dovolání odvolací soud nerozhodl.
Proti rozsudku odvolacího soudu, pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé ve vztahu mezi žalobci I. N. a Mgr. P. N. a žalovanými, podali tito žalobci dovolání z důvodů, že v řízení došlo k vadě uvedené v §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Namítají, že postupem odvolacího soudu byla žalobcům odňata možnost jednat před soudem, když nebyla připuštěna změna žalobního petitu. Výsledky dosavadního řízení mohly být podkladem pro řízení o změněném návrhu před odvolacím soudem. Rozhodnutí podle nich má po právní stránce zásadní význam. Podle názoru žalobců je předmětná kupní smlouva neplatná, protože byla uzavřena v době restitučního řízení, což je v rozporu s §9 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Naléhavý právní zájem žalobců na určení je dán tím, že rozsudek soudu prvního stupně v Třebíči ze dne 1. prosince 1997, sp.zn. 5 C 560/96 kterým bylo restitučnímu nároku žalobců vyhověno a který dosud nenabyl právní moci, otázku platnosti předmětné kupní smlouvy neřeší a určení neplatnosti této smlouvy vyjasní, zda-li mají být vydány pozemky pod původním parcelním číslem nebo pod čísly po geometrickém oddělení. Žalobní petit byl změněn, aby rozhodnutí soudu mohlo být podkladem pro změnu zápisu v katastru nemovitostí. Navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný 1) navrhl zamítnutí dovolání. Zcela se ztotožnil s právním posouzením věci odvolacím soudem s tím, že žalobcům nebyla odňata možnost jednat před soudem. Poukázal na to, že v restituční věci bylo již rozhodnuto odvolacím soudem tak, že se zamítá žaloba žalobců, aby žalovaný 1) byl povinen uzavřít dohodu o vydání věci, přičemž rozsudek odvolacího soudu v této věci nabyl právní moci dne 15. prosince 1999. Otázkou platnosti předmětné kupní smlouvy jako otázkou předběžnou se soudy v této restituční věci nezabývaly, neboť žalobci ani tuto skutečnost neuvedli.
Žalovaný 2) se k dovolání nevyjádřil.
Podle bodu 17. hlavy první části dvanácté (Přechodná a závěrečná ustanovení) zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. 1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 30. června 1999, Nejvyšší soud jako soud dovolací dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále opět jen "o. s. ř.").
Dovolací soud po zjištění, že dovolání bylo podáno proti rozsudku odvolacího soudu oprávněnými osobami a včas, se jím zabýval nejprve z hlediska jeho přípustnosti.
Podle §236 odst. l o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkou rozsudků, kterými bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo že zde není), jestliže trpí vadami uvedenými v §237 odst. l. o. s. ř. Přípustnost dovolání podle tohoto ustanovení není však založena již tvrzením dovolatele o existenci takové vady, nýbrž dovolání je přípustné jen tehdy, jestliže napadené rozhodnutí touto vadou skutečně trpí.
Žalovaní namítají vadu podle §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř., kterou spatřují v tom, že odvolací soud nepřipustil změnu žalobního petitu.
Podle §237 odst. 1 písm f) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.
Odnětím možnosti jednat před soudem se rozumí takový postup soudu, jímž soud znemožnil účastníku realizaci těch procesních práv, která mu občanský soudní řád přiznává (k tomu srov. rozhodnutí publikované pod č. 25 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1993). Má-li být naplněn předpoklad přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř., musí ze strany nalézacího soudu dojít k porušení konkrétního procesního ustanovení, jehož bezprostředním následkem je odnětí možnosti účastníka jednat před soudem. Z uvedeného vyplývá, že o vadu podle §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. jde jen tehdy, jestliže z hlediska zachování postupu soudu určeného zákonem nebo dalšími závaznými právními předpisy šlo o postup soudu nesprávný a jestliže se projevil v průběhu řízení a nikoliv také při rozhodování. Vady v postupu odvolacího soudu při samotném rozhodování mohou být přezkoumány jen tehdy, je-li dovolání přípustné podle §238, §238a nebo §239 o. s. ř.
Podle §95 odst. 1 o. s. ř. navrhovatel může za řízení se souhlasem soudu měnit návrh na zahájení řízení.
O změnu žaloby však nejde v případě, že žalobce kromě dosavadního nároku, který uplatňuje i nadále, uplatní další samostatný nárok a dojde tak k tzv. objektivní kumulaci nároků. Uplatnění tohoto dalšího nároku je třeba považovat za další žalobu. Soud v takovém případě nemůže rozhodnout o nepřipuštění "změny návrhu na zahájení řízení". Za předpokladu, že uplatněné nároky se ke společnému projednání nehodí, přichází v úvahu postup podle §112 odst. 2 o. s. ř. ( k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. března 1999, sp. zn. 2 Cdon 535/97, publikovaný v Soudních rozhledech č. 6, ročník 1999).
Pokud žalobci v odvolání "upřesnili" žalobní petit tak, že vedle určení neplatnosti kupní smlouvy ze dne 15. června 1992, navrhli, aby soud určil, že vlastníkem předmětných nemovitostí je první žalovaný, nešlo o změnu návrhu na zahájení řízení, nýbrž o uplatnění dalšího samostatného nároku, proto rozhodnutí o připuštění či nepřipuštění změny návrhu podle §95 o. s. ř. vůbec nepřicházelo v úvahu. Jestliže odvolací soud přesto rozhodl o nepřipuštění změny návrhu a ani návrh na určení vlastnictví nevyloučil k samostatnému řízení podle §112 odst. 2 o. s. ř., pak s ohledem na uvedené jde o vady v postupu odvolacího soudu při rozhodování, které nelze podřadit pod vady uvedené v §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. O pochybení odvolacího soudu lze v tomto směru uvažovat pouze z hlediska dovolacího důvodu uvedeného v §241 odst. 3 písm. b) o. s. ř., k němuž dovolací soud přihlédne, i když v dovolání nebyl uplatněn, pokud je dovolání přípustné. Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. tedy není dána. Dovolací soud neshledal ani žádnou jinou z vad uvedených v §237 odst. 1 o. s. ř., ke kterým se přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Vzhledem k tomu, že předpoklady přípustnosti proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu podle §237 odst. 1, §238 odst. 1 písm. b) a §239 odst. 1 o. s. ř. nejsou dány, soustředil se dovolací soud na řešení přípustnosti dovolání podle §239 odst. 2 o. s. ř.
Podle §239 odst. 2 o. s. ř. je, nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, dovolání podané tímto účastníkem řízení přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Odvolací soud v dané věci nevyhověl návrhu žalobců na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn včas. Dovolání by tedy bylo přípustné podle §239 odst. 2 o. s. ř. toliko za podmínek shora uvedených, které však naplněny nejsou. Z dikce uvedeného zákonného ustanovení vyplývá, že dovolání může být přípustné pouze za splnění dále uvedených předpokladů. Prvním je, že odvolacím soudem řešená otázka, pro niž má být připuštěno dovolání, je otázkou právní (nikoliv např. skutkovou). Druhým předpokladem je, aby odvolacím soudem řešená právní otázka měla pro rozhodnutí odvolacího soudu určující význam, aby tedy nebyla pro výsledek řízení otázkou podružnou, okrajovou či nepodstatnou. Třetím předpokladem je, aby právní otázka řešená odvolacím soudem měla zásadní význam.
Právním posouzením (řešením právní otázky) je třeba rozumět činnost soudu, při níž soud na zjištěný skutkový strav aplikuje konkrétní právní normu, tedy z učiněných skutkových zjištění dovozuje, jaká práva a povinnosti účastníci řízení mají nebo by měli mít podle tomuto zjištění odpovídajícího právnímu předpisu. Protože přípustnost dovolání podle uvedeného ustanovení dovolací soud zásadně zkoumá před vlastním přezkoumáváním správnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, nezbývá dovolacímu soudu než vycházet ze skutkových zjištění učiněných odvolacím soudem, resp. ze skutkových zjištění, z nichž odvolací soud vycházel, bez ohledu na to, zda lze o jejich správnosti či o tom, že mají oporu v provedeném dokazování, pochybovat.
Přípustnost dovolání podle §239 odst. 2 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolatelé za otázku po právní stránce zásadního významu, jak ji formulovali při jednání před odvolacím soudem, považují otázku "zda je možné žalovat na určení, když jde o určení ve prospěch vlastnictví žalované strany".
Předmětem řízení a rozhodování soudů obou stupňů byla žaloba na určení neplatnosti označené kupní smlouvy, nikoliv žaloba na určení vlastnictví žalované strany. Otázky spojené s určením vlastnictví žalované strany proto odvolací soud v napadeném rozsudku vůbec neřešil a nevyjádřil se k nim. Z tohoto pohledu tedy rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam nemá, jestliže neřeší otázku, kterou dovolatelé považují za právní otázku zásadního významu. Rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ani z hlediska posouzení naléhavého právního zájmu v dané věci na určovací žalobě podle §80 písm. c) o. s. ř., neboť je v souladu s ustálenou soudní judikaturou. Rozhodnutí soudu o určení neplatnosti kupní smlouvy ohledně nemovitostí, samo o sobě nemůže být podkladem pro změnu zápisu vlastnictví v katastru nemovitostí, protože jím není řešena otázka vlastnictví. Podkladem pro změnu zápisu vlastnictví v katastru nemovitostí v daném případě může být rozhodnutí soudu o určení vlastnictví, kdy otázka platnosti označené kupní smlouvy má povahu otázky předběžné. Jestliže právní otázka (platnost smlouvy), o níž má být rozhodnuto, má povahu předběžné otázky ve vztahu k existenci práva nebo právního vztahu (vlastnictví), není dán naléhavý právní zájem na určení této předběžné otázky, lze-li žalovat přímo na určení existence práva nebo právního vztahu (§80 písm. c) o. s. ř. (. K tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. března 1996, sp. zn. II Odon 17/96, uveřejněný pod č. 120 v Soudní rozhledech č. 5, ročník 1996).
Nejvyšší soud proto podle §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání žalobců jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází ze skutečnosti, že žalobci nebyli úspěšní (§243b odst. 4, §224 odst. 1, §142 odst. 1 o. s. ř.). Podle odst. 10 části dvanácté, hlavy I, zákona č. 30/2000 Sb. odměna za zastupování advokátem nebo notářem v řízeních v jednom stupni, která byla zahájena přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se stanoví podle dosavadních právních předpisů. Výše nákladů, které jsou povinni žalobci nahradit prvnímu žalovanému, vyplývá z §9 odst. 1, §7, §11 odst. 1 písm. k), vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů (advokátní tarif). Náklady představují odměnu za sepsání vyjádření k dovolání, která činí 500,-, když hodnota sporu nebyla ve vyjádření k dovolání uvedena a je tak zjistitelná jen s nepoměrnými obtížemi, a dále paušální náhradu hotových výloh advokáta ve výši 75,- podle §13 odst. 3 advokátního tarifu. Druhému žalovanému náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaní dobrovolně, co jim ukládá toto rozhodnutí, může žalobce podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 15. února 2001
JUDr. František B a l á k, v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Ivana Svobodová