ECLI:CZ:NS:2001:22.CDO.2910.99.1
sp. zn. 22 Cdo 2910/99
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně S. H., zastoupené advokátem, proti žalovaný: l) Městu C., zastoupenému advokátkou, a 2) K. K., o určení neplatnosti kupní smlouvy, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 12 C 455/99, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 7. září 1999, č. j. 29 Co 540/99-60, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v České Lípě (dále jen \"soud prvního stupně\") rozsudkem z 19. 5. 1999, č. j. 12 C 453/99-45, zamítl žalobu na určení, že „kupní smlouva o převodu bytu a nebytového prostoru, uzavřená dne 23. ledna 1997 mezi žalovaným 1) a žalovanou 2), která byla vložena rozhodnutím Katastrálního úřadu v Č. L. pod č. j. V 4-3391/98 s právními účinky vkladu dne 29. 12. 1998, je neplatná“ a rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že J. E., otec žalobkyně, jako nájemce spolu se žalovanou 2) jako družkou užíval po dobu 13 let jednopokojový byt s kuchyní a příslušenstvím č. 6 v domě č. 588/II ve C., náležejícím do vlastnictví žalovaného 1). Z neověřené kopie smlouvy, výpovědi svědkyně J. Š. a ověřovací knihy Městského úřadu ve C. soud prvního stupně zjistil, že 13. 1. 1997 uzavřel žalovaný 1) jako prodávající s J. E. jako kupujícím kupní smlouvu ohledně tohoto bytu a spoluvlastnickým podílům ke společným částem domu a stavební parc. č. 1184 v kat. území C. Sjednanou kupní cenu zaplatil J. E. před podpisem smlouvy. Návrh na vklad vlastnického práva podle této smlouvy do katastru nemovitostí měl podat žalovaný 1) spolu s návrhy na vklad vlastnických práv z kupních smluv týkajících se ostatních bytů v domě. Ještě než byl návrh podán, J. E. 9. 4. 1997 zemřel. Žalobkyně a její sestra Š. T. dopisem z 1. 4. 1998 upozornily žalovaného 1), že jsou dědičkami J. E. a požádaly o jedno vyhotovení kupní smlouvy z 13. 1. 1997. Usnesením soudu prvního stupně z 28. 8. 1998, č. j. 12 D 355/97-11, které nabylo právní moci 20. 9. 1998, nabyly žalobkyně a její sestra Š. T. rovným dílem právo zůstavitele J. E. na nabytí vlastnictví k předmětnému bytu a spoluvlastnické podíly ke společným prostorám domu, v němž se byt nachází, a stavební parc. č. 1184 v kat. území C. Žalovaný 1) jako prodávající uzavřel 23. 9. 1998 se žalovanou 2) jako kupující smlouvu o převodu vlastnictví k předmětnému bytu a spoluvlastnickým podílům ke společným prostorám domu, v němž se byt nachází, a stavební parcele. Právní účinky vkladu této smlouvy do katastru nemovitostí nastaly ke dni 29. prosince 1998.
Na základě těchto zjištění dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobkyně nemá naléhavý právní zájem na žalovaném určení ve smyslu §80 písm. c) OSŘ, neboť nemá stejně jako žalovaný 1) originál kupní smlouvy z 13. 1. 1997, tedy „základní listinu, které je třeba ke vkladu do katastru“. I kdyby však naléhavý právní zájem byl dán, pak kupní smlouva uzavřená 23. 9. 1998 mezi žalovanými není neplatná. Ke dni své smrti J. E. nebyl vlastníkem tohoto bytu, ale vlastnické právo k němu náleželo žalovanému 1), a to i v den, kdy uzavřel kupní smlouvu se žalovanou 2). Nájemní právo k bytu přešlo smrtí J. E. na žalovanou 2) jako jeho družku podle §706 odst. l ObčZ, neboť s ním žila déle jak tři roky ve společné domácnosti a neměla vlastní byt. Pokud žalovaný 1) uzavřel se žalovanou 2) kupní smlouvu ohledně předmětného bytu, postupoval podle své vyhlášky č. 4/95 o privatizaci bytového fondu, ze které vyplývá preference při prodeji bytu pro jeho nájemníka.
Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci jako soud odvolací rozsudkem ze 7. 9. 1999, č. j. 29 Co 540/99-60, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, rozhodl o nákladech odvolacího řízení a dovolání proti svému rozsudku nepřipustil.
Odvolací soud oproti soudu prvního stupně dospěl k závěru, že naléhavý právní zájem na žalovaném určení je dán, neboť „za stavu, kdy převod vlastnictví ve prospěch žalované 2) byl uskutečněn vkladem do katastru, nemá žalobkyně jinou možnost, než žalovat o určení neplatnosti kupní smlouvy, na jejímž základě byl vklad proveden“. Shodně se soudem prvního stupně považoval odvolací soud smlouvu, uzavřenou 23. 9. 1998 mezi žalovanými za platný právní úkon. Poukázal na to, že dispoziční oprávnění vlastníka věci nezaniká u bytu, resp. nemovitosti dříve než vkladem vlastnického práva vyplývajícího ze smlouvy do katastru nemovitostí a že návrh na vklad práva může učinit i jeho nabyvatel. V daném případě bylo v zájmu nabyvatele vlastnického práva podle smlouvy z 13. 1. 1997 stejně jako jeho právních nástupců, aby tak učinili bez zbytečného odkladu. Pokud návrh nepodali, jednali v rozporu se zásadou, že práva náležejí bdělým. Žalovaná 1) tak uzavřením smlouvy o převodu předmětného bytu se žalovanou 2) dne 23. září 1998 neporušila zákon. Tato smlouva není ani úkonem, který by byl v rozporu s dobrými mravy. Takovým je totiž jen úkon, který je z hlediska obecně uznávaných mravních zásad nepřijatelný. Tak tomu není, jestliže žalovaná 1) tímto prodejem nesledovala poškození žalobkyně jako dědičky J. E., ale za nečinnosti J. E. a posléze i žalobkyně uzavřela smlouvu o převodu vlastnictví k bytu se žalovanou 2), která byla jeho nájemkyní, a splňovala tak osobní předpoklad pro jeho převod podle předpisů regulujících prodej bytů v obecních domech. Dovolání proti svému rozsudku odvolací soud nepřipustil s odůvodněním, že dovolací soud v rozsudku sp. zn. 2 Cdon 848/97 otázku tzv. dvojího zcizení řešil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Považuje rozsudek odvolacího soudu za rozhodnutí zásadního právního významu, a to pro posouzení otázky platnosti kupní smlouvy z 23. 9. 1998 uzavřené mezi žalovanými. Žalobkyně poukazuje na to, že rozsudek dovolacího soudu sp. zn. 2 Cdon 878/97 v dané věci není použitelný. Vychází totiž z toho, že nepodáním návrhu na vklad vlastnického práva jednal účastník smlouvy dříve uzavřené v rozporu se „zásadou práva náležejí bdělým“. V daném případě však kupující J. E. nemohl pro svoje náhlé úmrtí návrh na vklad podat, stejně jako žalobkyně po jeho smrti, neboť takovou možnost měla až po skončení dědického řízení po J. E. a po získání dokladů, které měl v dispozici žalovaný 1). I přes upozornění žalobkyně na platnou smlouvu z 13. 1. 1997 však žalovaní další smlouvu 23. 9. 1998 uzavřeli. Nejvyšší soud ve shora uvedeném rozsudku uvedl, že uzavření smlouvy se nesmí dostat do rozporu se zásadou ochrany poctivého nabyvatele, tj. takového, který se domníval, že věc získal od toho, kdo je oprávněn ji prodat. Dobrá víra však v daném případě chybí. Podle žalobkyně „je uzavření druhé smlouvy 23. 9. 1998 a její následný vklad v rozporu s dobrými mravy, ale i v rozporu se zákonem, neboť obchází pravomocné rozhodnutí soudu o dědictví“. Žalobkyně navrhla, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud České republiky provedl řízení o dovolání podle procesních předpisů platných k 31. 12. 2000 (hlava první bod 17 zákona č. 30/2000 Sb., tj. podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „OSŘ“).
Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou účastnicí řízení, dovolací soud zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.
V řízení nedošlo k vadám uvedeným v §237 odst. l OSŘ, které by přípustnost založily, a přípustnost proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu nevyplývá ani z §238 odst. l OSŘ a §239 odst. l OSŘ (dovolatelka to ani netvrdila).
Podle §239 odst. 2 OSŘ nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, je dovolání přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího sudu má po právní stránce zásadní význam.
Žalobkyně před vyhlášeném rozsudku odvolacího soudu vyslovení přípustnosti navrhla a odvolací soud jejímu návrhu nevyhověl. Dovolání by proto mohlo být přípustné jen za předpokladu, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam.
Za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu je třeba považovat rozhodnutí, které obsahuje právní otázku, která nebyla dosud v judikatuře vyšších soudů řešena nebo byla řešena odchylně nebo se soud při jejím řešení od judikatury vyšších soudů odchýlil. Naopak za otázku zásadního právního významu nelze považovat takovou otázku, která byla v napadeném rozhodnutí řešena v souladu s ustálenou praxí.
Nejvyšší soud v rozsudku z 25. února 1999, sp. zn. 2 Cdon 848/97, uveřejněném pod č. 17/2000 Sbírky soudních rozhodnutí uvedl, že v případě zcizení nemovitosti více subjektům, resp. dvojímu převodu téže nemovitosti, se vlastníkem nemovitosti stane ten, kdo jako první doručil návrh na vklad do katastru nemovitostí katastrálnímu orgánu. O neplatnosti smlouvy, která byla uzavřena později a na základě které bylo vlastnické právo k nemovitosti do katastru vloženo, by bylo možno uvažovat jen tehdy, kdyby její sledovaný účel (nikoli nevyslovená pohnutka) odporoval zákonu nebo jej obcházel či se příčil dobrým mravům podle §39 ObčZ. Takové zjištění soudy neučinily, neboť nezjistily, že by účelem smlouvy bylo něco jiného než prodej a koupě nemovitosti a nebylo také zjištěno, že by prodávající přistupoval k prodeji s úmyslem záměrného poškození kupujících. Ve smyslu §4 zákona č. 265/1992 Sb. mohou návrh na vklad podat všichni účastníci smlouvy a kupující (rozumí se prvé smlouvy) jednali v rozporu se zásadou „práva náleží bdělým“, když si při uzavření smlouvy nevyžádali její stejnopis, resp. ve smyslu §10 cit. zákona neprodleně neuvědomili katastrální orgán, že jsou osobami oprávněnými z kupní smlouvy ohledně nemovitosti, avšak toto své tvrzení nemohou hodnověrně prokázat. Na základě žaloby na určení právního vztahu by pak příslušný katastrální úřad provedl poznámku, která by zabránila dvojímu zcizení nemovitosti. Aplikace ustanovení §3 odst. l a §39 ObčZ, kdy neplatnost smlouvy je deklarována rozsudkem, rovněž nemůže v konkrétním případě vést na druhé straně k oslabení principu jistoty (bezpečnosti) občanskoprávního styku. Zejména se nemůže dostat do rozporu s odedávna uznávanou zásadou „ochrany zájmů poctivého nabyvatele“, tzn. nabyvatele, který se v dobré víře domníval, že věc získal od vlastníka. Porušení kupní smlouvy (dříve uzavřené) jedním z účastníků nemůže mít samo o sobě vliv na právní postavení třetí osoby a v posuzovaném případě dochází ke střetu obligačního práva, jež zavazuje zcizitele k podání návrhu na vklad vlastnického práva do katastru, s již existujícím vlastnickým právem, které představuje kvalitativně i funkčně vyšší právo. Vlastnickému právu je proto třeba dát přednost kvalitativně i funkčně nižším právem obligačním.
Právní závěry vyslovené v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 848/97 jsou použitelné i pro daný případ vkladu vlastnického práva k bytu a spoluvlastnických podílů k nemovitostem. Dobrou víru nabyvatele spojuje rozsudek sp. zn. 2 Cdon 848/97 také s vědomím kupujícího, že věc prodávajícímu patří, nikoli s tím, že věděl o uzavření dřívější dosud nevložené smlouvy o převodu téže věci - i ve věci tehdy posuzované byli kupující uzavírající kupní smlouvu později upozorněni na obligační závazek prodávajícího z předchozí smlouvy.
Je-li rozsudek odvolacího soudu rozhodnutím, které se týká problematiky již dovolacím soudem řešené a odvolací soud se od právních závěrů dovolacího soudu při jejich aplikaci neodchýlil, pak rozsudek odvolacího soudu není ve smyslu §239 odst. 2 OSŘ rozhodnutím, které má po právní stránce zásadní právní význam.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu není tedy přípustné a bylo proto podle §243b odst.4 a §218 písm. c) OSŘ odmítnuto.
Žalovaní byli v dovolacím řízení úspěšní, náhrada nákladů jim však nebyla přiznána, neboť jim náklady nevznikly (§243b odst. 4, §221 odst. l, §151 odst. l a §142 odst. l OSŘ).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. září 2001
JUDr. Marie R e z k o v á
předsedkyně senátu