ECLI:CZ:NS:2001:22.CDO.3005.99.1
sp. zn. 22 Cdo 3005/99
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové, ve věci žalobce Města N., zastoupeného advokátem, proti žalovaným: l) F. K., 2) L. K., 3) V. M. a 4) V. M., oběma zastoupeným advokátkou, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 6 C 139/94, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 9. září 1999, čj. 12 Co 629/99-161, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit třetímu žalovanému a čtvrté žalované na nákladech dovolacího řízení částku 950,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. M. W.
Odůvodnění:
Okresní soud v Klatovech (dále jen „soud prvního stupně\") rozsudkem ze dne 29. září 1995, čj. 6 C 139/94-95, určil, „že Město N. je vlastníkem domu čp. 64 s veškerým zákonným příslušenstvím a se stavební parcelou č. 91/1 v k. ú. N. a jako vlastník u Katastrálního úřadu v K. v katastru nemovitostí pro obec N. na listě vlastnictví č. 24 bude zapsáno Město N.\". Dále rozhodl o povinnosti žalovaných zaplatit žalobci náklady řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobce kupní smlouvou z 8. 2. 1993 prodal uvedené nemovitosti prvnímu žalovanému a druhé žalované. Ve smlouvě si vyhradil právo odstoupit od smlouvy v případě, že nabyvatelé nezaplatí kupní cenu do jednoho měsíce po vkladu smlouvy do katastru nemovitostí, k němuž došlo 31. 3. 1993. Kupní cena zaplacena nebyla, a proto Městský úřad v N. dopisem ze 7. 6. 1993 od kupní smlouvy odstoupil. Poté žalobce s odkazem na ustanovení §517 odst. l občanského zákoníku (dále jen „ObčZ\") dopisem z 11. 2. 1994 vyzval žalované 1) a 2) k zaplacení kupní ceny do 14. 3. 1994, a protože ani poté nebyla zaplacena, dopisem z 18. 3. 1994 opět od smlouvy odstoupil. Stalo se tak ještě předtím, než byla příslušnému katastrálnímu úřadu podána žádost o povolení vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí ve prospěch J. S., který v mezidobí ohledně nemovitosti uzavřel s žalovanými l) a 2) kupní smlouvu. Soud prvního stupně tuto situaci posoudil podle §48 ObčZ a uzavřel, že odstoupení žalobce od kupní smlouvy z 8. 2. 1993 bylo právně účinné, jeho vlastnictví se obnovilo, a proto žalobě vyhověl.
Na základě usnesení soudu prvního stupně z 2. 12. 1994, čj. 6 C 139/94-32, ve znění usnesení Krajského soudu v Plzni z 3. 2. 1995, čj. 12 Co 58/95-40, přistoupili do řízení žalovaní 3) a 4), kteří nabyli nemovitosti koupí od J. S. a jsou jako jejich vlastníci zapsáni v katastru nemovitostí.
Krajský soud v Plzni jako soud odvolací rozsudkem ze dne 2. května 1996, čj. 12 Co 725/95-121, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o určení vlastnictví k předmětným nemovitostem změnil tak, že v této části žalobu zamítl. Ve výroku, kterým soud prvního stupně rozhodl, že žalobce bude zapsán v katastru nemovitostí, rozsudek zrušil a v této části řízení zastavil. Zamítavý výrok odůvodnil odkazem na §36a zákona č. 367/1990 Sb., o obcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o obcích\"), s tím, že o odstoupení od smlouvy o prodeji nemovitostí může rozhodovat toliko zastupitelstvo obce, což se v daném případě nestalo, neboť oznámení o odstoupení od smlouvy podepsal tajemník městského úřadu a k účinnému odstoupení od smlouvy tak nedošlo. Pokud pak jde o zápis vlastníka nemovitostí do katastru nemovitostí, nejde o záležitost, která by patřila do pravomoci soudu. Nejvyšší soud České republiky tento rozsudek odvolacího soudu v části, kterou byl rozsudek soudu prvního stupně změněn, rozsudkem ze dne 26. května 1999, čj. 2 Cdon 557/97-144, zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Krajský soud v Plzni poté rozsudkem ze dne 9. září 1999, čj. 12 Co 629/99-161, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl. Konstatoval, že 7. 6. 1993, tedy po uplynutí lhůty dohodnuté pro odstoupení od kupní smlouvy, sice Městský úřad v N. zaslal prvnímu žalovanému dopis označený jako odstoupení od kupní smlouvy, ale tento úkon neučinil statutární zástupce žalobce a také nebyly splněny podmínky §517 odst. 1 ObčZ, protože žalobce neposkytl kupujícím dodatečnou lhůtu k zaplacení kupní ceny. Až s odstupem osmi měsíců se žalobce snažil tento nedostatek napravit a na zasedání rady Města N. pověřil tajemníka městského úřadu, aby prvnímu žalovanému zaslal písemnou výzvu s uvedením náhradního termínu k úhradě kupní ceny. Ten tak učinil dopisem z 11. 2. 1994, který adresoval pouze žalovanému 1). I žalovaná 2) však měla povinnost zaplatit kupní cenu, a proto úkon měl být učiněn i vůči ní; není významné, že se o stanovení dodatečné lhůty k zaplacení kupní ceny mohla od žalovaného 1) dovědět. K odstoupení od kupní smlouvy vůči žalované 2) nedošlo; to, že nabyvatelé se stali bezpodílovými spoluvlastníky neznamená, že by bylo možno od smlouvy odstoupit pouze vůči některému z nich. Žalovaní 3) a 4) se stali spoluvlastníky předmětných nemovitostí na základě kupní smlouvy ze 17. 6. 1994 uzavřené s J. S., jejíž vklad do katastru nemovitostí byl proveden 23. 6. 1994, tedy více než 14 měsíců poté, kdy žalobce prodal předmětné nemovitosti prvním dvěma žalovaným. Nemovitosti získali v dobré víře, investovali do nich značné prostředky a nejsou schopni vydat původní předmět kupní smlouvy uzavřené mezi žalobcem a prvními dvěma žalovanými. Uzavřel, že žalobce při ochraně svých práv postupoval liknavě, neučinil ani opatření proti vkladu kupní smlouvy uzavřené mezi J. S. a žalovanými 3) a 4) do katastru nemovitostí, a za této situace bylo nutno podání žaloby zhodnotit jako výkon práv učiněný v rozporu s dobrými mravy. Žalobci nic nebránilo, aby proti žalovaným l) a 2) podal žalobu na doplacení zbytku kupní ceny, neboť první žalovaný v době řízení před soudem prvního stupně byl zaměstnán a dosahoval několikatisícové příjmy.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §238 odst. l písm. a) OSŘ ve znění před účinností novely provedené zákonem č. 30/2000 Sb., a ve kterém uplatňuje dovolací důvody uvedené v §241 odst. 3 písm. c) a d) OSŘ. Uvádí, že v řízení následujícím po rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky (rozsudek z 26. 5. 1999, čj. 2 Cdon 557/97) odvolací soud vynesl překvapivé rozhodnutí, chybné právně i skutkově. Skutkově odvolací soud vyšel z toho, že tajemník tamního městského úřadu odstoupil od předmětné kupní smlouvy osm měsíců před zasedáním městské rady konané 11. 2. 1994 a dovolateli není jasné, jak k tomu odvolací soud dospěl, když v případě jeho prvního rozsudku tento argument „vůbec nezazněl\". Záležitost odstoupení od kupní smlouvy proběhla tak, že městská rada problém prodlení s placením kupní ceny projednala 11. 2. 1994 a pověřila tajemníka, aby zaslal poslední výzvu k zaplacení. Městská rada vyjádřila i vůli od kupní smlouvy odstoupit, nebude-li kupní cena následně zaplacena, což je podchyceno v zápisu z jejího zasedání. Výzva byla 14. 2. 1994 prvnímu žalovanému doručena s tím, aby nejpozději do 14. 3. 1994 kupní cenu uhradil. Protože k zaplacení nedošlo, tajemník přípisem z 18. 3. 1994 od smlouvy odstoupil, k čemuž nepotřeboval žádné zmocnění. Pokud jde o právní stránku věci, nesouhlasí dovolatel se závěrem odvolacího soudu, že by žalovaným 1) a 2) nebyla poskytnuta dodatečná lhůta k plnění ve smyslu §517 ObčZ. Žalovaní 1) a 2) byli k zaplacení kupní ceny vyzváni několikrát, a bylo to předmětem jednání městské rady. Výsledkem byla písemná výzva k zaplacení a posléze následné odstoupení od smlouvy. Žalovaní 1) a 2) měli dostatek „prostoru\", aby kupní cenu zaplatili, ale záměrně tak neučinili. Nelze se ztotožnit se závěrem odvolacího soudu, že odstoupení od kupní smlouvy bylo neúčinné i proto, že bylo zasláno jen žalovanému 1) a nikoliv i žalované 2). Šlo o manžele, kteří nemovitosti získali do bezpodílového spoluvlastnictví. V případě odstoupení od smlouvy vůči jednomu z nich nastaly právní účinky z odstoupení plynoucí pro oba dva. Dovolatel se neztotožňuje s výtkou liknavosti. Žalobce s oběma žalovanými po celou dobu jednal a bylo mu vždy přislíbeno zaplacení kupní ceny. Odstoupení od smlouvy jako práva, nikoliv povinnosti, využil žalobce teprve tehdy, když nabyl přesvědčení, že sliby dlužníků jsou nerealizovatelné a že jde o jednání záměrné. K výtce soudu, že žalobce uplatnil právo v rozporu s dobrými mravy a ke konstatování, že žalovaní 3) a 4) nemovitosti výrazně zhodnotili, namítá, že tyto skutečnosti nebyly předmětem dokazování. Uzavírá, že došlo k platnému odstoupení od kupní smlouvy, a na další převody předmětných nemovitostí nutno nahlížet jako na právní úkony absolutně neplatné. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
K dovolání se vyjadřují žalovaní 3) a 4). Namítají, že dovolatel napadá rozsudek odvolacího soudu nedůvodně, a i ve vztahu ke skutečnostem, které odůvodnění rozsudku vůbec neobsahuje. Žalobce se nevzdal oprávnění odstoupit od kupní smlouvy podle §517 odst. l ObčZ, a toto oprávnění realizoval podáním ze 7. 6. 1993. Neposkytl ale žalovaným 1) a 2) dodatečnou lhůtu k plnění. Tento úkon navíc neučinil jeho statutární orgán, ale městský úřad, který nemá právní subjektivitu a nebyl účastníkem smlouvy. Teprve s odstupem 8 měsíců se žalobce snažil uvedené nedostatky napravit, přičemž výzvu s uvedením náhradního termínu k zaplacení kupní ceny zaslal tajemník městského úřadu pouze žalovanému 1) a nikoliv i jeho manželce, žalované 2), přičemž překročil svoji pravomoc, což odvolací soud zcela správně zhodnotil. Ztotožňují se se závěry odvolacího soudu a uzavírají, že kupní cenu předmětných nemovitostí, zřejmě jako jediní, řádně uhradili, v dobré víře vlastníků do nemovitostí investovali, stavební úpravy měli příslušným správním orgánem povoleny a nemovitosti výrazně změnili. V případě vyhovění žalobci by mu byl vrácen objekt, neodpovídající původnímu zchátralému stavu. Navrhují zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud v řízení o dovolání postupoval podle procesních předpisů, platných k 31. 12. 2000 (část dvanáctá, hlava první, bod 17 zák. č. 30/2000 Sb., tedy podle občanského soudního řádu ve znění před novelou, provedenou tímto zákonem - dále jen „OSŘ\"),, a po zjištění, že dovolání je přípustné podle §238 odst. 1 písm. a) OSŘ , že jsou uplatněny dovolací důvody upravené v §241 odst. 3 písm. d) OSŘ a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 odst. 1 OSŘ), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání není důvodné.
Od smlouvy může účastník odstoupit, jen jestliže je to v tomto zákoně stanoveno nebo účastníky dohodnuto (§48 odst. 1 ObčZ). Odstoupením od smlouvy se smlouva od počátku ruší, není-li právním předpisem stanoveno nebo účastníky dohodnuto jinak (§48 odst. 2 ObčZ).
Podle §145 odst. 2 ObčZ ve znění do novely č. 165/1998 Sb. (stejně jako podle §145 odst. 4 ObčZ v platném znění) z právních úkonů týkajících se společných věcí jsou oprávněni a povinni oba manželé společně a nerozdílně.
Pro posouzení dané věci je rozhodné, zda žalobce účinně odstoupil od smlouvy s prvními dvěma žalovanými, kterým předtím převedl nemovitosti do bezpodílového spoluvlastnictví. Především bylo třeba řešit, zda žalobce vůbec právní úkon - odstoupení od smlouvy - vůči druhé straně provedl, a to s přihlédnutím ke skutečnosti, že na druhé straně smlouvy vystupovaly jako účastníci dvě osoby, byť šlo o manžele, a odstoupení bylo provedeno jen vůči jedné z nich.
Problematikou adresáta právních úkonů, týkajících se subjektů bezpodílového spoluvlastnictví manželů, se dovolací soud opakovaně zabýval. Již v rozsudku ze dne 23. listopadu 1999, sp. zn. 29 Cdo 1718/99 uvedl, že institut bezpodílového spoluvlastnictví manželů byl upraven v ustanoveních §143 až 151 zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění zákonů č. 58/1969 Sb., č. 131/1982 Sb., č. 94/1988 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 87/1990 Sb., 105/1990 Sb., č. 116/1990 Sb., č. 87/1991 Sb., č. 509/1991 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 267/1994 Sb., č. 104/1995 Sb., č. 118/1995 Sb., č. 89/1996 Sb., č. 94/1996 Sb. a č. 227/1997 Sb.. Pro uvedený druh spoluvlastnictví bylo charakteristické, že jeho subjekty, jimiž se mohli stát jen manželé, neměly ve vlastnickém právu kvantitativně určen podíl na společné věci (na podílu věci). Spoluvlastníci - manželé měli k věci (podílu věci) stejná práva a povinnosti jako individuální vlastník, avšak s tím rozdílem, že vykonávali všechna tato práva a povinnosti společně, aniž by míra jejich účasti na takovém výkonu vlastnického práva byla vymezena podíly. Z této koncepce úpravy vyplývala zvláštnost, že ve vztahu ke třetím osobám byl každý z bezpodílových spoluvlastníků vlastníkem celé věci (celého podílu věci), omezeným stejným vlastnickým právem druhého bezpodílového spoluvlastníka. Vlastnické právo tak svědčilo oběma manželům společně a nedílně, což v hmotněprávní oblasti našlo výraz v tom, že právní úkony třetích osob, týkající se předmětově společné věci (podílu věci), musely mít adresáty v obou spoluvlastnících. To znamená, že splnění povinnosti vyplývající z hmotněprávního úkonu, jehož smysl tkví v tom , že adresátovi zprostředkovává okolnost, že někdo jiný uplatňuje určité subjektivní právo, jímž zasahuje do jeho dosavadního právního (majetkového) postavení, musí směřovat vůči oběma manželům, protože zasahuje do právního postavení každého z nich ve vztahu k celé věci (celému podílu). Uložení hmotněprávní povinnosti jen jednomu z bezpodílových spoluvlastníků není způsobilé vyvolat právní účinky i ve vztahu ke druhému bezpodílovému spoluvlastníku.
V rozsudku ze dne 17. 2. 2000, sp. zn. 22 Cdo 578/98, dovolací soud v obdobné věci konstatoval, že jestliže oba účastníci řízení uzavřeli smlouvu jako účastníci smlouvy, pak aby šlo o platné odstoupení od kupní smlouvy s následkem jejího zrušení od počátku (§48 odst. 2 obč. zák.), muselo odstoupení od kupní smlouvy prodávajícími, představující jednostranný právní úkon, směřovat vůči oběma účastníkům řízení jako kupujícím, nikoli jen vůči žalobkyni. Pro posouzení otázky, zda v dané věci došlo k perfektnímu odstoupení od smlouvy, bylo významné zjištění, zda odstoupení od smlouvy došlo také do dispozice žalovaného.
Byly-li účastníky smlouvy o převodu nemovitosti na jedné straně dvě osoby, je třeba, aby odstoupení od této smlouvy bylo adresováno oběma účastníkům a aby se projev vůle od smlouvy odstoupit dostal do jejich dispozice; to platí i v případech, že šlo o smlouvu, kterou nabyli účastníci věc do bezpodílového spoluvlastnictví manželů (případně do společného jmění manželů). Vzhledem k tomu, že v daném případě bylo odstoupení od smlouvy adresováno jen jednomu z jejích účastníků na straně kupující, nemohlo mít zamýšlené právní účinky, a ke zrušení smlouvy tak nedošlo. Proto je rozhodnutí odvolacího soudu věcně správné; na tomto závěru by nic nezměnila ani skutečnost, kdyby ostatní námitky dovolatele byly důvodné. Proto se jimi dovolací soud z důvodu procesní ekonomie nezabýval.
Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Vady řízení uvedené v §241 odst. 3 písm. a) a b) OSŘ, k nimž dovolací soud přihlíží i bez návrhu, nebyly dovolatelem tvrzeny ani dovolacím soudem zjištěny. Proto nezbylo, než dovolání zamítnout (§243b odst. l OSŘ, věta před středníkem).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází ze skutečnosti, že žalobce nebyl úspěšný (§243b odst. 4, §224 odst. l a §142 odst. l OSŘ). Podle části dvanácté, hlavy I, odst. l0. zákona č. 30/2000 Sb. odměna za zastoupení advokátem v řízení v jednom stupni, která byla zahájena přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se stanoví podle dosavadních právních předpisů. Výše nákladů, které je povinen žalobce žalovaným 3) a 4) nahradit, vyplývá z §9 odst. l, §7, §11 odst. l písm. k/, §12 odst. 4 a §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif) ve znění pozdějších předpisů, činí 950,- Kč a představuje mimosoudní odměnu advokáta za jejich zastoupení při jednom společném úkonu právní služby - vyjádření k dovolání - a dvě paušální částky náhrady hotových výdajů, když hodnota sporu nebyla ve vyjádření k dovolání uvedena a je tak zjistitelná jen s nepoměrnými obtížemi.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobce dobrovolně, co mu ukládá toto rozhodnutí, může třetí a čtvrtý žalovaný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 21. května 2001
JUDr. Jiří S p á č i l, CSc., v.r.
předseda senátu