ECLI:CZ:NS:2001:22.CDO.407.2000.1
sp. zn. 22 Cdo 407/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové, ve věci žalobců: A) E. J. a B) E. J., zastoupených advokátem, proti žalované S. T., a. s., o odstranění neoprávněného zásahu, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 10 C 1010/94, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 22. října 1999, čj. 29 Co 139/99-93, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 22. října 1999, čj. 29 Co 139/99-93, a rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 15. října 1998, čj. 10 C 1010/94-46, se zrušují, řízení se zastavuje a věc se postupuje Ministerstvu dopravy a spojů.
II. Žádný z účastníků řízení ani Česká republika nemají právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Liberci (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 15. října 1998, čj. 10 C 1010/94-46, zamítl žalobu, „kterou se žalobci domáhají, aby žalovaný byl povinným odstranit z domu čp. 51 na stp. 706/1 v obci L., katastrální území R. I, zapsaného na LV č. 969 v katastru nemovitostí vedené Katastrálním úřadem v L. skříně s telekomunikačním zařízením včetně kabelů k nim vedoucí a otvory po odstranění telekomunikačních zařízení ve zdi domu čp. 51 opravil tak, aby byla zajištěna statická stabilita obvodní zdi domu, v níž jsou zařízení umístěna a provedl na obvodové zdi domu čp. 51, v níž jsou zařízení umístěna, po odstranění těchto zařízení venkovní omítku a uvedl pozemek čp. 706/II přiléhající k obvodové zdi čp. 51, v níž jsou zařízení umístěna, do stavu před odstraněním telekomunikačního zařízení“. Dále rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobci se na základě smlouvy o převodu nemovitostí ze dne 2. prosince 1991 stali bezpodílovými spoluvlastníky ve výroku uvedených nemovitostí. V čl. VI. smlouvy prodávající strana prohlásila, že na prodávaných nemovitostech neváznou žádná věcná břemena, omezení převodu, zástavní práva či jiné závady, a kupující prohlásili, že je jim znám stav nemovitostí a dům přebírají se všemi právy a povinnostmi. V dřívější době, kdy byl dům ve správě Bytového podniku města L., žalovaná zabudovala do obvodové zdi domu deset ocelových skříní traťového telekomunikačního zařízení, a dále dvě tzv. „příloze“, které byly do zdi zabudovány v roce 1992; žalobci se domáhali odstranění tohoto zařízení. Soud prvního stupně uzavřel, že vlastnické právo žalobců k předmětnému domu bylo omezeno věcným břemenem vzniklým na základě zákona č. 110/1964 Sb., o telekomunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o telekomunikacích“), jehož obsahem je povinnost trpět telekomunikační zařízení zabudované ve zdi. Proto žalobu zamítl.
Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, rozsudkem ze dne 22. října 1999, čj. 29 Co 139/99-93, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, „že žalovaný je povinen odstranit z domu čp. 51 na st. p. 706/1 v L., k. ú. R. I, zapsaného na LV č. 969, v katastru nemovitostí Katastrálního úřadu v L., skříně s telekomunikačním zařízením, včetně kabelů k nim vedoucích, otvory po odstranění telekomunikačních zařízení ve zdi domu čp. 51 opravit tak, aby byla zajištěna statická stabilita obvodních zdí domu, v nichž jsou zařízení umístěna, a provést na obvodové zdi domu po odstranění těchto zařízení venkovní omítku a posléze pozemek p. p. 706/1, přiléhající k této obvodové zdi uvést do stavu před odstraněním telekomunikačních zařízení, to vše do jednoho roku od právní moci rozsudku.“ Dále rozhodl o nákladech řízení.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a doplnil dokazování znaleckým posudkem. Konstatoval, že soud prvního stupně za předmět sporu nesprávně považoval zrušení věcného břemene, když z žalobního tvrzení a z petitu vyplývalo, že šlo o ochranu žalobců jako spoluvlastníků předmětných nemovitostí před protiprávním zásahem žalované ve smyslu §126 odst. l ObčZ. Na základě znaleckého posudku a s přihlédnutím k příslušným ustanovením zákona o telekomunikacích konstatoval, že blok 12 skříní rozvaděčů z ocelového plechu, ve kterých jsou ukončeny metalické kabely, zabudovaný ve zdi domu žalobců, s vnějšími rozměry 1900 mm, resp. 1710 mm na výšku a 3540 mm na šířku, dále plastová skříňka a zabudované kabely, je částí telekomunikačního vedení ve smyslu zákona o telekomunikacích. Tyto části zasahují do nosného zdiva budovy. Způsob umístění rozvodových skříní do zdi domu byl zvolen nevhodně, kromě jiného zdivo bylo narušeno do značné hloubky a nebyl zachován předepsaný způsob krytí kabelů. Z povahy ve zdi zabudovaného zařízení, jako zařízení telekomunikačního, bylo možno dovodit oprávnění žalované umístit je za určitých okolností na nemovitost žalobců. To ale předpokládalo provést jeho zabudování způsobem, při kterém by práva vlastníka nemovitosti byla šetřena v co nejširší míře. To se v rozporu s §15 odst. l zákona o telekomunikacích nestalo. Žalobcům jako vlastníkům předmětných nemovitostí nelze upírat právo na ochranu proti důsledkům zásahu žalované.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §238 odst. l písm. a) občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „OSŘ“) a uplatňuje dovolací důvod ve smyslu §241 odst. 3 písm. d) OSŘ. Namítá, že požadavek na odstranění telekomunikačního zařízení z budovy žalobců je požadavkem na zrušení věcného břemene, které soud může ve smyslu §151p odst. 3 ObčZ omezit nebo zrušit toliko v případě, vznikne-li změnou poměrů hrubý nepoměr mezi věcným břemenem a výhodou oprávněného, a to za přiměřenou náhradu. Tyto zákonné předpoklady žalobci neprokázali. O existenci skříní s telekomunikačním zařízením na předmětném domě věděli před uzavřením kupní smlouvy a v ní prohlásili, že je jim stav nemovitosti znám. Sama změna v osobě povinného z věcného břemene není změnou poměrů, a proto neexistoval důvod pro jeho zrušení. Umístěním telekomunikačních zařízení na cizích nemovitostech vzniká podle citovaného zákona věcné břemeno a pokud jde o výkon tohoto práva, platí §12 odst. 2 tohoto zákona. Dojde-li mezi vlastníkem a uživatelem dotčené nemovitosti ke sporu o rozsah oprávnění, pak podle tohoto ustanovení předkládá organizace spojů spor k rozhodnutí stavebnímu úřadu, takže je zde dána pravomoc tohoto úřadu a nikoliv soudu. To v době, kdy se věcné břemeno zřizuje. Jestliže původní vlastník nemovitosti souhlasil s umístěním předmětného zařízení na dům a proti rozsahu oprávnění nic nenamítal, pak nový vlastník kupoval nemovitost věcným břemenem již zatíženou. Nemůže pak oprávněně požadovat jeho odstranění a dovolávat se rušení svých práv ve smyslu §126 ObčZ. Soud tedy uložil odstranit zařízení, přes existenci práva věcného břemene, přestože by měl nejprve zrušit toto břemeno - pokud by k tomu existovaly zákonné důvody - a teprve poté by mohl uložit odstranění zařízení. Další otázkou je, zda si sám soud mohl učinit úsudek, zda nemovitosti bylo žalovanou užito nepřiměřeně, když jiné technické řešení před 30 lety, v době výstavby zařízení, nebylo možné a když vlastník budovy v té době proti tomuto rozsahu nic nenamítal. Tím, jak dovolatel uvádí, nezpochybňuje svoji námitku, že soud ve věci nemá pravomoc, pokud by se nejednalo o úplné a úplatné zrušení věcného břemen. K argumentaci soudu Listinou základních práv a svobod namítá, že ta je součástí právního řádu České republiky, její interpretace je však limitována postupem „na základě zákona v jeho mezích“, a tímto limitem je v daném případě zákon o telekomunikacích. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobci se k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud v řízení o dovolání postupoval podle procesních předpisů, platných k 31. 12. 2000 (část dvanáctá, hlava první, bod 17 zák. č. 30/2000 Sb.), a po zjištění, že přípustné dovolání bylo podáno včas oprávněnými a řádně zastoupenými osobami (§239 odst. l, §240 odst. l, §241 odst. l OSŘ), přezkoumal rozsudek odvolacího soudu a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné, byť i z jiných důvodů, než uvádějí dovolatelé.
Organizacím spojů přísluší ve veřejném zájmu oprávnění zřizovat a provozovat na cizích nemovitostech telekomunikační vedení nadzemní a podzemní včetně potřebných opěrných a vytyčovacích bodů [§12 odst. 1 písm. a) zákona o telekomunikacích]. Při rozhodování o právech a povinnostech fyzických nebo právnických osob podle zákona o telekomunikacích se postupuje podle obecných předpisů o správním řízení, tedy podle zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (§21 odst. 1 zákona o telekomunikacích).
Věcná břemena zanikají rozhodnutím příslušného orgánu nebo ze zákona. K zániku práva odpovídajícího věcnému břemeni smlouvou je nutný vklad do katastru nemovitostí (§151p odst. 1 ObčZ).
Podle §7 odst. 1 OSŘ soudy projednávají a rozhodují věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních, rodinných, družstevních, jakož i z obchodních vztahů, pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány.
Soud podle §103 OSŘ přihlíží kdykoli za řízení k tomu, zda jsou splněny podmínky, za nichž může jednat ve věci. Mezi podmínky řízení patří i podmínka pravomoci soudu ve věci jednat a rozhodnout. Pokud tato podmínka splněna není, jde o takový nedostatek podmínky řízení, který je neodstranitelný.
Problematikou §21 zákona o telekomunikacích ve vztahu k rozhodování o soukromoprávních oprávněních a povinnostech podle zákona o telekomunikacích se zabýval Ústavní soud, který vyslovil, že článek 36 odst. 1 a 2 Listiny výslovně připouští, aby zákon stanovil, že o určitých právech nemusí rozhodovat soud, nýbrž jiný orgán (např. ministerstvo, v jehož působnosti je odvětví telekomunikací). Zákonnost jeho rozhodnutí je přezkoumatelná soudem. Federální shromáždění ČSFR přihlédlo v roce 1992 při svém souhlasu s dikcí §21 novely zákona o telekomunikacích ke dvěma základním aspektům:
a) postup podle obecných předpisů o správním řízení je pro rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob ve věcech podle zákona o telekomunikacích optimální, neboť je při něm nutno skutkově zkoumat celou řadu složitých technických problémů, k jejichž řešení jsou odborníky i příslušnou technologií vybaveny správní orgány telekomunikací. Posuzování těchto problémů by bylo nad rámec možnosti soudů, mimo jiné i s ohledem na skutečnost, že počet takových případů je značný a zcela enormně by zatěžoval justiční orgány.
b) rozhodnutí orgánů veřejné správy jsou přezkoumatelná soudem, který zjišťuje, zda správní orgány při rozhodování respektovaly zákonnost (Pl. ÚS 28/95 ze dne 27. 11. 1996).
V posuzované věci, jejímž předmětem je uplatněný nárok na odstranění telekomunikačního vedení (podle zjištění odvolacího soudu o takové vedení šlo), je třeba vycházet z ustanovení §21 odst. 1 a 2 zákona o telekomunikacích, podle něhož se při rozhodování o právech a povinnostech fyzických nebo právnických osob podle tohoto zákona postupuje podle obecných předpisů o správním řízení, tedy podle správního řádu, samozřejmě s výjimkou případů, kdy zákon stanoví jinak (např. §12 odst. 5 zákona o telekomunikacích). Lze poukázat i na skutečnost, že §151p ObčZ stanoví, že věcné břemeno lze zrušit rozhodnutím příslušného orgánu; počítá tedy s tím, že věcné břemeno může zrušit i jiný orgán, než soud. Názor odvolacího soudu, podle kterého v dané věci po úpravě žalobního petitu již nešlo o žalobu na zrušení věcného břemene, je správný, šlo však o žalobu na odstranění telekomunikačního vedení, přičemž těžištěm sporu bylo oprávnění organizace spojů zřizovat a provozovat na cizí nemovitosti konkrétní telekomunikační vedení.
Ve správním řízení podle zákona o telekomunikacích rozhodují orgány státní správy telekomunikací stanovené zákony národních rad (§21 odst. 2 zákona o telekomunikacích). Zákonem ČNR č. 474/1992 Sb. bylo stanoveno, že ústředním orgánem státní správy pro pošty a telekomunikace je Ministerstvo hospodářství ČR. Vzhledem k zániku tohoto ministerstva je pak orgánem příslušným podle §1 odst. 5 písm. a) bodu 1) zák. č. 272/1996 Sb. Ministerstvo dopravy a spojů ČR, které ve věcech telekomunikací a pošt převzalo dosavadní působnost Ministerstva hospodářství ČR.
Podle ustanovení §104 odst. 1 OSŘ, jde-li o takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, soud řízení zastaví. Nespadá-li věc do pravomoci soudů nebo má-li předcházet jiné řízení, soud postoupí věc po právní moci usnesení o zastavení řízení příslušnému orgánu. Právní účinky spojené s podáním návrhu na zahájení řízení zůstávají přitom zachovány ( k řízení podle zákona o telekomunikacích srov. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 1. 1998 sp. zn. 53 Co 250/97, publikované v ASPI).
Z uvedeného je zřejmé, že v projednávané věci soudy rozhodly o věci, jejíž projednání nebylo v pravomoci soudu, a je tak dán dovolací důvod, uvedený v §241 odst. 3 písm. a) OSŘ ve spojení s §237 odst. 1 písm. a) OSŘ, ke kterému dovolací soud přihlíží i bez návrhu (§242 odst. 3 OSŘ). Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu, jakož i rozhodnutí soudu prvního stupně zrušit a řízení zastavit s tím, že po právní moci rozhodnutí bude věc postoupena příslušnému správnímu orgánu. Při rozhodování o nákladech dovolacího řízení vyšel soud ze skutečnosti, že řízení bylo zastaveno, a proto vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení [§243b odst. 4, §224 odst. 1 a §146 odst. 1 písm. c) OSŘ]. Pokud jde o náhradu nákladů nalézacího řízení, vyšel dovolací soud z §146 odst. 1 písm. c/ OSŘ a zrušil rozhodnutí vynesená v nalézacím řízení i v částech, které se týkají náhrady nákladů řízení a vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu těchto nákladů. Toto právo nebude mít vzhledem k v výsledku řízení (148 odst. 1 OSŘ) ani stát.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. prosince 2001
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v.r.
předseda senátu