ECLI:CZ:NS:2001:22.CDO.456.2001.1
sp. zn. 22 Cdo 456/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce L. P., proti žalované České republice, Vojenské správě, zastoupené Vojenským úřadem pro právní zastupování se sídlem v Praze 6, nám. Svobody 471, o uzavření dohody o vydání nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 4 C 233/92, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. března 1994, č. j. 10 Co 70/94-49, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 8. března 1994, č. j. 10 Co 70/94-49, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Mladé Boleslavi (dále „soud prvního stupně„) rozsudkem ze dne 18. listopadu 1993, č. j. 4 C 233/92-32, uložil žalované, aby se žalobcem uzavřela dohodu o vydání ve výroku blíže označených nemovitostí. Dále zamítl žalobu, aby žalované bylo uloženo „uzavřít dohodu o vydání pozemku parc. č. 252 o výměře 345 m2, zapsané v knihovní vložce č. 218, kdy tato je dle katastru nemovitostí nyní součást pozemku parc. č. 525 – ostatní plocha\", a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce spolu s bratrem P. P. byli spoluvlastníky každý z jedné poloviny nemovitostí, a to domu č. p. 95 se stavební plochou parc. č. 103 a pozemků parcelních čísel 64/1, 62/5, 63/4, 62/3 a 63/3 v kat. úz. V., obec B. p. B., okres M. B. Vlastníkem domu č. p. 96 se stavební plochou parc. č. 102 a pozemků parcelních čísel 61/3, 62/6 a 62/7 tamtéž byl K. J. P., otec žalobce a P. P. Jejich vlastnické právo k označeným nemovitostem jim bylo odňato podle zákona č. 169/1949 Sb., o vojenských újezdech. Za uvedené nemovitosti jim byla poskytnuta finanční náhrada. Tyto nemovitosti nikdy nesloužily vojenským účelům pro potřeby obrany státu, ale sloužily pro ubytování či trvalé bydlení pracovníků žalované. Nemovitosti nebyly součástí vojenského újezdu. Žalobce uplatnil proti žalované nárok na vydání věci podle §6 odst. 1 písm. i) zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, podle kterého povinnost vydat věc se vztahuje na případy, kdy v rozhodném období věc přešla na stát vyvlastněním za náhradu, pokud věc existuje a nikdy nesloužila účelu, pro který byla vyvlastněna, avšak bezvýsledně. Soud prvního stupně dovodil, že pod pojem vyvlastnění je nutno zahrnout i pojem znárodnění a zestátnění, a proto se na daný případ vztahuje §6 odst. 1 písm. i) zákona č. 87/1991 Sb. Pokud jde o pozemek parc. č. 252, ten se nenachází v těsné blízkosti domů s původními č. p. 95 a 96, od obytného komplexu je oddělen a proto je namístě použití zákona č. 229/1991 Sb.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalované rozsudkem ze dne 8. března 1994, č. j. 10 Co 70/94-49, změnil rozsudek soudu prvního stupně v napadeném vyhovujícím výroku tak, že žalobu zamítl. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Pokud žalobce v žalobě označil jako žalovaného Vojenskou ubytovací a stavební správu v L. a teprve na základě vyjádření žalovaného žalobce podáním z 12. 7. 1992 označil jako žalovaného nynější žalovanou, nešlo podle názoru odvolacího soudu o záměnu účastníků podle §92 odst. 2 OSŘ. Původní označená žalovaná neměla právní subjektivitu, takže ze strany žalobce mohlo jít jen o doplnění žaloby podle §43 odst. 1 OSŘ označením řádného žalovaného. Proto žaloba proti žalované byla podána až dojitím podání žalobce z 12. 7. 1992 soudu, tedy dnem 14. 7. 1992. Dále odvolací soud dospěl k závěru, že na předmětných pozemcích kromě pozemku parc. č. 252 nikdy nebyla provozována zemědělská výroba, zelenina a ovoce na těchto pozemcích pěstované sloužily jen pro potřebu obyvatel dvojdomku č. p. 95 a 96. Nelze proto nárok žalobce posuzovat s výjimkou pozemku parc. č. 252 podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku. Odvolací soud se neztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že pod pojem vyvlastnění je třeba zahrnout i znárodnění a zestátnění. Uvedl, že zestátnění nelze považovat za vyvlastnění, protože jde o dva různé právní instituty. „Vyvlastnění je institutem práva občanského, který se uplatňuje konkrétním rozhodnutím správního orgánu, které směřuje proti konkrétnímu vlastníku a sleduje vymezený účel. Naproti tomu k zestátnění dochází přímo ze zákona (v daném případě se jedná o §8 odst. 2 zákona. č. 169/1949 Sb.) a směřuje proti blíže neohraničenému okruhu subjektů vlastnického práva. „Že ani zákonodárce nepodřazuje zestátnění pod pojem vyvlastnění vyplývá ze zákona č. 229/1991 Sb., kdy teprve novelou tohoto zákona provedenou zákonem č. 183/1993 Sb. jako restituční titul zahrnul zákonodárce i zestátnění. V případě zákona č. 87/1991 Sb. se tak nestalo a zestátnění jako důvod vydání věci v §6 odst. 1 tohoto zákona uveden není. Vyslovil názor, „že zestátnění podle §8 odst. 2 zákona č. 169/1949 Sb. podléhaly všechny nemovitosti nacházející se na území vojenského újezdu a to v rozsahu hranic tohoto vojenského újezdu (§8 odst. 1 cit. zákona). K zestátnění těchto nemovitostí nedošlo proto v důsledku politické persekuce, jak má na mysli ustanovení §2 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.\". Žalobce podal žalobu po lhůtě uvedené v §5 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. Podle odvolacího soudu je lhůta uvedená v §5 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. lhůtou hmotněprávní – promlčecí, žalovaná však námitku promlčení nevznesla, nepřicházelo proto v úvahu zamítnutí návrhu z důvodu promlčení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci [§241 odst. 2 písm. d) OSŘ ve znění před novelou provedenou zákonem č. 238/1995 Sb.]. Namítá, že označené nemovitosti, které byly ve vlastnictví žalobce a jeho otce, přešly do vlastnictví státu údajně v důležitém zájmu společnosti na základě zákona č. 169/1949 Sb. za náhradu. Podle žalobce „tento skutkový stav naplňuje právní institut ,vyvlastnění´ v dikci §131 odst. 2 ObčZ\". Vyvlastnění je prováděno individuálními správními akty; v případě, kdy bylo třeba vytvořit velký vojenský prostor, došlo k zásahům do vlastnických práv přímo zákonem, neboť nebylo schůdné vydávat správní akty pro jednotlivé vlastníky. Nemovitosti byly od samého počátku zřízení vojenského újezdu R. mimo hranice tohoto újezdu a dostupné civilním osobám. Nesloužily účelu, pro který byly zestátněny. Na části pozemku náležejícího k domu č. p. 95 byla provedena výstavba provozního objektu S. d. z., veřejně přístupného. Je názoru, že zestátnění nemovitostí mimo obvod vojenského újezdu R. zákonem č. 169/1949 Sb. bylo mocenským aktem bez právního důvodu, čímž došlo k porušení základního lidského práva, tj. práva vlastnit. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla zamítnutí dovolání, pokud dovolací soud nedojde k závěru, že v řízení vystupoval jako účastník někdo, kdo neměl způsobilost být účastníkem řízení. V řízení před soudem prvního stupně byla jako žalovaná označena Vojenská ubytovací a správa L.
Nejvyšší soud České republiky usnesením ze dne 28. února 1997, č. j. 3 Cdon 499/96-72, zrušil rozsudek Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 18. listopadu 1993, č. j. 4 C 233/92-32, a rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 8. března 1994, č. j. 10 Co 70/94-49, a řízení zastavil. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vycházel ze závěru, že za stavu, kdy v žalobě byla žalobcem označena jako žalovaná zcela přesně a určitě nezaměnitelným názvem i sídlem pouze organizační jednotka České republiky – Vojenské správy, nebylo již žádné upřesnění či doplnění žaloby podle §43 OSŘ potřebné, neboť žalobce tak označil za účastníka řízení někoho, kdo neměl způsobilost jím být a nemohl v občanském soudním řízení vstupovat do procesních vztahů. Protože soud je povinen kdykoliv za řízení přihlížet k takovému neodstranitelnému nedostatku podmínky řízení, mělo být řízení bez dalšího zastaveno ihned po podání žaloby. Pokud tak soud neučinil a v řízení pokračoval, vystupoval před soudem jako účastník někdo, kdo neměl způsobilost být účastníkem řízení. Do vadně zahájeného řízení již nemohl přistoupit další účastník a nemohlo dojít ani k záměně účastníka, neboť za dané situace žádné procesní úkony, následující po podání žaloby, neměly oddálit povinnost soudu zastavit řízení.
Ústavní soud České republiky k ústavní stížnosti žalobce nálezem ze dne 9. listopadu 1998, sp. zn. IV. ÚS 144/97, usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. února 1997, č. j. 3 Cdon 499/96-72 zrušil. Ústavní soud uvedl, že ani v daném případě nemá důvod odchylovat se od názorů vyslovených v předchozích nálezech, týkajících se obdobné problematiky. Vyslovil názor, že ve věcech restitučních by soudy měly postupovat v souladu s účelem restitučních zákonů a nelpět na ryze formálním přístupu. Byl-li to stát, který se v rozhodném období zmocnil majetku jiných, nelze považovat za porušení principu rovnosti, má-li být těmto osobám poskytnut prostor pro ujasnění si mnohdy obtížně zjistitelných vlastnických vztahů k věci, jíž se řízení týká. Jestliže žalobce již v řízení před soudem prvního stupně označil jako žalovaného Českou republiku – Vojenskou správu, měl i dovolací soud podání žalobce z 12. 7. 1992 považovat za upřesnění žalovaného, s tímto jednat a zabývat se věcí samou. Pokud tak neučinil, neposkytl právům žalobce dostatečnou ochranu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal a o dovolání rozhodl podle dosavadních předpisů, tj. podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „OSŘ\").
Nejvyšší soud, vázán právním názorem Ústavního soudu České republiky, přezkoumal napadený rozsudek podle §242 odst. 1 a 3 OSŘ a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Dovolatel nenamítá, že v řízení došlo k vadám uvedeným v §237 odst. 1 OSŘ nebo že řízení je postiženo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by k některé z uvedených vad došlo. Dovolací soud proto přezkoumal rozsudek odvolacího soudu v rozsahu dovolacích námitek uplatněných dovolatelem.
Nesprávným právním posouzením věci je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutkové zjištění). O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. že ze správných skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.
V dané věci jde o posouzení otázky, zda soudy zjištěné skutečnosti týkající se odnětí vlastnického práva k nemovitostem zestátněním podle zákona č. 169/1949 Sb., o vojenských újezdech, kdy za nemovitosti byla poskytnuta náhrada, mohly naplnit předpoklady pro jejich vydání podle §6 odst. 1 písm.i), popřípadě podle §6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích.
Podle §6 odst. 1 písm. i) zákona č. 87/1991 Sb. povinnost vydat věc se vztahuje na ty případy, kdy v rozhodném období věc přešla na stát vyvlastněním za náhradu, pokud věc existuje a nikdy nesloužila účelu, pro který byla vyvlastněna.
Je nesporné, že v dané věci došlo k přechodu požadovaných nemovitostí na stát tzv. zestátněním (nikoliv vyvlastněním) podle zákona č. 169/1949 Sb., přestože v době zestátnění předmětných nemovitostí platný právní řád znal i institut vyvlastnění, upravený §20 zákona č. 280/1949 Sb., o územním plánování a výstavbě obcí, který byl zrušen zákonem č. 87/1958 Sb., o stavebním řádu, až dnem 1. ledna 1959 [§32 odst. 1 písm. a), §33 zákona č. 87/1958 Sb.]. Zestátnění a vyvlastnění jsou dva odlišné instituty, které nelze navzájem zaměňovat, i když je jim společné, že jde o odnětí vlastnického práva administrativním zásahem státu za náhradu. Zestátnění představuje takové opatření, jímž byl majetek odňat celé skupině osob, kdy k přechodu vlastnictví dochází přímo ze zákona. Vyvlastnění se provádí individuálním rozhodnutím příslušného orgánu, používá se v konkrétním případě a vůči konkrétnímu vlastníkovi. Zákon č. 87/1991 Sb. v §6 odst. 1 důvod zestátnění pro vydání věci neupravuje [na rozdíl od zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku - viz §6 odst. 1 písm. o) tohoto zákona ve znění po novele provedené zákonem č. 183/1993 Sb.]. Nárok žalobce na vydání nemovitostí podle §6 odst. 1 písm. i) zákona č. 87/1991 Sb. proto není dán.
Podle §6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. povinnost vydat věc se vztahuje i na další případy neuvedené v odstavci 1 §6 uvedeného zákona, jež spadají pod §2 odst. 1 písm. c) zákona, jakož i na případy, kdy stát převzal věc bez právního důvodu.
Jestliže k přechodu nemovitostí na stát došlo zestátněním podle zákona č. 169/1949 Sb. s náhradou, nelze dovodit jejich převzetí státem bez právního důvodu (§6 odst. 2 část věty za poslední čárkou zákona č. 87/1991 Sb.), neboť k němu došlo na základě právního důvodu, jímž je zestátnění na základě zákona. Nárok žalobce na vydání nemovitostí nelze proto odůvodnit ani §6 odst. 2 částí věty za poslední čárkou zákona č. 87/1991 Sb.
Otázkou však zůstává, zda nárok žalobce na vydání nemovitostí není dán podle §6 odst. 2 ve spojení s §2 odst. 1 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb. V tomto směru se odvolací soud nárokem žalobce důsledněji nezabýval.
Podle §2 odst. 1 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb. se zmírnění následků majetkových a jiných křivd způsobených občanskoprávními úkony, správními akty nebo jinými protiprávními postupy váže jednak na politickou perzekuci a jednak na postupy porušující obecně uznávána lidská práva a svobody. Zestátnění v důsledku politické perzekuce žalobce netvrdil a ani odvolací soud ji neshledal.
Podle §2 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. postupem porušujícím obecně uznávaná lidská práva a svobody se pro účely tohoto zákona rozumí takové jednání, které je v rozporu se zásadami uvedenými v §1 odst. 1 tohoto zákona.
Podle §1 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. se zákon vztahuje na zmírnění následků některých majetkových a jiných křivd vzniklých i občanskoprávními úkony, učiněnými v období od 25. února 1948 do 1. ledna 1990 v rozporu se zásadami demokratické společnosti, respektující práva občanů vyjádřená Chartou Organizace spojených národů, Všeobecnou deklarací lidských práv a navazujícími mezinárodními pakty o občanských, politických, hospodářských, sociálních a kulturních právech.
Podle článku 17 Všeobecné deklarace lidských práv každý má právo vlastnit majetek jak sám, tak spolu s jinými a nikdo nesmí být svévolně svého majetku zbaven.
Žalobce tvrdí, že předmětné nemovitosti nikdy nesloužily účelům, pro který byly zestátněné, a že se nacházely před uzávěrem vstupu do vojenského prostoru, čili mimo území vojenského újezdu.
Zestátnění nemovitostí a práv k vodám podle §8 odst. 1 a 2 zákona č. 169/1949 Sb. přicházelo v úvahu jen na území vojenského újezdu, zřízeného podle tohoto zákona. Zestátnění předmětných nemovitostí v rozporu s §8 odst. 1 a 2 zákona č. 169/1949 Sb. by bylo možno kvalifikovat jako postup porušující obecně uznávaná lidská práva a svobody, stanovená Všeobecnou deklarací lidských práv, mezi které patří i právo občana vlastnit majetek, kterého nesmí být svévolně zbaven. Takový postup by mohl naplňovat restituční důvod podle §6 odst. 2 ve spojení s §2 odst. 1 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb. Odvolací soud z tohoto hlediska věc neposoudil. Proto je jeho rozhodnutí neúplné a tudíž nesprávné.
Z uvedených důvodů proto Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu podle §243b odst. 1 OSŘ zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. dubna 2001
JUDr. František B a l á k, v.r.
předseda senátu