ECLI:CZ:NS:2001:22.CDO.721.2000.1
sp. zn. 22 Cdo 721/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci žalobců: A) F. K. a B) S. K. proti žalovaným: l/ A. P., 2/ J. P. a 3/ J. T., o určení hranic pozemků, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 6 C 85/96, o dovolání prvního žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. června 1998, čj. 23 Co 326/98-74, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. První žalovaný je povinen zaplatit žalobcům do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 575 Kč na účet advokáta.
Odůvodnění:
Okresní soud v Příbrami rozsudkem ze dne 22. ledna 1998, čj. 6 C 85/96-50, určil, že "hranice mezi pozemky číslo parcely 55/7 a 55/8 a mezi pozemky číslo parcely 242 a číslo parcelní 242/2 a 241/3 v obci i katastrálním území D. vede tak, jak je vyznačeno v měřičském náčrtu na vytyčení hranice z května 1994, list mapy 6-7/22 katastrální území D., okres P., číslo zakázky 941-709/94, vyznačené mezi body 144 a 131", a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud vyšel ze zjištění, že mezi účastníky došlo v souvislosti s přístavbou provozovny cukrářství a pekařství, prováděnou žalobci na parcelách č. 242 a 55/7 v k. ú. D., ke sporu ohledně vedení hranic sousedních pozemků. Žaloba byla podána na základě rozhodnutí Městského úřadu v D. ze 17. 7. 1996, čj. Výst. 232a/I/94-Ko, kterým bylo přerušeno stavební řízení a stavebníci F. K. a S. K. byli odkázání na příslušný soud, "u něhož podají návrh na rozhodnutí ve sporné věci a řízení" a s tím, že důkaz o podání návrhu soudu bude stavebnímu úřadu předložen do 30 dnů. V odůvodnění tohoto rozhodnutí pak uvedený úřad uvedl, že "o námitce o sporné hranici pozemku nemůže rozhodnout nikdo jiný než soud". Dále odkázal na vyhlášku č. 126/1993 Sb., kterou se provádí zákon č. 344/1992 Sb. a s odkazem na §8 odst. 8 uvedl, že pokud některý z vlastníků má proti průběhu hranice v terénu námitku, může o ní rozhodnout soud na základě žaloby podané vlastníkem. Po provedeném dokazování vynesl okresní soud rozsudek, ve kterém průběh hranice určil.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací shora označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně jen tak, že se hranice určuje mezi pozemkem č. 242 a pozemky č. 241/2, 241/3 v kat. úz. D., jinak rozsudek potvrdil. Odvolací soud pouze opravil označení pozemku č. 241/2, který byl v rozsudku soudu prvního stupně nesprávně uveden pod č. 242/2. Dále vyloučil k samostatnému řízení vzájemný návrh žalovaného A. P., uplatněný při odvolacím jednání 30. 6. 1998, že žalobci jsou povinni zdržet se zásahů do vlastnického práva žalovaného neoprávněnou stavbou zhotovovanou na hranici pozemku č. 55/7, 55/8, 241/2 kat. úz. D. a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný A. P. dovolání (ve kterém zaměňuje žalobce a žalované), jehož přípustnost opírá o ustanovení §238 odst. l písm. a) OSŘ a §237 odst. l písm. f) OSŘ a ve kterém uplatňuje dovolací důvody ve smyslu §241 odst. 3 písm. a) a d) OSŘ. Uvádí, že v průběhu řízení nebyla vyslechnuta jeho matka J. P., která mohla potvrdit skutečnosti, týkající se vydržení vlastnického práva k pozemkům v souvislosti s hranicí mezi nimi. Soudy se touto námitkou důsledně nezabývaly a rozhodly podle znaleckého posudku geometra, který není příliš významný, neboť vychází z mapových podkladů, nikoliv ze skutečnosti. Jestliže odvolací soud dovodil, že nemohla uplynout vydržecí doba, pak jeho závěr není správný s ohledem na shora uvedené, když postačovalo, že vlastnické právo bylo vydrženo právními předchůdci dovolatele, J. P. a J. T. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
K dovolání podali žalobci vyjádření, ve kterém - obdobně jako dovolatelé - zaměňují postavení účastníků ve sporu. Rozsudek odvolacího soudu pokládají za věcně správný, a nesouhlasí s názorem dovolatele, že J. P. byla nesprávným postupem soudů odňata možnost jednat před soudem. Pokud jde o vydržení vlastnického práva, byl postup soudů po procesní stránce správný, když tato otázka nebyla předmětem žaloby. Navrhují, aby bylo dovolání zamítnuto a dovolateli uloženo uhradit žalobcům náklady dovolacího řízení.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou a včas (240 odst. l, §241 odst. l OSŘ), zjistil, že dovolání není přípustné.
Podle §236 odst. l OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon - ohledně rozsudku v ustanoveních §237, §238 a §239 OSŘ - připouští.
V dané věci dovolatel opírá přípustnost dovolání o §237 odst. 1 písm. f/ OSŘ, podle kterého je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem. Podle konstantní judikatury dovolacího soudu jestliže soud účastníkem navrhovaný důkaz neprovedl, nelze dovodit, že mu tím odňal možnost jednat před soudem, jak má na mysli ustanovení §237 písm. f/ o. s. ř.; mohlo by jít jen o vadu řízení ve smyslu §241 odst. 3 písm. b/ OSŘ, kterou by bylo možno uplatnit za předpokladu, že dovolání by bylo přípustné.
Dovolání není přípustné ani podle §238 odst. 1 písm. a/ OSŘ, podle kterého dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Pro určení, že rozhodnutí je měnící, však není rozhodující to, jak jej odvolací soud označil, případně odkázal-li v odůvodnění na ustanovení §220 nebo §219 OSŘ; podstatné je, jak ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně vymezil obsah posuzovaného právního vztahu účastníků, resp. zda práva a povinnosti účastníků, o která v řízení šlo, stanovil oproti rozhodnutí soudu prvního stupně odlišně či nikoli. Přitom odlišným je jen takový rozsudek, který na základě rozdílného posouzení okolností významných pro rozhodnutí rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti v právních vztazích účastníků. V dané věci odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně jen tak, že upřesnil údaj v něm uvedený. Práva a povinnosti účastníků tedy nebyla v rozsudku odvolacího soudu stanovena odlišně od rozsudku soudu prvního stupně (viz rozhodnutí publikované pod č. 52/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolání není přípustné ani podle §238 odst. l písm. b/ OSŘ, podle kterého dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Dovolání nebylo připuštěno rozhodnutím odvolacího soudu (§239 odst. 1 o. s. ř.), a není přípustné ani podle §239 odst. 2 OSŘ, podle něhož nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, neboť takový návrh dovolatelé v odvolacím řízení neučinili.
Je tedy zřejmé, že dovolání není přípustné. Proto nezbylo, než dovolání odmítnout (§243b odst. 4 OSŘ ve spojení s §218 odst. 1 písm. c/ OSŘ).
Úspěšným žalobcům přiznal dovolací soud právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (§243b odst. 4, §224 odst. l, §142 odst. l OSŘ) za jeden úkon právní služby, spočívající ve vyjádření k dovolání (§6 odst. 1, §11 odst. 1 písm. k/ vyhl. č. 177/1996 Sb.) ve výši 500 Kč (§9 odst. l, §7 citované vyhlášky) a paušální náhradu ve výši 75 Kč (§13 odst. 1, 3 citované vyhlášky).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. února 2001
JUDr. Jiří S p á č i l, CSc., v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Ivana Svobodová