ECLI:CZ:NS:2001:22.CDO.769.2001.1
sp. zn. 22 Cdo 769/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců: A) A. U. a B) J. U., zastoupených advokátem, proti žalovaným: 1) V. J. a 2) V. J., zastoupených advokátem, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Prachaticích pod sp. zn. 6 C 558/96, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. října 2000, čj. 19 Co 2539/2000-126, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací rozsudkem ze dne 23. října 2000, čj. 19 Co 2539/2000-126, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Prachaticích ze dne 2. června 2000, čj. 6 C 558/96-109, kterým byla zamítnuta žaloba na určení, že „vlastníky plotem oddělené části parcely č. 51/8 v katastrálním území J., vyznačené na geometrickém plánu ze dne 24. 4. 1996, č. zák. 258/96 Sb., jsou žalobci\", a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Proti svému rozsudku odvolací soud dovolání nepřipustil.
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že manželé J. a J. K. se stali na základě kupní smlouvy z 19. 1. 1965 spoluvlastníky „chalupy č. 33 na stavební parcele č. 40\" a louky parc. č. 53/5 v kat. území J. Vlastnické právo k nabytým nemovitostem převedli kupní smlouvou z 21. 10. 1991 na žalobce. Žalovaní jsou spoluvlastníky pozemku parc č. 51/8 v témže kat. území, který hraničí s pozemkem žalobců parc. č. 53/5. Podle znaleckého posudku Ing. Z. K., vycházejícího z leteckých snímků těchto pozemků nasnímaných v letech 1968, 1976 a 1994, nacházel se plot žalobců ještě v roce 1968 na hranici pozemku parc. č. 53/5, odpovídající jeho zakreslení v katastrální mapě. V roce 1976 byl však již posunut do pozemku parc. č. 51/8 v rozsahu vymezeném v měřickém náčrtu Ing. R. P. z 13. a 14. 3. 1996. Proto soudy obou stupňů považovaly za věrohodné výpovědi svědkyň R. K. a M. K., které uvedly, že k posunu plotu došlo v roce 1975. Žalobci, ani jejich právní předchůdci ve vlastnictví pozemku parc. č. 53/5, před soudem prvního stupně nedoložili nabývací titul k takto vymezené části pozemku parc. č. 51/8. Teprve v odvolacím řízení tvrdili a dokládali čestným prohlášením R. T., že část pozemku parc. č. 51/8 přenechal do vlastnictví manželům K. právní předchůdce žalovaných ve vlastnictví tohoto pozemku p. H. za výpomoc A. K. při zemědělských pracech, a to ještě před druhou světovou válkou, odkdy byla také rodinou K. užívána. K tomu odvolací soud poukázal na to, že je nepravděpodobné, aby si R. T. pamatovala parcelní čísla pozemků, dále že v předloženém prohlášení není část pozemku parc. č. 51/8 nijak určitě vymezena a zejména pak na zjištění, vyplývající z leteckých snímků, že k posunu plotu žalobců do pozemku žalovaných č. 51/8 došlo až po roce 1968. Odvolací soud proto považoval za správný právní závěr soudu prvního stupně, že právní předchůdci žalobců nemohli být v dobré víře, že jim náleží část sousední parcely č. 51/8, neboť neprokázali existenci nabývacího titulu. Proto si ani žalobci nemohou započíst dobu, po kterou jejich právní předchůdci měli spornou část pozemku ve svém držení a nepřichází v úvahu ani použití §130 odst. 1 věta druhá zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění novely, provedené zákonem č. 509/1991 Sb. - dále jen „ObčZ\"), podle níž v pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná. Ani žalobci nemohli spornou část pozemku parc. č. 51/8 podle §134 odst. 1 ObčZ vydržet, a to i kdyby sami byli v dobré víře, že jim patří, neboť od roku 1991 nemohla jejich oprávněná držba trvat po desetiletou vydržecí dobu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost dovozují z §239 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb. ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „OSŘ\"). Výslovně uplatňují dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. c) OSŘ. Namítají, že v provedeném dokazování nemá oporu zjištění, že nedoložili nabývací titul k předmětné části pozemku parc. č. 51/8, a že k posunu plotu jejich právními předchůdci do tohoto pozemku došlo až v roce 1975. V důsledku nesprávného zjištění dospěly soudy obou stupňů také k nesprávnému posouzení otázky oprávněné držby části tohoto pozemku manžely K. a nesprávně aplikovaly §130 ObčZ. Žalobci navrhli, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupenými účastníky řízení (§240 odst. 1 a §241 odst. 1 OSŘ) zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.
Podle §237 odst. 1 OSŘ je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, pokud v řízení došlo k vadám v tomto ustanovení uvedeným. Takové vady žalobci nenamítali a dovolacím soudem nebyly zjištěny.
Proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně je dovolání přípustné jen za naplnění předpokladů uvedených v §238 odst. 1 písm. b) OSŘ anebo v §239 odst. 1 a 2 OSŘ. Žádný z předpokladů přípustnosti dovolání podle §238 odst. l a §239 odst. l OSŘ nebyl naplněn.
Zbývá posouzení přípustnosti dovolání podle §239 odst. 2 OSŘ, který stanoví, že nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Žalobci přípustnost dovolání před vyhlášením rozsudku odvolacího soudu navrhli. Další podmínkou přípustnosti dovolání podle uvedeného ustanovení je závěr dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Dovolání opřené o §239 odst. 2 OSŘ může být tedy přípustné jen tehdy, je-li dovolatelem zpochybněno řešení právní otázky. Jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkového zjištění, přípustnost takového dovolání nezakládají. Dovolací soud není oprávněn přezkoumat rozsudek odvolacího soudu podle dovolatelem uplatněného dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. c) OSŘ, tj. že skutkové zjištění nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, ale jen na základě dovolacího důvodu uplatněného podle §241 odst. 3 písm. d) OSŘ, tj. že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov . usnesení Nejvyššího soudu ČR z 10. 1. 2001, sp. zn. 33 Cdo 2427/2000, uveřejněné pod C 27 Svazku l Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu).
Přezkum rozsudku odvolacího soudu podle žalobci uplatněného dovolacího důvodu podle §241 odst. l písm. c) OSŘ je tedy pro nepřípustnost dovolání vyloučen.
Správné právní posouzení věci spojují žalobci s jiným skutkovým zjištěním, než ze kterého odvolací soud vycházel, a které nemůže být v dovolacím řízení, jehož přípustnost je uplatňována podle §239 odst. 2 OSŘ, s úspěchem zpochybněno. Jinak řečeno žalobci nenamítají, že právní posouzení věci neodpovídá skutkovému zjištění, ze kterého odvolací soud vycházel. Za této situace nemůže být rozsudek odvolacího soudu rozhodnutím po právní stránce zásadního právního významu ve smyslu §239 odst. 2 OSŘ.
Z uvedeného vyplývá, že v dané věci není dovolání přípustné ani podle §239 odst. 2 OSŘ. Dovolací soud proto dovolání odmítl (§243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c/ OSŘ).
Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn tím, že žalobci nebyli v řízení úspěšní a žalovaným náklady nevznikly (§243b odst. 4, §224 odst. l, §151 odst. l a §l42 odst. l OSŘ).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. května 2001
JUDr. Marie R e z k o v á , v.r.
předsedkyně senátu