ECLI:CZ:NS:2001:22.CDO.847.2000.1
sp. zn. 22 Cdo 847/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce F. B., zastoupeným advokátem, proti žalovanému L. spol. s r. o., zastoupenému advokátkou, o vydání věcí, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 15 C 383/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 14. září 1999, č. j. 13 Co 476/99-33, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Karlových Varech (dále jen „soud prvního stupně\") rozsudkem ze dne 15. dubna 1999, č. j. 15 C 383/98-22, uložil žalovanému povinnost vrátit žalobci 25 kusů tabulí měděného plechu o velkosti 2x1 m o síle 0,55 mm (dále jen „plechy\") a rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce zapůjčil plechy žalovanému 23. 8. 1994 a podle dohody je měl žalovaný vrátit žalobci do 31. 12. 1994, což neučinil. Soud prvního stupně dospěl k závěru, „že nejméně od 1. 1. 1995 není žalovaný oprávněným držitelem plechů podle §130 odst. 1 ObčZ\" a uložil mu, aby je žalobci, jako jejich vlastníku, vydal.
Krajský soud v Plzni jako soud odvolací rozsudkem ze dne 14. září 1999, č. j. 13 Co 476/99-33, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu, aby žalovaný byl uznán povinným vydat žalobci předmětné plechy zamítl, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně o tom, že žalovaný převzal plechy proto, aby jimi jako podnikatel prokázal materiál na určitou zakázku. Dále přihlédl k tomu, že žalobce před odvolacím soudem uvedl, že žalovanému zapůjčil plechy pouze na ukázku a očekával vrácení těchže plechů. Přibližně po roce však zjistil, že tyto plechy žalovaný zpracoval při opravě kostela v jedné obci. Odvolací soud dospěl k závěru, že mezi účastníky byla ohledně plechů uzavřena smlouva o výpůjčce ve smyslu 659 ObčZ. Vlastnické právo k předmětným plechům tedy na žalovaného nepřešlo. Žalovaný však tyto plechy zpracoval a nemůže je proto žalobci vydat. Odvolací soud podotkl, že jakmile se žalobce dozvěděl, že žalovaný zpracoval v rozporu se smlouvou o výpůjčce plechy, měl možnost žalovat na náhradu škody.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z ustanovení §238 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „OSŘ\") a uplatňuje dovolací důvody podle §241 odst. 3 písm. c) a d) OSŘ. Vytýká odvolacímu soudu, že jeho zjištění o tom, že plechy byly zpracovány žalovaným na opravu kostela nemá oporu v podstatné části v provedeném dokazování. K tomu ani nebyl žalovaný vyslechnut. Žalobce navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud provedl podle bodu 17. hlavy první části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb. řízení o dovolání podle procesních předpisů platných k 31. 12. 2000, tj. podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb.
Nejvyšší soud po zjištění, že přípustné dovolání bylo podáno osobou oprávněnou řádně a včas přezkoumal rozsudek odvolacího soudu ve smyslu §242 odst. l a 3 OSŘ.
Vady uvedené v §237 odst. 1 OSŘ nebo jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241 odst. 3 písm. a/ a b/ OSŘ) žalobce nenamítal a dovolacím soudem nebyly zjištěny.
Předpokladem úspěšnosti dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. c) OSŘ je zjištění, že hodnocení skutkového stavu odvolacím soudem, jež bylo podkladem pro rozhodnutí tohoto soudu, je vadné. Musí tedy jít o skutkové zjištění, na jehož základě odvolací soud posoudil věc po stránce právní a které oporu v provedeném dokazování nemá, neboť výsledky dokazování takové skutkové zjištění neumožňují. Skutkovým zjištěním se přitom rozumí souhrn skutečností, kterými má odvolací soud skutkový stav za prokázaný. Jde o výsledek hodnocení provedených důkazů podle hledisek uvedených v §132 OSŘ o volném hodnocení důkazů. Pod pojem provedené dokazování nutno zahrnout dokazování provedené soudy obou stupňů a je třeba pod ně zahrnout i další poznatky, které vyšly během řízení najevo, neboť řízení před soudem prvního stupně i před odvolacím soudem tvoří jeden celek (řízení nalézací).
Skutkové zjištění odvolacího soudu nemá oporu v provedeném dokazování, jestliže odvolací soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nevyplynuly nebo jinak nevyšly za řízení najevo, nebo soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány, nebo v jeho hodnocení důkazů je logický rozpor, nebo konečně jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z postupu předepsaným soudu v ustanovení §133 až 135 OSŘ Nelze-li však soudu vytýkat žádnou z těchto vad při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - lze usuzovat jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl, pak není možné ani zpochybňovat jeho názory. Znamená to, že hodnocení důkazů a tedy ani jeho výsledek (skutkové zjištění), z jiných než výše uvedených hledisek nelze dovoláním úspěšně napadat.
Vzhledem k výše uvedenému nemůže obstát námitka žalobce, že zjištění odvolacího soudu, o tom, kde se předmětné plechy nacházejí, resp. že byly zpracovány na opravu kostela, nemá oporu v provedeném dokazování. Takové zjištění totiž odvolací soud učinil z toho, co před odvolacím soudem uvedl sám žalobce.
Z rozsudku odvolacího soudu tak vyplývá, že při hodnocení provedených důkazů vycházel ze všech shromážděných důkazů včetně všeho, co vyšlo v řízení najevo, a postupoval tak v souladu s §132 OSŘ. Pokud tedy žalobce vytýkal odvolacímu soudu nesprávnost skutkových zjištění, činí tak nedůvodně.
Právní posouzení věci odvolacím soudem je rovněž správné, neboť na základě zjištěného skutkového stavu nemohl dospět k jinému odpovídajícímu právnímu závěru, než učinil, tj. že předmětné plechy nelze vrátit, resp. vydat, neboť byly zpracovány a jako věc zanikly.
Z hlediska žalobcem uplatněných dovolacích důvodů podle §241 odst. 3 písm. c) a d) OSŘ je rozsudek odvolacího soudu správný a dovolací soud proto dovolání zamítl (§243b odst. 1 OSŘ).
Žalobce nebyl s dovoláním úspěšný a žalovanému v dovolacím řízení náklady řízení nevznikly. Proto bylo podle §243b odst. 4, §224 odst. l, §151 a §142 odst. l OSŘ rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle OSŘ.
V Brně dne 30. srpna 2001
JUDr. Marie R e z k o v á , v.r.
předsedkyně senátu