ECLI:CZ:NS:2001:22.CDO.86.2001.1
sp. zn. 22 Cdo 86/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce A., zastoupeného advokátem, proti žalovanému P. H., zastoupenému advokátem, o vydání věci, vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 4 C 125/95, o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 13. dubna 2000, čj. 29 Co 59/2000 a 29 Co 60/2000-174, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze jako soud odvolací shora označeným usnesením potvrdil usnesení Okresního soudu v Rakovníku (dále jen "soud prvního stupně") ze dne 10. prosince 1999, čj. 4 C 125/95-146 a čj. 4 C 125/95-147, kterými bylo každému z účastníků uloženo, aby zaplatil soudní poplatek z odvolání v částce 100.000 Kč do 15 ode dne doručení usnesení. Podle odvolacího soudu vznikla žalovanému povinnost zaplatit předmětný soudní poplatek podle §4 odst. 1 zák. č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zák. o soudních poplatcích"), podáním odvolání doručeného soudu prvního stupně 17. 1. 1996 proti rozsudku téhož soudu z 9. 11. 1995, čj. 4 C 125/95-28. Odvolací soud také uvedl, že soud prvního stupně nepochybil, když žalovanému soudní poplatek napadeným usnesením z 10. 12. 1996 vyměřil, neboť podle §13 odst. l zák. o soudních poplatcích lze soudní poplatek vyměřit do tří let od konce kalendářního roku, v němž poplatková povinnost vznikla. Dále uvedl, že pokud žalovaný soudní poplatek z odvolání nezaplatil, odvolací soud při konečném rozhodování o náhradě nákladů řízení mezi účastníky rozsudkem z 21. 10. 1999, čj. 29 Co 461/99-138, nemohl k soudnímu poplatku přihlížet.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, kterým napadá usnesení odvolacího soudu, pokud jím bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, jímž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit soudní poplatek z odvolání. Jeho přípustnost dovozuje z §237 odst. l písm. f) o. s. ř. ve znění před novelou provedenou zák. č. 30/2000 Sb. Nesprávný postup, kterým mu byla odňata možnost jednat před soudem, spatřuje žalovaný v tom, že soud pochybil při posouzení otázky vzniku poplatková povinnosti. Podle žalovaného mohla vzniknout v souladu s §4 odst. l písm. d) zák. o soudních poplatcích jen s rozhodnutím ve věci samé. Odvolací soud pochybení soudu prvního stupně nenapravil a žalovaný, který měl ve věci úspěch, tak neměl možnost požadovat úhradu za soudní poplatek na žalobci. Žalovaný navrhl, aby usnesení odvolacího soudu bylo zrušeno a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud v řízení o dovolání postupoval podle procesních předpisů platných ke dni 31. 12. 2000 (hlava první, bod 17 zák. č. 30/2000 Sb.). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupeným účastníkem (§240 odst. l a §241 odst. l o. s. ř.) zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.
Podle §236 odst. l o. s. ř. je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 odst. l o. s. ř. je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí, pokud v řízení došlo k vadám v tomto ustanovení vyjmenovaným.
V dané věci žalovaný namítá vadu podle §237 odst. l písm. f) o. s. ř., která je dána, jestliže nesprávným postupem soudu byla účastníkovi odňata možnost jednat před soudem. Odnětím možnosti jednat před soudem se rozumí postup soudu, jímž znemožnil účastníku v řízení realizaci procesních práv, která mu občanský soudní řád dává. O vadu, která je z hlediska §237 odst. l písm. f) o. s. ř. významná, se přitom jedná jen tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný a jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení a nikoli také při rozhodování. Rozhodne-li soud nesprávně, případné vady při samotném rozhodování mohou být v dovolacím řízení přezkoumány jen tehdy, je-li dovolání proti usnesení přípustné podle §238a nebo §239 o. s. ř.
Pokud tedy žalovaný vytýká odvolacímu soudu aplikaci nesprávného právního předpisu, tj. že vznik poplatkové povinnosti žalovaného neposuzoval podle §4 odst. l písm. d) zák. o soudních poplatcích, nejde o nesprávný postup soudu ve smyslu §237 odst. l písm. f) o. s. ř., ale žalovaný namítá nesprávnost rozhodnutí. Podle obsahu (§41 odst. 2 o. s. ř.) uplatňuje dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř., tj. nesprávné právní posouzení věci.
Jestliže žalovaný dále namítá, že neměl možnost uplatnit náklady vynaložené na zaplacení soudního poplatku v rámci nákladů řízení při rozhodování soudu ve věci samé, pak jde o námitku, která se netýká postupu soudu v řízení o samotném soudním poplatku.
V řízení tak nedošlo k vadě podle §237 odst. l písm. f) o. s. ř. ani k jiné z vad uvedeným v §237 odst. l o. s. ř.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu o povinnosti zaplatit soudní poplatek nevyplývá ani §238a o. s. ř. (mezi taxativně vyjmenovanými usneseními není uvedeno) a §239 odst. l, 2 o. s. ř. (už jen proto, že nejde o usnesení ve věci samé).
Dovolání bylo proto jako nepřípustné odmítnuto (§243b odst. 4, §218 odst. l písm. c/ o. s. ř.), aniž se dovolací soud mohl zabývat dovolacím důvodem podle §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. ledna 2001
JUDr. Marie R e z k o v á, v.r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení: Ivana Svobodová