ECLI:CZ:NS:2001:25.CDO.106.2001.1
sp. zn. 25 Cdo 106/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr.Františka Duchoně a JUDr. Karla Podolky, v právní věci žalobce Ing. D. G., zastoupené advokátem, proti žalovanému Ing. V. P., zastoupenému advokátem, o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp.zn. 11 C 45/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. dubna 2000 č.j. 1 Co 68/2000 - 93, takto:
I. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 11. dubna 2000 č.j. 1 Co 68/2000 - 93 se ve výroku, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně týkající se požadavku na zaslání omluvného dopisu, zrušuje, a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
II. Dovolání žalobce, pokud se týká výroku, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o povinnosti zajistit odvysílání textu omluvy v České televizi, se zamítá, přičemž v této souvislosti nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 20. prosince 1999 č.j. 11 C 45/98 - 63 uložil žalovanému zaslat do patnácti dnů na adresu firmy T. A., s.r.o. omluvný dopis ve znění uvedeném ve výroku tohoto rozsudku. Současně uložil žalovanému zajistit na svůj náklad do třiceti dnů od právní moci rozsudku odvysílání ve výroku uvedené omluvy v České televizi. Zamítl současně žalobu na zaplacení náhrady nemajetkové újmy ve výši 500.000,- Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 11. dubna 2000 č.j. 1 Co 68/2000 - 93 změnil rozsudek soudu prvního stupně v jeho vyhovujících výrocích tak, že žalobu v plném rozsahu zamítl. Rozhodl též o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění, podle nichž žalobce, který byl v době od 7. září 1992 do 24. června 1997 jednatelem společnosti T. P. s.r.o. a následně společnosti E. s.r.o., podepsal za prodávající společnost kupní smlouvu, jejímž předmětem byly nemovitosti v ceně přesahující 3.000.000,- Kč. Prodávající neuhradil daň z převodu nemovitostí, a proto tuto daň ve výši 217.305,- Kč vyměřil Finanční úřad v Č. žalovanému jako ručiteli. Soud na základě provedených důkazů dospěl k závěru, že žalovanému není možno vytýkat, že se v této souvislosti snažil kontaktovat se žalobcem, neboť to byl on, kdo za prodávající společnost se žalovaným uzavíral dne 14. prosince 1995 kupní smlouvu, a kdo byl jedním z jednatelů společnosti, kdy společnosti podle zákona č. 357/1992 Sb. vznikla povinnost zaplatit daň z převodu nemovitosti. Jestliže pak byl žalobce v již zmíněné době jednatelem společnosti, nebylo možno podle názoru soudu ve vystoupení žalovaného v reportáži pořadu České televize N. spatřovat neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobce, kde reportér vysvětluje, že prodávajícím byla společnost zastoupená žalobcem. Žalovanému nelze vytýkat, že i před kamerou vyslovuje v souvislosti s postavením žalobce ve společnosti svůj názor na placení daně, a že argumentuje i jeho osobními poměry. Ani ostatní tvrzení (žalovaného) v reportáži nabyla dehonestující.
Za neoprávněný zásah do práva na ochranu osobnosti žalobce odvolací soud naopak považoval hrubé výrazy, na něž měla reagovat omluva podle prvního odstavce výroku rozsudku soudu prvního stupně. Tuto omluvu ve smyslu ustanovení §13 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen \"o.z.\") však soud nepovažuje za přiměřenou. To proto, že žalovaný ve vztahu k Mgr. L. N., který společnost zastupoval a ve vztahu k V. C., s níž žalovaný mluvil telefonicky, měl použít výlučně výrazu \"podvodník\". Svědek F. A. uvedl, že ve vztahu k jeho zaměstnavateli, nikoliv však adresně, uvedl slova \"grázl a zloděj\". Konečně svědek P. T. neuvedl konkrétní výrazy, které měl žalovaný ve vztahu k žalobci použít, když pouze uvedl, že žalovaný se o žalobci vyjádřil \"nějakým krátkým neslušným výrazem, zřejmě typu hajzl nebo grázl\".
Rozsudek soudu druhého stupně nabyl právní moci dne 9. května 2000.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze podal žalobce dne 6. června 2000 včasné dovolání, doplněné jeho podáním ze dne 13. listopadu 2000. Přípustnost tohoto dovolání vyplývá z ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Z dovolání vyplývá, že dovolatel uplatňuje dovolací důvody podle ustanovení §241 odst. 3 písm. c) a d) občanského soudního řádu (dále jen \"o.s.ř.\"), takže fakticky vytýká, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování a současně spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatel především poukazuje na skutkové okolnosti této věci. Poukazuje současně na názor odvolacího soudu, že nebylo prokázáno, že urážlivých výroků se žalovaný dopustil přímo proti žalobci, avšak soud prvního stupně měl možnost vycházet z výpovědi svědka A., stejně tak jako svědkyně C. a svědka MUDr T. Nesouhlasí proto s tím, pokud soud druhého stupně pokládá za legitimní, pokud žalovaný použil výrazů, které byly schopny ohrozit pověst a vážnost mezi občany. Dovolatel též naznačil, že podle jeho názoru jednání odvolacího soudu nebylo zcela nepodjaté.
Žalovaný se k podanému dovolání nevyjádřil.
S přihlédnutím k části dvanácté, hlavě první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým byl novelizován mimo jiné též občanský soudní řád, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací věc projednal a rozhodl podle znění o.s.ř. účinného do 31. prosince 2000. Senát dovolacího soudu byl obsazen s přihlédnutím k ustanovení §27 odst. 2 zákona č. 335/1991 Sb., o soudech a soudcích s přihlédnutím k hlavě III. uvedeného zákona č. 30/2000 Sb.
Dovolací soud uvážil, že dovolání žalobce bylo podáno oprávněnou osobou - účastníkem řízení řádně zastoupeným advokátem podle ustanovení §241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě stanovené ustanovením §240 odst. 1 o.s.ř., je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením §241 odst. 2 o.s.ř., opírá se o možný případ přípustnosti dovolání podle §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř., přičemž fakticky vychází z dovolacího důvodu podle ustanovení §241 odst. 3 písm. c) a d) o.s.ř. Dovolací soud za tohoto stavu přezkoumal napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze v souladu s ustanovením §242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že výtkám obsaženým v dovolání je třeba v jejich podstatě u výroku týkajícího se omluvného dopisu přisvědčit, takže z tohoto pohledu nelze v této části toto rozhodnutí považovat za správné (§243b odst. 1 o.s.ř.).
S ohledem na znění ustanovení §242 o.s.ř. je třeba konstatovat, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu rozsahem dovolacího návrhu. Dovolací soud je však přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Současně je však povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení §237, a pokud je dovolání přípustné, pak i k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání.
Z dovolání žalobce vyplývá, že ač to není uvedeno výslovným označením příslušného ustanovení, směřuje k výtce ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. g) o.s.ř., podle něhož je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu mimo jiné též tehdy, jestliže rozhodoval vyloučený soudce.
Podle ustanovení §14 o.s.ř. jsou z projednávání a rozhodování věci vyloučeni soudci, jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo jejich zástupcům lze mít pochybnosti o jejich nepodjatosti. U soudu vyššího stupně jsou vyloučeni i soudci, kteří rozhodovali věc u soudu nižšího stupně, a naopak, což platí i v případě, že jde o rozhodování o dovolání.
K tomu, aby bylo třeba na soudce pohlížet jako na vyloučeného z projednávání a rozhodování věci je nezbytné naplnění předpokladů citovaného ustanovení o.s.ř. Nepostačí zde pouze subjektivní názor účastníka, z čehož zřejmě správně vychází i sám dovolatel, pokud připomíná, že otázka podjatosti senátu, který ve věci rozhodoval, je jeho subjektivní názor, který nemůže prokázat. Dovolací soud se však přesto touto otázkou zabýval, aniž by však zjistil, že by bylo skutečně v této věci jednáno a rozhodováno vyloučeným soudcem. O tom především nejsou jakékoliv podklady, které by vyplývaly z obsahu soudního spisu. Ani ve vyjádření jednotlivých členů senátu odvolacího soudu, který ve věci rozhodoval, nejsou uvedeny jakékoliv skutečnosti, které by o jejich případné podjatosti svědčily. Samotná otázka provádění důkazů a jejich hodnocení není pak bez dalšího způsobilá k možnému závěru o tom, že ve věci jednal a rozhodoval podjatý soudce.
Dovolací soud proto v tomto případě uzavírá, že není naplněn předpoklad vady ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. g) o.s.ř. Ze spisu není zjistitelná ani eventuální jiná vada podřaditelná pod ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř.
Odlišná je však situace v případě možné existence tzv. jiné vady ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 věta druhá o.s.ř., která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. O případ takovéto vady jde například tehdy, vycházel-li odvolací soud z jiného skutkového základu než soud prvního stupně, aniž by postupoval podle ustanovení §213 odst. 2 o.s.ř. a zopakoval důkazy, na nichž založil svá skutková zjištění soud prvního stupně, popřípadě, aniž by dále doplnil dokazování.
Jak vyplývá z rozsudku soudu prvního stupně ze dne 20. prosince 1999 č.j. 11 C 45/98 - 63 soud prvního stupně své rozhodnutí ve vztahu k žalobcem požadované písemné omluvě založil na úvaze, že z výpovědi žalobce i žalovaného vyplývá, že žalovaný se pokoušel několikrát telefonicky osobně spojit se žalobcem a ve svých telefonátech např. s pracovnicí společnosti T. A. spol. s r.o., jejímž jednatelem je žalobce, žalovaný o něm hovořil jako o podvodníkovi a v témže smyslu se vyjadřoval i vůči telefonní spojovatelce firmy. Tato zjištění učinil soud prvního stupně .- jak výslovně v odůvodnění svého rozsudku uvádí - z výpovědi svědkyně V. C. Jako o grázlovi a zloději se žalovaný vyjadřoval i před dalšími pracovníky firmy T. A., konkrétně před svědkem F. A., který tuto skutečnost před soudem svědecky potvrdil. Obdobně jako o podvodníkovi se žalovaný vyjadřoval před Mgr. L. N. Naproti tomu odvolací soud - jak již bylo zmíněno výše - omluvu ve smyslu ustanovení §13 odst. 1 o.z. nepovažoval za přiměřenou, když v této souvislosti dospěl k poněkud odlišným skutkovým závěrům, než ke kterým dospěl soud prvního stupně. Odvolací soud výslovně uvedl, že žalovaný ve vztahu k Mgr. L. N., který společnost zastupoval, a ve vztahu k V. C., s níž žalovaný mluvil telefonicky, měl použít výlučně výrazu \"podvodník\". Svědek F. A. uvedl, že ve vztahu k jeho zaměstnavateli, nikoliv však adresně, uvedl slova \"grázl a zloděj\". Konečně svědek P. T. neuvedl konkrétní výrazy, které měl žalovaný ve vztahu k žalobci použít, když pouze uvedl, že žalovaný se o žalobci vyjádřil \"nějakým krátkým neslušným výrazem, zřejmě typu hajzl nebo grázl\".
Odvolací soud však k těmto odlišným skutkovým zjištěním oproti soudu prvního stupně dospěl především ze svědeckých výpovědí svědků slyšených před soudem prvního stupně, které fakticky přehodnotil, aniž tyto důkazy sám opakoval. V tomto smyslu proto je řízení týkající uplatněného nároku na přisouzení písemné omluvy, poznamenáno jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Jestliže dovolací soud zjistí, že řízení trpí popsanou vadou, je na něm, aby dovoláním napadené rozhodnutí zrušil, aniž by byl nucen se zabývat dalšími v dovolání výslovně uplatněnými důvody (§243b odst. 1 o.s.ř.). Proto v uvedené části bylo dotčené rozhodnutí odvolacího soudu zrušeno, a věc byla v tomto rozsahu vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2 o.s.ř.). Odvolací soud rozhodoval, aniž nařídil jednání (243a odst. 1 o.s.ř.).
Pokud se týče výroku, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že byl zamítnut návrh, aby žalovaný zajistil na svůj náklad odvysílání textu omluvy, pak dovolání žalobce vůči tomuto výroku neobsahuje jakoukoliv výtku. Jestliže však je dovolací soud vázán - jak již bylo vyloženo - obsahem podaného dovolání, nezbylo, než aby z tohoto důvodu posoudil tento výrok rozhodnutí odvolacího soudu jako správný (§243b odst. 1 o.s.ř.) a dovolání proto v této části zamítl. Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ustanovením §243b o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1, §142 odst. 1 a §151 odst. 1 věta první o.s.ř.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 26. dubna 2001
JUDr. Pavel P a v l í k, v. r.
předseda senátu