ECLI:CZ:NS:2001:25.CDO.1167.99.1
sp. zn. 25 Cdo 1167/99
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce Ú. Ř., a. s., zastoupeného advokátem, proti žalovanému Ing. M. R., zastoupenému advokátem, o 288.750,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 10 C 129/94, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. února 1999 č.j. 35 Co 632/98-175, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 6.050,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku na účet advokáta.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 6. 6. 1997 č.j. 10 C 129/94-109 ve znění opravného usnesení ze dne 29. 10. 1997 č.j. 10 C 124/94-124 zamítl žalobu s návrhem, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobci 288.750,- Kč s 16 % úrokem od 25. 2. 1994 do zaplacení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Rozhodl tak o nároku žalobce na vrácení žalované částky, požadované z titulu bezdůvodného obohacení na základě tvrzení, že žalobce proplatil dne 16. 2. 1994 žalovanému jím vystavenou fakturu za údajně poskytnuté ekonomické poradenství a poté zjistil, že neexistoval právní důvod k tomuto plnění. Podle názoru soudu prvního stupně žalobce neprokázal, že s žalovaným žádné smlouvy o ekonomickém poradenství za odměnu do 300.000,- Kč neuzavřel, ani to, že mu žalovaný plnění z těchto smluv neposkytl.
Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 17. 2. 1998 č.j. 35 Co 707/97-136 a 35 Co 708/97-136 byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Městský soud v tomto usnesení vyslovil závazný právní názor, že důkazní břemeno je rozděleno mezi účastníky sporu a netíží pouze žalobce, který důkazní břemeno unesl, když prokázal, že peněžité plnění žalovanému poskytl. Chce-li se žalovaný úspěšně bránit, pak je na něm, aby prokázal, že mu bylo peněžité plnění poskytnuto na základě právního důvodu. Prokazovat lze totiž pouze tvrzení o pozitivních skutečnostech, nikoliv negativních.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 26. 6. 1998 č.j. 10 C 129/94-151 byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci 288.750,- Kč s 16 % úrokem od 1. 4. 1994 do zaplacení, žaloba v části, v níž se žalobce domáhal 16 % úroku od 25. 2. 1994 do 31. 3. 1994, byla zamítnuta a dále bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Při svém rozhodnutí vycházel soud prvního stupně ze zjištění, že fakturou č. 3/94 vystavenou dne 8. 2. 1994 žalovaný účtoval žalobci za služby ekonomického poradenství částku 288.750,- Kč, která byla dne 16. 2. 1994 převedena z účtu žalobce na účet žalovaného. Ihned po proplacení žalobce fakturu u žalovaného rozporoval, neboť neměl žádný doklad o smlouvě či o objednávce služeb ve faktuře uvedených ani o objemu prací a jejich převzetí. V protokolu o předání a převzetí funkce ekonomicko-personálního ředitele Ú. Ř., a. s. z 31. 12. 1993 (žalovaný byl do 31. 12. 1993 u žalobce v pracovním poměru ve funkci ekonomicko-personálního ředitele), podepsaného žalovaným jako předávajícím a Ing. F. jako přejímajícím a spolupodepsaného Ing. P. (ředitelem) bylo sice uvedeno, že žalovaný je připraven podílet se za odměnu na zpracování účetní závěrky za rok 1993 a v případě zájmu žalobce zajistit na jeho vyžádání za odměnu ověření účetní závěrky auditorem, avšak tento protokol není podle názoru soudu prvního stupně smluvním ujednáním. Tvrzení žalovaného o ústní dohodě s Ing. P. pak tento výslovně popřel a ani dalšími důkazy nebylo uzavření takové dohody prokázáno. Audit uzávěrky objednal žalobce svým jménem za cenu 40.000,- Kč a auditorem mu bylo dne 25. 2. 1994 fakturováno 39.375,- Kč. Podle soudu prvního stupně žalovaný prokázal jen to, že v lednu a v únoru roku 1994 konzultoval s pracovníky žalobce práce na účetní závěrce za rok 1993 a vypracoval jednu stránku komentáře hospodářských výsledků za rok 1993, neprokázal však, že by tyto činnosti provedl na základě dohody s ředitelem P. za dohodnutou cenu 300.000,- Kč. Protože neprokázal právní důvod mu poskytnutého peněžitého plnění, dospěl soud prvního stupně k závěru, že se žalovaný o žalovanou částku bezdůvodně obohatil a je proto povinen ji žalobci vydat. Zamítavý výrok ohledně části žalobcem požadovaného příslušenství je odůvodněn tím, že žalovaný měl bezdůvodné obohacení vydat žalobci na jeho žádost do 31. 3. 1994, a proto je v prodlení až od 1. 4. 1994.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 2. 1999 č.j. 35 Co 632/98-175 rozsudek soudu prvního stupně v napadeném vyhovujícím výroku o věci samé a ve výroku o nákladech řízení potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. V zamítavém výroku zůstal rozsudek soudu prvního stupně nedotčen. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a shodně s ním dovodil, že žalovaný neprokázal existenci právního vztahu, na jehož základě by mohl důvodně požadovat od žalobce vyfakturovanou částku. Námitku žalovaného, že skutkový stav věci nebyl soudem prvního stupně dostatečně zjištěn, když nebyl proveden důkaz znaleckým posudkem z oboru ekonomiky ke zjištění obvyklé výše odměny za činnost, kterou pro žalobce provedl, a důkaz usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 30. 11. 1998 č.j. 11 To 488/98-378, z jehož odůvodnění vyplývá, že pro žalobce určité práce provedl, neshledal odvolací soud důvodnou. Za situace, kdy z provedených důkazů vyplývá, že mezi účastníky k uzavření smluvního vztahu nedošlo a žalovaný nemá právo na finanční plnění, jež žalobci vyfakturoval, nemá důkaz, jímž má být zjištěna obvyklá výše odměny, pro rozhodnutí žádný význam a soud v občanskoprávním řízení není vzhledem k ust. §135 o. s. ř. vázán závěry uvedenými v odůvodnění rozhodnutí v trestní věci. Odvolací soud dodal, že námitkou o vzniku závazku na základě konkludentního jednání žalovaný sám zpochybnil vlastní tvrzení o tom, že mezi účastníky byla uzavřena ústní smlouva, navíc v průběhu celého řízení nebyl schopen specifikovat rozsah a obsah jím provedených prací.
Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dovolání z důvodu podle §241 odst. 3 písm. c/ a d/ o.s.ř. Namítá, že odvolací soud přehlédl řadu důkazů, které nasvědčují vzniku a existenci smluvního závazku mezi účastníky (konkrétně zápis z předávacího protokolu a výslech svědkyně F.), a zatímco soud hodnotil věrohodnost tvrzení žalovaného, nevypořádal se s rozpory v tvrzeních žalobce, který nejprve tvrdil, že žalovaný pro něj žádné práce nevykonal, a v průběhu řízení připustil, že některé práce byly provedeny. Podle názoru žalovaného bylo uzavření ústní dohody s ředitelem P. prokázáno a také konkludentní jednání žalobce, který přijímal služby žalovaného, svědčí o existenci závazkového vztahu. K rozsahu jím provedených prací a způsobu určení odměny dovolatel uvádí, že při smluvní odměně je rozhodující dosažený výsledek činnosti a u pevné odměny, kterou měl dohodnutu, není rozhodný počet hodin ani jednotlivé pracovní úkony. Navíc k rozsahu a obsahu jím provedených prací navrhl důkazy, které jako nadbytečné nebyly provedeny, a to důkaz znaleckým posudkem k určení ceny obvyklé za činnost jím provedenou a výslechy svědků směřující k určení rozsahu provedených prací. Vzhledem k tomu, že pro rozhodnutí o uplatněném nároku má zásadní význam výpověď generálního ředitele Ing. P., měl být též proveden důkaz usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 30. 11. 1998 č.j. 11 To 488/98-378, neboť soud v trestním řízení dospěl při hodnocení věrohodnosti jeho výpovědi k jiným závěrům než odvolací soud. Dovolatel dále namítá, že důkazní břemeno je sice rozděleno mezi účastníky sporu, ale neznamená to, že žalobce musí prokázat pouze předání peněz, nýbrž musí prokazovat i skutečnost, že peníze poskytl bez právního důvodu. Navrhl zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci k dalšímu řízení.
Žalobce ve svém vyjádření k dovolání uvedl, že argumenty dovolatele jsou pouze opakováním toho, co již bylo projednáno a vysvětleno. V řízení nebyla prokázána žádná dohoda mezi účastníky, předávací protokol obsahuje pouze nabídku žalovaného a rozsah prací údajně provedených žalovaným byl specifikován pouze na několik telefonických nebo osobních odpovědí na dotazy. Odkaz dovolatele na rozsudek v trestní věci nepovažuje za případný, když trestní soud se zabýval dokazováním podvodného úmyslu, a vlastní jednání žalovaného skutkově posoudil shodně. Navrhl zamítnutí dovolání.
Podle ustanovení části dvanácté hlavy I bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem, a že dovolání je přípustné podle §238 odst. 1 písm. b/ o.s.ř., přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu podle §242 o.s.ř. a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Dovolatel především nesouhlasí se skutkovým závěrem odvolacího soudu, že mezi ním a žalobcem nebyla uzavřena dohoda o činnosti žalovaného a o odměně za ni. Uplatňuje tedy dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. c) o.s.ř., tj. že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
O nesprávné skutkové zjištění ve smyslu uvedeného ustanovení se jedná v případě, že soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nevyplynuly ani jinak nevyšly v řízení najevo, anebo naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány. Skutkové zjištění nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva.
Dovolacím důvodem podle ust. §241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř. lze napadnout skutkové zjištění, které je výsledkem činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl určitému tvrzení ve výpovědi účastníka či svědka uvěřit nebo naopak že jinému důkazu uvěřit neměl apod.).
Není důvodná výtka dovolatele, že odvolací soud přehlédl řadu provedených důkazů, konkrétně zápis z předávacího protokolu a výslech svědkyně F., neboť oba tyto důkazy byly provedeny již v řízení před soudem prvního stupně a zjištění učiněná z nich po zhodnocení důkazů z hlediska ust. §132 o.s.ř. se stala součástí zjištěného skutkového stavu věci, z něhož pak i odvolací soud vycházel. V dané věci nelze proto dovodit, že by se soud těmito důkazy nezabýval a nevzal je v úvahu nebo že by se při hodnocení důkazů dopustil pochybení vedoucího k logickému rozporu, a odvolacímu soudu nelze ani vytýkat, že by nějaké rozhodné skutečnosti, které byly v řízení prokázány, pominul. Skutkový závěr, z něhož odvolací soud vycházel, že žalobce proplatil žalovanému částku 288.750,- Kč, vyfakturovanou za služby ekonomického poradenství, aniž byla mezi účastníky uzavřena smlouva o poskytnutí takových služeb a o odměně za ně, má oporu v provedeném dokazování.
Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatel uplatňuje jako důvod dovolání, pak může spočívat v tom, že dovolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
Právní úprava tzv. důkazní povinnosti ukládá účastníku, aby k doložení svých tvrzení (povinnost tvrzení dle §79 odst. 1 a §101 odst. 1 o.s.ř.) označil důkazy. Nesplnění této povinnosti stíhá účastníka nepříznivým následkem v podobě neúspěchu ve sporu. Rozsah důkazního břemene, tedy okruh skutečností, které konkrétně musí účastník prokázat, zásadně určuje hmotněprávní norma, to znamená právní předpis, který je na sporný vztah aplikován. Odtud také vyplývá, kdo je nositelem důkazního břemene, tedy kdo z účastníků je povinen stanovený okruh skutečností prokázat.
Posouzení, zda mezi účastníky jde o vztah z bezdůvodného obohacení, závisí na naplnění znaků skutkové podstaty hmotněprávní normy - ustanovení §451 odst. 1 a 2 obč. zák. Těmito znaky je jednak skutečnost, že obohacený získal majetkový prospěch, tj. že mu bylo plněno, a dále, že pro získání tohoto majetkového prospěchu chyběl na jeho straně právní důvod. Při naplnění obou těchto znaků mu vzniká povinnost vydat to, o co se bezdůvodně obohatil, a právo toho, na jehož úkor k obohacení došlo, požadovat vydání tohoto plnění ( §456 obč. zák.).
Domáhá-li se tedy žalobce vrácení určité částky s tvrzením, že tuto částku žalovanému zaplatil, leží na něm důkazní břemeno o tomto tvrzení. Je naopak na žalovaném, který tvrdí, že plnění přijal na základě smluvního ujednání o odměně za činnost, k níž se zavázal a kterou provedl, aby prokázal existenci a obsah tvrzené dohody, podle níž byl oprávněn plnění přijmout. K tomu však nestačí jen tvrzení žalovaného o ústní dohodě, které žalobce popírá, nýbrž za situace, kdy správnost tohoto tvrzení je mezi účastníky sporná, musí být v řízení prokázáno. Ke zjištění této sporné skutečnosti však nemohly sloužit důkazy, v jejichž neprovedení spatřuje dovolatel neúplnost řízení a které navrhl ke zjištění obsahu, rozsahu a ceny prací, jež provedl pro žalobce. Jestliže nebyl prokázán právní důvod plnění, které žalovaný od žalobce přijal, nelze soudu vytýkat neúplnost řízení z hlediska rozsahu dokazování, neboť skutečnosti, které měly být objasněny prostřednictvím důkazů, na něž dovolatel poukazuje, nejsou v daném případě z hlediska oprávněnosti nároku žalobce na vydání bezdůvodného obohacení rozhodující a na rozhodnutí o uplatněném nároku nemohly mít ani vliv. Vytýkaný nedostatek zjištění odvolacího soudu se tedy netýká těch okolností, které byly podstatné pro posouzení věci podle hmotného práva.
Podle ustanovení §451 odst. 1 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.
Plnění bez právního důvodu je jednou ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení, jejímž důsledkem je povinnost vydat vše, čeho bylo plněním při absenci právního titulu nabyto. O takový případ se jedná, jestliže někdo plnil jinému, ač s ním nebyl v žádném právním vztahu a od počátku chyběl právní důvod plnění.
Za situace, kdy bylo mezi účastníky nesporné, že žalovaný přijal od žalobce předmětnou částku, a žalovaný v řízení neprokázal právní důvod, na jehož základě toto plnění přijal, nelze odvolacímu soudu vytýkat pochybení při právním posouzení uplatněného nároku jako nároku na vydání bezdůvodného obohacení získaného plněním bez právního důvodu podle ustanovení §451 a násl. obč. zák. a ani nesprávný právní názor při hodnocení věci z hlediska důkazního břemene.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů podle §241 odst. 3 písm. c/ a d/ o.s.ř. správný, a proto dovolací soud dovolání žalovaného zamítl ( §243b odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4, věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1, o.s.ř., neboť s ohledem na výsledek dovolacího řízení má žalobce právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátem za 1 úkon v částce 5.975,- Kč ( vyjádření k dovolání) a v paušální částce náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč ( §7, §11 odst. 1 písm. k/ a §l3 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 27. února 2001
JUDr. Marta Š k á r o v á , v. r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení: Dana Rozmahelová