ECLI:CZ:NS:2001:25.CDO.1265.2001.1
sp. zn. 25 Cdo 1265/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce B. V., proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti ČR se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 20 C 93/97, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. února 2000 č. j. 55 Co 413/99-61, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 31. 5. 1999 č. j. 20 C 93/97-38 zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal, aby žalovaná byla povinna 1) zajistit trestní stíhání L. Š. pro křivé obvinění a pomluvu žalobce a pro křivou výpověď, 2) zajistit zahájení vyšetřování pro podezření ze spáchání závažné trestné činnosti bývalé obvodní státní zástupkyně pro P. O. P., obvodního státního zástupce pro P. T. B., státního zástupce Městského státního zastupitelství v Praze Z. J., vyšetřovatelů Obvodního úřadu vyšetřování Policie ČR pro P. H. a H., ředitelky K., ředitele Útvaru vyšetřování Policie ČR hl. m. Prahy Z. J. a ředitele Útvaru vyšetřování ČR Policie ČR K., 3) předložit kárnému senátu Vrchního soudu v Praze k projednání přestupek soudce Městského soudu v Praze L. Š., 4) zajistit zahájení neformálního vyšetřování podnětu žalobce na soudce Městského soudu v Praze L. Š., K., V. a M. a soudce Obvodního soudu pro Prahu 1 N., F., L. a Š., nebo zajistit prověření tendenčních postupů orgánů činných v trestním řízení při vyřizování těchto podnětů, 5) jmenovat vyšetřující komisi a zajistit dohled tří poslanců PS PČR nad jejím neformálním postupem s účastí žalobce k prošetření veškerých postupů orgánů prokuratury a státního zastupitelství po 17. 11. 1989 vůči žalobci, 6) odstranit následky nezákonných počinů vůči žalobci ze strany L. Š., zejména zneužívání psychiatrie, 7) zajistit, aby justice a státní zastupitelství v ČR přestaly vůči žalobci zneužívat spáchaných politických represí v době vymezené zákonem č. 480/1991 Sb., zejména zneužívání psychiatrie, 8) poskytnout žalobci právní pomoc za účelem odstranění tendenčního postupu Obvodního soudu pro Prahu 1 s ohledem na zásahy soudce Městského soudu v Praze L. Š., 9) vydat v žalobě specifikované spisy a 10) poskytovat žalobci za dobu jeho účasti ve vyšetřující komisi finanční částku odpovídající platu a požitkům poslance PS PČR, a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 2. 2000 č. j. 55 Co 413/99-61 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení a zamítl návrh žalobce na připuštění dovolání proti tomuto rozsudku.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. g) a §239 odst. 2 o. s. ř. a uplatňuje dovolací důvody uvedené v §241 odst. 3 písm. a), b) o. s. ř. Namítá, že v rozporu s tím, jak byla v průběhu řízení vyřešena jeho námitka podjatosti, rozhodoval odvolací soud v senátě složeném z vyloučených soudců. Kromě toho jeho rozhodnutí „vychází z nesprávně zjištěného skutkového stavu věci, takže řízení je postiženo i jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.\" Dovolatel navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc přikázal jinému odvolacímu soudu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) vzhledem k ustanovení části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání projednal a rozhodl o něm podle dosavadních právních předpisů, (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001 - dále jen „o. s. ř.\"). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou - účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže trpí vadami uvedenými v §237 odst. 1 písm. a) - g) o. s. ř.
Dovolání je dále přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé [§238 odst. 1 písm. a) o. s. ř.], nebo jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§238 odst. 1 písm. b) o. s. ř.].
Podle §239 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku nebo usnesení odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Přípustnost dovolání může odvolací soud vyslovit i bez návrhu. Ve smyslu odstavce 2 tohoto ustanovení jestliže odvolací soud nevyhoví návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
V dané věci žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně. Nejedná se však o případ přípustnosti dovolání podle §238 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolání není přípustné ani podle §239 o. s. ř., neboť návrh žalobce na připuštění dovolání byl sice odvolacím soudem zamítnut, avšak žalobce dovolací důvod podle §239 odst. 2 o. s. ř. v dovolání neuplatnil; na posledně citované ustanovení sice z hlediska přípustnosti poukázal, nicméně v dovolání ani netvrdil, že by napadené rozhodnutí bylo po právní stránce zásadního významu.
Protože však může být dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu z důvodů uvedených v §237 odst. 1 o. s. ř. a dovolatel výslovně uplatňuje jeden z těchto důvodů, zabýval se dovolací soud otázkou přípustnosti dovolání nejprve z hlediska ustanovení §237 odst. 1 písm. g) o. s. ř. Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 o. s. ř. však není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že rozhodnutí odvolacího soudu je postiženo některou z vad taxativně v tomto ustanovení uvedených, nýbrž přípustnost nastává jen tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu vadou uvedenou v tomto ustanovení skutečně trpí.
Podle §237 odst. 1 písm. g) o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže rozhodoval vyloučený soudce nebo byl soud nesprávně obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát.
V posuzovaném případě v tomto směru nedošlo k pochybení, neboť odvolací soud nejprve předložil spis s vyjádřeními jednotlivých svých soudců nadřízenému soudu k rozhodnutí o námitce podjatosti všech soudců Městského soudu v Praze, kterou žalobce uplatnil v rámci odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně; ve věci samé rozhodl odvolací soud v senátě složeném z předsedkyně JUDr. B. Ch. a soudkyň JUDr. K. B. a JUDr. N. J. teprve poté, co Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 20. 12. 1999 č. j. Nco 226/99-52 rozhodl, že jmenované soudkyně nejsou z projednání a rozhodování věci vyloučeny. Nelze tedy za opodstatněnou považovat dovolací námitku, že odvolací soud rozhodoval v rozporu s tím, jak námitku podjatosti jeho soudců vyřešil Vrchní soud v Praze. Pravomocné rozhodnutí nadřízeného soudu vydané v průběhu řízení o tom, že soudce není vyloučen z projednávání a rozhodování věci, nebrání dovolacímu soudu posoudit tuto otázku jinak (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 3. 1995, sp. zn. 7 Cdo 69/92, publikovaný pod č. 7 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1997), nicméně dovolatel neuvádí žádné konkrétní skutečnosti svědčící o podjatosti uvedených soudkyň a ani ze spisu samotného se nepodávají takové okolnosti, pro které by bylo nutno na členky senátu odvolacího soudu pohlížet jako na vyloučené soudce. Dovolateli proto nelze přisvědčit, že by odvolací soud rozhodl o jeho odvolání v senátě složeném z vyloučených soudců.
Ze všech těchto důvodů je zřejmé, že rozsudek odvolacího soudu není vadou uvedenou v ustanovení §237 odst. 1 písm. g) o. s. ř. postižen. Protože dovolatel netvrdí a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by byl postižen jinou vadou uvedenou v ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř., a protože dovolání není z hlediska ustanovení §238 ani §239 o. s. ř. přípustné, je nepochybné, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle ustanovení §243b odst. 4 věty první a §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobce neměl v dovolacím řízení úspěch a žalované náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 29. srpna 2001
JUDr. Petr V o j t e k, v. r.
předseda senátu