ECLI:CZ:NS:2001:25.CDO.1369.2000.1
sp. zn. 25 Cdo 1369/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobkyně MUDr. L. M., zastoupené advokátem, proti žalovanému Ing. L. H., zastoupenému advokátem, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 3 C 141/93, o dovolání obou účastníků proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. listopadu 1999 č.j. 28 Co 514/99-287, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá.
II. Dovolání žalobkyně proti výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně ohledně částky 120.000,- Kč s příslušenstvím zrušen a věc mu vrácena k dalšímu řízení, se odmítá, jinak se zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Rakovníku rozsudkem ze dne 26. 1. 1999 č.j. 3 C 141/93-259 uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 500,- Kč denně od 20. 9. 1992 „do zaplacení všech nároků ve věci\", dále částku 37.950,- Kč s 0,05 % úrokem denně od 15. 11. 1994 do zaplacení a částku 210.950,- Kč s 0,05 % úrokem denně od 20. 9. 1992 do zaplacení, žalobu s návrhem, aby žalovanému byla dále uložena povinnost zaplatit žalobkyni 15.000,- Kč s 0,05 % úrokem od 20. 9. 1992 zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Ve věci bylo tímto soudem již předtím rozhodnuto rozsudkem z 16. 10. 1997 č.j. 3 C 141/93-209 ve znění opravného usnesení z 1. 4. 1998 č.j. 3 C 141/93-220 tak, že byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni 500,- Kč denně od 20. 9. 1992 do zaplacení „všech nároků ve věci\", zaplatit částku 37.950,- Kč s příslušenstvím a částku 27.988,- Kč s příslušenstvím, žaloba ohledně dalších částek 90.950,- Kč a 92.012,- Kč s příslušenstvím byla zamítnuta a bylo zastaveno řízení ohledně částky 15.000,- Kč s příslušenstvím. Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 1. 9. 1998 č.j. 28 Co 400/98, 28 Co 401/98-235 byl tento rozsudek pro nepřezkoumatelnost zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Soud prvního stupně při svém novém rozhodnutí vycházel ze zjištění, že účastníci uzavřeli dne 12. 6. 1992 smlouvu o dodávce stavebních prací při rekonstrukci objektu žalobkyně v P. ulici v R., ve které se mimo jiné dohodli o zahájení prací 12. 7. 1992 a jejich ukončení 19. 9. 1992, o ceně plnění stanoveného dohodou na 400.000,- Kč, zaplacení zálohové faktury ve výši 30 % z celkově dohodnuté částky po zahájení prací a penále za nedodržení dodací lhůty 500,- Kč za každý den prodlení. Předmětem plnění žalovaného byla dodávka stavebních prací při rekonstrukci uvedeného objektu podle projektové dokumentace a rozpočtu schváleného stavebním odborem Městského úřadu R. Přípisem z 20. 2. 1993 provedl žalovaný konečné vyúčtování stavebních prací, ocenění provedl podle skutečných výměr a ceníku stavebních prací z roku 1991, když po odečtení zálohy 120.000,- Kč zaplacené žalobkyní zbývá uhradit částku 6.976,74 Kč, a dále jí sdělil, že s návrhy žalobkyně zásadně nesouhlasí a ukončuje veškerou činnost na této akci. Žalobkyně s vyčíslením hodnoty prací nesouhlasila s tím, že byla propočítána Ing. D. na částku cca 90.000,- Kč, přičemž poukázala na to, že nebyla dodržena smlouva v objemu prací ani v termínu dokončení stavby, a připojila penalizační fakturu č. 1 se splatností 12. 3. 1993 na 80.000,- Kč. Žalovaný tuto fakturu odmítl, a žalobkyně mu zaslala penalizační fakturu č. 2 na částku 54.000,- Kč splatnou 28. 6. 1993. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že smlouva uzavřená mezi účastníky dne 12. 6. 1992 je smlouvou o opravě věci podle §652 obč. zák. a je platná, neboť obsahuje všechny náležitosti. Bylo prokázáno, že žalovaný měl k dispozici projektovou dokumentaci včetně rozpočtu, a nebylo prokázáno, že by žalovaný platně od smlouvy odstoupil. Nesporné je, že žalovaný počátkem září převzal od žalobkyně 120.000,- Kč, a protože neprokázal poskytnutí příslušné protihodnoty a nepředložil důkaz o tom, jaké práce a v jakém rozsahu sám nebo prostřednictvím svých subdodavatelů provedl, soud prvního stupně dovodil, že na jeho straně se jedná o bezdůvodné obohacení, které je povinen žalobkyni vydat. Protože nesplnil předmět smlouvy a neprovedl v termínu dohodnuté práce, je podle soudu prvního stupně sankce určená ve smlouvě částkou 500,- Kč denně uplatněna právem. Žalobkyni v důsledku činnosti žalovaného vznikla škoda ve výši 37.950,- Kč, což je částka, kterou žalobkyně zaplatila jiné firmě za opravu, resp. dokončení prací na domě poté, co tak neučinil žalovaný. Částka 210.950,- Kč pak v sobě zahrnuje již shora uvedenou částku 120.000,- Kč a částku 90.950,- Kč, která představuje rozdíl v cenách mezi obdobím, kdy práce měly být provedeny žalovaným, a mezi obdobím, kdy práce skutečně byly provedeny; o tuto částku tedy musela žalobkyně vynaložit víc, než kdyby žalovaný svoji povinnost řádně splnil. Ohledně částky 15.000,- Kč byla žaloba zamítnuta, protože žalobkyně nepředložila žádný důkaz o vzniku škody v této výši.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. 11. 1999 č.j. 28 Co 514/99-287 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 547.500,- Kč a zamítl žalobu na zaplacení částky 500,- Kč denně od 21. 9. 1995 do zaplacení, dále částky 37.950,- Kč s příslušenstvím a částky 90.950,- Kč s příslušenstvím. Ve výroku ohledně částky 120.000,- Kč s příslušenstvím a ve výroku o nákladech řízení byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen a věc mu byla v tomto rozsahu vrácena k dalšímu řízení. Zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně ohledně částky 15.000,- Kč s příslušenstvím nebyl odvoláním napaden. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že smlouva o opravě a úpravě věci ze dne 12. 6. 1992 je platná, když námitku žalovaného, že nebyl dohodnut předmět a rozsah díla, neshledal důvodnou vzhledem k tomu, že předmět a rozsah díla byl vymezen projektovou dokumentací a rozpočtem, na které smlouva v bodě I. odkazuje. Pokud se žalovaný domníval, že je třeba provést ještě další práce, nebo že došlo ke změně cenového předpisu, pak měl postupovat podle ust. §635 obč. zák., přičemž nebylo prokázáno, že by smlouva byla ukončena jiným způsobem (odstoupením, dohodou), nebo že by žalovanému nebyl rozpočet znám. Účastníci sjednali smluvní pokutu podle §544 a násl. obč. zák., a to za nedodržení dodací lhůty. Žalovaný podle smlouvy měl ukončit práce 19. 9. 1992, poprvé se žalobkyně mohla u soudu domáhat splnění tohoto závazku 20. 9. 1992 a vzhledem k vznesené námitce promlčení se toto její právo k 20. 9. 1995 promlčelo a tak zanikla i povinnost žalovaného platit smluvní pokutu. Odvolací soud proto shledal důvodným nárok žalobkyně na zaplacení smluvní pokuty ve výši 500,- Kč denně za dobu od 20. 9. 1992 do 20. 9. 1995, což činí celkem 547.500,- Kč. S poukazem na ustanovení §545 odst. 2 obč. zák. dovodil, že se žalobkyně nemůže domáhat náhrady škody způsobené porušením povinnosti, na kterou se vztahuje smluvní pokuta, protože se účastníci nedohodli na placení náhrady škody vedle smluvní pokuty. Z tohoto důvodu odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu ohledně částek 37.950,- Kč a 90.950,- Kč, neboť při včasném dokončení prací by nedošlo ke zvýšení cen a žalovaný v rámci povinnosti odevzdat dílo bez vad by byl povinen případné závady odstranit. Žalovaný je sice povinen žalobkyni vrátit zálohu 120.000,- Kč, ovšem po odečtení hodnoty prací, které na nemovitosti provedl; protože v tomto směru je třeba řízení doplnit, byl rozsudek soudu prvního stupně ohledně částky 120.000,- Kč s přísl. zrušen a věc v tomto rozsahu mu byla vrácena k dalšímu projednání.
Proti vyhovujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ohledně částky 547.500,- Kč podal žalovaný dovolání z důvodu podle §241 odst. 3 písm. a/, c/ a d/ o.s.ř., jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §238 odst. 1 písm. a/, písm. b/ o.s.ř. Namítá, že řízení je postiženo vadou uvedenou v ust. §237 odst. 1 písm. e/ o.s.ř., protože v případě nároku na zaplacení „penále 500,- Kč denně\" nebyl řádně podán návrh. Pokud totiž žalobkyně požadovala uložení povinnosti žalovanému platit jí 500,- Kč denně a soud dospěl k závěru, že takovému návrhu nelze vyhovět, nemohl jí přiznat nic jiného, protože byl vázán jejím návrhem ve smyslu §153 o.s.ř. Dovolatel dále nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že smlouva o dílo je platná, a namítá, že ve smlouvě není konkretizován předmět díla, je v ní jen odkaz na další listiny a jak vyplynulo z výpovědí svědků, projektová dokumentace byla pouze jednoduchá, takže podle ní se nedala stavba provést a kromě toho mu žalobkyně nepředložila ani rozpočet. Jeho návrhu na vyžádání znaleckého posouzení, zda se podle předmětné dokumentace dá stavba provést, nebylo vyhověno. Dovolatel dále nesouhlasí s posouzením penále jako smluvní pokuty a ani s tím, že by tato smluvní pokuta byla spojená s nedodržením dodací lhůty. Poukazuje na to, že žalobkyně si nechala stavbu provést firmou S., spol. s r. o., za což zaplatila více jak 500.000,- Kč. Podle dovolatele je namístě posouzení též podle ust. §3 obč. zák. o dobrých mravech, neboť žalobkyně má podle rozsudku získat od žalovaného více jak půl milionu korun a pak by měla dokončení stavby firmou S. v podstatě zdarma. Navrhl zrušení rozsudků soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně podala dovolání proti zamítavým výrokům rozsudku odvolacího soudu, a proti výroku, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně ohledně částky 120.000,- Kč s příslušenstvím zrušen a věc vrácena k dalšímu řízení. Namítá, že smluvní pokuta „za nedodržení dodací lhůty\" je ve smlouvě formulována tak, že není vázána na další skutečnosti, nýbrž jen na plynutí času, po který nesplnil žalovaný svůj závazek, a proto také není možné vztahovat smluvní pokutu na částky 37.950,- Kč a 90.950,- Kč, představující náhradu škody a rozdíl cen vzniklý inflací za dobu od dohodnutého termínu plnění do skutečného provádění prací. Odvolací soud pochybil v tom, že kapitalizoval smluvní pokutu za 3 roky vycházeje z promlčecí lhůty, neboť promlčecí doba nemohla ani běžet, když žalovaný již v roce 1992 dal najevo, že ve stavbě nebude pokračovat, a právě pro takovou eventualitu byla sjednána smluvní pokuta za účelem, aby žalovaného donutila práce dokončit nebo zaplatit dokončení někým jiným, případně jej za nedokončení sankcionovat. Dovolatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu o nedůvodnosti jejího nároku na smluvní pokutu po 20. 9. 1995 a namítá, že soud zaměnil smluvní pokutu za nedodržení lhůty k provedení stavebních prací za smluvní pokutu za neprovedení prací vůbec, a smluvní pokutu zaměnil za náhradu škody. Částka 37.950,- Kč nemá co dělat se smluvní pokutou, protože jde o náhradu škody za „vícepráce\" provedené na domě v důsledku nesprávné technologie použité žalovaným, a stejně tak částka 90.950,- Kč je částkou, o kterou by v roce 1993 stály stavební práce víc než v době, kdy měly být provedeny; jde tedy o jiný druh škody, nikoli o nárok vyplývající ze smluvního plnění. Nesouhlasí s názorem, že ze zálohy 120.000,- Kč lze odečíst hodnotu provedených prací, a poukazuje na to, že žalovaný nepředložil stavební deník, předávací protokol a reklamační list, na základě kterých by žalobkyně mohla uplatnit reklamaci. Navrhuje zrušení rozsudku odvolacího soudu v napadeném rozsahu a vrácení věci k dalšímu řízení.
Podle ustanovení části dvanácté hlavy I bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000).
Nejvyšší soud jako soud dovolací ( §10a o.s.ř. ) po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. a po přezkoumání věci ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř. dospěl k závěru, že dovolání žalovaného a částečně dovolání žalobkyně směřují proti výrokům rozhodnutí, proti nimž nejsou přípustná, a že dovolání žalobkyně ve zbývající části není důvodné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( §236 odst. 1 o.s.ř.).
Podle ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže trpí vadami uvedenými v tomto ustanovení pod písm. a/ až g/.
Dovolání je dále přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (§238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. ).
Pro posouzení toho, zda je rozsudek odvolacího soudu rozsudkem měnícím ve smyslu ustanovení §238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. není rozhodující, jak jej odvolací soud označil, ale jak ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně vymezil obsah posuzovaného právního vztahu účastníků, případně zda práva a povinnosti účastníků stanovil oproti rozhodnutí soudu prvního stupně odlišně. Závěr, že odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně, nelze tedy vyvozovat jen z formálního označení výroku, nýbrž především z porovnání věcného obsahu rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé a obsahu rozhodnutí soudu prvního stupně.
V dané věci odvolací soud výrok rozsudku soudu prvního stupně, kterým byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni 500,- Kč denně od 20. 9. 1992 „do zaplacení všech nároků ve věci\", sice změnil tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni 547.500,- Kč, avšak ve skutečnosti šlo o potvrzení rozsudku soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ohledně platební povinnosti žalovaného, neboť částka 547.500,- Kč představuje pouze kapitalizovanou částku 500,- Kč denně za období od 20. 9. 1992 do 20. 9. 1995. Ke změně rozsudku soudu prvního stupně tedy tímto výrokem rozsudku odvolacího soudu nedošlo, neboť v tomto rozsahu soudy obou stupňů shodně stanovily práva a povinnosti účastníků.
Dovolání je dále přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§238 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. ).
354
Pozdější rozsudek soudu prvního stupně je jiný než jeho dřívější rozsudek tehdy, vymezil-li soud práva a povinnosti účastníků při rozhodování o stejném předmětu řízení (o stejném nároku) jinak než ve svém předchozím rozsudku. V dané věci nejde o případ, že by uvedeným výrokem soud prvního stupně rozhodl jinak než ve svém dřívějším rozhodnutí, neboť předchozím rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 16. 10. 1997, který byl odvolacím soudem zrušen, bylo žalobě na zaplacení smluvní pokuty rovněž vyhověno.
Dovolání žalovaného proti tomuto výroku rozsudku odvolacího soudu (tj. proti výroku, jímž bylo žalobě vyhověno) není tedy podle §238 odst. 1 písm. a/, b/ o.s.ř. přípustné.
Podle ustanovení §239 odst. 1, 2 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku nebo usnesení odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Přípustnost dovolání může odvolací soud vyslovit i bez návrhu. Nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Vzhledem k tomu, že odvolací soud nevyslovil přípustnost dovolání pro zásadní význam rozhodnutí po stránce právní a žalovaný ani návrh na vyslovení přípustnosti před vyhlášením rozsudku odvolacího soudu neučinil, není dovolání proti rozsudku odvolacího soudu přípustné ani z hlediska ust. §239 odst. 1, 2 o.s.ř.
Přípustnost dovolání žalovaného v této věci může být dána pouze z důvodů uvedených v ustanovení §237 o.s.ř. Přípustnost dovolání z hlediska tohoto ustanovení přitom není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že rozhodnutí odvolacího soudu je postiženo některou z vad uvedených v ustanovení §237 o.s.ř., nýbrž nastává tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu vadou uvedenou v tomto ustanovení skutečně trpí.
Dovolatel namítá, že řízení je postiženo vadou uvedenou v ustanovení §237 odst. 1 písm. e/ o.s.ř.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. e/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže nebyl podán návrh na zahájení řízení, ačkoliv podle zákona ho bylo třeba.
Jde o jednu z podmínek řízení, za nichž soud může ve věci jednat. Naplnění tohoto důvodu spatřuje dovolatel v tom, že odvolací soud rozhodl o platební povinnosti žalovaného ve výši 547.500,- Kč, zatímco žalobou bylo požadováno placení částky 500,- Kč denně od 20.9.1992.
V dané věci je nepochybné, že nejde o situaci, že by soud rozhodl o nároku, který nebyl uplatněn návrhem na zahájení řízení (žalobou). Soud totiž nepřiznal žalobkyni jiné plnění, než jaké žádala (500,- Kč denně), neboť částka 547.500,- Kč představuje pouze kapitalizovanou platební povinnost žalovaného 500,- Kč denně za období od 20. 9. 1992 do 20. 9. 1995, a okolnost, že soud rozsudkem vyhověl žalobě v menším rozsahu (po kratší období), než žalobkyně požadovala, neznamená, že by rozhodl bez návrhu. Nejedná se o proto o nedostatek podmínky řízení, spočívající v tom, že nebyl podán návrh na zahájení řízení.
Dovolací důvod podle ust. §237 odst. 1 písm. e/ o.s.ř. není tedy dán. Dovolatel netvrdí a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by rozhodnutí odvolacího soudu trpělo některou z jiných vad taxativně uvedených v ust. §237 odst. 1 o.s.ř. Dovolání žalovaného tedy směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.
Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného odmítl podle §243b odst. 4, věty první a §218 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Dovolání žalobkyně proti výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně ohledně částky 120.000,- Kč zrušen a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení, není rovněž přípustné.
Výrok rozsudku odvolacího soudu, kterým se zrušuje rozsudek soudu prvního stupně a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení, má povahu usnesení ( srov. §152 odst. 1 věta prvá, §167 odst. 1, §223 o.s.ř. ).
Podmínky přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu upravuje ustanovení §238a a §239 o.s.ř.
Podle ustanovení §238a odst. 1 o.s.ř. dovolání je přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo
a/ změněno usnesení soudu prvního stupně: to neplatí, jde-li o usnesení o nákladech řízení, o příslušnosti, o předběžném opatření, o přerušení řízení, o pořádkové pokutě, o znalečném, o tlumočném, o soudním poplatku, o osvobození od soudních poplatků, o ustanovení zástupce účastníku nebo jeho odvolání, o nepřipuštění zastoupení, o odměně notáře za prováděné úkony soudního komisaře a jeho hotových výdajích, o odměně správce dědictví a jeho hotových výdajích,
b/ rozhodnuto tak, že se zpětvzetí návrhu nepřipouští, nebo tak, že se zpětvzetí návrhu připouští, rozhodnutí soudu prvního stupně zrušuje a řízení zastavuje (§208): to neplatí o věcech, v nichž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,-Kč a v obchodních věcech 50.000,-Kč,
c/ rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a řízení zastaveno, popřípadě věc byla postoupena orgánu, do jehož pravomoci náleží,
d/ odvolacím soudem potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo řízení zastaveno pro nedostatek pravomoci soudu,
e/ odvolání odmítnuto,
f/ odvolací řízení zastaveno.
Proti výroku rozhodnutí odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení, není tedy dovolání z hlediska ust. §238a a §239 o.s.ř. přípustné.
Přípustnost dovolání proti výroku o zrušení rozsudku a vrácení věci okresnímu soudu by tedy mohla být založena toliko z důvodů taxativně uvedených v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., neboť dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže v řízení došlo k vadám v tomto ustanovení uvedeným. Dovolatelka netvrdí a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by rozsudek odvolacího soudu trpěl některou z vad uvedených v ust. §237 odst. 1 o.s.ř. Dovolání žalobkyně, pokud směřuje proti tomuto výroku rozsudku odvolacího soudu, směřuje tedy proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně proti uvedenému výroku podle §243b odst. 4, věty první, a §218 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
Dovolání žalobkyně proti zamítavým výrokům rozsudku odvolacího soudu není opodstatněné.
Podle ustanovení §544 obč. zák. sjednají-li si strany pro případ porušení smluvní povinnosti smluvní pokutu, je účastník, který tuto smlouvu poruší, zavázán pokutu zaplatit, i když oprávněnému účastníku porušením povinnosti nevznikne škoda.
Smluvní pokuta je jedním z prostředků k zajištění závazku, který má zároveň sankční charakter, neboť účastníka, který poruší smluvní povinnost, stíhá nepříznivým následkem v podobě vzniku další povinnosti zaplatit peněžitou částku ve sjednané výši, a to bez ohledu na to, zda porušením povinnosti vůbec nějakou škodu druhé smluvní straně způsobil. Smluvní pokuta plní i funkci paušalizované náhrady škody, neboť nárok na zaplacení pokuty vzniká, jsou-li splněny okolnosti, na něž je povinnost dlužníka vázána, přičemž otázka výše škody, která porušením povinnosti druhé straně vznikla, není z hlediska povinnosti zaplatit pokutu významná.
Povinnost žalovaného hradit smluvní pokutu byla v daném případě vázána na nedodržení lhůty k dodávce stavebních prací; tj. byla stanovena za každý den prodlení s dokončením dodávky. Právní názor odvolacího soudu, že povinnost žalovaného platit smluvní pokutu trvala do doby, dokud byl v prodlení se splněním svého závazku vůči žalované ze smlouvy o dodávce prací, který byl pokutou zajišťován, je zcela správný. Za situace, že žalovaný v dohodnutém termínu práce nedokončil a žalobkyni dal najevo, že je dokončit nehodlá, nelze po 20. 9. 1995, kdy se již žalobkyně nemohla úspěšně domáhat dodatečného splnění jeho závazku, dovodit prodlení žalovaného s dodávkou stavebních prací, a tedy ani důvodnost jejího nároku na zaplacení smluvní pokuty sjednané za nedodržení dodací lhůty.
Podle ustanovení §545 odst. 2 obč. zák. nevyplývá-li z ujednání účastníků něco jiného, není věřitel oprávněn požadovat náhradu škody, která mu vznikla porušením povinnosti, na kterou se vztahuje smluvní pokuta, a může se domáhat náhrady škody přesahující smluvní pokutu, jen když je to mezi účastníky dohodnuto.
Závěr odvolacího soudu, že škoda, jejíž náhradu žalobkyně požadovala ve výši 90.950,- Kč a která představuje rozdíl v cenách stavebních prací mezi obdobím, kdy práce měly být podle smlouvy provedeny, a obdobím, kdy skutečně byly provedeny, je kryta smluvní pokutou, je i podle názoru dovolacího soudu správný. Na porušení závazku včas dokončit stavební práce byl vázán nárok žalobkyně na smluvní pokutu a právě porušením tohoto závazku vznikla tvrzená újma v rozdílu cen, neboť při včasném dokončení prací by ke zvýšení jejich ceny nedošlo; oba tyto nároky tedy vznikly z porušení téže povinnosti.
Částka 37.950,- Kč je pak cenou opravy obvodového pláště krovu domu podle kalkulace prací provedených stavební firmou S. podle cen roku 1994. Jedná se o práce, provedené jinou firmou na opravě, respektive na dokončení prací na domě poté, kdy tak neučinil žalovaný. Tato částka, zaplacená za opravu a dokončení prací, které měl podle smlouvy provést žalovaný a neprovedl je, představuje majetkovou újmu žalobkyně způsobenou rovněž tím, že práce objednané u žalovaného nebyly ve sjednané lhůtě, popřípadě vůbec dodány. Za situace, kdy mezi účastníky nebylo sjednáno něco jiného ve smyslu ust. §545 odst. 2 obč. zák., není žalobkyně oprávněna požadovat na žalovaném náhradu škody způsobené porušením závazku dokončit stavební práce ve sjednané lhůtě, tedy té povinnosti, která byla zajištěna smluvní pokutou. Nelze proto odvolacímu soudu vytýkat nesprávný právní názor.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný, a proto dovolací soud dovolání žalobkyně proti zamítavým výrokům ve věci samé zamítl (§243b odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 věty první a §146 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť žalobkyně ani žalovaný s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemají na náhradu nákladů dovolacího řízení právo.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 28. března 2001
JUDr. Marta Š k á r o v á , v. r.
356
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení: Dana Rozmahelová