ECLI:CZ:NS:2001:25.CDO.1618.99.1
sp. zn. 25 Cdo 1618/99
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce N., společnost s ručením omezeným, proti žalovaným 1/ M. Č., 2/ M. Č., 3/ I. Č. a 4/ A. Č., všem zastoupeným advokátkou, o zaplacení 341.329,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 12 C 53/93, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 2. 1999, č. j. 11 Co 784/98 - 165, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 2. 1999, č. j. 11 Co 784/98 - 165, a rozsudek Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 6. 4. 1998, č. j. 12 C 53/93 - 139, ve výroku o věci samé, pokud jím bylo rozhodováno o nároku žalobce na zaplacení částky 341.329,50 Kč ve vztahu k třetí a čtvrté žalované, a ve výrocích o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobcem a těmito žalovanými se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu v Novém Jičíně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce (resp. jeho právní předchůdce) se proti prvnímu žalovanému domáhal zaplacení částky 189.627,- Kč s odůvodněním, že přes upomínku nezaplatil vystavenou fakturu ze dne 18. 6. 1992 za provedené stavební práce.
K návrhu žalobce Okresní soud v Novém Jičíně usnesením ze dne 14. 12. 1993, č. j. 12 C 53/93 - 27, jež nabylo právní moci dne 31. 12. 1993, připustil rozšíření žaloby o další částku 189.628,- Kč a přistoupení dalších účastníků do řízení na straně žalované, a to M. Č., nar. 9. 10. 1938, a A. Č., nar. 27. 2. 1947. Dalším usnesením ze dne 11. 5. 1994, č.j. 12 C 53/93 - 35, jež nabylo právní moci dne 31. 5. 1994, připustil soud prvního stupně, aby do řízení přistoupila jako další žalovaná I. Č.
Rozsudkem ze dne 14. 9. 1995, č.j . 12 C 53/93 - 93, Okresní soud v Novém Jičíně uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobci společně a nerozdílně 341.329,50 Kč, ohledně částky 37.925,50 a 3 % úroku z částky 379.255,- Kč od 31. 8. 1992 do zaplacení žalobu zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Vycházel ze zjištění, že dne 26. 8. 1991 uzavřel žalobce s žalovanými pod č. 3030330 smlouvu o výstavbě rodinného dvojdomku „na klíč\" za sjednanou cenu 1.200.000,- Kč. K dokončení stavby však nedošlo z důvodu žalobci vytýkaných četných závad spočívajících v použití nekvalitního materiálu i práce. Okresní soud dovodil, že obě smluvní strany porušily své závazky ze smlouvy vyplývající, neboť žalobce neodvedl práci první jakosti, a žalovaní nesložili dohodnutou zálohu. Dospěl k závěru, že požadavek žalobce na zaplacení nákladů za nedokončenou stavbu je důvodný jen částečně, neboť přihlédl k závěrům znaleckého posudku, jenž stanovil procento nekvality provedené rozestavěné stavby ve výši 10 %.
K odvolání prvního žalovaného a čtvrté žalované Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 30. 6. 1997, č. j. 42 Co 267/96 - 120, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném vyhovujícímu výroku z důvodu jeho nepřezkoumatelnosti a procesních vad zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení.
Podáním doručeným soudu prvního stupně dne 10. 11. 1997 navrhl žalobce změnu žalobního petitu tak, že se domáhá, aby žalovaným byla uložena povinnost zaplatit mu společně a nerozdílně 379.255,- Kč s 3 % úrokem od 31. 8. 1992 do zaplacení. Usnesením Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 26. 2. 1998, č. j. 12 C 53/93 - 132, byla tato změna žaloby připuštěna.
Soud prvního stupně pak ve věci znovu rozhodl rozsudkem ze dne 6. 4. 1998, č. j. 12 C 53/93 - 139, tak, že žalovaným uložil povinnost zaplatit žalobci společně a nerozdílně 341.329,50 Kč, ohledně dalších 37.925,50 Kč a 3 % úroku z částky 379.255,- Kč od 31. 8. 1992 do zaplacení řízení zastavil a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že prvnímu žalovanému a jeho manželce (třetí žalované) a dále druhému žalovanému a jeho manželce (čtvrté žalované) byla vydána stavební povolení na stavbu rodinného dvojdomku na základě projektové dokumentace. Ohledně jeho výstavby sjednali žalovaní (kromě spodní stavby, kterou na jejich žádost provedl A. N.) s právním předchůdcem žalobce dne 26. 8. 1991 smlouvu, v níž jako stavebníci byli uvedeni první a druhý žalovaní a kterou podepsala čtvrtá žalovaná. Přestože v průběhu výstavby dvojdomku vytýkali žalovaní právnímu předchůdci žalobce nekvalitní práci, trvali na dokončení stavby a odmítli podepsat žalobcem navrženou písemnou dohodu o zrušení smlouvy. Žalobce proto výstavbu dvojdomku dne 26. 3. 1992 ukončil (jak to vyplývá ze záznamu ve stavebním deníku) a posléze vznesl požadavek na zaplacení hodnoty nedokončeného díla. Okresní soud dovodil, že smlouva o dílo, která zavazovala všechny 4 žalované, byť ji podepsala jen čtvrtá žalovaná, byla zrušena okamžikem, kdy žalobce (jeho právního předchůdce) přestal stavbu provádět. Nárok žalobce na zaplacení peněžité hodnoty provedených prací proti všem žalovaným posoudil po právní stránce jako nárok na vydání neoprávněného majetkového prospěchu podle ust. §451 a 457 obč. zák. ve znění před novelou.
K odvolání všech žalovaných Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 26. 2. 1999, č. j. 11 Co 794/98 - 165, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném vyhovujícím výroku a ve výrocích o náhradě nákladů řízení ve vztahu ke třetí a čtvrté žalované změnil tak, že žalobu zamítl, ve zbývající části ohledně prvního a druhého žalovaného rozsudek okresního soudu zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu žalobce a třetí a čtvrté žalované před soudy obou stupňů. Odvolací soud převzal skutková zjištění okresního soudu a po opakování důkazu obsahem smlouvy ze dne 26. 8. 1991, řízení doplnil obsahem spisu Okresního soudu v Novém Jičíně vedeného pod sp. zn. 5 C 57/92 (v němž se právní předchůdce žalobce domáhal proti prvnímu a třetí žalované zaplacení částky 189.628,- Kč s příslušenstvím), zejména korespondencí vedenou mezi právním předchůdcem žalobce a čtvrtou žalovanou (dopisy této žalované ze dne 11. 3. 1992 a ze dne 30. 3. 1992 a dopisy právního předchůdce žalobce ze dne 27. 3. 1992, ze dne 29. 11. 1991 a ze dne 14. 4. 1992, jímž od uzavřené smlouvy podle §638 obč. zák. ve znění účinném od 1. 1. 1992 odstoupil). Odvolací soud vycházel ze zjištění, že v srpnu 1991 uzavřel žalobce, resp. jeho právní předchůdce, s prvním a druhým žalovaným smlouvu podle §263 obč. zák. (ve znění účinném do 31. 12. 1991) o zhotovení věci na zakázku, při jejímž uzavření je zastupovala čtvrtá žalovaná. Tuto smlouvu posoudil jako platný právní úkon, neboť mezi jejími účastníky došlo k dohodě o předmětu služby a o ceně služby; dovodil, že smlouva nevyžadovala písemnou formu (i když se jednalo o zhotovení stavby nemovitosti), a proto nebylo zapotřebí, aby první dva žalovaní udělili čtvrté žalované písemnou plnou moc. Vzhledem ke zjištění, že právní předchůdce žalobce dopisem ze dne 14. 4. 1992 z důvodu neposkytnutí nutné součinnosti ze strany žalovaných a nesložení dohodnuté zálohy od uzavřené smlouvy odstoupil, odvolací soud dále dovodil, že požadavek žalobce na vydání bezdůvodného obohacení není proti třetí a čtvrté žalované opodstatněný, neboť nárok na plnění z důvodu odstoupení od smlouvy lze uplatnit pouze proti účastníkovi smlouvy; v této souvislosti poukázal na to, že čtvrtá žalovaná vystupovala jako zmocněnec prvních dvou žalovaných a třetí žalovaná nebyla s právním předchůdcem žalobce v žádném právním vztahu. Dále uvedl, že i kdyby tento závěr nebyl ohledně třetí žalované správný, není nárok žalobce proti této žalované opodstatněný z důvodu jeho promlčení. Vzhledem k tomu, že žalobce práce na stavbě ukončil dne 26. 3. 1992 a od uzavřené smlouvy odstoupil dne 14. 4. 1992 a přistoupení třetí žalované do řízení navrhl podáním ze dne 2. 5. 1994, je zřejmé, že žalobce svůj nárok vůči této žalované uplatnil po uplynutí promlčecí doby uvedené v ust. §107 odst. 1 obč. zák.
Proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že žaloba proti třetí a čtvrté žalované byla zamítnuta, a proti výrokům o nákladech řízení ve vztahu k těmto žalovaným, podal žalobce dovolání, v němž s poukazem na ustanovení §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. odvolacímu soudu vytýká, že jeho závěr o nedostatku pasivní legitimace na straně těchto žalovaných a v otázce promlčení nároku proti třetí žalované spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Uvedl, že uplatněný nárok byl sice správně posouzen podle ust. §451 a 457 obč. zák. v platném znění, že však bylo třeba vycházet i z ust. §143 a násl. obč. zák. ve znění účinném do 31. 12. 1991, neboť je nesporné, že první žalovaný a třetí žalovaná, stejně jako druhý žalovaný a čtvrtá žalovaná, byli a jsou manželé, a proto prospěch z plnění žalobce plynul v souladu s uvedeným ustanovením do jejich bezpodílového spoluvlastnictví. Bezdůvodné obohacení tudíž vzniklo všem čtyřem žalovaným, jen s tím rozdílem, že důvodem jeho vzniku na straně třetí a čtvrté žalované, které nebyly účastnicemi smlouvy, bylo plnění bez právního důvodu ve smyslu ust. §451 odst. 2 obč. zák. v platném znění (v této souvislosti poukazuje na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 6. 1995 č. j. 6 Cdo 17/94 - 97). Za nesprávný považuje dovolatel též závěr odvolacího soudu, že jeho nárok je vůči třetí žalované promlčen, neboť má za to, že pro počátek běhu promlčecí doby podle §107 obč. zák. je rozhodující okamžik, kdy se žalobce dozvěděl o tom, že na straně třetí žalované došlo ke vzniku bezdůvodného obohacení, a nikoliv okamžik účinnosti odstoupení od smlouvy, jak by přicházelo v úvahu v případě bezdůvodného obohacení vzniklého ze zrušené smlouvy (kromě toho namítá, že odvolací soud vzal v úvahu pouze datum vyhotovení odstoupení od smlouvy, a již nezkoumal, kdy došlo k jeho doručení žalovaným). Vzhledem k tomu, že žalobce nabyl vědomost o vzniku bezdůvodného obohacení na straně třetí žalované při jednání soudu prvního stupně dne 27. 1. 1994, skončil běh dvouleté subjektivní promlčecí doby dne 27. 1. 1996, z čehož je zřejmé, že nárok byl uplatněn včas. Navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl v napadené části zrušen a aby mu věc byla v tomto rozsahu vrácena k dalšímu řízení.
Podle ustanovení části dvanácté, hlavy I, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1.1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000).
Dovolání je v rozsahu, pokud směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, přípustné (§238 odst. 1 písm.a/ o.s.ř.). Bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou, účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupeným advokátem ve smyslu §241 odst. 1 o.s.ř. a opírá se i o zákonný dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm.d/ o.s.ř. Po přezkoumání věci dospěl Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) k závěru, že dovolání je důvodné.
Z ustanovení §242 odst. 1 o.s.ř. vyplývá, že dovolací soud je vázán rozsahem dovolání a uplatněným dovolacím důvodem, včetně jeho obsahového vymezení dovolatelem. Obligatorně se zabývá pouze vadami vyjmenovanými v ust. §237 odst. 1 o.s.ř. a jinými vadami řízení, pokud měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241 odst. 3 písm.b/ o.s.ř.). Vady podle §237 odst. 1 o.s.ř. ani jiné vady řízení podle §241 odst. 3 písm.b/ o.s.ř. nebyly dovoláním namítány, a ani se ze spisu nepodávají.
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ust. §241 odst. 3 písm.d/ o.s.ř. může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
Dovolatel především namítá, že závěr odvolacího soudu o nedostatku pasivní legitimace na straně třetí a čtvrté žalované z hlediska ust. §451 a 457 obč. zák., z něhož vychází rozhodnutí krajského soudu, spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Vzhledem ke zjištění, že žalobce od uzavřené smlouvy ze dne 26. 8. 1991 odstoupil dopisem ze dne 14. 4. 1992, je nárok uplatněný žalobou proti třetí a čtvrté žalované třeba posoudit podle občanského zákoníku ve znění účinném od 1. 1. 1992.
Věcnou legitimací je stav vyplývající z hmotného práva. Případný nedostatek pasivní věcné legitimace znamená, že podle hmotněprávních ustanovení není žalovaný subjektem tvrzené povinnosti a žaloba proti němu nemůže být proto úspěšná.
Podle ustanovení §451 odst. 1 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.
Posouzení, zda mezi účastníky jde o vztah z bezdůvodného obohacení, závisí na naplnění znaků skutkové podstaty hmotněprávní normy - ustanovení §451 odst. 1 a 2 obč. zák. Těmito znaky je jednak skutečnost, že obohacený získal majetkový prospěch, tj. že v jeho majetku došlo buď ke zvýšení aktiv nebo ke snížení pasiv, případně se jeho majetkový stav nezmenšil, ač by se tak za běžných okolností stalo, a dále, že právní důvod plnění buď na jeho straně od počátku neexistoval, nebo dodatečně odpadl, či mu bylo plněno z neplatného právní důvodu anebo získal majetkový prospěch z nepoctivých zdrojů. Při naplnění obou těchto znaků mu vzniká povinnost vydat to, o co se bezdůvodně obohatil, a právo toho, na jehož úkor k obohacení došlo, požadovat vydání tohoto plnění (§456 obč. zák.).
Při úvaze o tom, zda plněním žalobce na základě smlouvy ze dne 26. 8. 1991 s prvními dvěma žalovanými se dostal majetkový prospěch též třetí a čtvrté žalované, je třeba vycházet nejen z citovaných ustanovení, nýbrž i z ust. §143 obč. zák. (ve znění účinném v době odstoupení žalobce od smlouvy), podle kterého v bezpodílovém spoluvlastnictví manželů je vše, co může být předmětem vlastnictví a co bylo nabyto některým z manželů za trvání manželství, s výjimkou věcí získaných dědictvím nebo darem, jakož i věcí, které podle své povahy slouží osobní potřebě nebo výkonu povolání jen jednoho z manželů, a věcí vydaných v rámci předpisů o restituci majetku jednomu z manželů, který měl vydanou věc ve vlastnictví před uzavřením manželství anebo jemuž byla věc vydána jako právnímu nástupci původního vlastníka.
V posuzované věci ze skutkových zjištění vyplynulo, že žalobce na základě smlouvy ze dne 26. 8. 1991 uzavřené s prvním a druhým žalovaným provedl nedokončenou stavbu rodinného dvojdomku, tudíž poskytl plnění, které má majetkovou hodnotu. Pokud se tak stalo za trvání manželství obou těchto žalovaných, jak vyšlo najevo v průběhu řízení, pak majetková hodnota poskytnutého plnění (nedokončené stavby) by se stala vlastnictvím nejen účastníků předmětné smlouvy, ale s ohledem na citované ustanovení §143 obč. zák. by se ze zákona stala součástí bezpodílového spoluvlastnictví těchto účastníků a jejich manželek (tedy třetí a čtvrté žalovaných). Přestože tyto žalované nebyly účastnicemi předmětného smluvního vztahu, vzniklo by na jejich straně za uvedeného předpokladu bezdůvodné obohacení, které by byly povinny vydat, nikoliv však v rámci vzájemné restituční povinnosti účastníků zrušené smlouvy podle ust. §457 obč. zák., tak jako první dva žalovaní, nýbrž dle ust. §451 odst. 1 obč. zák., neboť ze zákona nabyly majetkovou hodnotu, kterou na základě smluvního vztahu, jehož účastníky byli jejich manželé, žalobce poskytl. Majetková hodnota tohoto plnění poskytnutého ve prospěch třetí a čtvrté žalovaných by se tedy rovněž stala bezdůvodným obohacením, neboť v důsledku zrušení předmětné smlouvy ztratilo toto plnění - plynoucí ve prospěch třetí a čtvrté žalované ze zákona - právní důvod.
Pokud by tedy žalobce poskytl plnění za trvání manželství obou žalovaných manželských párů, byly by na straně třetí a čtvrté žalované splněny znaky skutkové podstaty bezdůvodného obohacení, které by na jejich straně vzniklo plněním z právního důvodu, jenž dodatečně odpadl (§451 odst. 2 obč. zák.).
Závěr odvolacího soudu o nedostatku pasivní legitimace třetí a čtvrté žalované není tudíž správný.
Dovolatel dále nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že jeho nárok na vydání bezdůvodného obohacení vůči třetí žalované je promlčen, neboť o tom, že na straně této žalované došlo k jeho vzniku, se dozvěděl až při ústním jednání dne 27. 1. 1994; uplatnil-li tento nárok u soudu podáním ze dne 2. 5. 1994, stalo se tak před uplynutím dvouleté subjektivní promlčecí doby podle 107 odst. 1 obč. zák.
Podle §107 odst. 1 obč. zák. právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení se promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil. Nejpozději se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za tři roky, a jde-li o úmyslné bezdůvodné obohacení, za deset let ode dne, kdy k němu došlo (§107 odst. 2 obč. zák.). Pokud marně uplynula aspoň jedna z uvedených dob a je vznesena námitka promlčení, nelze právo přiznat.
Pro počátek běhu dvouleté subjektivní promlčecí doby je rozhodný den, kdy se oprávněný v konkrétním případě skutečně dozví o tom, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení a kdo je získal (není rozhodné, že měl možnost se potřebné skutečnosti dozvědět již dříve). Pro počátek běhu tříleté, popř. desetileté, objektivní promlčecí doby je rozhodný den, kdy k bezdůvodnému obohacení skutečně (fakticky) došlo. V daném případě je tedy pro určení počátku subjektivní promlčecí doby rozhodující okamžik, kdy se žalobce skutečně dozvěděl skutkové okolnosti, z nichž lze dovodit bezdůvodné obohacení na straně třetí žalované, a z hlediska počátku běhu objektivní promlčecí doby podle ust. §107 odst. 2 obč. zák. je významnou okolnost, kdy žalobce od uzavřené smlouvy odstoupil, neboť k tomuto datu se váže vznik bezdůvodného obohacení. Nelze proto za správný považovat názor odvolacího soudu, že událostí, od níž počíná běžet dvouletá subjektivní promlčecí doba, je okamžik, kdy žalobce práce na stavbě ukončil, případně kdy od uzavřené smlouvy odstoupil. Z tohoto důvodu je vadný i jeho právní závěr, že žalobce svůj nárok vůči třetí žalované uplatnil po uplynutí promlčecí doby uvedené v ust. §107 odst. 1 obč. zák.
Dovolací důvod, který vycházel z argumentu nesprávného právního posouzení věci ve smyslu ust. §241 odst. 3 písm.d/ o.s.ř. byl tudíž uplatněn důvodně.
Dovolací soud proto rozsudek odvolacího soudu ve výroku o věci samé, pokud jím bylo rozhodováno o nároku žalobce na zaplacení částky 341.329,50 Kč ve vztahu k třetí a čtvrté žalované, a ve výrocích o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobcem a těmito žalovanými zrušil (§243b odst. 1, 2 o.s.ř.). Vzhledem k tomu, že rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 2. 1999, č.j. 11 Co 794/98 - 165, byl rozsudek soudu prvního stupně ze dne 6. 4. 1998, č. j. 12 C 53/93 - 139, ve výroku o věci samé ve vztahu k prvnímu a druhému žalovanému a ve výrocích o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobcem a těmito žalovanými zrušen a v tomto rozsahu byla věc soudu prvního stupně vrácena k dalšímu řízení, zrušil Nejvyšší soud ve výroku o věci samé, pokud jím bylo rozhodováno o nároku žalobce na zaplacení částky 341.329,50 Kč ve vztahu k třetí a čtvrté žalované a ve výrocích o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobcem a těmito žalovanými, i rozsudek soudu prvního stupně a věc v tomto rozsahu vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§243d odst. 1 o.s.ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů původního a dalšího řízení včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. září 2001
JUDr. Olga P u š k i n o v á, v.r.
předsedkyně senátu