ECLI:CZ:NS:2001:25.CDO.1723.2001.1
sp. zn. 25 Cdo 1723/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyň A/ B. F. a B/ E. proti žalované České republice – Ministerstvu zemědělství, se sídlem v Praze 1, Těšnov 17, o 1.022.060,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 9 C 583/98, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. června 2001, č. j. 18 Co 23/2000-229, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyním na náhradě nákladů dovolacího řízení 9.075,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení na účet advokáta.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Svitavách rozsudkem ze dne 29. 10. 1999, č. j. 9 C 583/98-146, uložil žalované povinnost zaplatit první žalobkyni částku 658.358,25 Kč s 3 % úrokem od 15. 2. 1994 do 15. 7. 1994 a s 16 % úrokem od 16. 7. 1994 do zaplacení, a druhé žalobkyni částku 219.452,75 Kč s 3 % úrokem od 15. 2. 1994 do 15. 7. 1994 a s 16 % úrokem od 16. 7. 1994 do zaplacení, v části, ve které se první žalobkyně domáhala zaplacení další částky 108.186,75 Kč a druhá žalobkyně částky 36.062,25 Kč, řízení zastavil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Předchozím rozsudkem okresního soudu v této věci ze dne 9. 11. 1998, č. j. 9 C 583/98-77, byla žaloba v plném rozsahu zamítnuta, neboť soud neshledal příčinnou souvislost mezi nesprávným úředním postupem správního orgánu a vznikem škody, jejíž náhradu žalobkyně požadovaly podle zák. č. 58/1969 Sb. Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 4. 1999, č. j. 17 Co 15/99-90, byl tento rozsudek (s výjimkou výroku o připuštění změny žaloby) zrušen s tím, že odpovědnost státu za škodu způsobenou žalobkyním nesprávným úředním postupem je dána, neboť předpoklad existence příčinné souvislosti byl splněn, a v tomto směru odvolací soud poukázal i na odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 5. 1998, č. j. 2 Cdon 607/97-49, kterým byl zrušen dřívější rozsudek okresního soudu ze dne 9. 11. 1995, č. j. 9 C 413/94-19, (jímž byla žaloba zamítnuta) a potvrzující rozsudek krajského soudu ze dne 2. 10. 1996, č. j. 17 Co 58/96-37.
K odvolání žalované Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 5. 6. 2001, č. j. 18 Co 23/2000-229, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujících výrocích ve věci samé tak, že zamítl žalobu na zaplacení částky 49.555,65 Kč s příslušenstvím první žalobkyni a částky 16.518,55 Kč s příslušenstvím druhé žalobkyni, jinak jej v těchto výrocích potvrdil, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Ve výroku o zastavení řízení zůstal rozsudek soudu prvního stupně odvoláním nedotčen.
Proti tomuto rozsudku, a to do výroku, kterým byl oběma žalobkyním přiznán úrok z prodlení od 15. 2. 1994 do zaplacení, podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. §238 odst. 2 písm. a) o. s. ř., protože „krajský soud v rozsudku dovolání připustil“. Namítá, že žalobkyně neprokázaly, že jejich majetkový podíl byl splatný do 90 dnů podle §13 odst. 2 zákona č. 42/1992 Sb., a odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení splatnosti pohledávky. Dovozuje, že žalobkyním mohl vzniknout jejich nárok nejdříve dnem 17. 1. 2000. Navrhuje zrušení rozsudku odvolacího soudu v napadeném výroku ohledně úroků z prodlení.
Žalobkyně ve svém vyjádření uvedly, že podle jejich názoru není dovolání přípustné, a proto navrhují jeho odmítnutí. V opačném případě pak zastávají názor, že dovolání není důvodné, ztotožňují se se závěry odvolacího soudu, a navrhují zamítnutí dovolání.
Podle ustanovení části dvanácté, hlavy I, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000).
Nejvyšší soud jako soud dovolací ( §10a o. s. ř. ) po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. a po přezkoumání věci ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. dospěl k závěru, že v daném případě dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.
Žalovaná napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu ve výroku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o povinnosti žalované zaplatit první žalobkyni 3 % úrok od 15. 2. 1994 do 15. 7. 1994 a 16 % úrok od 16. 7. 1994 do zaplacení z částky 608.802,60 Kč a druhé žalobkyni 3 % úrok od 15. 2. 1994 do 15. 7. 1994 a 16 % úrok od 16. 7. 1994 do zaplacení z částky 202.934,20 Kč.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( §236 odst. 1 o. s. ř.).
Podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže trpí vadami uvedenými v tomto ustanovení pod písm. a) až g).
Dovolání je dále přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé [§238 odst. 1 písm. a) o. s. ř.] nebo jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§238 odst. 1 písm. b) o. s. ř.].
Předpokladem přípustnosti dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení §238 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je, že pozdějším rozsudkem rozhodl soud prvního stupně jinak než v jeho dřívějším rozsudku, a to proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu obsaženým ve zrušovacím rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že odvolací soud ve svém zrušujícím usnesení řešil základ uplatněného nároku na náhradu škody a nikoliv otázku jeho splatnosti, a k této otázce, jejíž právní posouzení dovolatelka napadá, nevyslovil právní názor, jímž by byl soud prvního stupně při svém rozhodování vázán, není dovolání podle tohoto ustanovení přípustné.
Podle ustanovení §239 odst. 1, 2 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku nebo usnesení odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Přípustnost dovolání může odvolací soud vyslovit i bez návrhu. Nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
V dané věci napadá žalovaná dovoláním potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu, aniž odvolací soud vyslovil přípustnost dovolání pro zásadní význam tohoto rozhodnutí po stránce právní, a aniž žalovaná učinila návrh na vyslovení přípustnosti dovolání před vyhlášením rozsudku odvolacího soudu.
Dovolatelka dovozuje přípustnost dovolání z toho, že odvolací soud proti svému rozsudku dovolání připustil. V dané věci však odvolací soud ve výroku svého rozsudku nevyslovil, že dovolání je přípustné (§239 odst. 1 o.s.ř.), nýbrž pouze v poučení svého rozsudku uvedl, že dovolání je přípustné a podává se u okresního soudu ve lhůtě jednoho měsíce od právní moci rozsudku. Takové poučení však přípustnost dovolání nezakládá.
Protože v posuzovaném případě není dovolání z hlediska ustanovení §238 a §239 o. s. ř. přípustné a protože dovolatelka netvrdí (a ani z obsahu spisu nevyplývá), že by rozsudek odvolacího soudu trpěl některou z vad uvedených v ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř., směřuje dovolání proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Dovolací soud proto dovolání žalované - aniž by se jím mohl dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 4, věty první, a §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Dovolatelka z procesního hlediska zavinila, že dovolání bylo odmítnuto, takže žalobkyním vzniklo ve smyslu ustanovení §146 odst. 2, věty první (per analogiam), §224 odst. 1 a §243b odst. 4 o. s. ř. právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení.
Náklady žalobkyň sestávají z odměny ve výši jednoho úkonu právní služby (vyjádření k dovolání). Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 10. zákona č. 30/2000 Sb. platí, že odměna za zastupování advokátem nebo notářem v řízeních v jednom stupni, která byla zahájena přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se stanoví podle dosavadních právních předpisů. Jelikož dovolání bylo podáno 4. července 2001 a dovolací řízení tak bylo zahájeno po 1. lednu 2001, určuje se výše odměny podle vyhlášky č. 484/2000 Sb.
V intencích §3 odst. 1 bodu 6. a §16 vyhlášky činí sazba odměny podle shora cit. ustanovení částku 45.340,- Kč, přičemž výše odměny pak činí 9.000,- Kč (§10 odst. 3, §14 odst. 1, §15, §18 odst. 1, věty první, a §17 odst. 2 vyhl. č. 484/2000 Sb.).
Vedle odměny přísluší zástupci žalobkyň též náhrada hotových výdajů dle §13 odst. 3 advokátního tarifu za každý úkon právní služby ve výši 75,-Kč. Konečnou částku 7.575,- Kč tedy soud žalobkyním také přiznal.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. listopadu 2001
JUDr. Marta Škárová, v.r.
předsedkyně senátu