ECLI:CZ:NS:2001:25.CDO.1823.2000.1
sp. zn. 25 Cdo 1823/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce P. H., proti žalovanému J. P., o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 15 C 472/98, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 3. listopadu 1999 č. j. 30 Co 607/99-208, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v České Lípě rozsudkem ze dne 26. 3. 1999 č. j. 15 C 472/98-172, ve znění opravného usnesení ze dne 20. 5. 1999 č. j. 15 C 472/98-186, uložil žalovanému, aby se žalobcem uzavřel kupní smlouvu, jíž mu prodá dům čp. 174 v Č. L. spolu s parcelami č. 284 a 268/2 zapsanými na LV 1892 pro obec a katastrální území Č. L. u Katastrálního úřadu v Č. L., a to se všemi součástmi a příslušenstvím, právy a povinnostmi, za kupní cenu 1.502.000,- Kč, která byla mezi účastníky vypořádána ve dnech 22. 5. 1995 (402.000,- Kč), 14. 12. 1996 (580.000,- Kč) a 17. 12. 1996 (520.000,- Kč), zamítl návrh, aby v textu kupní smlouvy bylo uvedeno, že „Prodávající vypořádání kupní ceny převzetím výslovně potvrzuje.\", a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že účastníci dne 17. 12. 1996 uzavřeli platnou smlouvu o smlouvě budoucí, splňující podmínky ustanovení §50a obč. zák. i obecné náležitosti právního úkonu podle §37 obč. zák. a obsahující podstatné náležitosti budoucí kupní smlouvy; kupní cena podle smlouvy byla uhrazena a žalovaný byl plně způsobilý k tomuto právnímu úkonu. Soud neuvěřil tvrzení žalovaného, že podepisoval pouze prázdné listiny, do nichž byl text smlouvy později dopisován.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 3. 11. 1999 č. j. 30 Co 607/99-208 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku, jímž byla žalovanému uložena povinnost uzavřít kupní smlouvu, ve výroku o náhradě nákladů řízení jej zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, odmítl odvolání proti výroku o zamítnutí žaloby, rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení a nevyhověl návrhu žalovaného na vyslovení přípustnosti dovolání. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním závěrem, že smlouva o smlouvě budoucí obsahující podstatné náležitosti budoucí kupní smlouvy byla platně uzavřena přesto, že doba, do kdy měla být budoucí smlouva uzavřena, byla upřesněna až dodatečně (dne 14. 11. 1997), neboť dodatek byl učiněn dříve, než nastala dohodnutá účinnost smlouvy samotné (tedy ke dni 16. 12. 1997). Protože žalovaný do 15. 12. 1997 nezaplatil směnky v hodnotě 1.502.000,- Kč, vznikl mu závazek převést nemovitosti kupní smlouvou na žalobce. Odvolací soud neshledal, že by žalovaný uzavřel smlouvu v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek, a návrhu žalovaného na vyslovení přípustnosti dovolání nevyhověl s odůvodněním, že jednak žalovaným uplatněný důvod [§237 odst. 1 písm. f) o.s.ř.] je zákonným důvodem přípustnosti dovolání, jednak nejde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, neboť výsledek sporu byl závislý především na hodnocení důkazů, přičemž žalovaný v návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání neuvedl otázku, jíž přisuzuje po právní stránce zásadní význam.
Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. f) a §239 odst. 2 o.s.ř. a jež odůvodňuje podle §241 odst. 3 písm. a), b) a d) o.s.ř. Namítá, že smlouvu o smlouvě budoucí uzavřel v tísni za nápadně nevýhodných podmínek, navíc podepisoval pouze prázdné listiny, takže smlouva je neplatná. Dovolatel dále vytýká odvolacímu soudu, že mu nesprávným postupem odňal možnost jednat před soudem a porušil jeho právo na ústní přednes (§101 odst. 2 o.s.ř., čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 96 odst. 2 věta před středníkem Ústavy ČR), neboť ačkoliv se žalovaný ze zdravotních důvodů nemohl osobně zúčastnit jednání před odvolacím soudem dne 3. 11. 1999 a opakovaně proto adresoval soudu žádost o odročení jednání, odvolací soud žádosti nevyhověl a jednal pouze za přítomnosti právního zástupce žalovaného. Žalovaný však chtěl být jednání přítomen osobně, aby mohl navrhnout důkaz výslechem svědka J. B. k prokázání rozporu právního posouzení soudu prvního stupně s jeho skutkovým zjištěním. Tento důkazní návrh nemohl učinit dříve z obavy o možné a pravděpodobné ovlivňování svědka ze strany žalobce, neboť žalobce se již dříve pokusil podplatit právního zástupce žalovaného a ovlivňovat otce a bývalou manželku žalovaného. S odkazem na důvody uvedené již v odvolání dovozuje dovolatel dále, že právní závěry odvolacího soudu o platnosti předmětné smlouvy jsou v rozporu se „skutkově zjišťovanými skutečnostmi\", přičemž právě proto, že neprovedl výslech svědka B., vyvodil odvolací soud z ostatních důkazů nesprávné závěry. Dovolatel navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu spolu s rozsudkem soudu prvního stupně byl zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) vzhledem k ustanovení části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání projednal a rozhodl o něm podle dosavadních právních předpisů, (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001 - dále jen „o.s.ř.\"). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou - účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), zabýval se nejprve otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podle §238 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl a) změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, b) potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.
Vzhledem k tomu, že jde o potvrzující rozsudek odvolacího soudu a že soudem prvního stupně nebyl vydán v předchozím řízení rozsudek, který by byl zrušen, není z hlediska ustanovení §238 o.s.ř. v této věci dovolání přípustné. Přípustnost dovolání není založena ani podle §239 odst. 1 o.s.ř., neboť odvolací soud nevyslovil, že je dovolání přípustné pro zásadní význam tohoto rozhodnutí po stránce právní.
Podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Dovolání může být podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu.
O rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu jde nejen tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která v projednávané věci měla pro rozhodnutí ve věci zásadní význam (tedy nejde o posouzení jen takové právní otázky, které pro rozhodnutí věci nebylo určující). Rozhodnutí odvolacího soudu musí současně mít po právní stránce zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (mající obecný dopad na případy obdobné povahy). Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil (vyšší soudy při svém rozhodování řeší takovou otázku rozdílně, takže nelze hovořit o ustálené judikatuře), nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů [rozhodnutí odvolacího soudu představuje v tomto směru odlišné (\"nové\") řešení této právní otázky].
Přípustnost dovolání podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Proto pokud žalovaný odůvodnil své dovolání rozporem právního posouzení soudu se skutkovým zjištěním a tím, že soud měl provést i další důkazy, jedná se o námitky, týkající se zjištění skutkového stavu věci, nikoliv o námitky nesprávného řešení otázky právní a tedy ani o dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř.; podmínky přípustnosti dovolání z hlediska ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. proto nejsou splněny.
264
Protože je však přípustné dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu z důvodů uvedených v §237 odst. 1 o.s.ř. a dovolatel výslovně uplatňuje jeden z těchto důvodů, zabýval se dovolací soud otázkou přípustnosti dovolání z hlediska ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. Přitom přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že rozhodnutí odvolacího soudu je postiženo některou z vad taxativně v tomto ustanovení uvedených, nýbrž přípustnost nastává jen tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu vadou uvedenou v tomto ustanovení skutečně trpí. Žalovaný uplatňuje přípustnost dovolání z ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř., podle nějž je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.
Odnětím možnosti jednat před soudem [§237 odst. 1 písm. f) o.s.ř.] se rozumí postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci procesních práv, která mu občanský soudní řád dává (např. právo účastnit se jednání, činit přednesy, navrhovat důkazy apod.). O vadu ve smyslu uvedeného ustanovení jde přitom jen tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný (uvažováno z hlediska zachování postupu soudu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými právními předpisy) a jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení a nikoliv také při rozhodování. Nejde-li o případy, kdy účastník nebyl přibrán do řízení (§94 o.s.ř.) nebo kdy účastníku byl ustanoven opatrovník, ačkoliv k tomuto opatření nebyly splněny zákonem stanovené předpoklady, je dovolací důvod podle ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. dán zejména tehdy, jestliže soud rozhodl bez nařízení jednání, přestože mělo být ve věci jednáno, nebo jestliže soud věc projednal v rozporu s ustanovením §101 odst. 2 o.s.ř. v nepřítomnosti účastníka.
Účastník se může dát v řízení zastupovat zástupcem, jehož si zvolí (§24 odst. 1 o.s.ř.). Zástupce, jemuž účastník udělil plnou moc pro celé řízení, je oprávněn ke všem úkonům, které může v řízení učinit účastník (§28 odst. 2 o.s.ř.), ať je jím advokát (§25 o.s.ř.) nebo tzv. obecný zmocněnec (§27 o.s.ř.). V takovém případě vykonává účastník svá procesní práva a povinnosti prostřednictvím zástupce. Soud proto zástupci vždy doručuje písemnosti, zatímco účastníku jen tehdy, má-li v řízení něco osobně vykonat (§49 odst. 1 o.s.ř.); zástupce je také vždy nutné předvolat k jednání (§115 o.s.ř.), zatímco zastoupeného účastníka jen tehdy, má-li být při jednání vyslechnut. O odnětí možnosti jednat před soudem jde tedy v případě zastoupeného účastníka tehdy, jestliže účastník v důsledku postupu soudu nemůže realizovat svá procesní práva prostřednictvím svého zástupce (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ČR publikovaný v časopise Soudní judikatura č. 14/1997, pod č. 111). Prostřednictvím zástupce realizuje účastník zásadně i své právo, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti (článek 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, vyhlášené usnesením předsednictva ČNR ze dne 16. 12. 1992 a uveřejněné pod č. 2/1993 Sb.).
O případ odnětí možnosti jednat před soudem se v dané věci nejedná. Z obsahu spisu vyplývá, že k odvolacímu jednání nařízenému na den 27. 10. 1999 byl zástupce žalovaného JUDr. J. K. (advokát s procesní plnou mocí udělenou mu žalovaným dne 20. 4. 1998 pro celé řízení podle §25 a §28 odst. 2 o.s.ř.) řádně obeslán. Tohoto jednání se také zúčastnil a bylo mu při něm umožněno činit přednesy, navrhovat důkazy a vyjádřit se k provedenému dokazování i k právní stránce věci. Jestliže tedy žalovanému, který byl v řízení zastoupen, bylo umožněno realizovat procesní práva prostřednictvím jeho zástupce, nebyla mu postupem odvolacího soudu odňata možnost jednat před soudem ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř., i když se sám jednání odvolacího soudu nezúčastnil a i když před jednáním požádal o jeho odročení. Dovolateli nelze přisvědčit ani v tom, že k odnětí možnosti jednat před soudem došlo tím, že mu odvolací soud znemožnil osobně při jednání navrhnout výslech svědka; právo učinit důkazní návrh totiž není právem, které by bylo nezastupitelně vázáno na osobu samotného účastníka a které by účastník nemohl účinně vykonat prostřednictvím svého zástupce.
Z uvedeného je zřejmé, že uplatněný dovolací důvod není dán a dovolání podle §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. není přípustné; dovolatel netvrdí a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by napadený rozsudek, resp. řízení, které mu předcházelo, trpělo některou z dalších vad uvedených v §237 odst. 1 o.s.ř., proto jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud z tohoto důvodu dovolání podle §243b odst. 4 věty první a §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Dovolatel z procesního hlediska zavinil, že jeho dovolání bylo odmítnuto, žalobci však žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení nevznikly. Dané procesní situaci odpovídá ve smyslu ustanovení §243b odst. 4, §224 odst. 1 a §146 odst. 2 věta prvá (per analogiam) o.s.ř. výrok o tom, že na náhradu nákladů dovolacího řízení nemá právo žádný z účastníků.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 28. března 2001
JUDr. Olga P u š k i n o v á , v. r.
předsedkyně senátu