ECLI:CZ:NS:2001:25.CDO.1958.2000.1
sp. zn. 25 Cdo 1958/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce Z. I., společnost s ručením omezeným, zastoupeného advokátkou, proti žalovanému J. K., o zaplacení 96.431,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 6 C 263/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. ledna 2000 č. j. 25 Co 564/99 - 36, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Mělníku rozsudkem ze dne 25. 2. 1999 č. j. 6 C 263/98 - 21 zamítl žalobu o 96.431,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vycházel se zjištění, že účastníci uzavřeli dne 7. 6. 1993 kupní smlouvu č. 688773 ohledně nádobí GRANDE SPECIAL, KING-Whisky-SET, PRINZ 6, AMBASADOR 6 a TERMOCOMPUTER, přičemž žalovaný jako kupující se zavázal zaplatit kupní cenu činící celkem 5.380,- DEM ve 3 měsíčních splátkách od 25. 6. 1993 do 25. 8. 1993 s tím, že peněžní ekvivalent v Kč se určí podle kurzovního lístku ČNB dle kurzu valuty-prodej v den placení zálohy. Účastníci také ujednali, že "v případě zrušení kupní smlouvy ze strany kupujícího je tento povinen zaplatit smluvní pokutu podle §544 obč. zák. ve výši 25% smluvní ceny zboží". Dopisem ze dne 10. 7. 1993 žalovaný sdělil žalobci, že "byl nucen pro platební neschopnost zrušit veškeré nasmlouvané dodávky". Na základě takto zjištěného skutkového stavu věci dospěl okresní soud k závěru, že odstoupil -li žalovaný dopisem ze dne 10. 7. 1993 od smlouvy (§48 odst. 1 obč. zák.), došlo k jejímu zrušení (§48 odst. 2 obč. zák.), a žaloba o zaplacení kupní ceny není proto důvodná.
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 1. 2000 č. j. 25 Co 564/99 - 36 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení a zamítl návrh na připuštění dovolání. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění okresního soudu a ztotožnil se i jeho závěry právními; shodně s ním dovodil, že účastníci si v kupní smlouvě ujednali možnost kupujícího od smlouvy odstoupit i bez udání důvodu. Jestliže proto bylo v řízení prokázáno, že žalovaný takovýto jednostranný právní úkon svým dopisem ze dne 10. 7. 1993 učinil, a to písemně na adresu žalobce, smlouva se tím od počátku ruší a žalobce se tudíž nemůže na žalovaném domáhat zaplacení kupní ceny. Okolnost, že v záhlaví předmětného dopisu je žalovaný označen jako podnikatel - fyzická osoba, a že u jeho podpisu je připojeno i razítko jeho firmy, nemůže podle krajského soudu neplatnost tohoto právního úkonu ve smyslu ust. §37 a násl. obč. zák., jak dovozuje žalobce, způsobit. Otázku, zda žalovaný byl v projednávaném případě oprávněn od kupní smlouvy odstoupit, či nikoliv, stejně jako otázku platnosti právních úkonů nepovažoval odvolací soud za otázky zásadního právního významu a proto nevyhověl návrhu žalobce na připuštění dovolání.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které odůvodnil tím, že rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Oproti závěrům odvolacího soudu dovolatel dovozuje, že podle uzavřené smlouvy je kupující oprávněn od smlouvy odstoupit jen se souhlasem prodávajícího, neboť v příloze ke kupní smlouvě, která je její nedílnou součástí, si účastníci v části nazvané jako "změny kupní smlouvy" ujednali "možnost odstoupit od smlouvy na základě dvoustranného dohodnutého projevu vůle". Pokud tedy kupující nepožádá o zrušení kupní smlouvy, pak jí jednostranně může zrušit jen pokud zaplatí sankci ve výši 25 % smluvní ceny zboží. Kromě toho má dovolatel za to, že dopis žalovaného ze dne 10. 7. 1993 nelze za jednostranné odstoupení od smlouvy považovat, neboť je sice označen jako "zrušení kupní smlouvy", avšak dále je v něm pouze oznamovacím způsobem sděleno, že "se naše firma dostala do hluboké platební neschopnosti a byla nucena zrušit veškeré dodávky zboží, které byly nasmlouvány v letošním roce". "Z takového oznámení podnikatele - fyzické osoby nelze dovodit vůli žalovaného odstoupit od kupní smlouvy, nejen vzhledem k tomu, že právní úkon byl učiněn jiným právním subjektem než žalovaným, ale také proto, že zde vůle odstoupit není vůbec vyjádřena". Navrhl, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) vzhledem k ustanovení bodu 17. Hlavy I části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání projednal a rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 (dále jen o.s.ř.). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou ( §240 odst. 1 o.s.ř.), účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem (§241 odst.1 o.s.ř.), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( §236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu je přípustné, jestliže rozhodnutí trpí vadami uvedenými v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř.
Dovolání je též přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (§238 odst. 1 písm.a/ o.s.ř.), nebo jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak, než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§238 odst. 1 písm.b/ o.s.ř.).
Podle §239 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud vyslovil ve výroku svého rozsudku, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu.
Podle §239 odst. 2 o.s.ř. nevyhoví-li odvolací soudu návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
V posuzovaném případě však přípustnost dovolání nezakládá ani ust. §238 odst. 1 písm.a/ o.s.ř. (rozsudek odvolacího soudu není rozsudkem měnícím, nýbrž potvrzujícím), ani ust. §238 odst. 1 písm.b/ o.s.ř., neboť ve věci nebyl soudem prvního stupně vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen. Podle §239 odst.1 o.s.ř. není dovolání přípustné též, neboť návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání nebylo odvolacím soudem vyhověno.
V dané věci - kromě důvodů podle §237 odst. 1 o.s.ř. - lze přípustnost dovolání posuzovat toliko podle §239 odst. 2 o.s.ř., neboť žalobce podal návrh odvolacímu soudu na vyslovení přípustnosti dovolání, jemuž nebylo vyhověno a proti rozsudku odvolacího soudu podal včas dovolání.
Předpokladem přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. je závěr dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí, popř. některá z právních otázek v něm řešených, jež jsou napadeny dovoláním, má po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání podle §239 odst.2 o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkových zjištění (skutkové podstaty), jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Při aplikaci práva jde tudíž o to, zda byl použit správný právní předpis a zda byl také správně vyložen.
Dovolání může být podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu.
O rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu jde nejen tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která v projednávané věci měla pro rozhodnutí ve věci zásadní význam (tedy nejde o posouzení takové právní otázky, které pro rozhodnutí soudu nebylo určující). Rozhodnutí odvolacího soudu musí současně mít po právní stránce zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (mající ale obecný dopad na případy obdobné povahy). Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil (vyšší soudy při svém rozhodování řeší takovou otázku rozdílně, takže nelze hovořit o ustálené judikatuře), nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 1997 sp. zn. 2 Cdon 1339/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 13, ročník 1997, pod číslem 101).
Vzhledem k tomu, že přípustnost dovolání je ve smyslu ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku odvolacího soudu po právní stránce, je také dovolací přezkum otevřen - za splnění předpokladů shora uvedených - jen pro posouzení těch právních otázek, pro něž byl návrh na připuštění dovolání učiněn a pro které je dovolání podáno.
Jak vyplývá z obsahu spisu, navrhl žalobce v odvolacím řízení připuštění dovolání pro posouzení právních otázek majících podle jeho názoru zásadní právní význam, a to jednak "k otázce problematiky odstoupení od smlouvy" a dále k řešení otázky, "zda subjekt, jenž uzavřel smlouvu, tuto může zrušit, když zrušení podepíše jménem své firmy".
Ve smyslu ust. §35 odst. 2 obč. zák. je třeba právní úkony vyjádřené slovy vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.
Podle §48 odst. 1 obč. zákoníku může účastník od smlouvy odstoupit, jen jestliže je to v tomto zákoně stanoveno nebo účastníky dohodnuto. Podle odst. 2 tohoto ustanovení odstoupením se smlouva od počátku ruší, není-li právním předpisem stanoveno nebo účastníky dohodnuto jinak.
Pokud oprávnění od smlouvy není založeno zákonem, jako je tomu v daném případě, lze možnost odstoupení dohodnout. Přitom není rozhodující, zda písemné ujednání účastníků o možnosti odstoupení je obsaženo přímo v kupní smlouvě, nebo v její příloze. Podstatné je jen to, zda projev vůle obou účastníků ( písemný) směřoval ke sjednání možnosti kupní smlouvu zrušit.
Pro odstoupení od smlouvy nevyžaduje zákon obecně žádnou zvláštní formu; byla-li však smlouva uzavřena písemně, platí, že i odstoupení musí být písemné (§40 odst. 2 obč. zák.). Odstoupení od smlouvy se jako jednostranný, adresovaný právní úkon stává perfektní již tím, že dojde do dispozice (sféry) adresáta. K perfektnosti odstoupení není tudíž třeba ani souhlasu adresáta, ani rozhodnutí soudu.
Odvolací soud vyložil smluvní ujednání obsažené v předmětné kupní smlouvě ze dne 7. 6. 1993, podle kterého "v případě zrušení kupní smlouvy ze strany kupujícího je tento povinen zaplatit smluvní pokutu ve výši 25 % smluvní ceny", v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek NS ČR ze dne 27. 10. 1999 sp. zn. 25 Cdo 591/99, popř. rozsudek NS ČR ze dne 30. 11. 1999 sp. zn. 25 Cdo 1017/98).
Zmíněné ujednání účastníků nelze totiž vyložit (§35 odst. 2 obč. zák.) jinak, než že tato možnost ve prospěch kupujícího dohodnuta byla, neboť pojem zrušení smlouvy je občanským zákoníkem běžně užíván (srov. např. §48 odst. 2, §457, §507 odst. 1, §518, §648 odst. 2 obč. zák.). Pojmu zrušení uvedenému ve smlouvě lze proto rozumět jen v tom smyslu, že kupující je oprávněn podle dohody účastníků od smlouvy odstoupit, a to v podstatě z jakýchkoli důvodů nebo bez uvedení důvodu, aniž by byl zapotřebí souhlas prodávajícího.
Příloha ke kupní smlouvě (str. 2 smlouvy) pak obsahuje další ujednání účastníků, podle nějž "žádost o zrušení smlouvy musí být kupujícím podána písemně na centrálu firmy s tím, že kupující bude o stanovisku firmy písemně vyrozuměn v zákonné lhůtě". Za použití vykládacího pravidla dle §35 odst. 2 obč. zák. lze toto ujednání vyložit jen tak, že jde o dohodnutou možnost zrušení kupní smlouvy dvoustranným právním úkonem účastníků (dohodou), který předpokládá písemnou žádost kupujícího o zrušení smlouvy adresovanou na centrálu firmy žalobce a souhlas žalobce s touto žádostí.
V posuzované věci z obsahu spisu vyplývá, že dne 10. 7. 1993 zaslal žalovaný do sídla žalobce dopis, jehož celý obsah zní : " Věc : zrušení kupní smlouvy č. 688773. Vzhledem k tomu, že se naše firma dostala do hluboké platební neschopnosti, byla nucena zrušit veškeré dodávky zboží, které byly nasmlouvány v letošním roce. Děkuji za pochopení a pokud se situace zlepší, bude objednávka písemně obnovena. Příloha : kupní smlouva č. 688773".
Pokud tedy odvolací soud dovodil, že dopis žalovaného ze dne 10. 7. 1993 lze považovat za jednostranné odstoupení od smlouvy ze strany žalovaného, jde o závěr správný. S ohledem na obsah tohoto dopisu žalovaného nelze totiž mít za to, že by tento jeho úkon připouštěl jiný výklad, než že žalovaný projevil vůli dosáhnout zrušení uzavřené kupní smlouvy na základě jednostranného právního úkonu. Jazykový projev vyjádřený v tomto dopise žalovaného je v tomto směru jednoznačný a nezanechává žádné pochybnosti. Úmysl (vůli) zrušit smlouvu jednostranným právním úkonem v něm žalovaný projevil zcela jednoznačně, a takový výklad psaného projevu odpovídá i gramatickému a logickému významu použitých slov ( "zrušení kupní smlouvy č. 688773") V daném případě je tedy tvrzená vůle žalovaného zrušit smlouvu jednostranným právním úkonem v souladu s jeho jazykovým projevem ve zmíněném dopise vyjádřeném a výkladem (§35 odst. 2 obč. zák.) nelze obsah projevu jeho vůle vyložit jinak. Dopisem žalovaného ze dne 10. 7. 1993 tedy k jednostrannému odstoupení od smlouvy (§48 odst. 1 obč. zák.) žalovaným s následkem uvedeným v ust. §48 odst. 2 obč. zák. došlo; tím zanikla práva a povinnosti kupní smlouvou založená, a tedy i právo žalobce na zaplacení kupní ceny.
Rovněž otázku, "zda subjekt, jenž uzavřel smlouvu, tuto může zrušit, když zrušení podepíše jménem své firmy", řešil odvolací soud v souladu se zákonem a ustálenou judikaturou, neboť zmíněný dopis ze dne 10. 7. 1993 žalovaný sepsal a podepsal jako fyzická osoba (§7 obč. zák.), a nelze proto dovodit, že by tento právní úkon učinil jiný právní subjekt než žalovaný, jak se dovolatel mylně domnívá.
Z uvedeného je zřejmé, že v dané věci nejde o otázky zásadního právního významu ve smyslu shora vymezeném, neboť se nejedná o otázky, které by dosud nebyly judikaturou vyšších soudů vyřešeny, a které by odvolací soud řešil odlišně.
Podmínky přípustnosti dovolání z hlediska ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. tak nejsou splněny.
Vzhledem k tomu, že z obsahu spisu nevyplývá (a dovolatel ani netvrdí), že by rozsudek odvolacího soudu trpěl některou z vad vyjmenovaných v ust. §237 odst. 1 o.s.ř. (§241 odst. 3 písm.a/, §242 odst. 3 o.s.ř.), Nejvyšší soud dovolání žalobce jako nepřípustné podle §243b odst. 4, věty první a §218 odst. 1 písm.c/ o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. (ustanovení bodu 10. Hlavy I části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), neboť žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalovanému žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 20. února 2001
JUDr. Olga P u š k i n o v á, v. r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení: Romana Říčková