ECLI:CZ:NS:2001:25.CDO.1960.99.1
sp. zn. 25 Cdo 1960/99
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Marty Škárové v právní věci žalobců A) J. H. a B) K. H., zastoupeného advokátem, proti žalované A. a. s., zastoupené advokátem, o vydání bezdůvodného obohacení, vedené u Okresního soudu Plzeň - město pod sp. zn. 23 C 427/91, o dovolání žalobce B) proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 18. ledna 1999 č. j. 15 Co 714/98-167, takto:
I. Rozsudek krajského soudu, pokud jím byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že se zamítá žaloba ohledně zaplacení částky 38.778,- Kč s příslušenstvím, a ve výroku o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů ve vztahu mezi žalobcem B) a žalovanou, se zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Plzni k dalšímu řízení.
II. Dovolání proti rozsudku krajského soudu, pokud jím byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že se zamítá žaloba ohledně zaplacení částky 5.793,- Kč s příslušenstvím, se zamítá.
Odůvodnění:
Žalobci se domáhali vydání neoprávněného majetkového prospěchu, který měl žalované vzniknout tím, že v žalobě specifikované nemovitosti, které byly nejprve v podílovém spoluvlastnictví žalobců a od 26. 3. 1993 ve vlastnictví žalobce B), bezúplatně užívala bez právního důvodu. V žalobě podané dne 24. 10. 1991 žalobci požadovali za období od 1. 11. 1988 do 31. 12. 1990 společně částku 168.039,- Kč a za období od 1. 1. 1991 do 31. 10. 1991 částku 186.307,- Kč (celkem 354.346,- Kč), přičemž podáním ze dne 8. 9. 1993 žalobu společně rozšířili o částku 79.583,- Kč za dobu od 1. 11. 1991 do 25. 3. 1993 s tím, že žalobce B) se navíc sám domáhal částky 17.999,- Kč za období 26. 3. 1993 do 30. 9. 1993. Protože žalovaná podáním ze dne 22. 12. 1993 uznala nárok žalobců za dobu od 1. 5. 1991 do 31. 12. 1993 ve výši 159.075,- Kč a současně poukázala každému z nich částku 79.537,50 Kč, vzal žalobce B) podáním ze dne 22. 3. 1994 žalobu částečně ohledně této částky zpět a žalobu rozšířil o částku 15.939,- Kč za období od 31. 10. 1991 do 31. 12. 1991; upřesnil dále, že jeho nárok za rok 1992 činí 27.744,- Kč a za rok 1993 4.608,- Kč (do 25. 3. 1993) a 26.760, - Kč (od 26. 3. 1993); celkem se tedy sám domáhal zaplacení částky 181.936,50 Kč. Podáním ze dne 17. 6. 1994 žalobce A) rozšířil žalobu ve stejném rozsahu jako druhý žalobce. Žalobce B) konečně podáním doručeným soudu dne 11. 3. 1997 rozšířil žalobu o částku 34.760,- Kč ročně za období let 1994 – 1996, tedy celkem o 104.280,- Kč.
Okresní soud Plzeň – město poté, co usnesením ze dne 24. 10. 1994, č. j. 23 C 427/91-51a, řízení ohledně částky 79.537,50 Kč zastavil, rozsudkem ze dne 31. 10. 1994, č. j. 23 C 427/91-57, uložil žalované, aby zaplatila žalobci B) částku 181.936,50 Kč s příslušenstvím a žalobci A) částku 155.176,50 Kč s příslušenstvím, a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky. Vyšel ze zjištění, že vlastníkem předmětných nemovitostí byl až do své smrti otec žalobců J. H. Užíval je však právní předchůdce žalované, státní podnik A. jako právní nástupce Ú. p. z. t., P. – L. (ÚPZT), který je na základě hospodářské smlouvy o převodu správy národního majetku získal do správy počínaje 1. 1. 1967 od národního podniku S. a t. s., K. (STS), který se výměrem ONV v D. ze dne 2. 10. 1949 zn. 551/3/H-1.10 stal národním správcem sporných nemovitostí; národní správa byla zrušena až rozhodnutím Okresního úřadu v D. ze dne 23. 4. 1991, které nabylo právní moci dne 13. 5. 1991. Protože vlastnické právo k nemovitostem na stát nikdy nepřešlo, byly zahrnuty do dodatečného projednání dědictví a podle rozhodnutí Státního notářství v Domažlicích ze dne 10. 6. 1991, sp. zn. D 437/91, se žalobci dnem smrti zůstavitele (11. 2. 1970) stali jejich spoluvlastníky. Proto podle soudu prvního stupně mají žalobci za dobu před zrušením národní správy, tedy do 13. 5. 1991, podle §131 odst. 1 a 2 a §489 odst. 1 obč. zák. ve znění před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb. právo na zaplacení nájemného z nemovitostí užívaných žalovanou (nikoliv na vydání neoprávněného majetkového prospěchu), a od tohoto data právo na vydání neoprávněného majetkového prospěchu; výši uplatněné náhrady shledal soud v souladu s platnými cenovými předpisy.
K odvolání žalované Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 16. 12. 1996 č. j. 15 Co 765/96-82 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dospěl k závěru, že soud prvního stupně neprovedl důkazní řízení v rozsahu, který by tvořil spolehlivý podklad pro posouzení a rozhodnutí ve věci. Národní správa byla na majetek firmy A. H. uvalena v souladu s obecně závazným předpisem (dekret presidenta republiky č. 5/1945 Sb.) a hospodařila-li žalovaná s tímto majetkem jako právní nástupce dříve ustanovených národních správců, činila tak jako oprávněný správce; národní správa byla přitom bezplatná. Proto až do 13. 5. 1991 žalovaná neužívala majetek žalobců bez právního důvodu a nemohla tak získat na jejich úkor bezdůvodné obohacení. Pro období po 13. 5. 1991, kdy již právní důvod užívání neexistoval, uložil odvolací soud soudu prvního stupně, aby se podrobněji zabýval výší bezdůvodného obohacení, které má žalovaná žalobcům vydat.
Okresní soud Plzeň - město rozsudkem ze dne 29. 7. 1998 č. j. 23 C 427/91-146 uložil žalované, aby zaplatila žalobci B) částku 181.936,50 Kč s 3 % úrokem od 5. 3. 1992 do zaplacení, částku 34.760,- Kč s 19 % úrokem z prodlení od 1. 1. 1996 do zaplacení a částku 34.760,- Kč s 21 % úrokem od 1. 1. 1997 do zaplacení a žalobci A) částku 155.176,50 Kč s 3% úrokem od 5. 3. 1992 do zaplacení, žalobu zamítl ohledně částky 34.760,- Kč se 17 % úrokem z prodlení od 1. 1. 1995 do 26. 6. 1995, s 19 % úrokem z prodlení od 26. 6. 1995 do 21. 6. 1996, s 21 % úrokem z prodlení od 21. 6. 1996 do 27. 5. 1997 a s 26 % úrokem z prodlení od 27. 5. 1997 do zaplacení a úroku z prodlení z částky 34.760,- Kč ve výši 2 % od 21. 6. 1996 do 27. 5. 1997, 7 % úroku z prodlení od 27. 5. 1997 do zaplacení a 5 % úroku z prodlení z částky 34.760,- Kč od 27. 5. 1997 do zaplacení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky. Po doplněném dokazování, v němž ohledně zavedení národní správy vyšly najevo nové skutečnosti, dospěl k závěru, že národní správce podle dekretu č. 5/1945 Sb. sice neměl povinnost vlastníkovi majetku pod národní správou platit úhradu za výkon národní správy, avšak právní předchůdce žalované ÚPZT užíval nemovitosti na základě neplatné hospodářské smlouvy uzavřené s předávající organizací STS, protože podle ustanovení §222 dekretu presidenta republiky č. 5/1945 Sb. mohla být hospodářská smlouva uzavřena jedině se svolením kompetentního orgánu – ONV v D.; ten však k takové smlouvě souhlas nikdy nedal. Žalovaná tak nehospodařila s nemovitým majetkem jako oprávněný správce, užívala jej i přede dnem 13. 5. 1991 bez právního důvodu a získala na úkor žalobců bezdůvodné obohacení. Jeho výši stanovil soud podle nájemného, kterého by mohl vlastník jako pronajímatel dosáhnout, pokud by nemovitosti pronajal; vycházel přitom z obecně závazných předpisů upravujících výši nájemného v období, v němž žalovaná nemovitosti nebo jejich část užívala. Při výpočtu náhrady soud přihlédl k tomu, že rozsah volné plochy se zmenšil poté, co žalovaná přestala užívat parcelu č. 4458/3, i k tomu, že oba žalobci byli podílovými spoluvlastníky nemovitostí do 25. 3. 1993, kdy se na základě směnné smlouvy ze dne 18. 3. 1993 stal výlučným vlastníkem nemovitostí žalobce B). K námitce promlčení vznesené žalovanou po rozšíření žaloby soud dovodil, že žalobce B) již předtím, než žádal vydání bezdůvodného obohacení i za rok 1994, musel vzhledem k probíhajícímu řízení vědět, že ze strany žalované dochází k bezdůvodnému obohacení; nárok za tento rok proto mohl uplatnit nejpozději do 31. 12. 1996, zatímco žalobu rozšířil až v březnu 1997. V tomto rozsahu se proto jeho právo promlčelo a nelze je přiznat narozdíl od nároku na vydání bezdůvodného obohacení za období let 1995 – 1996, který byl uplatněn včas.
K odvolání žalované Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 18. 1. 1999 č. j. 15 Co 714/98-167 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že uložil žalované, aby zaplatila žalobci B) částku 133.908,- Kč s 3 % úrokem z prodlení od 5. 3. 1992 do zaplacení, částku 28.967,- Kč se 17 % úrokem od 1. 1. 1996 do zaplacení a částku 34.760,- Kč s 21 % úrokem od 1. 1. 1997 do zaplacení, ohledně částky 53.821,50 Kč s příslušenstvím žalobu druhého žalobce zamítl, uložil žalované, aby zaplatila žalobci A) částku 107.148,- Kč s 3 % úrokem od 5. 3. 1992 do zaplacení, ohledně částky 48.028,50 Kč s příslušenstvím žalobu žalobce A) zamítl, rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a nevyhověl návrhu žalované na připuštění dovolání. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalovaná nejméně po dobu, za níž žalobci požadují vydání bezdůvodného obohacení, užívala nemovitosti bez způsobilého právního důvodu, a dovodil, že při stanovení rozsahu a výše náhrady vycházel soud prvního stupně správně z předpisů upravujících výši nájemného v období, v němž žalovaná nemovitosti nebo jejich části užívala s tím, že není přiměřený důvod se domnívat, že by nejvyšších možných stanovených úhrad nájemného nemohli žalobci při pronájmu nemovitostí dosáhnout. Úvahu soudu prvního stupně o výši nároku žalobců ve smyslu §136 o.s.ř označil odvolací soud za podrobně a přesvědčivě zdůvodněnou. Podle odvolacího soudu však byla nesprávně posouzena námitka promlčení ve vztahu k právu na vydání bezdůvodného obohacení za měsíce leden a únor 1995, kde lze použít argumentaci zcela totožnou s tím, jak soud prvního stupně odůvodnil promlčení nároku za rok 1994. Protože námitka promlčení se týkala celého uplatněného nároku, považoval ji odvolací soud za důvodnou i ve vztahu k období od 1. 11. 1988 do 31. 10. 1989, neboť i zde se projeví účinky uplynutí subjektivní promlčecí doby ve smyslu ustanovení §107 odst. 1 obč. zák. Žalobci totiž netvrdí ani neprokazují, že by se o tom, že právě žalovaná na jejich úkor získává neoprávněný majetkový prospěch, dozvěděli až v době po 1. 11. 1989. Proto pokud nárok uplatnili žalobou ze dne 24. 10. 1991, promlčuje se nárok v dvouleté subjektivní promlčecí době a lze jej podle odvolacího soudu přiznat až za období od 1. 11. 1989.
Proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žaloba žalobce B) ohledně částky 53.821,50 Kč s příslušenstvím byla zamítnuta, a jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, podal žalobce B) dovolání, které odůvodňuje podle ustanovení §241 odst. 3 písm. c) a d) o.s.ř. Namítá, že odvolací soud nepřihlédl k opravě výpočtu ušlého nájemného, kterou uplatnil u Okresního soudu Plzeň-město návrhem ze dne 14. 9. 1993; v důsledku chyby ve výpočtu vznikl rozdíl 18.499,50 Kč v jeho neprospěch. Nesouhlasí dále se závěrem odvolacího soudu o promlčení nároku na vydání bezdůvodného obohacení za období od 1. 11. 1998 (správně 1988) do 31. 10. 1989. Žalobce B) zjistil až v roce 1991 při dodatečném projednání dědictví, že se spolu s žalobcem A) stal spoluvlastníkem předmětných nemovitostí jako dědic po svém otci, a neměl tedy dříve žádnou vědomost, že by mu plynul nárok na majetkové plnění z nemovitostí užívaných žalovanou. Teprve poté, co byl zapsán jako vlastník nemovitostí, mohl se žalobou domáhat svého práva na zaplacení neoprávněného majetkového prospěchu za užívání nemovitostí včetně tří let nazpět, což učinil žalobou ze dne 24. 10. 1991. Dovolatel navrhuje, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Vzhledem k ustanovení části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle dosavadních právních předpisů, (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001 - dále jen „o.s.ř.\"). Po zjištění, že dovolání, které je přípustné podle §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř., bylo podáno včas, osobou oprávněnou - účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), vázán rozsahem dovolání (§242 odst. 1 o.s.ř.) přezkoumal napadený rozsudek ve výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že se zamítá žaloba žalobce B) na zaplacení částky 53.821,50 Kč s příslušenstvím, a dospěl k závěru, že dovolání je zčásti důvodné.
Podle §868 obč. zák. ve znění zák. č. 509/1991 Sb., pokud dále není uvedeno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní vztahy vzniklé před 1. lednem 1992; vznik těchto právních vztahů, jakož i nároky z nich vzniklé před 1. lednem 1992 se však posuzují podle dosavadních předpisů. Podle §870 téhož předpisu podle dosavadních předpisů se až do svého zakončení posuzují lhůty a promlčecí doby, které počaly běžet před účinností tohoto zákona.
Nárok žalobce B) na vydání náhrady za bezplatné užívání jeho věci bez právního důvodu za dobu od 1. 11. 1988 do 31. 12. 1991, včetně otázky jeho promlčení, se proto řídí zákonem č. 40/1964 Sb., ve znění zákonů č. 58/1969 Sb., č. 146/1971 Sb., č. 131/1982 Sb., č. 137/1982 Sb., č. 94/1988 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 87/1990 Sb., č. 105/1990 Sb., č. 116/1990 Sb. a č. 87/1991 Sb., občanským zákoníkem ve znění účinném do 31. 12. 1991, a pro dobu od 1. 1. 1992 občanským zákoníkem ve znění zákona č. 509/1991 Sb., jež nabyl účinnosti 1. 1. 1992.
Podle §101 obč. zák. ve znění účinném před 1. 1. 1992 pokud není v dalších ustanoveních uvedeno jinak, je promlčecí doba tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé.
Podle §107 odst. 1 obč. zák. ve znění účinném před 1. 1. 1992 právo na vydání neoprávněně získaného majetkového prospěchu se promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že byl majetkový prospěch neoprávněně získán a kdo jej získal. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení nejpozději se právo na vydání neoprávněného majetkového prospěchu promlčí za tři roky, a jde-li o prospěch získaný úmyslně, za deset let ode dne, kdy k neoprávněně získanému majetkovému prospěchu došlo.
Právní úprava účinná od 1. 1. 1992 je s citovanou úpravou promlčení shodná, pouze namísto neoprávněný majetkový prospěch používá pojmu bezdůvodného obohacení. U práva na vydání neoprávněného majetkového prospěchu (bezdůvodného obohacení) je tedy jak pro období let 1988 - 1989, tak pro rok 1994, stanovena dvojí kombinovaná promlčecí doba, a to subjektivní, která je dvouletá, a objektivní, tříletá. Jejich počátek je stanoven odlišně a jejich vzájemný vztah je takový, že jsou na sobě nezávislé co do svého běhu, jeho počátku i konce, a skončí-li běh některé z nich, právo se promlčí bez ohledu na druhou promlčecí dobu. Zatímco pro stanovení počátku běhu objektivní promlčecí doby ve smyslu §107 odst. 2 obč. zák. je rozhodující okamžik, kdy neoprávněný majetkový prospěch (bezdůvodné obohacení) skutečně (fakticky) vznikl, počátek subjektivní promlčecí doby se váže k okamžiku, kdy oprávněný nabyl vědomost o tom, že na jeho úkor došlo k získání neoprávněného majetkového prospěchu (bezdůvodného obohacení) a kdo je získal; vyžaduje se přitom skutečná (prokázaná) a ne jen předpokládaná vědomost oprávněného o tom, kdo na jeho úkor získal neoprávněný majetkový prospěch (bezdůvodné obohacení). V tomto smyslu subjektivní promlčecí doba počíná běžet od okamžiku, kdy oprávněný zjistí skutkové okolnosti, z nichž lze dovodit vznik neoprávněného majetkového prospěchu (bezdůvodného obohacení) na straně odpovědného subjektu a orientačně i jeho rozsah tak, aby bylo možné určit přibližně výši náhrady v penězích.
V posuzovaném případě spočívá neoprávněný majetkový prospěch (bezdůvodné obohacení) na straně žalované v tom, že ona či její právní předchůdci bezúplatně a bez platného právního titulu užívali nemovitosti, které žalobci nabyli děděním po svém otci, což bylo potvrzeno teprve při tzv. dodatečném projednání dědictví, jehož výsledkem bylo rozhodnutí Státního notářství v Domažlicích ze dne 10. 6. 1991 sp. zn. D 437/91, které nabylo téhož dne právní moci.
Dovolateli nelze přisvědčit v tom, že před okamžikem právní moci rozhodnutí o vypořádání dědictví nemohl právo na vydání neoprávněného majetkového prospěchu uplatnit, ani v tom, že teprve tímto okamžikem získal znalost o svém vlastnictví nemovitostí užívaných žalovanou a že tedy nejdříve tehdy mohl spolehlivě zjistit, že žalovaná dosavadním bezplatným užíváním nemovitostí získává neoprávněný majetkový prospěch právě na jeho úkor. I když právní úprava dědického práva vychází z principu určité ingerence státu při nabývání dědictví (předpokládá mimo jiné, že dědictví po každém zůstaviteli musí být soudem projednáno a rozhodnuto, a to včetně majetku, který při původním projednání a rozhodnutí dědictví nebyl znám), podle §460 obč. zák. platí, že dědictví se nabývá smrtí zůstavitele. V období od smrti zůstavitele až do vypořádání dědictví pravomocným rozhodnutím soudu (dříve státního notářství) jsou dědici považováni za vlastníky celého majetku patřícího do dědictví (všech věcí, hodnot a jiných majetkových práv zůstavitele), z právních úkonů, týkajících se věcí, hodnot nebo jiných majetkových práv patřících do dědictví, jsou oprávněni a povinni vůči jiným osobám společně a nerozdílně. Jejich dědický podíl přitom vyjadřuje míru, jakou se navzájem podílejí na těchto právech a povinnostech (srov. rozsudek Městského soudu v Praze ze 4. 4. 1972, sp. zn. 11 Co 48/72, publikovaný pod č. 42 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1974). Jsou proto kromě jiného oprávněni uplatnit i nárok na vydání bezdůvodného obohacení (neoprávněného majetkového prospěchu), vzniká-li třetí osobě v souvislosti s užíváním majetku náležejícího do dědictví.
V posuzovaném případě je nepochybné (skutkové závěry soudů obou stupňů nejsou dovoláním napadeny a dovolacímu přezkumu proto jejich správnost nepodléhá), že žalobce se stal spoluvlastníkem předmětných nemovitostí vzhledem k ustanovení §460 obč. zák. ke dni 11. 2. 1970. Z toho vyplývá, že již od tohoto data byl jako dědic legitimován k uplatnění případného nároku na vydání neoprávněného majetkového prospěchu vztahujícího se k předmětu dědictví. Pro posouzení počátku běhu subjektivní promlčecí doby, v níž se takové jeho právo promlčuje, je proto rozhodující, kdy skutečně (případně i před právní mocí rozhodnutí v dědickém řízení) se dozvěděl o tom, že do dědictví po jeho otci patří též předmětné nemovitosti a že je žalovaná či její právní předchůdci bez právního důvodu bezúplatně užívají.
Odvolací soud shledal právo dovolatele na vydání plnění z neoprávněného majetkového prospěchu za období od 1. 11. 1988 do 31. 10. 1989 promlčeným před podáním žaloby dne 24. 10. 1991, aniž měl k dispozici skutková zjištění ohledně okolností rozhodných pro posouzení počátku běhu subjektivní promlčecí doby. Soud prvního stupně se promlčením práva za uvedené období nezabýval a odvolací soud poté, co správně dovodil, že námitka promlčení byla vznesena ve vztahu k celému nároku žalobce, rovněž sám nezjišťoval, kdy se žalobce dozvěděl, že do dědictví patří i předmětné nemovitosti a že jejich užíváním bez právního důvodu žalovaná či její právní předchůdci získávají na úkor dědiců neoprávněný majetkový prospěch. Proto se jeho závěr o zániku nároku uplynutím subjektivní promlčecí doby podle §107 odst. 1 OZ neopírá o zjištěný skutkový stav věci.
Kromě toho odvolací soud nesprávně vyložil důkazní břemeno ohledně námitky promlčení. V důsledku uplatnění projednací zásady mají účastníci občanského soudního řízení povinnost tvrzení a na ni navazující důkazní povinnost ohledně skutečností, z jejichž existence vyvozují pro sebe příznivé právní důsledky; nesplnění povinnosti tvrzení má za následek vynesení rozhodnutí, nepříznivého pro účastníka, který tuto svou procesní povinnost nesplnil. Existence povinnosti důkazní se podává z ustanovení §120 odst. 1 o.s.ř., podle kterého jsou účastníci povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Povinnost tvrzení i povinnost důkazní jsou povinnostmi procesními a proto se na ně vztahuje ustanovení §5 o.s.ř., podle kterého soudy poskytují účastníkům poučení o jejich procesních právech a povinnostech (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 4. 1998, sp. zn. 26 Cdo 732/98, publikovaný pod č. 35 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1999). Obdobně platí, že účastník, který uplatnil námitku promlčení, je povinen tvrdit skutkové okolnosti, potřebné pro posouzení počátku běhu promlčecí doby, a svá tvrzení doložit důkazy. I druhý účastník (v jehož neprospěch byla námitka promlčení vznesena) má právo tvrdit k otázce promlčení skutečnosti, které je rovněž povinen doložit důkazně, o čemž musí být poučen. Pokud účastník uplatňující námitku promlčení povinnost tvrzení nesplní, soud jej poučí a k jejímu splnění vyzve, případně postupuje podle §120 odst. 3 o.s.ř. a vychází z již provedených důkazů, jsou-li pro právní posouzení otázky promlčení relevantní, nebo sám potřebné důkazy provede. Nemůže však za takové situace (při absenci tvrzení rozhodných z hlediska promlčení) účastníku, v jehož neprospěch byla námitka uplatněna, bez dalšího nepřiznat právo pro promlčení s argumentem, že neunesl břemeno tvrzení a důkazní břemeno.
Z uvedeného je zřejmé, že odvolací soud svým závěrem, že „žalobci ani netvrdí a neprokazují, že by se o tom, že právě žalovaný na jejich úkor získává bezdůvodné obohacení, dozvěděli až v době po 1. 11. 1989\", neměl-li zároveň při absenci tvrzení ze strany žalovaného odpovídající skutková zjištění k běhu promlčecí doby, postupoval v rozporu s výše uvedeným pravidlem; navíc přes tento svůj závěr ani žalobce nepoučil, že je jeho povinností tvrdit a prokázat skutečnosti, které považuje za rozhodné z hlediska promlčení. Proto je řízení před odvolacím soudem postiženo vadou, která měla vliv na správnost rozhodnutí [§241 odst. 3 písm. b) o.s.ř.]..
Oproti tomu u bezdůvodného obohacení za leden a únor 1995 je ze skutkových zjištění soudů obou stupňů nepochybné, že již v době jeho vzniku dovolatel i vzhledem k probíhajícímu soudnímu řízení věděl, že je vlastníkem nemovitostí a že žalovaná je užívá bezúplatně bez právního důvodu; počátek běhu dvouleté subjektivní promlčecí doby se zde proto shodoval s počátkem běhu doby objektivní. Byl-li nárok uplatněn rozšířením žaloby dne 11. 3. 1997, stalo se tak tedy skutečně až po uplynutí subjektivní promlčecí doby a odvolací soud ve vztahu k částce 5.793,- Kč dovodil zánik práva promlčením důvodně.
Protože ve vztahu k výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že se žaloba ohledně zaplacení částky 38.778,- Kč s příslušenstvím zamítá, je naplněn dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. b) o.s.ř., k němuž dovolací soud musí přihlédnout z úřední povinnosti, aniž by byl v dovolání výslovně namítán (§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.), není rozsudek odvolacího soudu v této části správný; Nejvyšší soud České republiky jej proto v této části výroku a ve výrocích na něm závislých zru-šil (§243b odst. 1 část věty za středníkem o.s.ř.) a vrátil věc v odpovídajícím rozsahu Krajskému soudu v Plzni k dalšímu řízení (§243b odst.2 věta první o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního ří-zení (§243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. září 2001
JUDr. Petr V o j t e k, v.r.
předseda senátu