ECLI:CZ:NS:2001:25.CDO.2233.99.1
sp. zn. 25 Cdo 2233/99
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce V. F., zastoupeného advokátem, proti žalovanému M. H., za účasti Č. p., jako vedlejšího účastníka na straně žalované, o 49.995,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 8 C 35/97, o dovolání vedlejšího účastníka proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. listopadu 1998 č.j. 29 Co 809/98-45, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Vedlejší účastník je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 2.050,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku na účet advokáta.
III. Žalobce a žalovaný nemají vůči sobě právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v České Lípě rozsudkem ze dne 12. 11. 1997 č.j. 8 C 35/97-16 zamítl žalobu s návrhem, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobci 49.995,- Kč s příslušenstvím, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Neshledal důvodným uplatněný nárok na náhradu za poškození zdraví žalobce, k němuž došlo dne 10. 1. 1996 ve večerních hodinách, když při přecházení ulice na rohu W. a S. ulice v N. B. žalobce sklouzl do asi 20 cm hlubokého výmolu v nerovně zasypaném výkopu a způsobil si zranění bérce pravé dolní končetiny s následnou pracovní neschopností. Překop ulice provedl v daném místě žalovaný na základě objednávky pro společnost M., spol. s r. o., a na základě rozhodnutí S. ú. v N. B. Okresní soud posoudil odpovědnost žalovaného podle tehdy platného zákona č. 135/1961 Sb., o pozemních komunikacích, a dovodil, že žalovaný dodržel podmínky stanovené v rozhodnutí stavebního úřadu zajistit do doby konečné úpravy povrchu komunikace její schůdnost eventuálně sjízdnost zhutněnou vrstvou štěrku nebo drtě, neboť zasypání výkopu provedl, a i když ve výkopu prokazatelně výmoly byly, šlo pouze o provizorní zasypání, místo nebylo neschůdné, navíc žalobce ho dobře znal a měl dbát zvýšené opatrnosti.
Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 12. 3. 1998 č.j. 29 Co 48/98-26 byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Krajský soud vyslovil závazný právní názor, že nárok žalobce na náhradu škody je co do základu důvodný, protože zasypaný překop nebyl bezpečně zajištěn pro chůzi chodců a žalovaný tak nesplnil povinnost zajistit schůdnost v místech překopových prací, která mu byla uložena v souladu s ust. §19 odst. 1 zákona č. 135/1961 Sb. rozhodnutím S. ú. v N. B. ze dne 20. 11. 1995, kde je žalovaný také uveden jako odpovědná osoba za etapu překopových prací č. 7 a č. 8, tj. ulice W. a ulice S. Odvolací soud uložil soudu prvního stupně zabývat se v dalším řízení otázkou výše nároku.
Rozsudkem Okresního soudu v České Lípě ze dne 23. 6. 1998 č.j. 8 C 35/97-31 byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci 49.995,- Kč s 18 % úrokem od 1. 10. 1996 do zaplacení a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně vycházel z právního názoru vysloveného odvolacím soudem o odpovědnosti žalovaného za škodu na zdraví žalobce a pokud jde o výši škody, dospěl k závěru, že žalobce prokázal výši náhrady za bolestné, které bylo ohodnoceno 195 body při odškodnění částkou 30,- Kč za jeden bod, a dále výši ztráty na výdělku, která činí 44.145,- Kč.
K odvolání vedlejšího účastníka Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 5. 11. 1998 č.j. 29 Co 809/98-45 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud odkázal na svůj závěr v předchozím zrušujícím usnesení ohledně základu nároku a dodal, že rozhodnutím S. ú. v N. B. bylo povoleno zvláštní užívání veřejného prostranství mimo jiné v ulicích, kde žalovaný prováděl výkopové práce, a to za konkrétních podmínek, z nichž jednou bylo i to, že žadatel, tj. v uvedených místech žalovaný, zajistí schůdnost a sjízdnost dotčeného území. Skutkové okolnosti zjištěné v řízení svědčí o tom, že příčinou pádu žalobce do výmolu byl stav komunikace v těchto místech, takže příčinná souvislost byla v řízení dostatečně prokázána. Protože žalovaný porušil povinnosti, jež mu byly správním rozhodnutím uloženy, odpovídá žalobci za škodu způsobenou úrazem. Pokud jde o výši nároku, odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně.
Proti tomuto rozsudku podal vedlejší účastník dovolání, ve kterém namítá, že ve stavebním povolení bylo žalovanému uloženo do doby převzetí konečné úpravy zajistit schůdnost event. sjízdnost dotčeného území, avšak vzhledem k tomu, že v ul. S., kde došlo k úrazu, se jednalo o překop vozovky, na níž není zákonem o pozemních komunikacích (č. 135/1961 Sb. ve znění pozdějších předpisů) stanovena povinnost zajišťovat schůdnost, nýbrž pouze sjízdnost, nebylo povinností žalovaného zajistit schůdnost v místě, kde k úrazu došlo. Podle uvedeného zákona je totiž správce komunikací povinen zajišťovat schůdnost pouze na taxativně vymezených místech (§9 odst. 2 a §9a odst. 3 uvedeného zákona), tj. na přechodech pro chodce na místních komunikacích a průjezdních úsecích silnic městy a obcemi, místních komunikacích učených výhradně pro chodce a chodnících. Protože místo úrazu žalobce do tohoto výčtu nezapadá a zákonem tak není založena povinnost správce komunikace zajišťovat zde schůdnost, nemůže být ze stavebního povolení dovozována povinnost žalovaného tam, kde není uvedeným zákonem uložena. Dovolatel dále namítá, že při posuzování, zda žalovaný plnil podmínky určené stavebním úřadem, soud nevzal v úvahu výpovědi svědků G. a J., kteří vypověděli, že překop byl podle potřeby dosypáván a že nerovnosti nedosahovaly hloubky 5-10 cm, a vycházel z výpovědi svědka Š., který údajně byl na místě těsně po pádu žalobce. Poukazuje na to, že žalobce situaci v místě úrazu znal, o překopu komunikace věděl, v místě byla dobrá viditelnost, takže nešlo o nepředvídatelnou překážku. Navrhl zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci k dalšímu řízení.
Žalobce ve svém vyjádření uvedl, že podle jeho názoru je právní posouzení věci soudy obou stupňů správné, neboť povinnost zajistit při zvláštním užití veřejného prostranství schůdnost, eventuálně sjízdnost dotčeného území, případně včetně dopravního označení, vznikla žalovanému pravomocným rozhodnutím správního orgánu (stavebního úřadu). Žalobce je přesvědčen, že unesl důkazní břemeno ohledně existence výmolu i příčinné souvislosti se způsobeným zraněním. Výpovědi svědků G. a J. jeho tvrzení nevyvracejí, neboť svědek G. připustil, že poslední kontrolní den byl asi 2 měsíce před úrazem a že teprve na upozornění řidičů byl výkop zasypáván, a svědek J. potvrdil, že žalobce nemohl jít jinou cestou než přes překop, protože chodník byl zasypán umrzlou hlínou. Ostatně o existenci výmolu kromě žalobce a svědka Š. vypovídala i svědkyně F. a svědek H. Navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.
Podle ustanovení části dvanácté hlavy I bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1.1.2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu §241 odst. 1 o.s.ř., přezkoumal napadený rozsudek podle §242 odst. 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že dovolání, které je přípustné podle §238 odst. 1 písm. b/ o.s.ř., není opodstatněné.
Podle ustanovení §420 odst. 1 obč. zák. každý odpovídá za škodu, kterou způsobil porušením právní povinnosti. Podle §420 odst. 2 obč. zák. škoda je způsobena právnickou osobou nebo fyzickou osobou, když byla způsobena při jejich činnosti těmi, které k této činnosti použili. Tyto osoby samy za škodu takto způsobenou podle tohoto zákona neodpovídají; jejich odpovědnost podle pracovně právních předpisů není tím dotčena. Podle §420 odst. 3 obč. zák. odpovědnosti se zprostí ten, kdo prokáže, že škodu nezavinil.
Odvolací soud zcela správně posoudil uplatněný nárok podle ustanoveních upravujících obecnou odpovědnost za škodu, založenou na principu presumovaného zavinění. Ačkoliv ve svém rozhodnutí výslovně necituje ust. §420 obč. zák., je jednoznačné, že po právní stránce nárok posoudil podle tohoto ustanovení.
Odpovědnost žalovaného za škodu v dané věci není odpovědností správce komunikace za závady ve sjízdnosti či schůdnosti podle silničního zákona, nýbrž je odpovědností subjektu provádějícího stavební práce na komunikaci za porušení povinností stanovených správním orgánem v rozhodnutí o povolení zvláštního užívání veřejného prostranství - komunikace, v němž pro provedení prací (konkrétně i pro překop ul. S.) byly do doby převzetí konečné úpravy dotčeného území stanoveny podmínky, za jejichž dodržení byl určen odpovědný subjekt, tj. v daném případě žalovaný, který tyto práce také prováděl.
Zákon č. 135/1961 Sb. o pozemních komunikacích (silniční zákon), ve znění pozdějších předpisů, v §9 odst. 1 stanoví povinnost správců dálnic, silnic a místních komunikací odstraňovat závady ve sjízdnosti těchto komunikací a v §9a odst. 2 upravuje jejich odpovědnost za škody vzniklé uživatelům těchto komunikací v důsledku závad ve sjízdnosti. Dále upravuje odpovědnost za škodu způsobenou závadami ve schůdnosti, a to jednak odpovědnost správců místních komunikací (§9a odst. 3), kteří odpovídají za škody, jejichž příčinnou byly závady ve schůdnosti na přechodech pro chodce na místních komunikacích a na dalších taxativně uvedených místech, a jednak odpovědnost vlastníků (správců, uživatelů) nemovitostí hraničících se silnicí nebo místní komunikací (§9a odst. 4), kteří odpovídají za škody, jejichž příčinou byly závady ve schůdnosti na přilehlých chodnících, které vznikly znečištěním, náledím nebo sněhem. V uvedeném zákoně je tedy upravena odpovědnost za škodu vzniklou uživatelům dálnic, silnic a místních komunikací jen ve vztahu k určitému okruhu možných odpovědných subjektů - ve vztahu ke správcům dálnic, silnic a místních komunikací a ve vztahu k vlastníkům (správcům, uživatelům) nemovitostí.
S dovolatelem lze souhlasit v tom, že k úrazu žalobce nedošlo na žádném z míst taxativně vyjmenovaných v ust. §9a odst. 3 citovaného zákona, a lze mu přisvědčit i v tom, že žalovanému, který nebyl správcem předmětné komunikace, neukládá silniční zákon povinnost odstraňovat závady ve schůdnosti na této komunikaci a nestanoví jeho odpovědnost za škody vzniklé závadami ve schůdnosti, jak jsou vymezeny v ust. §12 vyhl. č. 35/1984 Sb. Tím však není vyloučena odpovědnost žalovaného podle ustanovení §420 obč. zák., které upravujíce obecnou odpovědnost za škodu vzniklou v příčinné souvislosti s porušením konkrétní právní povinnosti. Silniční zákon totiž upravuje objektivní odpovědnost pouze správců komunikací, případně vlastníků v zákoně uvedených nemovitostí, nikoliv odpovědnost dalších subjektů (toho, kdo jednal protiprávně), tedy ani odpovědnost subjektu provádějícího stavební práce na komunikaci za škodu vzniklou porušením povinností, jež mu byly příslušným správním orgánem uloženy. Už z toho důvodu, že žalovaný není správcem předmětné komunikace ani vlastníkem nemovitosti uvedené v ust. §9a odst. 4 silničního zákona, nelze v daném případě posuzovat jeho odpovědnost za škodu podle silničního zákona, který je ve vztahu k obč. zák. normou speciální. Není proto z hlediska právního posouzení opodstatněná námitka dovolatele, že k úrazu došlo na komunikaci, na níž je podle silničního zákona stanovena povinnost udržovat pouze sjízdnost, nehledě k tomu, že ani objektivní odpovědnost správců komunikací za škody způsobené závadou ve sjízdnosti podle uvedeného zákona není omezena jen vůči řidičům vozidel, nýbrž tato odpovědnost je dána ve vztahu ke všem uživatelům komunikací, tedy i vůči chodcům, pokud jsou účastníky provozu na pozemních komunikacích (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. června l999 sp. zn. 2 Cdon 1314/96).
V daném případě škoda na zdraví žalobce vznikla sklouznutím do výmolu v nerovně zasypaném výkopu na komunikaci, na níž bylo povoleno zvláštní užívání k provedení stavebních prací. Tyto práce prováděl žalovaný a jeho povinností bylo dodržet podmínky, za nichž bylo zvláštní užívání povoleno. Jestliže rozhodnutím příslušného stavebního úřadu mu byla uložena povinnost zajistit v době před konečnou úpravou povrchu schůdnost, event. sjízdnost komunikace v místě překopu a žalovaný po provizorním zasypání výkopu jej neudržoval ve schůdném stavu, je závěr o porušení povinnosti žalovaného správný.
Dovolatel dále zpochybňuje skutkové zjištění o hloubce výmolu, do nějž žalobce sklouzl, a namítá, že odvolací soud nevzal v úvahu výpovědi svědků G. a J., kteří vypověděli, že výkop byl podle potřeby dosypáván.
Uplatňuje tedy dovolací důvod podle ust. §241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř., jímž lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi apod).
Skutkovým zjištěním, které nemá oporu v provedeném dokazování, se ve smyslu uvedeného ustanovení rozumí výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ust. §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu takové skutečnosti, které z provedených důkazů nevyplynuly ani jinak nevyšly v řízení najevo, nebo protože soud naopak určité prokázané skutečnosti při hodnocení důkazů pominul, popř. v jeho hodnocení důkazů a dalších poznatků, jež vyšly v řízení najevo, je z logický rozpor z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, věrohodnosti apod. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva. O takový případ se však v dané věci nejedná.
Skutečnosti rozhodné pro závěr, zda je žalovaný podle §420 obč. zák. odpovědný za škodu žalobce, byly v řízení náležitě zjištěny, přičemž za situace, kdy bylo jednoznačně prokázáno, že příčinou žalobcova úrazu byly výmoly v nerovném povrchu překopu na komunikaci v těchto místech, jejíž stav neodpovídal podmínkám stanoveným v rozhodnutí stavebního úřadu, nebylo pro rozhodnutí podstatné, zda byl překop "podle potřeby dosypáván" či nikoliv, a pokud jde o otázku, do jaké konkrétní hloubky dosahovaly nerovnosti v povrchu překopu, nelze soudu vytýkat, že vycházel z výpovědi očitého svědka v daném místě a čase, zatímco oba v dovolání jmenovaní svědkové nepotvrdili, že by v době kolem úrazu toto místo vůbec viděli. Zjištění o hloubce výmolu, na němž došlo k úrazu, má oporu v provedeném dokazování a nelze dovodit, že by v tomto směru byl v hodnocení provedených důkazů logický rozpor.
Pokud pak dovolatel s poukazem na to, že žalobce situaci v místě úrazu znal a o překopu věděl, dovozuje jeho spoluodpovědnost na vzniklé škodě, není tato námitka opodstatněná.
Podle ustanovení §441 obč. zák. byla-li škoda způsobena také zaviněním poškozeného, nese škodu poměrně; byla-li škoda způsobena výlučně jeho zaviněním, nese ji sám.
V rozsahu v jakém se sám poškozený podílel na způsobení škody, není dána odpovědnost toho, kdo za škodu odpovídá. Stejně jako u škůdce je třeba i u poškozeného brát v úvahu jen takové jednání, které splňuje všechny předpoklady odpovědnosti za škodu, tj. musí být prokázáno, že protiprávní jednání poškozeného bylo příčinou (jednou z příčin) vzniku škody. Pro takový závěr však nebyly v řízení zjištěny podstatné skutečnosti a v samotné okolnosti, že snad v místě úrazu byla dobrá viditelnost a že žalobce situaci v místě překopu znal, nelze spatřovat protiprávnost jednání žalobce, které přispělo ke vzniku škody. Ostatně dovolatel pouze opakuje námitky uplatněné již v odvolání.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů (§241 odst. 3 písm. c/, d/ o. s. ř.) správný, a proto bylo dovolání vedlejšího účastníka zamítnuto (§243b odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4, věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1, o.s.ř., neboť s ohledem na výsledek dovolacího řízení má žalobce právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátem za 1 úkon v částce 1.975,- Kč ( vyjádření k dovolání) a v paušální částce náhrad hotových výdajů ve výši 75.- Kč ( §7, §11 odst.1 písm. k/ a §l3 odst. 3 vyhl.č. 177/1996 Sb.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. března 2001
JUDr. Marta Š k á r o v á, v. r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení: Romana Říčková