ECLI:CZ:NS:2001:25.CDO.2351.99.1
sp. zn. 25 Cdo 2351/99
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobců A/ J. Č. a B/ P. K., obou zastoupených advokátem, proti žalovanému Městu M. L., o 161.095,80 Kč, vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 12 C 83/94, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 25. května1999 č. j. 11 Co 647/98-52, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 25. května 1999 č. j. 11 Co 647/98-52 ve výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně ohledně částky 149.894,70 Kč potvrzen, a ve výroku o nákladech řízení se zrušuje a věc se vrací v tomto rozsahu tomuto soudu k dalšímu řízení; jinak se dovolání žalobců zamítá.
Odůvodnění:
Žalobci (oprávněné osoby podle zák. č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů) se domáhali na žalovaném zaplacení částky 161.095,80 Kč s odůvodněním, že jim žalovaný (osoba povinná ve smyslu cit. zákona) způsobil škodu (ušlý zisk) tím, že s žalobci neuzavřel na jejich výzvu dohodu o vydání v žalobě označené nemovitosti a tu jim nevydal ve lhůtě uvedené v §5 odst. 3 cit. zákona. Žalobci se proto byli nuceni obrátit se svým nárokem na Okresní soud v Chebu, který jejich žalobě rozsudkem ze dne 12. 1. 1993 sp. zn. 7 C 56/92 vyhověl a žalovanému uložil povinnost vydat žalobcům předmětnou nemovitost. Podle §5 odst. 2 a 3 cit. zákona byl však žalovaný povinen uzavřít se žalobci dohodu o vydání věci a věc jim vydat nejpozději do 31. 10. 1991, tuto povinnost však nerespektoval, když předmětnou nemovitost žalobcům vydal až dne 8. 6. 1994; tímto jeho porušením zákonných povinností způsobil žalobcům škodu, neboť ti nemohli nemovitost užívat či alespoň z ní realizovat nájemné. Ušlé nájemné z nebytových prostor v domě, v nichž byla umístěna mateřská škola, vyčíslili žalobci za uvedené období s přihlédnutím k vyhláškám města o regulaci nájemného na celkovou částku 161.095,80 Kč.
Okresní soud v Chebu rozsudkem ze dne 26. 5. 1998 č. j. 12 C 83/94-35 uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobcům částku 2.661,10 Kč, ve zbytku, tj. do částky 158.434,70 Kč, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vycházel ze zjištění, že rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 12. 1. 1993 č. j. 7 C 56/92-25, potvrzeným rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 1. 1994 č. j. 11 Co 260/93-53, jež nabyl právní moci dne 25. 2. 1994, byla žalovanému uložena povinnost uzavřít se žalobci dohodu o vydání nemovitosti, k níž uplatnili restituční nárok podle zákona č. 87/1991 Sb., do jejich podílového spoluvlastnictví každému z jedné ideální poloviny. Dále okresní soud zjistil, že dne 1. 4. 1994 byla mezi účastníky uzavřena dohoda o vydání nemovitosti s právními účinky vkladu dnem 26. 5. 1994, a že žalovaný předal žalobcům nemovitost podle předávacího protokolu dne 8. 6. 1994. Na základě takto zjištěného skutkového stavu věci dospěl soud prvního stupně k závěru, že uplatněný nárok žalobců na náhradu škody je důvodný jen za období od 26. 5. 1994 do 8. 6. 1994, neboť žalovaný tím, že žalobcům nemovitost nevydal poté, kdy se stali jejími spoluvlastníky, zasáhl do výkonu jejich vlastnického práva (§126 odst. 1 obč. zák.) a tím porušil svoji právní povinnost (§420 odst. 1 obč. zák.); odpovídá proto za škodu, která žalobcům vznikla tím, že jim ušlo nájemné, které by podle vyhlášky Města M. L. o regulaci nájemného z nebytových prostor činilo za 13 dní částku 2.661,10 Kč. Naopak za nedůvodný považoval okresní soud požadavek žalobců na náhradu škody za období předešlé, když dovodil, že ust. §5 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, nestanovilo zákonnou povinnost osoby povinné vydat věc na základě výzvy osoby oprávněné, která ve smyslu ust. §5 odst. 4 cit. zákona měla v případě nevydání věci možnost domáhat se svého nároku ve stanovené lhůtě u soudu. Z tohoto důvodu také žalovaný nemohl podle okresního soudu porušit zákonnou povinnost věc vydat a nemohl tedy ani žalobcům způsobit škodu; kromě toho soud prvního stupně přihlédl i k názoru zastávanému v konstantní judikatuře, podle nějž až do doby vkladu do katastru nemovitostí byla nemovitost ve vlastnictví žalovaného.
K odvolání žalobců Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 25. května 1999 č. j. 11 Co 647/98-52 rozsudek soudu prvního stupně v napadeném zamítavém výroku potvrdil, rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení a dále vyslovil, že ve vyhovujícím výroku zůstal nedotčen. Proti potvrzujícímu výroku o věci samé připustil odvolací soud dovolání, když otázku, „zda žalovaný nesplněním povinnosti vydat věc ve lhůtě podle §5 odst. 2 zák. č. 87/1991 Sb. porušil právní povinnost, za níž nese odpovědnost za škodu podle §420 odst. 1 obč. zák. (nesprávně uvedeno o.s.ř.), včetně příčinné souvislosti, jakož i otázku, zda na daný případ třeba aplikovat ust. §442 obč. zák. ve znění platném do 31. 12. 1991, až po 1. 1. 1992", považoval v dané věci za otázky zásadního právního významu. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění okresního soudu, na rozdíl od něj však zaujal názor, že žalovaný (osoba povinná podle §4 zák. č. 87/1991 Sb.) již tím, že žalobcům předmětnou nemovitost nevydal ve lhůtě uvedené v ust. §5 cit. zákona, porušil svoji právní povinnost, a vznikla-li „tímto" žalobcům škoda, „je v příčinné souvislosti s tímto zaviněným porušením právní povinnosti". Krajský soud dovodil, že i když má osoba oprávněná možnost podle §5 odst. 4 cit. zákona dosáhnout uspokojení svého restitučního nároku u soudu (v případě nesplnění povinnosti ze strany osoby povinné), není tím nijak modifikována povinnost osoby povinné uvedená v ust. §5 odst. 1 a 3 cit. zákona, a proto tato osoba není ani zbavena odpovědnosti za zaviněné porušení právní povinnosti. Z tohoto důvodu se neztotožnil ani s názorem okresního soudu, že žalobci neměli nárok na nájemné z nájmu nebytových prostor v restituovaném domku, dokud se nestali jeho vlastníky, neboť „újma ve smyslu ust. §420 odst. 1 obč. zák. v nyní platném znění spočívá právě v tom, že při splnění povinnosti žalovaného jako osoby povinné by se byli žalobci stali vlastníky daleko dříve". Těžiště problematiky uplatněného nároku žalobců vzniklého od 1. 11. 1991 však v dané věci podle odvolacího soudu spočívá v odlišné právní úpravě odpovědnosti za škodu podle občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 1991 a ve znění účinném od 1. 1. 1992. Podle ust. §442 odst. 1 obč. zák. ve znění účinném do 31. 12. 1991 se hradí jen skutečná škoda, a tzv. jiná škoda (ušlý zisk) jen za předpokladu, že šlo o škodu způsobenou úmyslně a že by nepřiznání náhrady odporovalo pravidlům socialistického soužití. Protože však „s ohledem na složité právní otázky posouzení samé existence restituční náhrady nemohlo jít o škodu způsobenou úmyslně a se zřetelem k ust. §868 obč. zák., podle něhož vznik právních vztahů a nároky z nich vyplývající se posuzují podle dosavadních předpisů, dlužno na daný případ aplikovat ustanovení občanského zákoníku platná do 31. 12. 1991".
67
Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání z důvodu podle ust. §241 odst. 3 písm.d/ o.s.ř. Odvolacímu soudu vytýkají nesprávné právní posouzení věci, pokud dovodil, že v daném případě nebyly naplněny podmínky ust. §442 obč. zák. ve znění účinném do 31. 12. 1991. Poukazují na to, že žalovaný na výzvu žalobců jako oprávněných osob s nimi nejprve uzavřel dohodu o vydání nemovitosti, kterou však následně považoval za neplatnou pro formální nedostatky způsobené jím samotným (původní dohoda o vydání věci byla totiž podepsána vedoucím odboru školství, který nebyl statutárním zástupcem), a v důsledku toho žalobcům nemovitost až do pravomocného skončení soudního řízení nevydal. Je tedy zřejmé, že na straně žalovaného je dáno úmyslné zavinění zcela neodvislé od právní složitosti věci a že žalovaný byl srozuměn s tím, že žalobcům působí škodu. Podle dovolatelů je rovněž splněn i další předpoklad ust. §442 obč. zák. ve znění účinném do 31. 12. 1991, že nepřiznání náhrady škody vzniklé žalobcům by odporovalo pravidlům socialistického soužití (nyní pravidel občanského soužití), neboť žalovaný nerespektoval jejich oprávněný nárok a nedbal o to, aby z jeho jednání nevznikla škoda. Dále dovolatelé odvolacímu soudu vytýkají nesprávnou aplikaci ust. §442 obč. zák. ve znění účinném do 31. 12. 1991 na jejich nárok vzniklý od 1. 1. 1992 s poukazem na to, že žalovaný svoji povinnost porušoval soustavně pokračujícím způsobem, takže po tomto datu svým jednáním naplnil podmínky pro použití ust. §442 obč. zák. ve znění účinném od 1. 1. 1992. Od tohoto data pak již nebylo nezbytné - kromě obecných předpokladů odpovědnosti za škodu, které byly zcela naplněny, když žalovaný porušoval svoji zákonnou povinnost vydat žalobcům nemovitost, a v příčinné souvislosti s jeho jednáním vznikla žalobcům škoda - zkoumat další předpoklady jeho odpovědnosti za tzv. jinou škodu (ušlý zisk). Navrhli, aby rozsudek odvolacího soudu byl v potvrzujícím výroku o věci samé a ve výroku o nákladech řízení zrušen a aby věc byla v tomto rozsahu vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) vzhledem k ustanovení bodu 17. Hlavy I části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání projednal a rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 (dále jen o.s.ř.). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas a osobami k tomu oprávněnými (§240 odst. 1 o.s.ř.), účastníky řízení, řádně zastoupenými advokátem (§241 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal rozsudek odvolacího soudu v napadeném potvrzujícím výroku ve smyslu ust. §242 o.s.ř. a dospěl k závěru, že dovolání je přípustné, neboť jeho přípustnost svým výrokem založil odvolací soud (§239 odst. 1 o.s.ř.), a že je částečně i důvodné.
Ve smyslu ust. §242 odst. 3 o.s.ř. posuzuje dovolací soud z úřední povinnosti pouze vady vyjmenované v §237 odst. 1 o.s.ř. a jiné vady řízení, pokud měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; jinak je vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel vymezil, a to v rozsahu a z důvodu té právní otázky, pro niž bylo dovolání odvolacím soudem připuštěno. Vytýkají-li tedy dovolatelé odvolacímu soudu nesprávný právní závěr, že v daném případě nebyly naplněny podmínky ust. §442 obč. zák. ve znění účinném do 31. 12. 1991, nemohl se dovolací soud jejich námitkami vztahujícími se k tomuto ustanovení ohledně uplatněného nároku na zaplacení částky 8.540,- Kč jako tzv. jiné škody, jež jim měla vzniknout za období od 1. 11. 1991 do 31. 12. 1991, zabývat, neboť pro řešení této otázky nebylo dovolání odvolacím soudem připuštěno. Dovolacímu soudu proto nezbylo, než dovolání žalobců, které směřovalo proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně ohledně zamítnutí žaloby co do částky 8.540,- Kč potvrzen, zamítnout (§243b odst. 1 o.s.ř.).
Nesprávné právní posouzení věci jako důvod dovolání podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. spočívá v tom, že odvolací soud aplikoval na zjištěný skutkový stav nesprávný právní předpis nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil.
Nesprávnost rozhodnutí odvolacího soudu je v dovolání vyvozována z nesprávné aplikace ust. §442 obč. zák. ve znění účinném do 31. 12. 1991 na nárok žalobců na náhradu škody za období od 1. 1. 1992 do 25. 5. 1994, jehož vznik spatřují žalobci v ušlém nájemném z nebytových prostor v domě, k němuž uplatnili restituční nárok, které by jim náleželo, pokud by jim žalovaný nemovitost vydal ve lhůtě uvedené v ust. §5 odst. 2 a 3 zákona č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Podle §442 odst. 1 obč. zák. ve znění účinném do 31. 12. 1991 se hradí jen skutečná škoda, a to uvedením v předešlý stav; není-li to dobře možné nebo účelné, hradí se v penězích. Podle odst. 2 tohoto ustanovení, jde-li o škodu způsobenou úmyslně, může soud přiznat náhradu i jiné škody, jestliže by nepřiznání této další náhrady odporovalo pravidlům socialistického soužití. Podle §442 odst. 1 obč. zák. ve znění účinném od 31. 12. 1992 se hradí skutečná škoda a to, co poškozenému ušlo (ušlý zisk). Podle odst. 2 tohoto ustanovení se škoda hradí v penězích; požádá-li však o to poškozený a je-li to možné a účelné, hradí se škoda uvedením do předešlého stavu.
Škoda se obecně chápe jako újma, která nastala (projevuje se) v majetkové sféře poškozeného a je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi, a je tedy napravitelná poskytnutím majetkového plnění, především poskytnutím peněz, nedochází-li k naturální restituci (viz R 55/1971, str. 151). Skutečnou škodou se rozumí újma spočívající ve zmenšení majetkového stavu poškozeného a reprezentující majetkové hodnoty, které bylo nutné vynaložit, aby došlo k uvedení věci do předešlého stavu (viz R 55/1971, str. 153). To, co poškozenému ušlo (ušlý zisk), je újmou spočívající v tom, že u poškozeného nedojde v důsledku škodné události k rozmnožení majetkových hodnot, ač se to dalo očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí (viz R 55/1971, str. 152).
Podle §868 obč. zák. ve znění zák. č. 509/1991 Sb.,pokud dále není uvedeno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní vztahy vzniklé před 1. ednem 1992; vznik těchto právních vztahů, jakož i nároky z nich vzniklé před 1. lednem 1992 se však posuzují podle dosavadních předpisů.
Uplatnili-li žalobci v dané věci nárok na náhradu ušlého zisku spočívajícího v tom, že za dobu od 1. 11. 1991 do 31. 12. 1991 a dále za dobu od 1. 1. 1992 do 25. 5. 1994 nemohli pobírat nájemné z nebytových prostor v domě, k němuž uplatnili restituční nárok, je již z takto jejich odůvodněného požadavku zřejmé, že vzhledem k době vzniku nároku na náhradu škody od 1. 11. 1991 do 31. 12. 1991 se tento nárok řídí občanským zákoníkem ve znění účinném do 31. 12. 1991 (srov. ust. §868, věta za středníkem obč. zák. ve znění zákona č. 509/1991 Sb.) a od 1. 1. 1992 občanským zákoníkem ve znění zákona č. 509/1991 Sb., jež nabyl účinnosti 1. 1. 1992.
Závěr odvolacího soudu, že na nárok žalobců na náhradu škody vzniklý od 1. 1. 1992 je třeba aplikovat ust. §442 obč. zák. ve znění účinném do 31. 12. 1991, je z uvedených důvodů nesprávný.
68
Vzhledem k nesprávné aplikaci citovaného ustanovení na posuzovanou věc pak odvolací soud důsledně nezkoumal předpoklady odpovědnosti žalovaného za škodu od 1. 1. 1992 do 25. 5. 1994; v této souvislosti sice vycházel, na rozdíl od soudu prvního stupně, z názoru, že na tvrzený nárok žalobců na náhradu škody, která jim vznikla nedodržením lhůty uvedené v ust. §5 odst. 3 zák. č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, ze strany žalovaného jako osoby povinné, je třeba aplikovat obecná ustanovení o odpovědnosti za škodu podle občanského zákoníku, když dovodil, že žalovaný nesplněním povinnosti uvedené v ust. §5 odst. 3 cit. zákona porušil ve smyslu ust. §420 odst. 1 obč. zák. svoji právní povinnost a že toto jeho porušení právní povinnosti je v příčinné souvislosti se škodou vzniklou žalobcům, avšak tyto jeho závěry jsou zcela nepřezkoumatelné, neboť nejsou podloženy odpovídajícími skutkovými zjištěními.
Podle ust. §5 odst. 1, věta první, zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, povinná osoba vydá věc na písemnou výzvu oprávněné osobě, jež prokáže svůj nárok na vydání věci a uvede způsob jejího převzetí státem. Podle odst. 2 tohoto ustanovení k vydání věci vyzve oprávněná osoba povinnou osobu do 6 měsíců ode dne účinnosti tohoto zákona, jinak její nárok zanikne (uvedená lhůta byla s účinností od 1. 11. 1994 změněna v důsledku nálezu Ústavního soudu ČR č. 164/1994 Sb.; tato okolnost je ovšem pro vytyčené právní posouzení věci irelevantní). Dle odst. 3 tohoto ustanovení povinná osoba uzavře s oprávněnou osobou dohodu o vydání věci a věc jí vydá nejpozději do třiceti dnů po uplynutí lhůty uvedené v odstavci 2. Tato dohoda podléhá, pokud jde o nemovitost, registraci státním notářstvím, které přitom postupuje obdobně jako při registraci smlouvy o převodu nemovitostí (účinností zákona č. 265/1992 Sb. bylo toto ustanovení změněno tak, že je-li předmětem dohody o vydání věci nemovitost, použije se ust. §133 odst. 2 obč. zákoníku). Odstavec 4 cit. ustanovení pak stanoví, že nevyhoví-li povinná osoba výzvě podle odstavce 2, může oprávněná osoba uplatnit své nároky u soudu ve lhůtě jednoho roku ode dne účinnosti tohoto zákona (uvedená lhůta byla změněna nálezem Ústavního soudu ČR č. 2/1997 Sb.).
Z citace daného ustanovení je patrno, že zákon č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, nepředpokládá obnovu vlastnictví oprávněných osob ke dni ztráty vlastnictví, či ke dni účinnosti tohoto zákona (ex tunc); přechod vlastnictví z povinných na oprávněné osoby pojímá jako způsob nabývání vlastnictví ex nunc. Možnost uspokojení nároku oprávněné osoby je dána na základě mimosoudní dohody o vydání věci podléhající registraci státním notářstvím a od účinnosti zákona č. 264/1992 Sb. vkladem do katastru nemovitostí (§5 odst. 3 cit. zákona) a v případě nevyhovění výzvě ze strany povinné osoby po uplynutí lhůty podle odst. 2 na základě soudního rozhodnutí, pokud takový nárok je shledán důvodným (oprávněná osoba může svůj nárok uplatnit u soudu buď žalobou na nahrazení projevu vůle povinné osoby dle ust. §161 odst. 3 o.s.ř., nebo žalobou na vydání věci). Vlastnictví k vydávaným nemovitostem tedy přechází teprve okamžikem registrace dohody státním notářstvím, resp. vkladem do katastru nemovitostí (§133 odst. 2 obč. zák.), a to i za stavu, kdy bylo vydáno pravomocné soudní rozhodnutí nahrazující projev vůle povinné osoby, jímž nároku oprávněné osoby podle ust. §5 odst. 4 cit. zákona bylo vyhověno.
Podle §420 odst. 1 obč. zák. ve znění účinném od 1. 1. 1992 každý odpovídá za škodu, kterou způsobil porušením právní povinnosti. Předpokladem vzniku odpovědnosti za škodu je tedy protiprávní úkon, škoda (majetková újma), příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním škůdce a vznikem škody a zavinění.
Porušením právní povinnosti je míněn objektivně vzniklý rozpor mezi tím, jak právnická (fyzická) osoba skutečně jednala (případně opomenula jednat), a tím, jak jednat měla, aby dostála povinnosti ukládané jí právním předpisem či jinou právní skutečností, tedy jednání, které je v rozporu s objektivním právem (s právním řádem). Protiprávní jednání musí být poškozeným prokázáno, stejně jako vznik škody a příčinná souvislost (kauzální nexus) mezi porušením právní povinnosti jako příčinou a škodou a jejím rozsahem jako následkem těchto příčin. Zavinění se předpokládá, avšak za podmínek uvedených v ust. §420 odst. 3 obč. zák. se škůdce může odpovědnosti zprostit.
Tvrzený nárok žalobců na náhradu škody skutkově odůvodněný tím, že ke vzniku škody došlo jednáním žalovaného jako povinné osoby, který žalobcům nevydal nemovitost ve lhůtě uvedené v ust. §5 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb, ve znění pozdějších předpisů, není nárokem vycházejícím z vlastnického práva k věci (k nemovitosti), neboť ke škodě nedošlo na věci, nýbrž jde o nárok na náhradu škody za porušení právní povinnosti žalovaného vydat věc žalobcům ve lhůtě uvedené v citovaném ustanovení. Vzhledem k tomu není okamžik, ke kterému se žalobci stali vlastníky předmětné nemovitosti, pro posouzení jejich uplatněného nároku významný.
Již samu skutečnost, že dohoda o vydání věci (nemovitosti) nebyla mezi účastníky uzavřena ve lhůtě uvedené v §5 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, je třeba považovat za stav, který je v rozporu se zákonem, tedy za stav protiprávní. Zda ovšem tento stav vznikl v důsledku porušení právní povinnosti, spočívající ať již v konkrétním jednání či opomenutí (resp. nečinností), a to osoby povinné, či osoby oprávněné, případně obou, je třeba objasnit, neboť k uzavření dohody o vydání věci citovaný zákon v ust. §5 odst. 1 předpokládá i součinnost osoby oprávněné.
Za účelem posouzení věci ze shora uvedených hledisek je třeba zhodnotit ty skutkové okolnosti, které vedly k tomu, že nemovitost nebyla vydána v zákonem stanovené lhůtě, a tedy zkoumat, zda ke škodě spočívající v ušlém zisku došlo v příčinné souvislosti s porušením právní povinnosti žalovaného, jejíž existence by musela být bezpečně prokázána.
Obecné odpovědnosti za škodu na principu zavinění by se žalovaný mohl zprostit, kdyby prokázal, že škodu nezavinil (§420 odst. 3 obč. zák.). Uvedená odpovědnost žalovaného za škodu by konečně nebyla dána v rozsahu, v němž byla způsobena případným zaviněním poškozeného (§441 obč. zák.).
69
Z uvedeného vyplývá, že dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. byl naplněn, neboť právní názor, na kterém rozsudek odvolacího soudu spočívá, je nesprávný. Kromě toho je řízení před odvolacím soudem, jak je shora naznačeno, též postiženo jinou vadou řízení podle §241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř. spočívající v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází z neúplně zjištěného skutkového stavu věci, k čemuž došlo v důsledku nerespektování ustanovení §120 o.s.ř., neboť v rozporu s ním nebyly zjišťovány veškeré okolnosti rozhodné pro posouzení věci; tato vada řízení mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a dovolací soud byl povinen k ní přihlédnout, i když nebyla v dovolání uplatněna. Nejvyšší soud České republiky proto rozsudek krajského soudu ve výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně ohledně částky 149.894,70 Kč potvrzen, a ve výroku o nákladech řízení zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 1 a 2 o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. V novém rozhodnutí o věci samé rozhodne soud znovu o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení (§243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 22. března 2001
JUDr. Olga P u š k i n o v á , v. r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení: Dana Rozmahelová