ECLI:CZ:NS:2001:25.CDO.2356.99.1
sp. zn. 25 Cdo 2356/99
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce Z. I., zastoupeného advokátem, proti žalovanému R. Š., zastoupeného advokátem, o zaplacení 44.380,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 19 C 123/98, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. dubna 1999 č. j. 13 Co 1347/98 - 51, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.950,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení na účet advokáta.
Odůvodnění:
Okresní soud v Karviné rozsudkem ze dne 20. 8. 1998 č. j. 19 C 123/98 - 16 uložil žalovanému zaplatit žalobci 44.380,- Kč s 21 % úrokem od 11. 4. 1997 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vycházel ze zjištění, že účastníci uzavřeli dne 4. 4. 1995 pod č. 658034 kupní smlouvu ohledně nádobí D -124 G., přičemž žalovaný jako kupující se zavázal kupní cenu ve výši 2.390,- DEM zaplatit ve 24 měsíčních splátkách od 10. 5. 1995 do 10. 5. 1997 v přepočtu na Kč podle kurzovního lístku ČNB dle kurzu valuty - prodej v den placení zálohy, a že prodávající dodá předmět koupě do 28 dní po zaplacení celé dohodnuté kupní ceny. Dále bylo soudem prvního stupně zjištěno, že žalovaný na kupní cenu ničeho nezaplatil. Tuto smlouvu posoudil okresní soud jako platně uzavřenou smlouvu kupní (§588 obč. zák.), přičemž námitky žalovaného, že si písemný text smlouvy před jejím podpisem nepřečetl, že po uzavření smlouvy ztratil o objednané zboží zájem, a že v následujících téměř 3 letech nebyl o zaplacení kupní ceny upomínán, považoval za právně irelevantní. Proto žalobě o zaplacení kupní ceny vyhověl.
K odvolání žalovaného se věcí zabýval Krajský soud v Ostravě, který rozsudkem ze dne 29. 4. 1999 č. j. 13 Co 1347/98 - 51 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu ohledně částky 0,20 Kč s 21 % úrokem od 11. 4. 1997 do zaplacení a dále co do 4 % úroku z částky 6.378,04 Kč od 11. 4. 1997 do zaplacení a co do 2 % úroku z částky 21.198,14 Kč od 11. 4. 1997 do zaplacení zamítl, jinak jej ve věci samé potvrdil, rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů a zamítl návrh žalovaného na připuštění dovolání. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a řízení dále doplnil kupní smlouvou uzavřenou mezi účastníky dne 4. 4. 1995, opatřením generálního ředitele žalobce ze 31. 8. 1993 a mandátní smlouvou ze dne 23. 11. 1994 uzavřenou mezi žalobcem a L. B. Na základě takto zjištěného skutkového stavu věci se pak krajský soud ztotožnil se závěrem okresního soudu o platnosti uzavřené kupní smlouvy a o tom, že závazky z ní pro účastníky vzniklé nadále trvají. Dovodil, že tuto smlouvu účastníků je třeba právně kvalifikovat jako smlouvu o prodeji věci na objednávku podle §588 a §613 obč. zák., kdy zboží je zástupci žalobce (tzv. reprezentanty) předváděno formou vybraných vzorků z jednotlivých sad nádobí, přičemž nabídka je doplňována předložením prospektu, v němž jsou vyobrazeny jednotlivé kompletní soubory, které jsou pak v kupní smlouvě označeny pouze čísly a písmeny; zákazník tak ví, které konkrétní zboží nebo konkrétní soubor nádobí (sadu) kupuje. Námitky žalovaného o nedostatku aktivní legitimace na straně žalobce, o zániku návrhu na uzavření smlouvy ve smyslu ust. §43 obč. zák., o neplatnosti kupní smlouvy podle §49a obč. zák. z důvodu omylu, do nějž měl být žalovaný při jejím uzavírání uveden reprezentantkou žalobce, o relativní neplatnosti smlouvy z důvodu absence souhlasu manželky žalovaného s jejím uzavřením (§40a, §145 obč. zák.), o neplatnosti smlouvy pro rozpor s dobrými mravy (§39 obč. zák.) z důvodu, že kupní cena, ač splatná v přepočtu v Kč, byla v rozporu s ust. §13 a §16 odst. 1 zák. č. 6/1993 Sb., o Č. n. b., ust. §13 odst. 2 zák. č. 526/1990 Sb., o cenách, a ust. §12 odst. 2 písm. d/ zák. č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, sjednána v cizí měně, a o rozporu ujednání, podle nějž má být zboží dodáno do 28 dnů od zaplacení kupní ceny, s dobrými mravy (§3 obč. zák.), když žalobce při sjednávání smluv využívá podle žalovaného neznalosti a důvěřivosti občanů, nepovažoval krajský soud za opodstatněné. Návrh žalovaného na připuštění dovolání proti rozsudku odvolacího soudu pro 6 otázek majících podle žalovaného zásadní právní význam, zamítl odvolací soud s odůvodněním, že všechny tyto otázky byly již judikaturou vyřešeny; v této souvislosti poukázal krajský soud na zákonnou úpravu i na ustálenou soudní judikaturu - zejména na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 1997 sp. zn. 2 Cdon 386/96 publikované v Soudní judikatuře č. 6/98, na rozhodnutí téhož soudu sp. zn. 3 Cdon 1044/96 publikované v Soudní judikatuře č. 2/98 a na rozhodnutí téhož soudu ze dne 29. 4. 1997 publikované v Soudní judikatuře č. 3/98.
Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dovolání z důvodu uvedeného v ust. §241 odst. 3 písm.d/ o.s.ř., tedy že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatel především poukazuje na různá označení prodávajícího v kupní smlouvě, z nichž žádné neodpovídá tomu, jak je žalobce zapsán v obchodním rejstříku, a též s poukazem na ust. §43 obč. zák. trvá na své námitce o tom, že smlouva byla uzavřena neexistujícím subjektem, z čehož dovozuje nedostatek aktivní legitimace na straně žalobce. Kromě toho má za to, že mezi účastníky k uzavření kupní smlouvy v souladu s požadavky uvedenými v ust. §43 obč. zák. vůbec nedošlo. Avšak i za předpokladu, že kupní smlouva mezi účastníky uzavřena byla, jedná se o neplatný právní úkon z důvodu neurčitého označení předmětu koupě, když v příloze ke kupní smlouvě, která je její nedílnou součástí, je uvedeno, že prodávající si vyhrazuje právo změny designu nebo zkvalitnění zboží, což ve skutečnosti znamená, že předmět dodávky (jeho vzhled i materiál) může být odlišný od výrobků prezentovaných na převáděcí akci. Dále dovolatel namítá, že formulářové smlouvy předkládané žalobcem obsahují řadu ustanovení, která je třeba považovat za nekalá ve smyslu směrnice č. 93/13 schválené Radou EU dne 5. 4. 1993, a proto je neudržitelné, aby tatáž ustanovení stejných smluv uzavíraných v ČR byla považována za projev dovolené smluvní volnosti, jak odvolací soud dovodil. V postupu žalobce při uzavírání kupních smluv, jakož i v jejich obsahu, spatřuje proto žalovaný rozpor s dobrými mravy, a má za to, že též z tohoto důvodu je předmětná kupní smlouva účastníků neplatná. Pro případ, že by dovolací soud této námitce žalovaného nepřisvědčil, má za to, že právo na plnění z této smlouvy by mělo být žalobci odepřeno, neboť se jedná o výkon práva v rozporu s dobrými mravy. Podle dovolatele je však uzavřená smlouva neplatná i proto, že ji žalovaný uzavřel v omylu, jež byl vyvolán reprezentantkou žalobce, neboť ta ho ujistila o tom, že se jedná o nezávaznou objednávku. Znovu pak dovolatel opakuje i námitku uplatněnou již v odvolání o neplatnosti smlouvy z důvodu, že kupní cena, ač splatná v přepočtu v Kč, byla sjednána v cizí měně, což je podle něj v rozporu s ust. §13 a §16 odst. 1 zák. č. 6/1993 Sb., o Č. n. b., ust. §13 odst. 2 zák. č. 526/1990 Sb., o cenách, a ust. §12 odst. 2 písm. d/ zák. č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele. Navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a aby věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce ve svém písemném vyjádření k dovolání uvedl, že v daném případě byly všechny otázky, jež má žalovaný za zásadního právního významu již judikaturou vyšších soudů vyřešeny, a proto navrhl, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) vzhledem k ustanovení bodu 17. Hlavy I části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání projednal a rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 (dále jen o.s.ř.). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou ( §240 odst. 1 o.s.ř.), účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem (§241 odst.1 o.s.ř.) dospěl k závěru, že dovolání v dané věci směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( §236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu je přípustné, jestliže rozhodnutí trpí vadami uvedenými v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř.
Dovolání je též přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (§238 odst. 1 písm.a/ o.s.ř.), nebo jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak, než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil ( §238 odst. 1 písm.b/ o.s.ř.).
Podle §239 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud vyslovil ve výroku svého rozsudku, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu.
Podle §239 odst. 2 o.s.ř. nevyhoví-li odvolací soudu návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
V posuzovaném případě však přípustnost dovolání nezakládá ani ust. §238 odst. 1 písm.a/ o.s.ř. (rozsudek odvolacího soudu není rozsudkem měnícím, nýbrž potvrzujícím), ani ust. §238 odst. 1 písm.b/ o.s.ř. Podle §239 odst. 1 o.s.ř. není dovolání přípustné též, neboť návrh na vyslovení přípustnosti dovolání byl odvolacím soudem zamítnut.
V dané věci - kromě důvodů podle §237 odst. 1 o.s.ř. - lze přípustnost dovolání posuzovat toliko podle §239 odst. 2 o.s.ř., neboť žalobce podal návrh odvolacímu soudu na vyslovení přípustnosti dovolání, jemuž nebylo vyhověno a proti rozsudku odvolacího soudu podal včas dovolání.
Předpokladem přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. je závěr dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí, popř. některá z právních otázek v něm řešených, jež jsou napadeny dovoláním, má po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání podle §239 odst.2 o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stráce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu pro právní stránce zásadní význam skutečně má.
Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkových zjištění (skutkové podstaty), jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Při aplikaci práva jde tudíž o to, zda byl použit správný právní předpis a zda byl také správně vyložen.
Dovolání může být podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu.
O rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu jde nejen tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která v projednávané věci měla pro rozhodnutí ve věci zásadní význam (tedy nejde o posouzení takové právní otázky, které pro rozhodnutí soudu nebylo určující). Rozhodnutí odvolacího soudu musí současně mít po právní stránce zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (mající ale obecný dopad na případy obdobné povahy). Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil (vyšší soudy při svém rozhodování řeší takovou otázku rozdílně, takže nelze hovořit o ustálené judikatuře), nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 1997 sp. zn. 2 Cdon 1339/96, uveřejněné v čas opise Soudní judikatura č. 13, ročník 1997, pod číslem 101).
Vzhledem k tomu, že přípustnost dovolání je ve smyslu ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku odvolacího soudu pro právní stránce, je také dovolací přezkum otevřen - za splnění předpokladů shora uvedených- jen pro posouzení těch právních otázek, pro něž byl návrh na připuštění dovolání učiněn a pro které je dovolání podáno.
Jak vyplývá z obsahu spisu, navrhl žalobce v odvolacím řízení připuštění dovolání pro posouzení 6 právních otázek majících podle jeho názoru zásadní právní význam, a to : 1/ zda platným právním úkonem je smlouva uzavřená zástupcem na základě hmotněprávní plné moci za stavu, kdy ze smlouvy není patrno, že ji uzavřel tento zástupce, 2/ zda neuvedení povinného dodatku v označení právnické osoby, než jak je tato zapsána v obchodním rejstříku, není překážkou aktivní legitimace k podání žaloby, a zda uvedení více různých podobných názvů prodávajícího na kupní smlouvě nezpůsobuje její neurčitost, 3/ zda kupní smlouva, v níž kupní cena, ač splatná v přepočtu v Kč, byla sjednána v cizí měně, je platným právním úkonem s ohledem na ust. §13 odst. 2 zák. č. 526/1990 Sb., o cenách, a na ust. §13 zák. č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, 4/ zda-li je či není v rozporu s dobrými mravy smlouva uzavíraná prodávajícím tak, že využívá nezkušenosti kupujícího za situace, kdy si kupující není schopen dostatečně dobře uvědomit důsledky svého jednání, nebo je pod nepříjemným psychickým tlakem", 5/ zda není v rozporu s dobrými mravy smlouva, podle níž je zboží předáno kupujícímu po 2 letech od uzavření smlouvy a úplném zaplacení kupní ceny, jestliže to není na trhu obvyklé, a 6/ zda-li výkon práva ze smlouvy uzavřené prodávajícím takovým způsobem, že kupující není schopen dostatečně dobře si uvědomit důsledky svého jednání a prodávajícímu přitom nevzniká žádná přímá škoda, není v rozporu s dobrými mravy. K výkladu první právní otázky však žalobce dovolání nepodal, a k otázkám, že mezi účastníky k uzavření kupní smlouvy v souladu s požadavky uvedenými v ust. §43 obč. zák. nedošlo, že smlouva je neplatná z důvodu neurčitosti předmětu koupě a pro omyl žalovaného při jejím uzavírání (§49a obč. zák.), a že formulářové smlouvy předkládané žalobcem nejsou souladné se směrnicí č. 93/13 schválené Radou EU dne 5. 4. 1993, z čehož dovozuje jejich rozpor s dobrými mravy, přípustnost dovolání nenavrhl; tím tedy byl vymezen rozsah dovolacího přezkumu ve smyslu ust. §242 odst. 1, 3 o.s.ř.
Podle §37 odst. 1 obč. zákoníku právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný. Sankce neplatnosti právního úkonu se tímto ustanovením váže k náležitostem projevu vůle; projev je neurčitý, je-li nejistý jeho obsah, to jest, když se jednajícímu nepodařilo obsah vůle jednoznačným způsobem stanovit, a je nesrozumitelný, jestliže jednající nedosáhl - vadným slovním nebo jiným zprostředkováním - jasného vyjádření této vůle. Závěr o neurčitosti nebo nesrozumitelnosti právního úkonu předpokládá, že ani jeho výkladem nelze dospět k nepochybnému poznání, co chtěl účastník projevit (§35 odst. 1 obč. zákoníku).
Z uvedeného je zřejmé, že v dané věci z důvodu nepřesného označení účastníka smlouvy nelze neplatnost právního úkonu podle §37 odst. 1 obč. zák. dovozovat, neboť neplatnost ve smyslu cit. ustanovení se váže k náležitostem projevu vůle těch, kteří právní úkon učinili, a nikoliv k jejich označení.
Přestože v kupní smlouvě žalobce, jako prodávající uvedl nepřesně své obchodní jméno, když povinný dodatek je uveden ve zkratce spol. s r. o., místo společnost s ručením omezeným, nelze dospět k závěru, že by na základě této nepřesnosti vznikly pochybnosti ohledně subjektu na straně prodávajícího a že žalobce není ve věci aktivně legitimován.
Podle §588 obč. zák. z kupní smlouvy vznikne prodávajícímu povinnost předmět koupě kupujícímu odevzdat a kupujícímu povinnost předmět koupě převzít a zaplatit za něj prodávajícímu dohodnutou cenu.
Podle §613 obč. zák. lze věci prodávat i na objednávku. Prodávající je povinen obstarat objednané zboží v dohodnuté lhůtě a není-li dohodnuta, ve lhůtě přiměřené okolnostem.
Splatnost kupní ceny může být dohodnuta, a to buď tak, že k jejímu zaplacení dojde současně s odevzdáním a převzetím předmětu koupě (koupě z ruky do ruky), nebo předem a ke splnění předmětu koupě dojde až dodatečně (prenumerační koupě).
V posuzované věci účastníci uzavřeli tento typ kupní smlouvy, který je třeba, právně kvalifikovat jako smlouvu o prodeji na objednávku podle §613 obč. zák., kdy se zboží prodává formou vzorků, jak odvolací soud dovodil. Dohodli-li se totiž účastníci na tom, že prodávající dodá kupujícímu (žalovanému) zboží do 28 dní od poslední splátky kupní ceny, pak nelze než konstatovat, že žalovaný na základě svobodného projevu vůle souhlasil s tím, že zboží mu bude dodáno až po zaplacení kupní ceny (tzv. prenumerační koupě). Takovýto způsob splatnosti kupní ceny občanský zákoník připouští (§588 v souvislosti s ust. §601 a 613 obč. zák.) a nelze proto dovodit, že by se takovýto projev vůle účastníků příčil dobrým mravům (§39 obč. zák.).
Smluvní cena (jejíž zaplacení bylo rozděleno do dvacetičtyř splátek) byla vyjádřena v kupní smlouvě účastníků v DEM (2.390,-). Splátkové plnění ceny účastníci dohodli přepočtem stanovených splátek na Kč podle kurzovního lístku ČNB dle kurzu valuty-prodej v den placení zálohy (splátky) s tím, že při odchylkách od dohodnutých termínů podléhají splátky případným kurzovním změnám, tzn. že bude vždy brán v úvahu prodejní kurz valuty -DEM vůči Kč dle ČNB v den platby. Účastníci se tímto ujednáním sjednali měnovou doložku, podle které byla výše kupní ceny v Kč fixována na relaci DEM a Kč (prodej) v den splatnosti splátky. Vzhledem k tomu, že takovýto způsob sjednaní kupní ceny žádný právní předpis nezakazuje (a to ani ust. §13 odst. 2 zák. č. 526/1990 Sb., o cenách, či ust. §13 zák. č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele), je toto ujednání účastníků třeba považovat za vyjádření jejich smluvní volnosti při uzavírání kupní smlouvy (§2 odst. 2 obč. zák.).
Podle §3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.
Odvolací soud vyložil cit. ustanovení ve svém rozhodnutí správně a v souladu s ustálenou judikaturou; vzhledem k tomu, že žádné skutkové okolnosti, z nichž by bylo možno dovodit, že požadavek žalobce na zaplacení kupní ceny je šikanózním výkonem práva, zjištěny nebyly, není třeba se otázkou, kterou dovolatel v uvedené souvislosti klade, blíže zabývat.
Ostatní právní otázky podléhající v daném případě přezkumné činnosti dovolacího soud řešil krajský soud v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu ČR, na níž též v odůvodnění svého rozhodnutí poukázal, a proto je zřejmé, že se nejedná o otázky zásadního právního významu ve smyslu shora uvedeném.
Podmínky přípustnosti dovolání z hlediska ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. tak nejsou splněny. Stejné platí i ohledně v pořadí čtvrté kladené otázky, neboť se nejedná o otázku právní, nýbrž skutkovou.
Přípustnost dovolání v posuzovaném případě není založena ani z důvodů podle §237 odst. 1 o.s.ř., neboť dovolatel netvrdí a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by rozsudek odvolacího soudu trpěl některou z vad v tomto ustanovení uvedených.
Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného odmítl podle §243b odst. 4, věty první, a §218 odst. 1 písm.c/ o.s.ř., neboť směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. (ust. bodu 10. Hlavy I části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), neboť žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, které spočívají v odměně za zastoupení advokátem za 1 úkon v částce 1.875,- Kč (vyjádření k dovolání) a v paušální částce náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč (§7, §11 odst. 1 písm.k/ a §13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 20. února 2001
JUDr. Olga P u š k i n o v á, v. r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení: Romana Říčková