ECLI:CZ:NS:2001:25.CDO.2379.2000.1
sp. zn. 25 Cdo 2379/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce B. V., proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti ČR se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 18 C 516/91, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. února 1999 č. j. 13 Co 482/97-104, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal náhrady škody („újmy na zisku\") ve výši 500.000,- Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že učinil podnět k trestnímu stíhání v žalobě vyjmenovaných soudců Obvodního soudu pro Prahu 1 a Městského soudu v Praze pro zneužití pravomoci veřejného činitele, avšak orgány prokuratury svou nečinností umožnily terorizování žalobce označenými osobami v souvislosti s věcí vedenou pod sp. zn. 13 Co 310/90 u Městského soudu v Praze.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 23. 6. 1997 č. j. 18 C 516/91-37 žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Dospěl k závěru, že žalobce neprokázal ušlý zisk v konkrétní výši ani vznik odpovědnosti státu podle zákona č. 58/1969 Sb. Neprokázal rovněž, zda mělo jít o nezákonné rozhodnutí orgánu státu, nebo zda jeho odpovědnost měla spočívat v nesprávném úředním postupu jeho orgánů a v čem konkrétně byl postup nesprávný.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 2. 1999 č. j. 13 Co 482/97-104 nepřipustil změny žaloby učiněné podáními žalobce ze dne 30. 4. 1998, 3. 11. 1998 a 30. 11. 1999, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení a zamítl návrh žalobce na připuštění dovolání proti tomuto rozsudku. Ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že nárok žalobce na náhradu škody představující ušlý zisk není po právu. Žalobce se domáhá náhrady škody podle zákona č. 58/1969 Sb., aniž by uvedl, zda se jedná o náhradu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím podle §1 odst. 1 nebo nesprávným úředním postupem podle §18 citovaného zákona. Navíc neuvádí konkrétní skutečnost, na jejímž základě mu měla škoda vzniknout, a vůbec nedoložil výši této škody. Podle odvolacího soudu by žalobce musel prokázat, že ke vzniku škody došlo v důsledku úmyslného jednání pracovníků státního orgánu ve správním, soudním nebo jiném řízení. Soud je při projednávání a rozhodování věci ve sporném řízení vázán skutkovými tvrzeními obsaženými v žalobě, avšak žalobce neuvedl žádné konkrétní nezákonné rozhodnutí ani konkrétní nesprávný úřední postup orgánů státu, v jehož důsledku mu měla škoda vzniknout, neprokázal vznik škody v podobě ušlého zisku ve výši 500.000,- Kč ani že se tak stalo v důsledku nezákonného rozhodnutí nebo nesprávného úředního postupu státního orgánu ve smyslu zákona č. 58/1969 Sb. Návrh žalobce na připuštění dovolání odvolací soud zamítl bez bližšího odůvodnění s tím, že nejde o řešení žádné otázky po právní stránce zásadního významu ve smyslu ustanovení §239 odst. 1 o.s.ř.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. Namítá, že soud prvního stupně neprovedl ani základní důkazní řízení. Podle dovolatele měl soud povinnost být mu nápomocen při odstranění nedostatků žaloby a pokud by žalobce přes výzvu nedostatky neodstranil, měl soud řízení zastavit, což neučinil. Dovolateli tak bylo znemožněno, aby uplatnil a zdokladoval existenci veškerých žalobou uplatněných nároků a doložil konkrétní skutečnosti, na jejichž základě mu škoda vznikla. Nové skutečnosti, které během řízení vyvstaly, dovolatel doplnil podáním ze 30. 4. 2000, avšak odvolací soud je nesprávně považoval za rozšíření návrhu. Nebylo proto přihlédnuto k tomu, že žalobce doplnil žalobu o údaj, že se domáhá náhrady škody podle §18 zákona č. 58/1969 Sb. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná ve svém vyjádření navrhla podané dovolání zamítnout, pokud nebude jako nepřípustné odmítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) vzhledem k ustanovení části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání projednal a rozhodl o něm podle dosavadních právních předpisů, (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001 - dále jen „o.s.ř.\"). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou - účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže trpí vadami uvedenými v §237 odst. 1 písm. a) - g) o.s.ř.
Dovolání je dále přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé [§238 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], nebo jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§238 odst. 1 písm. b) o.s.ř.].
Podle §239 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku nebo usnesení odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Přípustnost dovolání může odvolací soud vyslovit i bez návrhu. Ve smyslu odstavce 2 tohoto ustanovení jestliže odvolací soud nevyhoví návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
V dané věci žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně. Nejedná se však o případ přípustnosti dovolání podle §238 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolání není přípustné ani podle §239 o.s.ř., neboť návrh žalobce na připuštění dovolání byl sice odvolacím soudem zamítnut, avšak žalobce dovolací důvod podle §239 odst. 2 o.s.ř. v dovolání neuplatnil.
Protože však je přípustné dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu z důvodů uvedených v §237 odst. 1 o.s.ř. a dovolatel výslovně uplatňuje jeden z těchto důvodů, zabýval se dovolací soud otázkou přípustnosti dovolání nejprve z hlediska ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. Přípustnost dovolání podle citovaného ustanovení však není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že rozhodnutí odvolacího soudu je postiženo některou z vad taxativně v tomto ustanovení uvedených, nýbrž přípustnost nastává jen tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu vadou uvedenou v tomto ustanovení skutečně trpí.
Podle §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.
Odnětím možnosti jednat před soudem [§237 odst. 1 písm. f) o.s.ř.] se rozumí postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci procesních práv, která mu občanský soudní řád dává (např. právo účastnit se jednání, činit přednesy, navrhovat důkazy apod.). O vadu ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. jde přitom jen tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný (uvažováno z hlediska zachování postupu soudu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými právními předpisy) a jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení a nikoliv také při rozhodování. Nejde-li o případ, kdy účastníku byl ustanoven opatrovník, ačkoliv k tomuto opatření nebyly splněny zákonem stanovené předpoklady, je dovolací důvod podle ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. dán zejména tehdy, jestliže soud rozhodl bez nařízení jednání, přestože mělo být ve věci jednáno, nebo jestliže soud věc projednal v rozporu s ustanovením §101 odst. 2 o.s.ř. v nepřítomnosti účastníka.
V posuzovaném případě v tomto směru nedošlo k pochybení, neboť soud prvního stupně rozhodl o odvolání žalobce sice v jeho nepřítomnosti, avšak žalobce byl o jednání řádně a včas vyrozuměn a o odročení jednání ve smyslu ustanovení §101 odst. 2 o.s.ř. nepožádal. Naplnění vady podle ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. nelze spatřovat ani v tom, že - jak tvrdí dovolatel - žaloba byla zamítnuta, aniž by mu soud pomohl odstranit její nedostatky, a že k prokázání žalobních tvrzení neprovedl soud žádné důkazy.
152
Podle §43 odst. 1 o.s.ř. předseda senátu vyzve účastníky, aby nesprávné nebo neúplné podání bylo opraveno nebo doplněno. Poučuje účastníky také, jak je třeba opravu nebo doplnění provést. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení není-li přes výzvu předsedy senátu podání opraveno nebo doplněno a v řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat, soud řízení zastaví. O těchto následcích musí být účastník poučen.
Nepřesnost, neurčitost, nesrozumitelnost apod. je nedostatkem náležitostí podání (§79 odst. 1 o.s.ř.), který je odstranitelný. Brání-li taková vada podání v tom, aby bylo pokračováno v řízení a aby žaloba byla věcně projednána, může to být důvodem k zastavení řízení podle §43 odst. 2 o.s.ř., jestliže ani přes výzvu soudu nebyly nedostatky odstraněny a účastník byl o těchto následcích poučen. Neurčitost žalobního petitu však není důvodem k zamítnutí žaloby.
Z obsahu spisu v posuzované věci vyplývá, že soud prvního stupně usnesením ze dne 27. 10. 1995 č. j. 18 C 516/91-3, které bylo žalobci doručeno dne 23. 11. 1995, poučil žalobce kromě jiného o tom, že má doplnit žalobu o vylíčení rozhodujících skutečností a označení důkazů, jichž se dovolává, a vyzval jej, aby tak učinil ve lhůtě pěti dnů od doručení usnesení. Žalobce byl zároveň poučen o tom, že řízení bude zastaveno, pokud ve stanovené lhůtě nedostatky žaloby neodstraní. Z toho vyplývá, že postup předepsaný ustanovením §43 o.s.ř. byl dodržen. Nelze proto dovozovat, že by z tohoto hlediska bylo řízení zatíženo vadou podle §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. Pokud soud prvního stupně o žalobě, která trpěla uvedenými nedostatky, jednal a meritorně ve věci rozhodl, aniž reagoval na to, že žalobce nedostatky podání neodstranil, a nezjednal-li nápravu ani odvolací soud, který z této vady nevyvodil odpovídající závěry (§212 odst. 2 o.s.ř.), mohlo by jít o vadu řízení, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241 odst. 3 písm. b) o.s.ř.], nikoliv však o vadu uvedenou v ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. Dovolací soud však podle §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. může k této jiné vadě řízení přihlédnout z úřední povinnosti (a to i kdyby nebyla namítána v dovolání) jen tehdy, je-li dovolání přípustné.
Za daného stavu nespočívá vada řízení podle §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. ani v tom, že soud neprovedl důkazy, které žalobce ke zjištění skutkového stavu věci navrhoval. Je totiž věcí soudu, které z navrhovaných důkazů budou provedeny (srov. §120 odst. 1 věta druhá o.s.ř.), a uvedené platí i v odvolacím řízení (§211 o.s.ř.). Rozhodne-li soud, že navržené důkazy nebudou provedeny (např. proto, že jsou pro věc nerozhodné), lze případné pochybení soudu v tomto směru vytýkat dovolacím důvodem podle ustanovení §241 odst. 3 písm. b) o.s.ř., popřípadě dovolacím důvodem podle ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř., avšak jen za předpokladu, že dovolání je přípustné. Pokud v řízení nebyly provedeny vůbec žádné důkazy z toho důvodu, že soudy obou stupňů vycházely z toho, že žalobce nesplnil povinnost tvrzení ve vztahu k základním skutečnostem odůvodňující nárok na náhradu ušlého zisku, jde sice o úvahu, která je předčasná (týká se rozhodování ve věci samé), neboť vzhledem k nedostatkům žaloby, které žalobce ani po výzvě neodstranil, mělo být správně řízení zastaveno, avšak jenom z toho, že se tato úvaha projevila v rozhodnutí ve věci samé a nikoliv v rozhodnutí o zastavení řízení, nelze dovozovat, že by žalobci byla odňata možnost jednat před soudem.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není vadou uvedenou v ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. postižen. Protože dovolatel netvrdí a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by byl postižen jinou vadou uvedenou v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., a protože dovolání není z hlediska ustanovení §238 ani §239 o.s.ř. přípustné, je nepochybné, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle ustanovení §243b odst. 4 věty první a §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř., neboť žalobce neměl v dovolacím řízení úspěch a žalované náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 24. května 2001
JUDr. Pavel P a v l í k, v. r.
předseda senátu