ECLI:CZ:NS:2001:25.CDO.2422.99.1
sp. zn. 25 Cdo 2422/99
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Marty Škárové v právní věci žalobců A) S. V., a B) N. V., obou zastoupených advokátem, proti žalovanému Stavebnímu bytovému družstvu A., zastoupenému advokátem, o zaplacení 78.961,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 23 C 208/97, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. května 1999, č. j. 22 Co 178/99-101, takto:
Rozsudek městského soudu se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze
k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 20. 11. 1998, č. j. 23 C 208/97-74, zamítl žalobu na zaplacení částky 78.961,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobce A) s žalovaným uzavřel dne 9. 2. 1989 smlouvu o výstavbě rodinného domku, jíž se žalovaný zavázal zajistit výstavbu rodinného domku v P. částečnou svépomocí členů družstva a po jeho kolaudaci jej převést do osobního vlastnictví žalobce (člena družstva) za cenu podle prokazatelných nabývacích nákladů, včetně poměrné části nákladů na přípravnou a projektovou dokumentaci a na přípravu a zabezpečení stavby. Kupní smlouvou ze dne 28. 12. 1994 prodal žalovaný obytný dům č. p. 965 v P. (vystavěný podle smlouvy ze dne 9. 2. 1989), se všemi součástmi a příslušenstvím, oběma žalobcům za dohodnutou kupní cenu, jejíž výše s odkazem na vyúčtování prokazatelných nabývacích nákladů ze dne 5. 1. 1994 činila 541.765,05 Kč. Mezi účastníky bylo nesporné, že takto stanovená kupní cena zahrnovala i hodnotu dvou umyvadel, dvou zrcadel, boileru, korku, omítek a podlahové krytiny ve výši 78.961,- Kč. Tyto věci však byly z rozestavěného domku odcizeny neznámým pachatelem ještě před převodem vlastnického práva. Žalobu, jíž se žalobci domáhali zaplacení částky odpovídající pořizovací hodnotě těchto věcí, neshledal soud důvodnou. Z toho, že žalobci tyto věci koupili z vlastních peněz, soud dovodil, že se převzetím stali jejich vlastníky podle §133 odst. 1 obč. zák. Jestliže žalovaný žalobcům jimi koupené věci proplatil a hodnotu věcí odečetl z účtu žalobců vedeného družstvem, snížila se kupní cena, za kterou byl domek následně prodán a žalovanému, který nebyl vlastníkem věcí, nevzniklo proto podle soudu prvního stupně na úkor žalobců bezdůvodné obohacení ve smyslu §451 obč. zák. bez ohledu na to, že hodnotu odcizených věcí zahrnul do vyúčtování ze dne 5. 1. 1994.
K odvolání žalobců Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 5. 1999, č. j. 22 Co 178/99-101, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovanému uložil, aby zaplatil žalobcům částku 78.961,- Kč s příslušenstvím, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Po doplnění dokazování dospěl odvolací soud k závěru, že soud prvního stupně neposoudil věc po právní stránce správně. Žalovaný, který byl investorem a stavebníkem, se totiž s ohledem na smlouvu o výstavbě rodinného domku ze dne 9. 2. 1989 stal v průběhu výstavby vlastníkem budované stavby a tedy i stavební materiál a další věci představující zařízení domu byly v jeho vlastnictví, ať byly do stavby zapracovány či nikoliv (byly pořízeny žalobci pro stavbu jménem a na vrub žalovaného družstva). Žalovanému tedy vzniklo bezdůvodné obohacení plněním bez právního důvodu podle §451 odst. 2 obč. zák. tím, že vyúčtoval v kupní ceně žalobcům i věci, které byly před uzavřením kupní smlouvy odcizeny a které jim ve skutečnosti nedodal.
Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dovolání a namítá, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241 odst. 3 písm. d) o.s.ř.]. Napadá především závěr odvolacího soudu, že stavební materiál a další zařízení určené pro stavbu byly v jeho vlastnictví, přičemž z rozsudku ani není zřejmé, ve kterém okamžiku mělo vlastnictví k věcem uvedeným v žalobě na žalovaného přejít. Podle dovolatele žalobci věci koupili, zaplatili, převezli na stavbu a teprve následně si je nechali žalovaným proplatit, aniž došlo k jejich předání mezi účastníky. Nebyly proto pořízeny pro stavbu jménem a na vrub družstva a k přechodu vlastnictví mohlo dojít teprve zapracováním těchto věcí do stavby; zapracována byla přitom jen jejich část. Dovolatel dále namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování [§241 odst. 3 písm. c) o.s.ř.] v otázce rozsahu odcizených věcí. Zejména v případě omítky v ceně 5.780,- Kč a 9.010,- Kč, korku v ceně 8.073,- Kč a podlahové krytiny v ceně 15.768,- Kč nebylo prokázáno, že se v době krádeže v domě nacházely a byly z něho odcizeny. Výpovědi jsou podle dovolatele natolik neurčité, že podle nich nelze ani ostatní předmětné věci identifikovat, nebo určit jejich počet. Tvrzení žalobců, zejména výpověď žalobce A) považuje dovolatel za nevěrohodnou, zpochybňuje důkazní relevanci vyšetřovacího spisu ve věci krádeže daných věcí a namítá, že výsledek hodnocení důkazů odvolacím soudem zjevně neodpovídá ustanovení §132 o.s.ř. Dovolatel konečně uvádí, že neměl možnost faktické kontroly nad stavbou jednotlivých domků, což samo o sobě odůvodňuje spoluzavinění žalobců na škodě vzniklé odcizením věcí. Navrhuje proto, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil.
Vzhledem k ustanovení části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle dosavadních předpisů, (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001 - dále jen „o.s.ř.“). Po zjištění, že dovolání, které je přípustné podle §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř., bylo podáno včas, osobou oprávněnou - účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), a po přezkoumání věci podle §242 o.s.ř. dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Nesprávné právní posouzení věci [dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř., který žalovaný rovněž uplatnil] může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
Podle §588 obč. zák. z kupní smlouvy vznikne prodávajícímu povinnost předmět koupě kupujícímu odevzdat a kupujícímu povinnost předmět koupě převzít a zaplatit za něj prodávajícímu dohodnutou cenu.
Kupní smlouva je uzavřena tím, že se její účastníci dohodli na zákonem stanovených podstatných náležitostech, tj. na předmětu koupě a na kupní ceně (vedle těchto náležitostí může kupní smlouva obsahovat i další ujednání, tzv. vedlejší náležitosti). V ujednání o kupní ceně jsou účastníci omezeni pouze ustanovením §589 obč. zák. (cenu je třeba sjednat v souladu s obecně závaznými právními předpisy, jinak je smlouva neplatná podle §40a), a to pouze tehdy, jde-li o předmět koupě, jehož cena je regulována podle zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, ve znění pozdějších předpisů.
Odvolací soud v dané věci dovodil povinnost žalovaného vydat bezdůvodné obohacení získané na úkor žalobců plněním bez právního důvodu na základě zjištění (skutkový stav v této otázce není dovoláním zpochybněn a nepodléhá dovolacímu přezkumu), že účastníci dne 28. 12. 1994 uzavřeli písemnou kupní smlouvu k domu za kupní cenu ve výši 541.765,05 Kč, jež s odkazem na vyúčtování ze dne 5. 1. 1994 zahrnovala i žalovanou částku 78.961,- Kč, odpovídající pořizovací hodnotě věcí, které byly předtím z domu odcizeny. Podle odvolacího soudu tak v kupní ceně, kterou žalobci zaplatili, byla nesprávně „vyúčtována“ i hodnota věcí, které netvořily k okamžiku uzavření kupní smlouvy součást či příslušenství domu. Vyúčtování nákladů za materiál jako způsob promítnutí ceny jednotlivých dílčích částí věci do ceny celkové má však místo například při tvorbě ceny podle rozpočtu ve smlouvě o dílo (srov. §635 odst. 1 obč. zák., podle nějž byla-li cena dohodnuta podle rozpočtu, nesmí být bez souhlasu objednatele zvýšena; práce a náklady do rozpočtu nezahrnuté lze účtovat pouze tehdy, schválil-li je objednatel písemně nebo jestliže práce dodatečně písemně objednal), nikoliv ve smlouvě kupní, u níž se cena tvoří výlučně dohodou účastníků. Ostatně ze skutkových zjištění vyplývá i to, že žalovaný při nabídce kupní ceny respektoval ujednání smlouvy o výstavbě rodinného domku, když do konečné ceny zahrnul veškeré náklady, které žalobcům v průběhu stavby proplatil, tedy náklady, které na stavbu domu vynaložil.
Podle §451 odst. 1 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů. Podle §458 odst. 1 obč. zák. musí být vydáno vše, co bylo nabyto bezdůvodným obohacením. Není-li to dobře možné, zejména proto, že obohacení záleželo ve výkonech, musí být poskytnuta peněžitá náhrada.
Institut bezdůvodného obohacení vyjadřuje zásadu občanského práva, že nikdo se nesmí bezdůvodně obohatit na úkor jiného, a pokud k tomu dojde, je povinen takto získaný prospěch vrátit. Plnění bez právního důvodu je jednou ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení, k němuž dochází tím, že jednomu z účastníků se dostalo majetkové hodnoty (došlo ke zvýšení aktiv jeho majetkového stavu) plněním, k němuž v době jeho poskytnutí neexistoval žádný právem stanovený důvod, jímž může být např. dohoda účastníků, povinnost plynoucí ze zákona či z právní skutečnosti apod. Jedná se tedy o případy, v nichž právní důvod k okamžiku plnění vůbec neexistoval.
Žalobci se podle vylíčení skutkových okolností v žalobě domáhali zaplacení částky, o kterou měla být jimi smluvně odsouhlasená kupní cena domu nižší z toho důvodu, že některé součásti převáděné věci, které zaplatili v rámci kupní ceny, byly ještě předtím odcizeny. Pro posouzení takového nároku je podstatné, že v době plnění (zaplacení kupní ceny) existovala kupní smlouva ze dne 28. 12. 1994, jíž se žalovaný zavázal převést dům se všemi součástmi a příslušenstvím do vlastnictví žalobců za dohodnutou kupní cenu 541.765,05 Kč. Z toho je zřejmé, že kupní cena byla dvoustranným projevem vůle účastníků učiněna součástí smlouvy a že majetkový stav žalovaného se zvýšil pouze o částku přijatou z titulu kupní ceny, když právě závazek žalobců z kupní smlouvy byl právním důvodem jimi poskytnutého plnění. Skutková podstata bezdůvodného obohacení plněním bez právního důvodu podle §451 odst. 2 obč. zák. proto být naplněna nemůže. Okolnost, že účastníky sjednaná kupní cena případně neodpovídá kvantitativním či kvalitativním vlastnostem prodávané věci, resp. že nezohledňuje skutečnost, že část odcizených věcí následně žalobci nahradili věcmi pořízenými ze svých prostředků, by sice mohla mít význam z hlediska nároku z odpovědnosti za vady prodané věci, případně nároku na náhradu za zhodnocení cizí nemovitosti, nikoliv však pro posouzení důvodnosti nároku na vydání plnění poskytnutého bez právního důvodu.
Ze všech těchto důvodů vyplývá, že závěr odvolacího soudu o vzniku bezdůvodného obohacení plněním bez právního důvodu na straně žalovaného není správný a že tedy dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. je naplněn; Nejvyšší soud České republiky proto rozsudek odvolacího soudu zrušil (§243b odst. 1 část věty za středníkem o.s.ř.) a vrátil věc Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení (§243b odst. 2 věta první o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 31. října 2001
JUDr. Petr V o j t e k, v. r.
předseda senátu