ECLI:CZ:NS:2001:25.CDO.2729.99.1
sp. zn. 25 Cdo 2729/99
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Olgy Puškinové, v právní věci žalobkyně Y. B., zastoupené advokátem, proti žalované Č. k. p., zastoupené Č. p., a. s., o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 25 C 86/92, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. června 1999 č. j. 20 Co 274/99-180, takto:
Rozsudek městského soudu i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 25. 3. 1999 č. j. 25 C 86/92-170 se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 18. 6. 1998 č. j. 25 C 86/92-144 zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala, aby jí žalovaná zaplatila částky 339.988,- Kč s 3% úrokem z prodlení od 6. 4. 1990 do zaplacení a aby jí od 1. 4. 1992 platila měsíční rentu ve výši 4.396,- Kč, a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně utrpěla dne 6. 4. 1990 těžké zranění s trvalými následky při dopravní nehodě, zaviněné polským řidičem W. S., jehož trestní stíhání bylo přerušeno z důvodu nepřítomnosti v České republice (občanskoprávní řízení o náhradu škody proti němu bylo z tohoto řízení vyloučeno k samostatnému projednání). Podle obvodního soudu žalovaná pojišťovna není z titulu pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem motorového vozidla pasivně legitimována k náhradě škody přímo poškozené žalobkyni. Podle vyhlášky č. 123/1974 Sb., kterou se stanoví rozsah a podmínky zákonného pojištění odpovědnosti za škody způsobené provozem motorových vozidel provozovaného Č. s. p., ve znění účinném ke dni dopravní nehody, (dále též jen „vyhláška\"), sice pojišťovna hradí škodu poškozenému, avšak ustanovení §9 odst. 1 zakládá právo poškozeného na náhradu škody přímo vůči pojišťovně jen v případě, že nebyla zjištěna osoba odpovědná za škodu. V posuzované věci o takový případ nešlo, protože jednoznačně bylo zjištěno zavinění obviněného W. S., který jako řidič osobního vozidla porušením ustanovení předpisů o pravidlech silničního provozu způsobil dopravní nehodu. Podle soudu prvního stupně nelze přímý nárok na náhradu škody vůči žalované dovodit ani z pozdější právní úpravy, protože ustanovením §27 odst. 1 vyhlášky č. 492/1991 Sb., kterou se stanoví rozsah a podmínky zákonného pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem motorového vozidla, byl její dopad na vztahy vzniklé před její účinností (1. 1. 1992) vyloučen.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze usnesením ze dne 17. 12. 1998 č. j. 20 Co 363/98-160 tento rozsudek zrušil a vrátil věc obvodnímu soudu k dalšímu řízení se závazným právním názorem, že poškozená žalobkyně je oprávněna uplatnit nárok na náhradu škody přímo proti žalované pojišťovně, a to na základě ustanovení §10 vyhlášky č. 123/1974 Sb. Žalovaná totiž sice v dané věci svoji povinnost plnit uznává, avšak neplnila v rozsahu požadovaném žalobkyní do patnácti dnů po skončení šetření, nutného ke zjištění její povinnosti. Přestože poškozená není účastníkem pojistného vztahu a nemá přímý nárok vůči pojistiteli, má nárok na výplatu náhrady k jejím rukám (§8 vyhlášky č. 123/1974 Sb.), když právo na plnění za pojištěného je samo o sobě nesporné ve smyslu §3 odst. 1 vyhlášky č. 123/1974 Sb. Podle odvolacího soudu zároveň nelze pominout, že následná právní úprava, provedená vyhláškou č. 492/1991 Sb., již možnost poškozeného uplatnit nárok na náhradu škody přímo proti pojišťovně výslovně zakotvila (§7 odst. 1 a §9 odst. 2) za předpokladu, že pojišťovna písemně odmítla poškozenému nahradit škodu nebo její část. Stalo se tak především pro nedostatečnost předchozí právní úpravy, kterou je podle odvolacího soudu v posuzovaném případě nutno vykládat právě s přihlédnutím k zamýšlenému účelu podle právní úpravy následné, více přizpůsobené potřebám praxe.
Obvodní soud pro Prahu 1 mezitímním rozsudkem ze dne 25. 3. 1999 č. j. 25 C 86/92-170 vyslovil, že nárok žalobkyně je co do svého základu důvodný, když o jeho výši a o náhradě nákladů řízení bude rozhodnuto v rozsudku konečném. Při nezměněném skutkovém stavu věci tak rozhodl s odkazem na vázanost právním názorem odvolacího soudu podle §226 o.s.ř.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 6. 1999 č. j. 20 Co 274/99-180 mezitímní rozsudek soudu prvního stupně potvrdil s odůvodněním odkazujícím na argumentaci použitou v usnesení ze dne 17. 12. 1998 č. j. 20 Co 363/98-160.
Proti tomuto rozsudku podala žalovaná dovolání, které odůvodňuje tím, že odvolací soud použil nesprávný právní předpis a i ten nesprávně aplikoval [§241 odst. 3 písm. c) o.s.ř.]. Podle dovolatelky žalobkyně vůči ní přímý nárok nemá, neboť ustanovení §9 vyhlášky č. 123/1974 Sb. na daný vztah nedopadá a vyhláška č. 492/1991 Sb., která okruh přímých nároků rozšířila, ve svém ustanovení §27 vyloučila retroaktivitu na případy vzniklé před její účinností. Odvolací soud nesprávně použil též ustanovení §8 vyhlášky, ačkoliv je známo vozidlo, které škodu způsobilo, i jeho provozovatel. Dovolatelka navrhla, aby rozsudky odvolacího soudu i soudu prvního stupně byly zrušeny a věc vrácena Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání dovozuje, že žalovaná bude škodu z dopravní nehody hradit v každém případě, proto jsou důvody uváděné v dovolání jen formální a nadbytečné. Podle žalobkyně odvolací soud správně aplikoval ustanovení §10 vyhlášky č. 123/1974 Sb.; lhůta k plnění uplynula ještě před podáním žaloby a protože žalovaná plnění neposkytla, neměla žalobkyně jiný prostředek, jak ji přimět ke splnění právním předpisem ukládané povinnosti, než uplatnit nárok u soudu. Namístě byl i postup podle §9 vyhlášky č. 123/1974 Sb., byť jej odvolací soud neuznal; žalobkyně nemohla žalovat pouze polského řidiče, neboť pokud by se prokázalo, že nehodu nezavinil on, nýbrž neznámý řidič, její práva vůči pojišťovně by se mohla zatím promlčet. Vydáním nové vyhlášky (492/1991 Sb.) pak vznikly jen další důvody přímého vztahu žalobkyně proti žalované, a to za pokračujícího trvání důvodů uvedených. Žalobkyně namítá, že soudy obou stupňů v důsledku vadně vedeného důkazního řízení soudem prvního stupně pochybily, pokud došly k závěru, že nebylo prokázáno zavinění neznámého řidiče. Žalobkyně má dále za to, že právní vztahy z dopravní nehody byly založeny ustanovením §9 odst. 2 vyhlášky č. 492/1991 Sb., přičemž skutkové okolnosti zakládající odpovědnost žalované jsou odlišné od právního vztahu založeného žalobou podanou za platnosti novely č. 492/1991 Sb., podle níž mohla žalovat přímo Č. p.; soudy navíc přehlédly konstrukci §3 odst. 3 této vyhlášky. Žalobkyně navrhla, aby dovolání žalované bylo zamítnuto.
Vzhledem k ustanovení části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle dosavadních právních předpisů, (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001 - dále jen „o.s.ř.\"). Jelikož podle §29 odst. 1 věty první a druhé zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), ve znění pozdějších předpisů, práva a povinnosti Č. p. a. s. vzniklé ze zákonného pojištění přecházejí dnem 1. ledna 2000 na Č. k. p. a že tato práva a povinnosti uplatňuje a vykonává jejím jménem a na její účet Č. p. a. s., jednal Nejvyšší soud na straně žalované s Č. k. p. zastoupenou Č. p., a. s. Po zjištění, že dovolání, které je přípustné podle §238 odst. 1 písm. b) o.s.ř., bylo podáno včas, osobou oprávněnou - účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), dospěl dovolací soud k závěru, že dovolání je důvodné.
Podle §868 obč. zák. ve znění zák. č. 509/1991 Sb., pokud dále není uvedeno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní vztahy vzniklé před 1. lednem 1992; vznik těchto právních vztahů, jakož i nároky z nich vzniklé před 1. lednem 1992 se však posuzují podle dosavadních předpisů.
197
Podle §27 odst. 1 vyhlášky č. 492/1991 Sb. právní vztahy z tohoto pojištění vzniklé před účinností této vyhlášky se řídí předcházející právní úpravou.
Nárok žalobkyně na náhradu škody způsobené úrazem při dopravní nehodě dne 6. 4. 1990 je proto třeba posuzovat podle předpisů účinných k tomuto datu, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění zákonů č. 58/1969 Sb., č. 146/1971 Sb., č. 131/1982 Sb., č. 137/1982 Sb., č. 94/1988 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 87/1990 Sb., č. 105/1990 Sb., č. 116/1990 Sb., č. 87/1991 Sb. a č. 509/1991 Sb. (dále jen OZ) a podle vyhlášky č. 123/1974 Sb., ve znění účinném do 30. 4. 1990, jak ostatně správně vyložil i odvolací soud.
Podle §377 OZ z pojištění odpovědnosti za škody má pojištěný právo, aby v případě pojistné události pojišťovna za něho nahradila podle pojistných podmínek škodu, za kterou pojištěný odpovídá.
Podle §378 věty první OZ náhradu platí pojišťovna poškozenému; poškozený však právo na plnění proti pojišťovně nemá, nestanoví-li zvláštní předpisy jinak.
Podle §3 odst. 1 vyhlášky č. 123/1974 Sb. provozovatel a řidič motorového vozidla, na kterého se vztahuje zákonné pojištění, má právo, aby pojišťovna za něho nahradila škodu způsobenou provozem motorového vozidla jinému na zdraví nebo usmrcením, jakož i poškozením, zničením, ztrátou nebo odcizením věci, avšak jen pokud pojištěný za tyto škody ze zákona odpovídá a pokud se dále nestanoví jinak.
Podle §8 odst. 1 věty první vyhlášky náhradu platí pojišťovna poškozenému; poškozený však nemá právo na plnění proti pojišťovně, s výjimkou případu uvedeného v §9.
Podle §9 odst. 1 věty první nebyla-li zjištěna osoba odpovědná za škodu způsobenou provozem motorového vozidla na území České socialistické republiky, má poškozený přímo vůči pojišťovně právo, aby mu tuto škodu nahradila, pokud se dále nestanoví jinak, v témže rozsahu, v jakém by mu ji nahradila, kdyby tato osoba byla známa.
Z uvedené úpravy vyplývá, že z pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem motorového vozidla zásadně vznikají právní vztahy jen mezi pojistitelem a pojištěným; poškozenému zakládá způsobení škody v prvé řadě nárok vůči tomu, kdo za škodu odpovídá, a to bez ohledu na to, zda je odpovědný subjekt pojištěn. V případě, že jde o pojistnou událost (tj. skutečnost, kterou byla škoda způsobena za podmínek stanovených vyhláškou č. 123/1974 Sb.), vzniká pojištěnému právo, aby za něj poškozenému uhradila škodu pojišťovna. Poškozený se tím však nestává účastníkem právního vztahu z pojištění a nemá ani přímý nárok na náhradu škody vůči pojišťovně. Specifický přímý nárok na plnění vůči pojišťovně (nikoliv však nárok na náhradu škody, neboť jde o samostatné právo vznikající poškozenému na základě právního předpisu) mu podle právní úpravy účinné v době, kdy došlo v projednávané věci k úrazu žalobkyně (6. 4. 1990), vznikal pouze v případě stanoveném v §9 odst. 1 vyhlášky č. 123/1974 Sb., které bylo jedinou výjimkou z uvedené zásady a jediným případem v oblasti pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem motorového vozidla, na který odkazovalo ustanovení §378 věty první za středníkem OZ. Poškozený proto mohl nárok na plnění přímo vůči pojišťovně uplatnit pouze za situace, že nebyla zjištěna osoba odpovědná za škodu. Ve smyslu ustanovení §9 odst. 1 vyhlášky přitom osoba odpovědná za škodu způsobenou provozem motorového vozidla není zjištěna, jestliže není známo, které vozidlo škodu způsobilo. Jde např. o případy, kdy vozidlo z místa nehody odjelo, kdy od projíždějícího nezjištěného vozidla odlétl kámen apod. Podmínka uvedená v citovaném ustanovení není naopak splněna, jestliže je známo vozidlo, jehož provoz škodu způsobil, je však skutkově sporné, kdo auto řídil, nebo je skutkově nebo právně sporné, kdo byl jeho provozovatelem (rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 4. 1991, sp. zn. 1 Cz 64/90, publikovaný pod č. 6 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1992).
V posuzovaném případě vycházely soudy obou stupňů ze zjištění, že žalobkyně dne 30. 4. 1991 utrpěla zranění při střetu svého vozidla s vozem tovární značky Polski Fiat řízeným polským státním příslušníkem W. S. Bez ohledu na to, že trestní řízení vedené v České republice proti W. S. bylo přerušeno i že jmenovaný v účastnické výpovědi před dožádaným polským soudem svou vinu na dopravní nehodě zpochybnil, nejde o případ, že by nebyla zjištěna osoba odpovědná za škodu. Je totiž známo, s jakým vozidlem se vůz poškozené střetl i kdo je řídil, a ze skutkových zjištění soudů obou stupňů konečně plyne i to, že nehodu zavinil právě W. S. (skutkové závěry nebyly dovoláním napadeny a nejsou předmětem dovolacího přezkumu); důvody zakládající žalobkyni přímý nárok na plnění podle §9 odst. 1 vyhlášky č. 123/1974 Sb. proti žalované pojišťovně nejsou proto splněny.
Správný není ani závěr odvolacího soudu, že pasivní legitimaci žalované ve věci zakládá ustanovení §10 vyhlášky č. 123/1974 Sb., podle nějž je pojišťovna povinna plnit do 15 dnů po skončení šetření nutného ke zjištění její povinnosti plnit, nejpozději však do 15 dnů po tom, kdy s jejím souhlasem nebo s jejím dodatečným schválením byla dohodnuta s poškozeným výše náhrady škody. Z dikce tohoto ustanovení je zřejmé, že na posuzovaný případ nedopadá, neboť nemá vztah k přímému nároku poškozeného vůči pojišťovně na plnění, nýbrž upravuje pouze splatnost pojistného plnění, a to v závislosti na skončení šetření, resp. na dohodu pojišťovny s poškozeným o výši náhrady škody. K zahájení šetření nutného ke zjištění rozsahu povinnosti pojišťovny plnit je třeba, aby pojištěný ohlásil pojistnou událost a uplatnil tak právo, aby pojišťovna za něho nahradila škodu, za kterou on odpovídá. Ani tehdy však do odpovědnostního vztahu mezi škůdcem a poškozeným pojišťovna namísto škůdce nevstupuje, neboť ta není za vzniklou škodu odpovědná a její povinností je plnit za pojištěného, který uplatnil své právo, aby pojišťovna v případě pojistné události za něho plnila poškozenému (i zde je třeba důsledně rozlišovat mezi právem poškozeného na náhradu vzniklé škody vůči škůdci a specifickým právem poškozeného na výplatu plnění za pojištěného škůdce).
Podle §27 odst. 1 vyhlášky č. 492/1991 Sb. právní vztahy z tohoto pojištění vzniklé před účinností této vyhlášky se řídí předcházející právní úpravou.
198
I když vyhláška č. 492/1991 Sb. svým ustanovením §7 odst. 1 výslovně rozšířila možnosti poškozeného uplatnit nárok na náhradu škody přímo proti pojišťovně s účinností od 1. 1. 1992 i na případy, kdy pojištěný zemřel či jako právnická osoba zanikl (§3 odst. 4) a kdy pojišťovna písemně odmítla poškozenému nahradit škodu nebo její část (§9 odst. 2), a s účinností od 1. 1. 1998 (vyhláška č. 321/1997 Sb.) i na případy, kdy pojištěný nesplnil oznamovací povinnost vůči pojišťovně (§10 odst. 5), nelze vývojem v právní úpravě v době po 1. 1. 1992 argumentovat ve prospěch rozšíření důvodů vzniku přímého nároku poškozeného vůči pojišťovně zakotvených v právní úpravě účinné ke dni 6. 4. 1990. Jestliže předpis účinný v době vzniku škody umožňoval poškozenému, aby uplatnil nárok přímo proti pojišťovně pouze v jediném případě (§9 odst. 1 věty první vyhlášky č. 123/1974 Sb.), jehož podmínky nejsou naplněny, nelze vzhledem k ustanovení §27 odst. 1 vyhlášky č. 492/1991 Sb., které zpětnou účinnost nového předpisu vylučuje, dovozovat, že by žalované pojišťovně vznikla z titulu pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem motorového vozidla povinnost plnit přímo žalobkyni podle ustanovení předpisu účinného v pozdější době. Stejně tak je vyloučeno rozšiřovat podmínku vzniku přímého nároku, která byla předpisem účinným v době vzniku úrazu výslovně upravena, výkladem smyslu předpisu pozdějšího.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolatelkou uplatněný dovolací důvod je naplněn a že rozhodnutí odvolacího soudu je v otázce pasivní legitimace žalované nesprávné [spočívá na nesprávném právním posouzení věci podle §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř.]. Nejvyšší soud České republiky proto rozsudek odvolacího soudu (§243b odst. 2 věta za středníkem) zrušil; vzhledem k tomu, že stejnou vadou, pro kterou byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, trpí i rozsudek soudu prvního stupně, byl i tento rozsudek zrušen a věc byla vrácena Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení (§243b odst. 2 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů včetně nákladů dovolacího řízení (§243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 29. května 2001
JUDr. Pavel P a v l í k , v. r.
předseda senátu