ECLI:CZ:NS:2001:25.CDO.2895.99.1
sp. zn. 25 Cdo 2895/99
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Olgy Puškinové v právní věci žalobce M. K., zastoupeného advokátem, proti žalované J. J., zastoupené advokátem, o zaplacení 100.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 7 C 1649/96, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 15. července 1999 č. j. 29 Co 313/99-137, takto:
I. Dovolání žalované se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v České Lípě rozsudkem ze dne 13. 11. 1998 č. j. 7 C 1649/96-103 uložil žalované, aby zaplatila žalobci částku 100.000,- Kč v měsíčních splátkách po 1.500,- Kč, žalobu ohledně 18 % úroku z prodlení od 1. března 1996 do zaplacení zamítl a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobce od žalované koupil za 100.000,- Kč osobní automobil Škoda Favorit SPZ ..., který mu byl 4. 1. 1996 odňat orgány Policie ČR jako vozidlo odcizené původnímu vlastníku v listopadu roku 1991. Soud dovodil, že kupní smlouva uzavřená mezi účastníky dne 9. 1. 1995 je neplatná dle §39 obč. zák., neboť žalovaná nebyla vlastníkem prodávaného vozu (nebylo ani prokázáno, že by vlastnictví vydržela, neboť vozidlo v dobré víře držela pouze od 4. 2. 1993 do 9. 1. 1995), proto jí vzniklo bezdůvodné obohacení podle §451 odst. 2 obč. zák., které je povinna žalobci vydat (§457 obč. zák.). Vzhledem k tomu, že žalovaná byla po celou dobu držení vozu až do jeho prodeje v dobré víře, že je jeho vlastníkem, nepřiznal soud žalobci právo na náhradu příslušenství k žalované částce s odůvodněním, že takový výrok by byl v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 obč. zák. Soud též nepřiznal úspěšnému žalobci právo na náhradu nákladů řízení podle §142 odst. 1 a §150 o.s.ř. s tím, že tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele s ohledem na sociální postavení žalované, která je již několik let v invalidním důchodu, žádným způsobem soudní řízení nezavinila a byla v dobré víře, jak je uvedeno výše.
K odvolání obou účastníků Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 15. července 1999 č. j. 29 Co 313/99-137 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalované uložil, aby žalobci zaplatila 18 % úrok z prodlení z částky 100.000,- Kč od 1. března 1996 do zaplacení, a stanovil splatnost úroku i samotné částky 100.000,- Kč do jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí; jinak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním posouzením věci samé. Výrok o platební povinnosti žalované ohledně 18 % úroku z prodlení odůvodnil tím, že i žalobce se koupí odcizeného vozu ocitl ve stejné situaci jako žalovaná; podle odvolacího soudu je obecně známo, že koupě ojetého automobilu představuje riziko koupě od nevlastníka s následným vznikem povinnosti věc vlastníku vydat, proto uplatnění nároku na úrok z prodlení odvolací soud neshledal v rozporu s dobrými mravy.
Proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn ohledně 18% úroku z prodlení z žalované částky, podala žalovaná dovolání, v němž namítá, že částka 100.000,- Kč, kterou má hradit z titulu bezdůvodného obohacení, není plněním peněžitého dluhu a proto by nemělo dojít k aplikaci ustanovení §517 odst. 2 obč. zák. a nařízení vlády č. 142/1994 Sb. Žalovaná se sama při koupi vozu stala obětí podvodu a bylo by v rozporu s dobrými mravy podle §3 odst. 1 obč. zák., kdyby musela nést nejen následky podvodného jednání cizích osob, ale i hradit úrok z prodlení, když navíc v průběhu tříletého soudního řízení mohla důvodně předpokládat, že vlastnické právo k vozu nabyla vydržením. Kromě toho doložila, že je vážně nemocná, nemajetná a s minimálními důchodovými prostředky. Z těchto důvodů navrhuje, aby napadený výrok rozsudku odvolacího soudu byl zrušen a v uvedeném rozsahu věc vrácena k novému projednání a rozhodnutí.
Vzhledem k ustanovení části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle dosavadních právních předpisů, (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001 - dále jen „o.s.ř.\"). Po zjištění, že dovolání proti výroku o úroku z prodlení, které je přípustné podle §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. (úrok z prodlení je v dovolacím řízení samostatným předmětem řízení a jeho hodnota ke dni právní moci napadeného rozsudku přesahuje 20.000,- Kč), bylo podáno včas, osobou oprávněnou - účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), a po přezkoumání napadeného rozhodnutí v té části výroku, jíž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn ohledně 18% úroku z prodlení, a v závislých výrocích o náhradě nákladů řízení věci (dovolání žalované nesměřovalo proti části výroku, jíž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ohledně částky 100.000,- Kč) dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Nesprávné právní posouzení věci [dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř., který žalovaná - posuzováno podle obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) - uplatnila] může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval. Z hlediska dovolacího důvodu, jak jej žalovaná vymezila, je rozhodující posouzení, zda se do prodlení podle §517 obč. zák. dostává i ten, kdo řádně a včas nevydá bezdůvodné obohacení, a zda v posuzované věci není požadavek žalobce na zaplacení úroku z prodlení vzhledem k okolnostem případu v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.).
Podle §488 obč. zák. závazkovým vztahem je právní vztah, ze kterého věřiteli vzniká právo na plnění (pohledávka) od dlužníka a dlužníkovi vzniká povinnost splnit závazek.
Podle §489 obč. zák. závazky vznikají z právních úkonů, zejména ze smluv, jakož i ze způsobené škody, z bezdůvodného obohacení nebo z jiných skutečností uvedených v zákoně.
Podle §517 odst. 1 věty první obč. zák. dlužník, který svůj dluh řádně a včas nesplní, je v prodlení. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení jde-li o prodlení s plněním peněžitého dluhu, má věřitel právo požadovat od dlužníka vedle plnění úroky z prodlení, není-li podle tohoto zákona povinen platit poplatek z prodlení; výši úroků z prodlení a poplatku z prodlení stanoví prováděcí předpis.
Z této úpravy je zřejmé, že závazkové právní vztahy, pro něž je charakteristické, že věřiteli zakládají právo na plnění (pohledávka) a dlužníkovi povinnost k plnění (dluh), vznikají nejen z dvoustranných právních úkonů (smluv), ale i mimosmluvně při splnění zákonem stanovených podmínek, tedy kromě jiného i z bezdůvodného obohacení, jak výslovně stanoví zákon. Bezdůvodné obohacení tedy představuje závazkový právní vztah, z nějž pohledávka vzniká tomu, na jehož úkor se jiný bezdůvodně obohatil, a dluh tomu, kdo obohacení získal. Jestliže tento dluh (povinnost vydat bezdůvodné obohacení) nespočívá v povinnosti vydat věc, nýbrž v povinnosti platební, je nepochybné, že jde o dluh peněžitý, s jehož řádným a včasným nesplněním spojuje ustanovení §517 obč. zák. nepříznivý důsledek vzniku prodlení na straně dlužníka s právem věřitele požadovat vedle plnění i úroky z prodlení.
V posuzovaném případě je zřejmé, že žalované vzniklo na úkor žalobce bezdůvodné obohacení, které je povinna vydat formou peněžitého plnění ve výši 100.000,- Kč (vzhledem k vymezení dovolání není tato otázka předmětem dovolacího přezkumu). Dostala-li se s plněním tohoto dluhu do prodlení, uplatňuje žalobce nárok na úhradu úroků z prodlení důvodně a v souladu s ustanovením §517 obč. zák. ve výši stanovené prováděcím předpisem (nařízení vlády č. 142/1994 Sb.). Dovolání tedy v tomto směru není opodstatněné.
Podle §3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.
Smyslem tohoto ustanovení je zamezit výkonu práva, který sice odpovídá zákonu, avšak odporuje dobrým mravům, jež lze definovat jako souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, publikovaný v časopise Soudní judikatura 8/1997 pod č. 62). Není tedy vyloučeno, že i takový výkon práva, který odpovídá zákonu, může být shledán v rozporu s dobrými mravy a že mu proto bude soudem odepřena právní ochrana. Na druhé straně však fungování systému psaného práva je založeno zejména na důsledném dodržování pravidel vyplývajících z právních předpisů a korektiv dobrých mravů nesmí být na újmu principu právní jistoty a nesmí nepřiměřeně oslabovat subjektivní práva účastníků vyplývající z právních norem. Postup soudu podle §3 odst. 1 obč. zák. má proto místo jen ve výjimečných situacích, kdy k výkonu práva založeného zákonem dochází z jiných důvodů, než je dosažení hospodářských cílů či uspokojení jiných potřeb, kdy hlavní nebo alespoň převažující motivací je úmysl poškodit či znevýhodnit povinnou osobu (tzv. šikanozní výkon práva), případně kdy je zřejmé, že výkon práva vede k nepřijatelným důsledkům projevujícím se jak ve vztahu mezi účastníky, tak na postavení některého z nich navenek.
Dovolatelka se domáhá, aby za výkon práv v rozporu s dobrými mravy byl označen požadavek žalobce na úhradu úroku z prodlení s vydáním bezdůvodného obohacení, které bylo mezi účastníky předmětem soudního sporu. Institut úroků z prodlení představující odůvodněnou ochranu věřitele slouží k zajištění pohledávky tím způsobem, že hrozbou zvyšujícího se dluhu působí na dlužníka, aby své povinnosti dostál, zároveň jej sankcionuje za porušení povinnosti splnit dluh řádně a včas a současně přináší věřiteli kompenzaci (paušalizovanou náhradu škody) za dobu, o kterou se případně plnění opozdilo. Využití tohoto prostředku věřitelem zásadně nelze považovat za výkon práva v rozporu s dobrými mravy, a to samozřejmě ani v situaci, kdy existence dluhu je mezi účastníky sporná a je o ní rozhodováno v soudním řízení. Odepřít ochranu by bylo možno pouze takovému požadavku věřitele na úrok z prodlení, který by uvedená hlediska opomíjel, nevycházel by ze smyslu institutu prodlení, případně by byl dokonce zneužíván k poškození dlužníka nebo by vzhledem k poměrům účastníků vedl k nepřiměřeným důsledkům v tom smyslu, že by dlužníka zatěžoval likvidačním způsobem, zatímco pro věřitele by neznamenal podstatný přínos. O takový případ se v dané věci nejedná.
Úrok z prodlení se zde odvíjí od částky, která byla mezi účastníky předmětem soudního sporu probíhajícího ve dvou instancích od 14. 8. 1996 do 10. 9. 1999 (právní moc rozsudku odvolacího soudu). Žalovaná od počátku řízení věděla, že koupila a následně žalobci prodala dříve odcizené vozidlo, a musela si být vědoma i své odpovědnosti plynoucí z uzavření absolutně neplatné kupní smlouvy. Nelze přisvědčit ani jejímu tvrzení, že důvodně předpokládala nabytí vozu vydržením, neboť jak vyplývá ze skutkových zjištění soudů obou stupňů, žalovaná vůz držela necelé dva roky (podle §134 odst. 1 obč. zák. je u movitých věcí vydržecí doba tříletá), aniž by jí bylo cokoliv známo o jeho předchozím osudu a aniž by tedy mohla opodstatněně spoléhat na započitatelnou oprávněnou držbu svého právního předchůdce ve smyslu ustanovení §134 odst. 3 obč. zák. Pak je třeba skutečnost, že bezdůvodné obohacení žalobci včas nevydala, přičíst pouze k jejímu riziku, neboť rozhodla-li se za takového stavu věci bránit jeho požadavku v soudním řízení, vyvolala prodlení podle §517 odst. 2 obč. zák. a setrvala v něm vědomě. Domáhá-li se žalobce tomu odpovídajícího úroku, nelze to považovat za výkon práva v rozporu s dobrými mravy, neboť je s přihlédnutím k okolnostem případu zřejmé, že nejde o případ zneužití postavení věřitele žalobcem ani o záměrné poškození či znevýhodnění žalované. Žalovaná přitom neprokázala, že by se žalobce úroku z prodlení domáhal z jiných pohnutek, než z toho důvodu, aby se účinněji domohl vydobytí svého nároku a aby mu úrok nahradil újmu vzniklou opožděným plněním.
Je pravdou, že žalovaná je invalidní důchodkyní s nevysokým příjmem a úhrada úroku z prodlení pro ni představuje značnou finanční zátěž. Zároveň však neprokázala (ani nic takového netvrdila), že by finanční poměry žalobce byly oproti tomu tak nadprůměrné, aby přisouzený úrok byl pro jeho majetkový stav bezvýznamným přínosem. Nelze proto ani z porovnání majetkových poměrů účastníků dovozovat, že by výše úroku z prodlení kompenzující žalobci více než tříleté prodlení se zaplacením jeho pohledávky byla vzhledem k uvedeným okolnostem případu i procesnímu postoji žalované částkou natolik nepřiměřenou, aby s poukazem na dobré mravy mohl být žalobce zbaven zákonem založeného nároku.
Ze všech těchto důvodů je zřejmé, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný; Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaného podle ustanovení §243b odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 věty první a §142 odst. 1 o.s.ř., neboť žalovaná s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalobci v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 29. března 2001
JUDr. Pavel P a v l í k , v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Dana Rozmahelová