ECLI:CZ:NS:2001:25.CDO.2927.99.1
sp. zn. 25 Cdo 2927/99
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobců A/ Z. Ch., a B/ L. Ch., proti žalované České republice - Českému úřadu zeměměřickému a katastrálnímu, se sídlem v Praze 1, Hybernská 2, o zaplacení 799.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 10 C 73/97, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. června 1999, č. j. 12 Co 170/99 - 90, takto:
I. Dovolání žalobců se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 21. 10. 1998, č. j. 10 C 73/97 - 68, zamítl žalobu o zaplacení 799.000,- Kč se 16 % úrokem od 14. 10. 1994 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Rozhodl tak o nároku žalobců na náhradu škody podle zákona č. 58/1969 Sb., která jim podle jejich tvrzení měla vzniknout nesprávným úředním postupem Katastrálního úřadu P. spočívajícím v tom, že povolil vklad zástavního práva k nemovitostem, jejichž jsou vlastníky, ačkoliv žalobci vzali tento návrh zpět. Za škodu považovali nejprve částku 800.000,- Kč, kterou by byli nuceni uhradit jako soudní poplatek za podání žaloby proti K. b., a.s., v jejíž prospěch bylo zástavní právo k nemovitostem vloženo, následně pak újmu, která jim vznikla proto, že se zastavenými nemovitostmi nemohli volně disponovat, pronajmout je, či za úplatu zřídit věcné břemeno; výši škody vyčíslili částkou 169.000,- Kč představující ušlý zisk za zřízení věcného břemene k jejich pozemku na dobu 5 let a částkou 630.000,- Kč za 5letý pronájem bytu 4+1 při měsíčním nájemném 10.500,- Kč. Tuto změnu žaloby soud prvního stupně připustil usnesením ze dne 12. 8. 1998, č. j. 10 C 73/97 - 61. Při svém rozhodování vycházel ze zjištění, že žalobci uzavřeli dne 26. 9. 1994 s K. b., a.s., za účasti vedlejšího účastníka K. L. spol. s r. o., zástavní smlouvu zřízením zástavního práva k nedokončené stavbě rodinného domku s příslušenstvím a označeným pozemkem v kat. území L. u D. B., jíž byla zajištěna pohledávka zástavního věřitele ve výši 10 miliónů Kč s příslušenstvím s konečným termínem splatnosti 31. 3. 1995, že návrh na vklad tohoto zástavního práva byl u Katastrálního úřadu P. podán dne 13. 10. 1994, že o povolení vkladu tento úřad rozhodl dne 20. 10. 1994 s tím, že jeho účinky vznikly k 13. 10. 1994 a že povolení vkladu bylo v katastru nemovitostí vyznačeno dne 16. 8. 1995. Dále bylo zjištěno, že dne 11. 1. 1995 byl uvedenému úřadu doručen návrh žalobců na „odstoupení z návrhu na vklad zástavního práva a zpětvzetí návrhu“, se kterým K. b., a.s., podáním ze dne 24. 1. 1995 projevila nesouhlas. Na základě takto zjištěného skutkového stavu věci dospěl obvodní soud k závěru, že žalobci vznik škody (ušlého zisku) neprokázali, neboť netvrdili a ani nedoložili, že by s ohledem na pravidelný běh věcí mohlo u nich dojít k rozmnožení majetkových hodnot v souvislosti s vlastnictvím jejich nemovitostí, ani to, že rodinný dům byl dohotoven a zkolaudován a že by v něm existoval, či existuje, byt o velikosti 4 + 1, z něhož odvozovali výši ušlého nájemného, a rovněž netvrdili a neprokázali, že by třetí osoba měla zájem o zřízení věcného břemene, případně o pronájem zastaveného pozemku. Obvodní soud poukázal i na to, že existence zástavního práva na nemovitostech nebrání jejich pronájmu dle ust. §663 a násl. obč. zák., event. dle §685 a násl. obč. zák., ani zřízení věcného břemene dle ust. §151n a násl. obč. zák. V odůvodnění svého rozhodnutí též velmi podrobně uvedl důvody, z jakých v postupu Katastrálního úřadu P. neshledal pochybení, které by mohlo mít za následek vznik škody dle zákona č. 58/1969 Sb., a naopak dovodil, že katastrální úřad postupoval ve zmíněném správním řízení zcela v souladu se zákonem. Vyslovil též názor, že odvozují-li žalobci svůj nárok na náhradu škody z pochybení katastrálního úřadu spočívajícího v tom, že povolil vklad zástavního práva do katastru nemovitostí, pak mu vlastně vytýkají, že vydal nezákonné rozhodnutí; v takovém případě by ovšem nárok nemohli uplatnit, pokud by pravomocné rozhodnutí, jímž škoda byla způsobena, nebylo pro nezákonnost příslušným orgánem, popř. za splnění podmínek stanovených v ust. §4 odst. 2 cit. zákona, zrušeno (§2 až 4 zákona č. 58/1969 Sb.).
K odvolání žalobců Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 6. 1999, č. j. 12 Co 170/99 - 90, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení a zamítl návrh žalobců na připuštění dovolání. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění obvodního soudu a shodně s ním dospěl k závěru, že žalobci neprokázali, že jim v příčinné souvislosti s řízením o povolení vkladu zástavního práva do katastru nemovitostí vznikla škoda a neprokázali ani její výši. Též podle názoru městského soudu postupoval katastrální úřad v souladu se zákonem a jeho opomenutí spočívající v opožděném doručení rozhodnutí o povolení vkladu již nemohlo na věci nic změnit, neboť jednak toto rozhodnutí nelze napadnout opravným prostředkem, a dále proto, že žalobci vzali svůj návrh zpět až po vydání tohoto rozhodnutí, takže k jejich podání již nebylo možno přihlédnout; poukázal i na skutečnost, že K. b., a. s., se zastavením řízení nesouhlasila, takže i kdyby katastrální úřad v době zpětvzetí návrhu o vkladu práva ještě nerozhodl, musel by v řízení pokračovat (§30 spr. řádu). K tíži katastrálního úřadu nelze též přičítat, že svým postupem zapříčinil nucené omezení vlastnického práva žalobců k jejich nemovitostem, neboť podkladem pro toto omezení byla již sama zástavní smlouva, kterou žalobci uzavřeli s K. b., a.s., k zajištění její pohledávky. Za správnou pak odvolací soud považoval rovněž úvahu obvodního soudu o tom, že bylo-li již ve věci vydáno správní rozhodnutí, mohli by se žalobci domáhat náhrady škody pouze dle ust. §2 až 4 zákona č. 58/1969 Sb., a nikoliv podle ust. §18 a násl. cit. zákona. Návrhu na připuštění dovolání městský soud nevyhověl s odůvodněním, že v daném případě se nejedná o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, neboť aspekty pro posouzení správnosti postupu katastrálních úřadů již byly řešeny judikaturou Ústavního soudu ČR, na níž v rozhodnutí poukázal, a otázky týkající se nároků na náhradu škody podle zákona č. 58/1969 Sb. byly vyřešeny jak judikaturou Nejvyššího soudu ČR, tak i soudů nižších stupňů.
Proti tomuto rozsudku podali žalobci dovolání, jehož přípustnost dovozují z ustanovení §237 odst. 1 a §239 odst. 2 o.s.ř. a podávají jej z důvodů uvedených v ust. §241 odst. 3 písm.b/ a d/ o.s.ř. Mají za to, že napadeným rozsudkem odvolacího soudu byl vytvořen stav odporující zákonu, jehož důsledkem je protiprávní újma jim vzniklá, protože nebylo přihlédnuto k čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, podle kterého „každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá“. To se podle jejich názoru stalo, když soudy obou stupňů posoudily nesprávný úřední postup Katastrálního úřadu P. spočívající v tom, že výkonu jejich vlastnického práva bylo jednáním nebo nečinností neopodstatněně bráněno, jako věcně správný. Za zásadního právního významu proto považují následující otázky: 1/„jestliže žalobci vzali návrh na vklad zpět v době, kdy nevěděli, že právní účinky vkladu nastaly již k dřívějšímu datu, může dojít k tomu, že právní účinky vkladu již nastaly, aniž by došlo ke vzniku právního vztahu zápisem do katastrálního operátu, tj. že účinnost nastala přede dnem zápisu do katastrálního operátu a že zpětvzetí návrhu na vklad již nemohlo ovlivnit správní řízení o návrhu na vklad před kat. úřadem, 2/ „zda je příslušný správní orgán (katastrální úřad) povinen i v případě zpětvzetí návrhu na vklad dodržovat správní řád i správní proces se všemi právními instituty, které tento zákon umožňuje, tj. přerušení řízení, zpětvzetí, zastavení řízení, odvolání nebo např. odklad vykonatelnosti z důvodů námitek účastníka dle §80 spr. řádu“, a 3/ „zda za majetkovou újmu a zmenšení majetkového stavu lze počítat, že s věcí je možno nakládat omezeně v důsledku věcného práva a zda je přípustné věcná práva ocenit penězi“. Navrhli, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a aby mu věc byla vrácena k dalšímu řízení.
Podle ustanovení části dvanácté hlavy I bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1.1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po přezkoumání věci (§242 o.s.ř.) dospěl k závěru, že dovolání v dané věci směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( §236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu je přípustné, jestliže rozhodnutí trpí vadami uvedenými v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř.
Dovolání je též přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (§238 odst. 1 písm.a/ o.s.ř.), nebo jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak, než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil ( §238 odst. 1 písm.b/ o.s.ř.).
Podle §239 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud vyslovil ve výroku svého rozsudku, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu.
Podle §239 odst. 2 o.s.ř. nevyhoví-li odvolací soudu návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
V posuzovaném případě však přípustnost dovolání nezakládá ust. §238 odst. 1 písm.a/ o.s.ř., ani ust. §238 odst. 1 písm.b/ o.s.ř. a podle §239 odst. 1 o.s.ř. není dovolání přípustné též, neboť návrh na vyslovení přípustnosti dovolání byl odvolacím soudem zamítnut.
V dané věci - kromě důvodů podle §237 odst. 1 o.s.ř. - lze přípustnost dovolání posuzovat toliko podle §239 odst. 2 o.s.ř., neboť žalobci podali návrh odvolacímu soudu na vyslovení přípustnosti dovolání, jemuž nebylo vyhověno, a proti rozsudku odvolacího soudu podali včas dovolání.
Předpokladem přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. je závěr dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí, popř. některá z právních otázek v něm řešených, jež jsou napadeny dovoláním, má po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání podle §239 odst.2 o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stráce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkových zjištění (skutkové podstaty), jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Při aplikaci práva jde tudíž o to, zda byl použit správný právní předpis a zda byl také správně vyložen.
Dovolání může být podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu.
O rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu jde nejen tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která v projednávané věci měla pro rozhodnutí ve věci zásadní význam (tedy nejde o posouzení takové právní otázky, které pro rozhodnutí soudu nebylo určující). Rozhodnutí odvolacího soudu musí současně mít po právní stránce zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (mající ale obecný dopad na případy obdobné povahy). Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil (vyšší soudy při svém rozhodování řeší takovou otázku rozdílně, takže nelze hovořit o ustálené judikatuře), nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 1997 sp. zn. 2 Cdon 1339/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 13, ročník 1997, pod číslem 101).
Vzhledem k tomu, že přípustnost dovolání je ve smyslu ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku odvolacího soudu pro právní stránce, je také dovolací přezkum otevřen - za splnění předpokladů shora uvedených - jen pro posouzení těch právních otázek, pro něž byl návrh na připuštění dovolání učiněn a pro které je dovolání současně podáno.
Jak vyplývá z obsahu spisu, navrhli žalobci v odvolacím řízení připuštění dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu k otázce mající podle jejich názoru zásadní právní význam, a to, „zda vklad zástavní smlouvy měl být vůbec zapsán a zda je platný, či nikoliv“.
Odvolací soud neshledal nárok žalobců na náhradu škody podle zákona č. 58/1969 Sb. důvodný, protože dospěl k závěru, že žalobci v řízení jednak neprokázali, že by jim tvrzená škoda vznikla, a dále, že v souvislosti s řízením o povolení vkladu zástavního práva do katastru nemovitostí nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu Katastrálního úřadu P.
Podle ustanovení §18 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb. stát odpovídá za škodu způsobenou v rámci plnění úkolů státních orgánů a orgánů společenské organizace uvedených v §1 odst. 1 nesprávným úředním postupem těch, kteří tyto úkoly plní.
Zákonnými předpoklady vzniku odpovědnosti za škodu podle §18 odst. 1 zák. č. 58/1969 Sb., jsou nesprávný úřední postup, vznik škody a příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody.
Podle §120 odst. 1 o.s.ř. jsou účastníci povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Účastník má tedy povinnost tvrzení /srov. §79 odst. 1 a §101 odst. 1 o.s.ř./ a povinnost důkazní. Okruh rozhodujících skutečností, které je účastník povinen prokázat, je určována hypotézou hmotněprávní normy, která upravuje sporný právní poměr účastníků.
Ve sporu o náhradu škody podle §18 zák. č. 58/1969 Sb. musí předpoklady vzniku odpovědnosti škůdce /žalované/ prokázat ten, kdo je tvrdí, tedy důkazní břemeno tíží v tomto směru žalobce, a není-li jeho tvrzení prokázáno, stíhají jej nepříznivé následky z toho plynoucí.
Závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu je po právní stránce zásadního významu, je ovšem - jak je uvedeno shora - podmíněn nejen tím, že uvedené rozhodnutí je zásadního významu z hlediska svého obecného dopadu do poměru sporů jiných (obdobných), nýbrž i tím, že dotčené právní posouzení věci je - především - významné pro věc samu. Tento předpoklad však nesplňuje situace, kdy odvolací soud závěr o nedůvodnosti uplatněného nároku založil současně na dvou na sobě nezávislých důvodech, neboť sama okolnost, že jeden z nich neobstojí, nemůže mít na správnost tohoto závěru vliv, jestliže obstojí důvod druhý. To platí i tehdy, nemohl-li být druhý důvod podroben dovolacímu přezkumu proto, že nebyl dovoláním dotčen. V takové případě není ani zapotřebí se správností důvodu, jenž byl dovoláním napaden, zabývat, neboť na celkový závěr odvolacího soudu nemá vliv (srov. rozsudek NS ČR ze dne 8. 12. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 1998, pod č. 17, případně rozsudek NS ČR ze dne 28. 5. 1998, sp. zn. 2 Cdon 119/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 55/99). Tak je tomu i v dané věci.
Jestliže je totiž dovolací soud v posuzovaném případě oprávněn přezkoumat jen právní názor odvolacího soudu, že povolením vkladu zástavní smlouvy do katastru nemovitostí nedošlo ve smyslu ust. §18 zák. č. 58/1969 Sb. k nesprávnému úřednímu postupu (jako jednoho z předpokladů odpovědnosti státu za škodu podle citovaného ustanovení) ze strany Katastrálního úřadu P., a nikoliv též jeho závěr, který je součástí skutkového stavu, z něhož při rozhodnutí vycházel, o tom, že žalobci vznik tvrzené škody (jako dalšího z uvedených předpokladů odpovědnosti státu za škodu podle citovaného ustanovení), neprokázali, nemůže řešení uvedené otázky, tedy „zda vklad zástavní smlouvy měl být vůbec zapsán a zda je platný, či nikoliv“, pro niž byla přípustnost dovolání žalobci navržena, ovlivnit výsledek dovolacího řízení ve vztahu dovolatelů a žalované; proto tuto otázku nelze míti za zásadně významnou podle §239 odst. 2 o.s.ř.
Pro ostatní otázky uplatněné v dovolání žalobci přípustnost tohoto mimořádného opravného prostředku nenavrhli, a proto se jimi dovolací soud nemohl zabývat.
Podmínky přípustnosti dovolání z hlediska ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. tak nejsou splněny.
Vzhledem k tomu, že z obsahu spisu nevyplývá že by rozsudek odvolacího soudu trpěl některou z vad vyjmenovaných v ust. §237 odst. 1 o.s.ř., a dovolatelé ani existenci některé z těchto vad konkrétně netvrdí, Nejvyšší soud dovolání žalobců jako nepřípustné podle §243b odst. 4, věty první a §218 odst. 1 písm.c/ o.s.ř. odmítl. Jen pro úplnost je třeba dodat, že rozsudek odvolacího soudu nemohl být přezkoumán ani z namítaného dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm.b/ o.s.ř., neboť vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je dovolací soud oprávněn zkoumat jen v případě, že dovolání je přípustné.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř., neboť žalobci s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemají na náhradu nákladů řízení právo a žalované žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. prosince 2001
JUDr. Olga Puškinová,v.r.
předsedkyně senátu