ECLI:CZ:NS:2001:25.CDO.2947.99.1
sp. zn. 25 Cdo 2947/99
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Marty Škárové v právní věci žalobce Mgr. Z. T., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) Technické správě komunikací pro P., zastoupené advokátkou, a 2) P. s. a.s., o zaplacení částky 351.222,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 5 C 18/91, o dovolání obou žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. února 1999 č. j. 16 Co 275/98-239, takto:
I. Rozsudek městského soudu ve výrocích, jimiž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k žalované Technické správě komunikací pro P. ohledně částky 301.375,50 Kč s příslušenstvím a jimiž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů ve vztahu mezi touto žalovanou a žalobcem a vůči státu, se zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
II. Dovolání žalovaných P. s. a. s. se odmítá.
III. Žádný z účastníků ve vztahu mezi žalobcem a žalovanými P. s. a. s. nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal náhrady škody způsobené zhoršením jakosti podzemní vody podle §29 odst. 1 a 2 zákona č. 138/1973 Sb., o vodách (dále též jen „vodního zákona\"), jejíž výši po změnách žaloby připuštěných v průběhu řízení soudem specifikoval částkou 49.847,- Kč na zvýšených nákladech při dovozu vody z jiného zdroje za období od 10. 1. 1989 do 15. 8. 1994 a částkou 301.375,50 Kč představující 50% znehodnocení nemovitostí podle znaleckého posudku. Nárok uplatnil nejprve proti P. k. s. p., v průběhu řízení dále proti Technické správě komunikací se sídlem v P., a s ohledem na privatizaci prvního žalovaného též proti jeho právnímu nástupci P. s. a.s.. Škoda měla podle žaloby vzniknout tím, že žalovaní chemickým posypem vozovky v ulici K. v P. – K. způsobili, že voda ve studni žalobce u domu č. 145 je jako jediný zdroj vody nepoužitelná a nevyhovuje ČSN 830611 – pro pitnou vodu, což bylo zjištěno i rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 30. 8. 1988, č. j. 12 C 79/86-172, jímž bylo rozhodnuto o jiných dílčích nárocích žalobce podle citovaného ustanovení.
Obvodní soud pro Prahu 9 mezitímním rozsudkem ze dne 3. 6. 1991, č. j. 5 C 18/91-12, rozhodl, že základ žalobního nároku je opodstatněn proti žalovaným P. k. s. p. a Technické správě komunikací pro P. Dovodil jejich společnou a nerozdílnou objektivní odpovědnost podle speciální úpravy odpovědnosti za škodu způsobenou znečištěním studní ve smyslu ustanovení §29 odst. 1 vodního zákona, k níž postačuje prokázat, že došlo ke znehodnocení jakosti vody a že je dána příčinná souvislost mezi činností organizace a nastalým znehodnocením jakosti vody. Vyšel přitom z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 9 sp. zn. 12 C 79/86, zejména ze znaleckého posudku, podle nějž je voda ve studni žalobce jako pitná voda nevyhovující a podle ČSN 830634 je omezeně použitelná až nepoužitelná i jako voda závlahová. Znečištění studně pochází z chloridu sodného, obsaženého v posypové soli používané žalovanými k zimní úpravě sjízdnosti vozovky. Půda v celém okolí studny je prosycena solí z vozovky a v případě okamžitého vysazení solení lze podle citovaného znaleckého posudku očekávat trvalejší zlepšení až za několik let.
K odvolání obou žalovaných Městský soud v Praze usnesením ze dne 25. 9. 1991, č. j. 23 Co 303/91-25, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Vytkl mu, že se nezabýval otázkou, zda podle §29 odst. 1 vodního zákona nemá spočívat náhrada škody nejprve v opatření náhradního zdroje vody, a zda v případě, že žalobci bude poskytnuto jednorázové odškodnění za znehodnocení nemovitostí, může uplatňovat i náhradu zvýšených nákladů na dovoz pitné vody. Kromě toho si podle odvolacího soudu soud prvního stupně neopatřil dostatečná skutková zjištění pro závěr, že znečištění zdroje vody nadále trvá, spokojil se pouze se znaleckým posudkem ve věci pod sp. zn. 12 C 79/86 a nevedl žalobce k náležité specifikaci nároku. Uložil soudu prvního stupně, aby se zabýval též námitkou promlčení vznesenou ze strany žalované Technické správy komunikací pro P.
Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 23. 10. 1996, č. j. 5 C 18/91-159, ve znění opravného usnesení ze dne 2. 9. 1997, č. j. 5 C 18/91-193, a doplňujícího usnesení ze dne 19. 3. 1998, č. j. 5 C 18/91-199, uložil žalovaným P. s. a. s. a Technické správě komunikací pro P. povinnost zaplatit žalobci společně a nerozdílně částku 351.225,50 Kč s 16 % úrokem z prodlení od 16. 8. 1994 do zaplacení, proti žalovaným P. k. s. p. žalobu pro nedostatek pasivní legitimace zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Vzal za prokázané, že žalobce je oprávněným odběratelem vody ve smyslu §29 odst. 1 vodního zákona a že jeho nemovitosti bezprostředně souvisejí s komunikací v D., která byla zahrnuta v solném programu prvního pořadí operačního plánu zimní služby v letech 1988 – 1989, 1989 – 1990 a 1990 – 1991, přičemž solení v této době skutečně prováděly P. k. s. p. na požadavek správce komunikace, Technické správy komunikací P. Podle znaleckého posudku Ing. J. P., CSc., z oboru chemie, půda v celém okolí studně je prosycena solí z vozovky a jediným zdrojem znečištění je chemický posyp. Pozemek je prosolen trvale a ani v případě přerušení posypu vozovky nelze očekávat v období několika let zlepšení, neboť sůl by kontaminovala vodu ještě dalších 10 – 15 let. Voda ze studně na pozemku žalobce je v důsledku toho jako voda pitná naprosto nevyhovující a nepoužitelná, je škodlivá pro kojence a děti, nehodí se pro závlahu pozemku podle ČSN 830634 a není vhodná ani k napájení topných soustav a ohřívačů. Podle znalce činí tedy znehodnocení vodního zdroje 100 % a snížení ceny nemovitosti minimálně 50 %, když na pozemcích nelze nic pěstovat a půda je neprodejná. Ze znaleckého posudku Ing. H., z oboru ekonomika - ceny a odhady nemovitostí, soud zjistil výši náhrady za trvalé znehodnocení nemovitosti v celkové částce 301.375,50 Kč. Dovodil, že žalobci přísluší jednorázová náhrada odpovídající snížení hodnoty nemovitého majetku v tomto rozsahu ve smyslu §29 odst. 1 věty druhé zákona o vodách, protože žádný ze žalovaných neopatřil žalobci jako oprávněnému odběrateli vody náhradní zdroj vody, ačkoliv jejich působením došlo k takovému zhoršení jakosti vody, že je zcela vyloučené, aby byla používána jako voda pitná nebo závlahová; znečištění tedy nepochybně znemožňuje používat vodu pro účely, ke kterým má sloužit. Žalobce vedle toho prokázal výši nákladů, které mu v době dvou let před podáním žaloby vznikaly v souvislosti s nutností opatřovat si vodu z jiného zdroje. Jde o škodu stojící samostatně vedle nároku na opatření náhradního zdroje vody. Odpovědnost organizace, která způsobila zhoršení jakosti vody, je podle §29 vodního zákona odpovědností objektivní, tj. bez zřetele na zavinění, které je presumováno. Protože P. k. s. p. podle pokynů Technické správy komunikací P. prováděly posyp vozovky do roku 1992, odpovídá T. s. solidárně s jeho právním nástupcem P. s. a. s. (státní podnik P. k. byl privatizován a dnem 1. 2. 1994 vznikla akciová společnost P. s., která převzala jeho práva a závazky) .
K odvolání žalovaných P. s. a. s. a Technické správy komunikací pro P. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 2. 1999, č. j. 16 Co 275/98-239, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl vůči žalované Technické správě komunikací pro P. ohledně částky 2.829,- Kč s příslušenstvím, vůči oběma žalovaným ohledně částky přesahující 16 % úrok z částky 47.018,- Kč od 17. 11. 1994 do zaplacení a 16 % úrok z částky 301.375,50 Kč od 17. 10. 1996 do zaplacení a vůči žalovaným P. s. a. s. ohledně částky přesahující 16 % úrok z částky 2.829,- Kč od 17. 11. 1994 do zaplacení; jinak rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích potvrdil, rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu a připustil proti svému rozsudku dovolání. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a dovodil, že žalobce mohl nárok odvozený z ustanovení §29 odst. 1 zákona č. 138/1973 Sb., o vodách, uplatnit postupně – jednorázovost náhrady znamená, že za uvedených okolností je určitá škoda nahrazena jednou provždy, i když poškození nemovitosti trvá. Bylo by v rozporu se smyslem ustanovení o náhradě škody vykládat zákonný výraz jednorázové náhrady tak, že odškodněním první zjištěné škody (zde na rozvodu vody ze studně v předchozím řízení vedeném před Obvodním soudem pro Prahu 9 pod sp. zn. 12 C 79/86), se restituují i jiná závažnější poškození nemovitosti, která vyjdou dodatečně najevo, jako např. škody na pozemcích. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně i potud, že žalobce může vedle nároku na náhradu za poškození nemovitosti ve smyslu §29 zákona o vodách uplatňovat též nárok na náhradu majetkové újmy vzniklé mu v souvislosti s vynakládáním vyšších nákladů na obstarání vody, a to s odkazem na judikaturu (rozhodnutí publikovaná jako R 2/87 a R 37/88 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Námitku, že došlo-li ke škodě na žalobcových pozemcích již v roce 1986, měla být výše škody posuzována podle tehdy platných kogentních cenových předpisů, odmítl odvolací soud s argumentací, že ve smyslu §443 obč. zák. se při určení výše škody vychází z ceny věci v době poškození a tato formulace spolu s judikaturou – byť ve vztahu k movitým věcem – umožňuje takový výklad, dle nějž škoda není vždy nutně rovnocenná ceně věci v době poškození (R 12/89, R 55/71). V posuzovaném případě je nutno z hlediska účelu zákona aplikovat ustanovení §443 obč. zák. tak, že v poměrech liberalizace cen nemovitostí nastalé po roce 1990 a relativní stabilizace těchto cen v průběhu devadesátých let, lze na závěr o tom, jaká škoda žalobci skutečně vznikla, opřít poznatky o cenách nemovitostí v době zpracování posudku (rok 1995). Odvolací soud přihlédl k námitce žalovaných Technické správy komunikací pro P. ohledně promlčení té části žalobcova nároku, týkající se náhrady nákladů na dovoz pitné vody za dobu předcházející dvěma letům před rozšířením žaloby proti němu (období od 10. 1. 1989 do 15. 4. 1989). Oproti tomu za nedůvodnou považoval námitku promlčení vznesenou touto žalovanou v odvolacím řízení ohledně nároku na jednorázovou náhradu. Podle znaleckého posudku doplněného v odvolacím řízení se škodní následky na pozemku žalobce ustálily ke dni 17. 2. 1986, kdy byly doloženy první rozbory provedené OHS P.. I poté však opakovaným zasolováním docházelo k plošnému rozšiřování zásahu půdy a škodní následek by v současnosti byl jiný, jestliže by s chemickým posypem bylo skončeno v roce 1986. Žalovaní tedy způsobovali žalobci škodu různými oddělitelnými škodnými událostmi i po podání žaloby a opakováním chemického posypu tak docházelo k utvrzování nastalého závadného stavu. I za použití závěrů formulovaných v judikátu R 38/75 by bylo v rozporu s účelem zákona vykládat škodní průběh z hlediska námitky promlčení k neprospěchu poškozeného. Odvolací soud shledal zásadní právní význam rozhodnutí zejména v otázkách přípustnosti postupného uplatňování nároku podle §29 zákona o vodách, posouzení rozsahu náhrady škody na nemovitostech v podmínkách liberalizace cen nemovitostí a počátku běhu promlčecí doby při opakovaných škodních zásazích.
Žalovaná Technická správa komunikací pro P. v dovolání namítá, že odvolací soud nesprávně právně posoudil nárok žalobce na jednorázovou náhradu za znehodnocení nemovitostí ve smyslu §29 odst. 1 zákona o vodách, a to v otázkách výše náhrady a promlčení. Výše škody měla být určena cenovým předpisem, vyhláškou č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb., když podle rozhodnutí Nejvyššího soudu R 2/87 výše jednorázové náhrady musí odpovídat rozdílu ceny, za níž bylo možné nemovitý majetek prodat před zhoršením jakosti vody ve studni, a ceny, za níž jej bylo možné prodat po tomto zhoršení, které znamená snížení jeho užitné hodnoty. Obě uvedené ceny musí být stanoveny v rámci příslušných cenových předpisů, a to v době poškození. V daném případě však žalobce neuplatnil žádnou konkrétní částku, ta byla naopak vyčíslena až soudem čtyři roky po podání žaloby. Výše škody však podle prvního žalovaného měla a musela být určena podle cenových předpisů o oceňování nemovitostí platných nejpozději v den podání žaloby. Podle dovolatelky bylo dále jednoznačně prokázáno, že již v roce 1986 činilo poškození pozemku žalobce 100 % a byl tak zcela naplněn následek předpokládaný v §29 odst. 1 zákona o vodách. Po roce 1986 pojmově ani nemohla vzniknout další škoda. Žalobce si byl poškození vodního zdroje vědom, avšak svůj nárok uplatnil až v roce 1991, tedy po uplynutí subjektivní i objektivní promlčecí lhůty podle obecných ustanovení občanského zákoníku o promlčení. Dovolatelka navrhuje zrušit napadený rozsudek odvolacího soudu spolu s rozsudkem soudu prvního stupně a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalované P. s. a. s. v dovolání namítají, že se nedopustily porušení platné normy pro chemické ošetření vozovek, když tuto činnost zajišťovaly jako subdodavatel pro odbornou organizaci za tím účelem zřízenou a garantující správnost letní i zimní údržby komunikací na území P. Chemické ošetřování komunikace přiléhající k pozemkům žalobce probíhá dodnes, ale provádí je jiné firmy. Podle dovolatelky by se všechny odborné firmy zajišťující údržbu a péči o komunikace na území města, při dodržování všech platných norem pro zimní ošetřování vozovek, musely v případě potvrzení dovoláním napadeného rozsudku cítit ohroženy žalobami ze stran majitelů přilehlých nemovitostí, což by ohrozilo údržbu stovek kilometrů komunikací prvního pořadí důležitosti. Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce se ve svém vyjádření k dovolání Technické správy komunikací pro P. ztotožnil se závěry rozsudku odvolacího soudu a navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.
Vzhledem k ustanovení části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle dosavadních předpisů, (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001 - dále jen „o.s.ř.\"). Po zjištění, že dovolání byla podána včas, osobami oprávněnými - účastníky řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), a po přezkoumání věci podle §242 o.s.ř. v rozsahu vymezeném dovoláními dospěl k závěru, že dovolání žalovaných P. s. a. s. není přípustné. Dovolání žalované Technické správy komunikací pro P., které (posuzováno podle obsahu) směřuje jen proti části výroku, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ohledně částky 301.375,50 Kč s příslušenstvím, a které je přípustné podle §239 odst. 1 o.s.ř., je i důvodné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř.
Dovolání je dále přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé [§238 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], nebo jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§238 odst. 1 písm. b) o.s.ř.].
Podle §239 odst. 1 o.s.ř. dovolání je přípustné proti rozsudku nebo usnesení odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Přípustnost dovolání může odvolací soud vyslovit i bez návrhu. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Ustanovení §239 odst. 1 o.s.ř. svěřuje odvolacímu soudu oprávnění založit přípustnost dovolání proti svému rozsudku, proti němuž by jinak dovolání nebylo přípustné, jen výjimečně, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, prohlášení přípustnosti dovolání neumožňují) a za výslovného předpokladu, že jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Právním posouzením se rozumí činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy kdy soud dovozuje ze skutkového zjištění (skutkové podstaty), jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti při aplikaci práva; jde tedy o to, zda byl použit správný právní předpis a zda byl správně vyložen.
Rozhodne-li odvolací soud, že dovolání je přípustné, není tím založena přípustnost dovolání proti jeho rozsudku ve věci samé bez dalšího. Dovolání proti takovémuto rozsudku je přípustné jen tehdy, jestliže bylo podáno z důvodu uvedeného v ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř.; pro jiné dovolací důvody přípustnost dovolání - jak vyplývá z výše uvedeného - nebyla a podle ustanovení §239 odst. 1 o.s.ř. ani nemohla být založena. V případě, že odvolací soud neshledal celý svůj rozsudek po právní stránce na zásadně významný a že proto přípustnost dovolání vyslovil (přímo ve výroku rozsudku nebo ve výroku rozsudku vykládaném v souvislosti s jeho odůvodněním) pro určitou právní otázku, je přípustnost dovolání založena ne obecně z dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř., ale pouze z důvodu právní otázky odvolacím soudem označené; uvedený závěr plně odpovídá povaze oprávnění odvolacího soudu, který návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání vyhovět (možnosti vyslovit přípustnost dovolání i bez návrhu využít) může, ale nemusí, přičemž jeho úvaha, v jakém rozsahu (tj. z důvodu jaké právní otázky) považuje své rozhodnutí za zásadní po stránce právní, nepodléhá ze strany dovolacího soudu žádnému přezkoumání.
Z uvedeného vyplývá, že v případě přípustnosti dovolání podle ustanovení §239 odst. 1 o.s.ř. může být dovolání podáno jen z důvodu uvedeného v ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř., popřípadě jen z důvodu té právní otázky, pro jejíž řešení odvolací soud dovolání připustil. V jiném směru dovolání není přípustné. Podal-li proto účastník dovolání proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé například z důvodu uvedeného v ustanovení §241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. nebo pro jinou právní otázku, než kterou odvolací soud označil (přímo ve výroku rozsudku nebo ve výroku rozsudku vykládaném v souvislosti s jeho odůvodněním), pak takové dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Takovéto dovolání totiž nevyhovuje odvolacím soudem vymezené přípustnosti dovolání, a proto musí být dovolacím soudem odmítnuto.
V posuzovaném případě shledal odvolací soud zásadní právní význam rozhodnutí v otázkách přípustnosti postupného uplatňování nároku podle §29 zákona o vodách, posouzení rozsahu náhrady škody na nemovitostech v podmínkách liberalizace cen nemovitostí a počátku běhu promlčecí doby při opakovaných škodních zásazích, zatímco žalované P. s. a. s. v dovolání argumentují především tím, že při své činnosti vždy dodržovaly technické normy pro chemické ošetření vozovek, a že tuto činnost vykonávaly jako subdodavatel pro žalovanou Technickou správu komunikací pro P.; rozsudek odvolacího soudu tedy napadají výslovně z jiného důvodu, než pro který odvolací soud dovolání připustil. Protože ustanovení §239 odst. 1 o.s.ř. úvahu o tom, v jakém rozsahu bude rozhodnutí považováno za právně zásadně významné, a vymezení otázky, pro kterou bude přípustnost dovolání vyslovena, nepřenechává účastníku řízení, nýbrž toliko odvolacímu soudu, není podle tohoto ustanovení dovolání žalovaných P. s. a. s. podané z jiného důvodu, než pro který odvolací soud přípustnost dovolání vyslovil, přípustné.
Závěr o přípustnosti dovolání v posuzované věci nelze úspěšně odvíjet ani z ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř., neboť žalovaná před vyhlášením potvrzujícího rozsudku odvolacímu soudu nenavrhla, aby vyslovil přípustnost dovolání; schází zde základní předpoklad, aby se dovolací soud mohl zabývat posouzením, zda rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam i z hlediska otázek vymezených v dovolání a aby tak založil přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř.
Vzhledem k tomu, že žalované P. s. a. s. netvrdí, že by řízení bylo postiženo vadou uvedenou v §237 odst. 1 o.s.ř. (ze spisu se existence takových vad rovněž nepodává), a že dovolání není z hlediska §238 a 239 o.s.ř. přípustné, dovolací soud je podle §243b odst. 4 věty první a §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. odmítl, aniž se mohl zabývat jeho důvodností.
Nesprávné právní posouzení věci [dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř., který uplatnila žalovaná Technická správa komunikací pro P.] může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
Závěr odvolacího soudu o povinnosti žalované k náhradě škody se odvozuje kromě jiného i od předpokladu, že uplatněné právo není promlčeno, neboť žalovaná Technická správa komunikací pro P. uplatnila v průběhu řízení námitku promlčení. Dovolává-li se totiž účastník občanského soudního řízení promlčení, nemůže soud promlčené právo (nárok) přiznat, což platí u práva (nároku) na náhradu škody i v případě, že není ještě prokázána odpovědnost za škodu nebo výše škody (srov. stanovisko bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 26. 4. 1983, sp. zn. Sc 2/83 publikované pod č. 29 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1983). Proto se dovolací soud zabýval nejdříve otázkou promlčení nároku žalobce na náhradu škody.
Podle §106 odst. 1 obč. zák. se právo na náhradu škody promlčí za dva roky ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Podle odst. 2 tohoto ustanovení se nejpozději právo na náhradu škody promlčí za tři roky, a jde-li o škodu způsobenou úmyslně, za deset let ode dne, kdy došlo k události, z níž škoda vznikla; to neplatí, jde-li o škodu na zdraví.
U práva na náhradu škody je tedy stanovena dvojí kombinovaná promlčecí doba, a to subjektivní, která je dvouletá, a objektivní tříletá, případně desetiletá (jde-li o škodu způsobenou úmyslně). Jejich počátek je stanoven odlišně a jejich vzájemný vztah je takový, že jsou na sobě nezávislé co do svého běhu, jeho počátku i konce, a skončí-li běh některé z nich, právo se promlčí bez ohledu na druhou promlčecí dobu.
Podle §29 odst. 1 zákona č. 138/1973 Sb., o vodách (vodní zákon), organizace, která způsobí ztrátu pozemní vody nebo podstatné snížení vydatnosti jejího zdroje, popřípadě zhoršení jakosti vody v něm, je povinna nahradit škodu, která tím vznikla tomu, kdo má povoleno odebírat podzemní vodu [§8 odst. 1 písm. b)]. Náhrada spočívá v opatření náhradního zdroje vody. Není-li to možné nebo hospodářsky účelné, poskytne se jednorázová náhrada, odpovídající snížení hodnoty toho nemovitého majetku, s jehož užíváním je povolení spojeno. Jinak platí o náhradě škody obecné předpisy.
Tato úprava zajišťuje oprávněnému odběrateli podzemní vody náhradu škody vzniklé kromě jiného i zhoršením její jakosti. Zákon upřednostňuje náhradu způsobem umožňujícím poškozenému odebírat i nadále pro svou potřebu vodu tím, že mu bude zajištěn náhradní zdroj vody. Pouze v případě, že to možné není (příp. je to hospodářsky neúčelné), konstruuje nárok poškozeného na jednorázovou náhradu, jejíž výši odvozuje od toho, zda a jak se ztrátou zdroje vody snížila hodnota nemovitostí. Z toho je zřejmé, že škoda spočívající ve snížení hodnoty nemovitého majetku následkem zhoršení jakosti vody a v důsledku toho i nárok na její náhradu vzniká poškozenému v okamžiku zhoršení jakosti vody, jímž je její kvalitativní změna, chemické, biologické nebo mechanické znečištění, které neumožňuje použití vody k účelu, pro který byl její odběr vodohospodářským orgánem povolen; za podstatné zhoršení jakosti vody však nelze považovat takové zhoršení jakosti, kdy pitná voda i nadále po takovýchto změnách zůstane pitnou a užitková voda zůstane užitkovou, nýbrž musí jít o změnu pitné vody aspoň v užitkovou a užitkové vody v nepoužitelnou (srov. zprávu týkající se rozhodování soudů v některých případech náhrad škod, které nejsou upraveny ustanoveními části šesté, hlavy druhé občanského zákoníku, projednané a schválené občanskoprávním kolegiem Nejvyššího soudu České socialistické republiky 4. 8. 1986, Cpj 44/85, publikovanou pod č. 2 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1987).
Bez ohledu na to, zda zhoršení jakosti vody bylo způsobeno jen jediným škodlivým jednáním nebo zda bylo důsledkem opakovaného (i dlouhodobého) nepříznivého působení, dochází ve smyslu uvedené úpravy ke vzniku škody právě okamžikem, kdy se ustálí poměry v tom směru, že pitná voda pozbyla svých kvalitativních vlastností natolik, že se stala nanejvýš vodou užitkovou a voda užitková vodou nepoužitelnou. V okamžiku, kdy k takové změně došlo, vznikla oprávněnému odběrateli podzemní vody škoda podle §29 odst. 1 zákona a od tohoto okamžiku se odvozuje též počátek běhu objektivní promlčecí doby; od okamžiku, kdy se poškozený o změně tohoto rozsahu dozvěděl, pak počátek běhu doby subjektivní. Odvolací soud v této souvislosti správně poukázal na využitelnost závěrů rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 27. 9. 1974, sp. zn. 2 Cz 19/74, publikovaného pod č. 38 ve Sbírce Soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1975, podle nichž se za zcela samostatné nároky na náhradu škody pokládají nároky z různých oddělitelných škodních událostí, byť k nim došlo mezi týmiž subjekty, a to i když jde o opakování téhož porušení právní povinnosti (např. dvěma oddělitelnými útoky proti majetku téhož občana). Pro rozlišení, zda jde o jediný nedělitelný nárok na náhradu škody nebo o více samostatných nároků, je rozhodující právě oddělitelnost škodních událostí. Škodu vznikající a narůstající pokračujícím porušováním téže právní povinnosti nelze považovat za předmět jediného nedělitelného nároku na náhradu škody, jenž by vznikal teprve od ukončení porušování právní povinnosti nebo od dovršení celkové škody, nýbrž je třeba v těchto případech rozhodovat o samostatných dílčích nárocích, pro jejichž vymezení je třeba zjistit časový průběh vzniku a narůstání škody. To nepochybně platí i pro případy objektivní odpovědnosti, kdy škoda je důsledkem kvalifikovaného jednání.
V posuzovaném případě dospěl odvolací soud ke skutkovému zjištění (vzhledem k vymezení dovolacího důvodu není tento jeho skutkový závěr podroben dovolacímu přezkumu), že již v roce 1986 se následky chemického posypu přilehlé komunikace žalovanými projevily v kontaminaci půdy natolik, že původně pitná voda se stala jen omezeně použitelnou až nepoužitelnou pro zavlažování, tedy vodou užitkovou. Z toho je zřejmé, že došlo k události (zákonem předvídané zhoršení kvality vody), z níž vznikla škoda na nemovitostech, a že se tak stalo nejpozději ke dni 17. 2. 1986. Následné opakované provádění chemického posypu komunikace žalovanými již na ztrátu kvality v tomto rozsahu nemělo vliv a pouze plošným způsobem zhoršovalo dosavadní stav a znemožňovalo zlepšení kvality vody samočistící schopností půdy (tzv. vymýváním), které by však stejně nemohlo dříve než v období 10 - 15 let přinést zlepšení kvality podzemní vody. Proto nejpozději uvedeným dnem vznikla žalobci škoda ve smyslu ustanovení §29 odst. 1 zákona a žalovaným povinnost nahradit ji zajištěním náhradního zdroje vody, případně poskytnutím jednorázové náhrady za znehodnocení nemovitostí. Tehdy tudíž také počala běžet objektivní tříletá promlčecí doba, před jejímž uplynutím bylo nutno tento nárok uplatnit u soudu, aby nedošlo k promlčení. Jestliže žalobce nárok na jednorázovou náhradu za snížení hodnoty nemovitého majetku uplatnil až žalobou doručenou soudu dne 9. 1. 1991, učinil tak po uplynutí promlčecí doby a vzhledem k námitce promlčení vznesené žalovanými v průběhu soudního řízení nelze mu promlčené právo přiznat soudním rozhodnutím.
Závěr odvolacího soudu v otázce promlčení tedy není správný a dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. je naplněn; Nejvyšší soud České republiky proto rozsudek odvolacího soudu v této části výroku a ve výrocích na něm závislých zru-šil (§243b odst. 1 část věty za středníkem o.s.ř.) a vrátil věc v odpovídajícím rozsahu Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení (§243b odst.2 věta první o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního ří-zení ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou Technickou správou komunikací pro P. (§243d odst. 1 o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovanými P. s. a. s. bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, věty první a §146 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť žalovaná s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalobci v tomto řízení žádné náklady nevznikly (vyjádření se vztahovalo pouze k dovolání žalované Technické správy komunikací pro P.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 31. října 2001
JUDr. Petr V o j t e k, v. r.
předseda senátu