ECLI:CZ:NS:2001:25.CDO.308.2000.1
sp. zn. 25 Cdo 308/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobců A/ V. P. a B/ JUDr. A. P. proti žalovaným 1/ T. s. k. h. m. P. a 2/ D. p. h. m. P. a. s., odštěpný závod A., o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 10 C 45/96, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. listopadu 1998 č. j. 17 Co 463/98, 17 Co 464/98, 17 Co 465/98 - 84, takto:
I. Řízení o dovolání prvního žalobce se zastavuje.
II. Dovolání druhé žalobkyně se odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem ze dne 2. 4. 1998 č. j. 10 C 45/96 - 54 ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 23. 6. 1998 č. j. 10 C 45/96 - 62 a opravného usnesení ze dne 23. 6. 1998 č. j. 10 C 45/96 - 63 zamítl žalobu, aby „žalovaní byli uznáni povinnými v polovině uhradit k rukám žalobce na bolestném částku 80.000,- Kč, snížení společenského uplatnění vyčíslené soudním znalcem, ušlý výdělek za období únor 1994 až únor 1996, popřípadě dále nebude-li uznán invalidním ve výši 10.000,- Kč měsíčně k rukám žalobce a dále vyplácet žalobci rentu ve výši 8.500,- Kč měsíčně s ohledem na inflaci, a dále, aby oba žalovaní byli povinni žalobkyni uhradit náklady spojené s léčením a vyživovací povinností žalobce v období od února 1994 do současnosti ve výši 6.000,- Kč za měsíc a ušlou mzdu ve výši 70.000,- Kč za období v roce 1995 a aby oba žalovaní byli uznáni povinni zaplatit žalobci A/ z důvodu invalidity jednorázově částku 10.000,- Kč a dále od 2. 4. 1994 platit žalobci částku 2.000,- Kč měsíčně na provoz automobilu\"; rovněž rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, neboť nebyla prokázána odpovědnost žalovaných za vzniklou škodu ve smyslu ustanovení §9a odst. 2 a 3 zákona č. 55/1984 Sb., když příčinou úrazu prvního žalobce nebyly závady na komunikaci, ale pád žalobce způsobený jeho vyhozením z autobusu spolucestujícími. Žalovaní za škodu neodpovídají ani podle §427 odst. 1 obč. zák., protože ke vzniku odpovědnosti podle tohoto ustanovení nestačí, že škoda vznikla při provozu autobusu, nýbrž že byla vyvolána zvláštní povahou provozu, k čemuž v daném případě nedošlo.
K odvolání žalobců Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. listopadu 1998 č. j. 17 Co 463/98, 17 Co 464/98, 17 Co 465/98 - 84 rozsudek obvodního soudu potvrdil, rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení a zamítl návrh na vydání předběžného opatření. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho závěry právními.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, přičemž přípustnost tohoto mimořádného opravného prostředku dovozují z ustanovení §237 odst. 1 písm.f/ o.s.ř., neboť mají za to, že nesprávným postupem soudů obou stupňů jim byla v průběhu řízení odňata možnost jednat před soudem. Namítají, že první žalobce „nebyl u většiny jednání soudu prvního stupně a ani u odvolacího soudu přítomen, nikoliv však proto, že se nechtěl zúčastnit, ale z důvodu špatných životních podmínek, které mu znemožnily v den jednání dostavit se k soudu (jako např. sníh, náledí v době jednání, dešťové srážky apod.)\". Vzhledem k tomu, že žalobce je zdravotně postižený, „měl soud pro jeho účast u soudu vytvořit adekvátní podmínky k účasti jako např. pro stanovení ústního jednání využít poznatků meteorologické služby, která by negativní životní podmínky vyloučila\". Dovolatelé nesouhlasí ani se závěrem odvolacího soudu, že svá tvrzení neprokázali, neboť již v žalobě byly navrženy důkazy, které však soud prvního stupně neprovedl, čímž de facto stranil žalovaným. Pokud pak městský soud v odůvodnění svého rozhodnutí poukazuje na výpověď svědka H. před orgány policie, je tato zcela odlišná od jeho výpovědi „z doby, kdy druhá žalobkyně učinila oznámení o úrazu prvního žalobce\", a proto tento svědek měl být soudem znovu vyslechnut, aby byly odstraněny rozpory v jeho výpovědích. Navrhli, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a aby mu věc byla vrácena k dalšímu řízení.
Podle ustanovení části dvanácté hlavy I bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1.1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( §10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podáno v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), dospěl po přezkoumání věci ve smyslu §242 o.s.ř. k závěru, že projednání dovolání prvního žalobce brání nedostatek povinného zastoupení advokátem a že dovolání druhé žalobkyně směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.
Podle §240 odst. 1 věty první o.s.ř. účastník může podat dovolání do jednoho měsíce po právní moci rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni. Podle §241 odst. 1 o.s.ř. dovolatel musí být zastoupen advokátem, jestliže nemá právnické vzdělání buď sám nebo jeho zaměstnanec (člen), který za něj jedná. Podle §241 odst. 2 věty druhé o.s.ř. nemá-li dovolatel právnické vzdělání, musí být dovolání sepsáno advokátem anebo zaměstnancem (členem) dovolatele s právnickým vzděláním, který za něj jedná.
Povinné zastoupení účastníka, který sám nemá právnické vzdělání, advokátem, je podmínkou řízení, týkající se přímo účastníka. Jde o podmínku, jejíž nedostatek lze odstranit (§104 odst. 3 o.s.ř.), avšak bez jejího splnění nelze o dovolání rozhodnout. V tomto směru byl také žalobce řádně poučen usnesením soudu prvního stupně ze dne 12. 8. 1999 č. j. 10 C 45/96 - 98, doručeného mu do vlastních rukou dne 24. 9. 1999, jímž byl vyzván, aby si ve lhůtě 15 dnů zvolil k zastupování v dovolacím řízení advokáta a aby tuto skutečnost doložil předložením plné moci, a stejně tak byl tímto usnesením poučen o procesních následcích, které nastanou, jestliže nedostatek povinného zastoupení nebude odstraněn.
Vzhledem k tomu, že uvedený nedostatek povinného zastoupení nebyl odstraněn, Nejvyšší soud České republiky dovolací řízení o dovolání prvního žalobce podle ustanovení §104 odst. 3 a §243c o.s.ř. zastavil, aniž se zabýval otázkou dalších náležitostí dovolání a jeho přípustností.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( §236 odst. 1 o.s.ř.).
Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje občanský soudní řád v ustanoveních §237, §238 a §239.
Z hlediska ustanovení §238 a §239 o.s.ř. není v této věci dovolání druhé žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, přípustné; ustanovení §238 odst. 1 písm.a/ o.s.ř. nepřichází v úvahu, protože rozsudek odvolacího soudu není rozsudkem měnícím, a ustanovení §238 odst. 1 písm.b/ o.s.ř. proto, že ve věci nebyl soudem prvního stupně vydán rozsudek, který by byl zrušen. Podobně nelze přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu dovodit ani z ustanovení §239 odst. 1 o.s.ř., a z hlediska ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. chybí již samotný návrh druhé žalované na vyslovení přípustnosti dovolání, jemuž by odvolací soud nevyhověl.
Protože však je přípustné dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu z důvodů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. a dovolatelka výslovně uplatňuje jeden z těchto důvodů, zabýval se dovolací soud otázkou přípustnosti dovolání nejprve z hlediska ustanovení §237 odst. 1 písm.f/ o.s.ř. Přitom přípustnost dovolání z hlediska ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že rozhodnutí odvolacího soudu je postiženo některou z vad taxativně v tomto ustanovení uvedených, nýbrž přípustnost nastává jen tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu vadou uvedenou v tomto ustanovení skutečně trpí.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm.f/ o.s.ř. je dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu přípustné, jestliže účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.
Odnětím možnosti jednat před soudem je takový postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci těch procesních práv, která mu zákon přiznává. O vadu řízení ve smyslu cit. ustanovení však jde jen tehdy, jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení (a nikoli při rozhodování) a byl-li tento postup nesprávný. Tak je tomu zejména, jestliže účastník nebyl řádně přibrán do řízení (§94 odst. 2 o.s.ř.), účastníku byl ustanoven opatrovník, ačkoli podmínky podle ustanovení §29 odst. 2 o.s.ř. nebyly splněny, soud projednal věc v rozporu s ustanovením §101 odst. 2 o.s.ř. v nepřítomnosti účastníka, nebo jestliže odvolací soud k projednání odvolání (nesprávně) nenařídil jednání.
V posuzovaném případě se o takovou situaci nejedná. Z obsahu spisu vyplývá, že soudy obou stupňů věc projednaly za přítomnosti druhé žalobkyně, popř. jejího zástupce, že žalobkyně byla vyslechnuta jako účastnice řízení, že jí (jejímu zástupci) bylo umožněno činit přednesy a navrhovat důkazy a že se mohla vyjádřit k dokazování i k právní stránce věci. V tom, že odvolací soud neprovedl všechny důkazy, které druhá žalobkyně navrhla, nelze spatřovat postup, kterým by jí byla odňata možnost jednat před soudem. Je totiž věcí soudu, které z navrhovaných důkazů budou provedeny (srov. §120 odst. 1, věta druhá o.s.ř.), a uvedené platí i v odvolacím řízení (§211 o.s.ř.). Rozhodne-li soud, že navržené důkazy nebudou provedeny (např. proto, že jsou pro věc nerozhodné), lze případné pochybení soudu v tomto směru vytýkat - za předpokladu, že dovolání je přípustné - dovolacím důvodem podle ustanovení §241 odst. 3 písm.b/ o.s.ř., popř. dovolacím důvodem podle ustanovení §241 odst. 3 písm.d/ o.s.ř., nemůže se však jednat o postup, kterým by účastníku byla odňata možnost jednat před soudem.
Rovněž v tom, že dne 23. 10. 1997 a dne 2. 4. 1998 jednal soud prvního stupně v nepřítomnosti prvního žalobce (ústního jednání konaného dne 8. 10. 1996 a dne 9. 9. 1997 u tohoto soudu se žalobce osobně zúčastnil), nelze spatřovat dovolací důvod podle §237 odst. 1 písm.f/ o.s.ř., neboť o těchto jednáních, při nichž nebylo třeba jeho osobní účasti, byl první žalobce včas soudem vyrozuměn, a jestliže se k nim nedostavil, aniž z důležitého důvodu požádal o odročení, projednal soud věc v souladu s ustanovením §101 odst. 2 o.s.ř. v jeho nepřítomnosti; o stejnou situaci, jak z obsahu spisu vyplývá, se jednalo i ohledně jednání u odvolacího soudu konaného dne 19. 11. 1998, při němž byl vyhlášen napadený rozsudek.
Dovolací důvod podle §237 odst. 1 písm.f/ o.s.ř. není tedy dán a vzhledem k tomu, že dovolatelka netvrdí a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by rozsudek odvolacího soudu trpěl některou z dalších vad vyjmenovaných v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., dospěl dovolací soud k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.
Nejvyšší soud proto dovolání druhé žalobkyně podle §243b odst. 4 věta první a §218 odst. 1 písm.c/ o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení§243b odst. 4 věta první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 věta první o.s.ř., neboť žalobci s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení a žalovaným v dovolacím řízení náklady nevznikly ( §142 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 24. května 2001
JUDr. Olga P u š k i n o v á, v. r.
předsedkyně senátu