ECLI:CZ:NS:2001:25.CDO.52.2001.1
sp. zn. 25 Cdo 52/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr.Františka Duchoně a JUDr. Karla Podolky, v právní věci žalobce M. D., zastoupeného advokátem, proti žalovanému V. Ž., zastoupenému, o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp.zn. 34 C 95/99, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. července 2000 č.j. 1 Co 144/2000 - 77, takto:
I. Dovolání žalovaného se zamítá.
II. Žalovaný je povinen žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení zaplatit jeho zástupci, advokátu, částku 1075,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. března 2000 č.j. 34 C 95/99 - 48 zamítl žalobu, aby žalovaný byl uznán povinným omluvit se formou inzerátů nejpozději do patnácti dnů od právní moci rozsudku v denících B. a H. n. pod nadpisem, vytištěným výrazným písmem \"Omluva V. Ž. panu M. D.\" a formou reklamního spotu: \"Omluva Ž. M. D.\" tohoto znění: \" Po svém návratu z cesty do USA v květnu 1999 jsem uvedl výroky, z nichž bylo možno dovodit, že pan M. D. je podplukovníkem bývalé Státní bezpečnosti, že stojí v čele komplotu, který se mě chystá zabít, a že byl v minulosti pověřen vyráběním falzifikátů a padělků nejrůznějších dokumentů. Těmito výroky jsem se dotkl občanské cti a důstojnosti pana M. D., a proto se mu tímto za tyto výroky omlouvám.\". Soud prvního stupně též zamítl žalobu, aby žalovaný byl uznán povinným zaplatit žalobci 1,- Kč do tří dnů od právní moci rozhodnutí z titulu náhrady nemajetkové újmy v penězích. Městský soud v Praze v tomto případě měl provedeným dokazováním za prokázáno, že bylo možno dovodit (a skutečně se také dovodilo) že osobou, kterou měl žalovaný svými výroky na mysli (byť ji výslovně nejmenoval), je žalobce, přičemž pravdivost takových výroků nebyla prokázána. Došlo tak k protiprávnímu zásahu do práv na ochranu osobnosti. Soud však žalobě nevyhověl s odkazem na ustanovení §3 občanského zákoníku (dále jen \"o.z.\") Důvodem pro tento postup byla podle soudu prvního stupně skutečnost, že žalobce sice nebyl podplukovníkem Státní bezpečnosti, ale byl jejím agentem získaným na základě dobrovolného závazku.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze 4. července 2000 č.j. 1 Co 144/2000 - 77 změnil rozsudek soudu prvního stupně potud, že žalovanému uložil povinnost omluvit se žalobci formou inzerátů zveřejněných nejpozději do patnácti dnů od právní moci rozsudku v denících B. a H. n. pod nadpisem vytištěným výrazným písmem \"Omluva V. Ž. panu M. D.\" v tomto znění: \"Po svém návratu z cesty do USA v květnu 1999 jsem uvedl výroky, z nichž bylo možné dovodit, že pan M. D. je podplukovníkem bývalé Státní bezpečnosti, že stojí v čele komplotu, který se mě chystá zabít. Za tyto výroky se omlouvám\". V ostatních výrocích ve věci samé odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud se především ztotožnil se skutkovým zjištěním soudu prvního stupně, že v řízení byl prokázán neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobce. Pravdivost tvrzení žalovaného prokázána nebyla, takže s ohledem na jejich difamující obsah je třeba dovodit odpovědnost žalovaného podle ustanovení §13 odst. 1 o.z. Naproti tomu ovšem nebylo prokázáno, že by žalovaný ve vztahu k žalobci hovořil o falzifikaci materiálů. Za přiměřený prostředek ochrany proti takovémuto zásahu do osobnostních práv žalobce odvolací soud považoval omluvu žalovaného v denících, které informace o žalobci uveřejnily. Soud neshledal předpoklady pro odepření práva na ochranu osobnosti podle §3 odst. 1 o.z. Okolnost, že žalobce byl evidován jako agent bývalé Státní bezpečnosti, je však důvodem, pro který nejsou u žalobce splněny předpoklady pro přiznání náhrady nemajetkové újmy v penězích podle §13 odst. 2 o.z. Právě pro uvedenou okolnost totiž nelze podle odvolacího soudu dovodit, že by neoprávněným zásahem žalovaného došlo ke snížení důstojnosti a vážnosti žalobce ve společnosti ve značné míře. Konečně odvolací soud neshledal naplnění předpokladů ve smyslu ustanovení §13 odst. 1 o.z. pro uveřejnění omluvy žalovaného v televizní relaci.
Rozsudek soudu druhého stupně nabyl právní moci dne 21. července 2000.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze podal žalovaný dne 21. srpna 2000 včasné dovolání, doplněné podáním ze dne 24. listopadu 2000. Z obsahu uvedeného dovolání vyplývá (§41 odst. 2 občanského soudního řádu - dále jen \"o.s.ř.\"), že dovolatel jím napadá výrok rozsudku soudu prvního stupně, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žalobě bylo zčásti vyhověno. Přípustnost tohoto dovolání proto vyplývá z ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Z dovolání vyplývá, že dovolatel uplatňuje dovolací důvody podle ustanovení §241 odst. 3 písm. c) a d) o.s.ř. , takže fakticky vytýká, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování a současně spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatel má především zato, že soud prvního stupně (na rozdíl od soudu druhého stupně) správně aplikoval ustanovení §3 odst. 1 o.z. Připomíná, že přestože dobré mravy vyjadřují určité mimoprávní hodnoty, přiznává jim právní řád právní relevanci, a to z toho důvodu, že právo nemůže připustit právní úkony, které se příčí určitému standardu lidského chování, morálky, etiky apod. Stejně tak není možné, aby soudy poskytovaly takovým právním úkonům ochranu. Je nezbytné při posuzování takových úkonů přikládat značnou váhu motivu subjektu činícího právní úkon. Dobré mravy by měly být rozhodujícím kritériem při zodpovězení otázky, kdy se přípustný a oprávněný výkon práva stává již zneužitím práva - tedy šikanou. Žalobce byl při formalistickém pojetí práva oprávněn podat žalobu na ochranu osobnosti. Zůstává však otázka motivu tohoto jeho jednání. Žalobce jako mediální zástupce strany, která vede již delší dobu se žalovaným řadu sporů, využil žaloby na ochranu své osobnosti pouze jako dalšího prostředku boje proti druhé straně s vědomím, že každé dílčí vítězství subjektů, jejichž zájmy hájí, je mediálně prospěšné a může poškodit druhou stranu. Žalovaný se ztotožňuje s názorem soudu prvního stupně, že neadresným výrokem žalovaného, bez uvedení jména žalobce, nebyla žalobci jako fyzické osobě způsobena žádná újma. Podstatnou otázkou je, zda osobě, která se dobrovolně zavázala ke spolupráci s bývalou Státní bezpečností, má soud poskytnout ochranu, když tvrdí, že byla dotčena na své občanské cti a lidské důstojnosti neadresným výrokem, který lze hodnotit nanejvýš jako nepřesný. Použití ustanovení §3 odst. 1 o.z. je proto v tomto konkrétním případě zcela namístě.
Žalobce se k podanému dovolání vyjádřil svým písemným podáním ze dne 11. září 2000. Připomíná zejména, že dovolatel se především dovolává argumentů soudu prvního stupně, který však ve věci neprovedl dokazování zákonu odpovídajícím způsobem, pokud se zabýval otázkou evidence žalobce jako agenta bývalé Státní bezpečnosti. Žalovaný kromě toho pomíjí tu část výroku, že se na něho chystá komplot, v rámci něhož má být zabit. Žalobce dále především považuje za nesprávné a diskriminující diferencovat otázku výkonu práv proti dobrým mravům. Navrhuje konečně, aby dovolání žalovaného bylo zamítnuto.
S přihlédnutím k části dvanácté, hlavě první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým byl novelizován mimo jiné též občanský soudní řád, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací věc projednal a rozhodl podle znění o.s.ř. účinného do 31. prosince 2000. Senát dovolacího soudu byl obsazen s přihlédnutím k ustanovení §27 odst. 2 zákona č. 335/1991 Sb., o soudech a soudcích s přihlédnutím k hlavě III. uvedeného zákona č. 30/2000 Sb.
Dovolací soud uvážil, že dovolání žalovaného bylo podáno oprávněnou osobou - účastníkem řízení řádně zastoupeným advokátem podle ustanovení §241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě stanovené ustanovením §240 odst. 1 o.s.ř., je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením §241 odst. 2 o.s.ř., opírá se o možný případ přípustnosti dovolání podle §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř., přičemž vychází z dovolacích důvodů podle ustanovení §241 odst. 3 písm. c) a d) o.s.ř. Dovolací soud za tohoto stavu přezkoumal napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze v souladu s ustanovením §242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že výtkám obsaženým v dovolání není možno v jejich podstatě přisvědčit, takže z tohoto pohledu je třeba toto rozhodnutí považovat za správné (§243b odst. 1 o.s.ř.).
S ohledem na znění ustanovení §242 o.s.ř. je třeba konstatovat, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu rozsahem dovolacího návrhu. Dovolací soud je však přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Současně je však povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení §237 o.s.ř., a pokud je dovolání přípustné, pak i k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání.
Z dovolání žalobce však nevyplývá, že by obsahovalo výtky ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., přičemž existence takových vad se nepodává ani z obsahu spisu. Totéž lze říci o případných jiných vadách, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Jak již bylo uvedeno, dovolatel uplatňuje dovolací důvod ve smyslu ustanovení ustanovení §241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. a dovolací důvod podle ustanovení §241 odst. 3 písm. d) téhož zákona.
Podle ustanovení §241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. lze dovolání podat z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. O takovou vadu jde tehdy, jestliže skutkové zjištění, které bylo podkladem pro rozhodnutí odvolacího soudu, bylo vadné. Musí přitom jít o skutkové zjištění, na jehož základě odvolací soud věc posoudil po právní stránce. Skutkové zjištění pak nemá oporu v provedeném dokazování, jestliže výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá ustanovení §132 o.s.ř. Může jít o některý z následujících případů, když soud buď vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly a ani nijak nevyšly za řízení najevo, nebo soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány, nebo vyšly za řízení najevo, resp. v hodnocení důkazů, nebo poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska důležitosti, zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti je logický rozpor, a konečně, jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení §133 až §135 o.s.ř.
Dovolací důvod podle ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. reagující na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci předpokládá, že rozhodnutí odvolacího soudu je poznamenáno nesprávným právním posouzením. Jde tedy o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O takový případ jde tehdy, pokud soud buď použije jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo jestliže sice aplikoval správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyložil. Přitom nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Pokud se týče výtky dovolávající se ustanovení §241 odst. 3 písm. c) o.s.ř., pak z rozhodnutí soudu druhého stupně (ale současně i soudu prvního stupně) vyplývá, že závěr o tom, že v posuzovaném případě došlo k zásahu do práva na ochranu osobnosti žalobce, byl učiněn a vyplývá z konkrétních soudy provedených důkazů. Obdobně i míru tohoto zásahu soud druhého stupně hodnotil s ohledem na konkrétní v řízení učiněná skutková zjištění. Není proto zřejmé, že by v tomto případě bylo došlo k naplnění kteréhokoliv z již zmíněných předpokladů ustanovení §241 odst. 3 o.s.ř.
Pokud se týče druhého z dovolacích důvodů vycházejícího z ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř., pak nutno připomenout, že odvolací soud na daný případ náležitě aplikoval ustanovení §11 a §13 odst. 1 a 2 o.z., když zejména připomněl, že základním předpokladem odpovědnosti podle §13 o.z. je existence neoprávněného zásahu objektivně způsobilého narušit, popřípadě ohrozit osobnostní práva chráněná ustanovením §11 násl.o.z. I samotný výklad těchto ustanovení, z něhož odvolací soud vycházel při právním posouzení této věci, byl podle názoru odvolacího soudu správný.
Úkolem úpravy práva na ochranu osobnosti tak, jak je zajištěna občanským zákoníkem, je zabezpečit respektování osobnosti fyzické osoby a tím její všestranný svobodný rozvoj. Současně nelze přehlédnout, že jde i o jedno z důležitých rozvedení příslušných ustanovení Listiny základních práv a svobod zakotvující pro právní řád jako celek právo na ochranu osobnosti jako základní lidské právo. Podle článku 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod má totiž každý právo, aby byla zachována jeho lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a chráněno jeho jméno.
Nelze přehlédnout, že Listinu základních práv a svobod uvozuje ústavní zákon č. 23/1991 Sb., který řeší současně i některé otázky jejího obsahu. Především §1 odst. 1 jasně stanoví direktivu, že ústavní zákony, jiné zákony, právní předpisy, jejich výklad a používání musí být v souladu s Listinou. Z uvedené dikce ústavního zákona vyplývá, že Listinu základních práv a svobod je třeba považovat za právní normu nejvyššího stupně právní síly. Ústavní zákon nadto zároveň koncipuje (§1 odst. 2) všeobecnou právní záruku, pokud stanoví, že základní práva a svobody uvedené v Listině jsou pod ochranou ústavního soudu.
S přihlédnutím k uvedenému je zřejmé, že v konkrétním případě není možno odkazem na ustanovení §3 o.z. případně vyloučit ústavně zajištěné právo na ochranu osobnosti. Vždy je jen věcí posouzení podle okolností případu jaké prostředky ochrany proti zásahu do osobnostní sféry poškozené fyzické osoby ve smyslu ustanovení §13 o.z. náležejí. Tak věc soud druhého stupně skutečně také správně posoudil. Proto za situace, kdy je dovolací soud vázán - jak již bylo vyloženo - obsahem podaného dovolání, nezbylo, než aby z tohoto důvodu posoudil tento výrok rozhodnutí odvolacího soudu jako správný (§243b odst. 1 o.s.ř.) a dovolání žalovaného proti tomuto výroku zamítl, aniž ve věci nařídil jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.).
Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ustanovením §243b o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1, §132 odst. 1 a §151 odst. 1 věta první o.s.ř., když žalovaný neměl se svým dovoláním úspěch, zatímco žalobci v tomto řízení vznikly náklady spojené s jeho právním zastoupením (jeden úkon právní pomoci podle §11 odst. 1 písm. k/ ve spojení s §9 odst. 3 písm. d) a §7 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a jedna paušální částka náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 75,- Kč podle §13 odst. 3 cit. vyhlášky).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 26. dubna 2001
JUDr. Pavel P a v l í k, v. r.
předseda senátu