ECLI:CZ:NS:2001:25.CDO.566.99.1
Ncu 566/99
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce A. K., zastoupeného advokátkou, (plná moc č.l. 257, vypovězení JUDr. G.), proti žalovanému 1/ S. p. b. h. M. O. a P., v likvidaci, zastoupenému advokátem, a 2/ Městu O., za účasti Č. p., a. s., jako vedlejšího účastníka na straně žalované, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 38 C 149/88, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. února 1997, č. j. 8 Co 14/97-179, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 2. 1997, č. j. 8 Co 14/97-179, ve výroku, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o věci samé ve vztahu k prvnímu žalovanému, a v závislých výrocích o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobcem, prvním žalovaným a vedlejším účastníkem, se zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 15. 2. 1996, č. j. 38 C 149/88-134, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 11. 9. 1996, č. j. 38 C 149/88-160, uložil prvnímu žalovanému povinnost zaplatit žalobci 34.350,- Kč, nedoplatek renty za dobu od 1. 11. 1986 do 29. 2. 1996 ve výši 164.889,- Kč, a s účinností od 1. 3. 1996 do budoucna platit žalobci rentu ve výši 2.402,- Kč měsíčně, dále zamítl návrh na zaplacení nedoplatku renty za dobu od 1. 10. 1986 do 29. 2. 1996 ve výši 13.762,- Kč a na stanovení renty s účinností od 1. 3. 1996 do budoucna ve výši 540,- Kč měsíčně, co do částky 107,- Kč řízení zastavil, a žalobu proti druhému žalovanému - Městu O. a návrh na plnění obou žalovaných společně a nerozdílně zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Při svém rozhodnutí vycházel ze zjištění, že dne 8. 8. 1966 se žalobce stal uživatelem bytu I. kategorie v domě č.p. 2610 v O., k němuž měl právo hospodaření O. p. d. h. - právní předchůdce prvního žalovaného. Od roku 1967 se v bytě žalobce začala objevovat plíseň, kterou se žalobce snažil odstranit opakovaným škrabáním a malbou protiplísňovým nátěrem. Šetřením ObNV O. v r. 1971 bylo zjištěno, že nedostatečnou tepelnou odolností rohových zdí dochází k promrzáním zdí v takovém rozsahu, že obvodová stěna v ložnici žalobce je napadena plísní, a rozhodnutím téhož orgánu ze dne 7. 6. 1971 byla ložnice uznána zdravotně závadnou a právnímu předchůdci prvního žalovaného bylo uloženo provést obložení vnitřní stěny polystyrénem, což se však ještě v témže roce projevilo jako neúčinné opatření; od této doby je první žalovaný informován o závadnosti bytu žalobce. Žádost žalobce o dodání radiátoru za účelem lepšího vytápění bytu a odstranění plísně, byla v roce 1975 zamítnuta. U žalobce se od r. 1973-74 začaly projevovat dechové potíže a v roce 1982 se žalobce dozvěděl, že jeho špatný zdravotní stav může být způsoben plísní v bytě, proto podal žádost o přidělení jiného bytu a požádal městského hygienika o prošetření poměrů v bytě; na základě jeho posudku byla rozhodnutím ObNV O. ze dne 28. 6. 1982 uznána za zdravotně závadnou celá bytová jednotka žalobce, neboť v obou obytných místnostech byl zjištěn rozsáhlý výskyt plísňové vegetace způsobený tím, že technické řešení obvodového pláště domu nerespektuje tepelnětechnické požadavky, a odstranění závad si vyžádá radikální zásahy do konstrukčního řešení. Další řešení situace obložením stěn dutými cihlami a izolace perlitinem bylo v roce 1989 shledáno jen jako částečně účinné a stavební úřad - stejně jako již v roce 1982 - uvedl, že definitivně lze odstranit závady jen radikálním zásahem do obvodového pláště. První žalovaný poté zadal objednávku pro zpracování projektové dokumentace na zateplení obvodového pláště domu, jež byla vypracována v květnu roku 1990, zateplení celého obvodového pláště domu bylo provedeno v roce 1992 a od této doby je byt bez závad. Užívání zdravotně závadného bytu negativně působilo na zdravotní stav žalobce, když v roce 1972 se hlásí první příznaky dušnosti, opakované infekce a v roce 1982 je po předchozích častých onemocněních horních cest dýchacích jednoznačně stanovena diagnóza závažné plicní fibrózy; v roce 1986 byl žalobci přiznán plný invalidní důchod. Především na základě znaleckého posudku Prim. MUDr. J. K., CSc., podle kterého plíseň v bytě je s vysokým stupněm pravděpodobnosti hlavní příčinou vzniku plicní fibrózy žalobce, kdy důležitou roli sehrála i vlhkost v bytě, která vedla k rychlejšímu usídlování plísně v plících žalobce, dospěl soud prvního stupně k závěru, že v řízení byla prokázána příčinná souvislost mezi protiprávním chováním prvního žalovaného, který neudržoval byt ve stavu způsobilém řádného užívání (nepostupoval v souladu s ust. §161 odst. 1 obč. zák. a §415 obč. zák.), a vznikem škody na zdraví žalobce. První žalovaný byl proto zavázán k náhradě bolestného, ztížení společenského uplatnění a ztráty na výdělku, když námitka promlčení nebyla shledána důvodnou, a rovněž nebyly shledány liberační důvody podle §421 odst. 3 obč. zák., neboť vzhledem k časovému odstupu mezi jednotlivými způsoby řešení nelze dovodit, že by první žalovaný vynaložil veškeré úsilí při odstranění závad. V tom, že žalobce v roce 1987 odmítl náhradní byt nabízený na jeho žádost z roku 1982, neshledal soud jeho spoluzavinění vzhledem k tomu, že již v této době (od roku 1986) byl žalobce v invalidním důchodu, jednání o radikálním řešení závad spěla k závěru a došlo k podstatnému snížení výskytu plísně, takže toto jeho jednání není v příčinné souvislosti se vznikem škody, jejíž náhrady se domáhá. S ohledem na závěr o výlučné odpovědnosti prvního žalovaného za škodu žalobce zamítl soud prvního stupně žalobu proti druhému žalovanému a na solidární plnění obou žalovaných.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 12. 2. 1997, č. j. 8 Co 14/97-179, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujících výrocích ve věci samé tak, že žalobu proti prvnímu žalovanému zamítl, potvrdil jej v zamítavém výroku o návrhu na plnění žalovaných společně a nerozdílně, zrušil jej ve výroku o zamítnutí žaloby proti druhému žalovanému (Městu O.) a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení; zároveň rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů ve vztahu mezi žalobcem, prvním žalovaným a vedlejším účastníkem. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, neztotožnil se však s jeho názorem na výklad ustanovení §161 obč. zák. (ve znění do 31. 12. 1991). Odvolací soud dospěl k závěru, že právní předchůdce prvního žalovaného neporušil žádnou z povinností uvedených v ustanovení §161 odst. 1 obč. zák., protože jeho povinností bylo předat žalobci byt ve stavu, jaký odpovídal stavebnětechnickému uspořádání domu podmiňujícímu mimo jiné i tepelněizolační vlastnosti, a nebylo prokázáno, že byl byt odevzdán ve stavu neodpovídajícím stavu v době kolaudace, nebo že by v tomto stavu (byť nedobrém) nebyl byt udržován, neboť plíseň se v bytě vyskytovala již na počátku užívání bytu žalobcem. Podle odvolacího soudu povinnost „byt podle možností zlepšovat“ je třeba vykládat tak, že se netýká zlepšování stavu bytu nad rámec vlastností daných již při kolaudaci domu, pokud to žalovanému nebylo uloženo úředním rozhodnutím nebo pokud tento závazek nevyplýval ze smlouvy; žalovaný proto při správě domu neporušil žádnou z právních povinností ve smyslu §161 odst. 1 obč. zák., a jestliže udržoval byt ve stavu, v jakém byl povinen jej udržovat, neporušil ani povinnosti vyplývající z ust. §415 obč. zák. Podle názoru odvolacího soudu i kdyby bylo možné připustit porušení povinností ze strany žalovaného, a pokud by vůbec bylo možné zcela odstranit závady v bytě bez radikálního zásahu do konstrukce domu, bylo by třeba aplikovat i ust. §162 obč. zák., neboť ani žalobce nevyužil svého práva odstranit závady bránící řádnému užívání bytu, nehledě k tomu, že nevyužil ani nabízené možnosti výměny bytu. Protože soud prvního stupně žalobu proti druhému žalovanému zamítl z důvodu výlučné odpovědnosti prvního žalovaného, odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v tomto výroku a v závislých výrocích o náhradě nákladů řízení zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.
263
Proti rozsudku odvolacího soudu, a to do jeho zamítavých výroků ve vztahu k prvnímu žalovanému, podal žalobce dovolání, ve kterém odvolacímu soudu vytýká nesprávné hodnocení provedených důkazů a vadné právní závěry. Dovolatel se plně ztotožňuje se závěry soudu prvního stupně, že byla prokázána příčinná souvislost mezi protiprávním chováním prvního žalovaného a vznikem škody, když užívání zdravotně závadného bytu negativně působilo na jeho zdravotní stav a způsobilo mu újmu na zdraví. První žalovaný nepostupoval v souladu s ust. §161 odst. 1, popř. §415 obč. zák., čímž způsobil žalobci škodu na zdraví, za kterou je odpovědný. Podle dovolatele je závěr odvolacího soudu o tom, že právní předchůdce prvního žalovaného udržoval byt v řádném stavu, v rozporu se skutkovými zjištěními, a poukazuje na to, že prevenční povinnost ve smyslu ust. §415 obč. zák. je širší, než jak dovodil odvolací soud. Žalobce ani nemohl zasahovat do konstrukce domu a odstraňovat tak závady v bytě, jak se domnívá odvolací soud. Dovolatel navrhl zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci k dalšímu řízení.
Podle ustanovení části dvanácté, hlavy I, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem, a že dovolání je přípustné podle §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř., přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu podle §242 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze závěru, že první žalovaný (resp. jeho právní předchůdce) neporušil právní povinnost vyplývající z ust. §161 odst. 1 obč. zák., když žalobci předal byt ve stavu odpovídajícím stavu v době kolaudace a není jeho povinností zlepšovat stav bytu nad rámec vlastností daných již při kolaudaci.
Podle ustanovení §868 zákona č. 509/1991 Sb. pokud dále není uvedeno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní vztahy vzniklé před 1. lednem 1992; vznik těchto právních vztahů, jakož i nároky z nich vzniklé před 1. lednem 1992 se však posuzují podle dosavadních předpisů.
Podle ustanovení §161 odst. 1 obč. zák. (ve znění do 31. 12. 1991) je organizace povinna zajistit uživateli plný a nerušený výkon jeho práv spojených s užíváním bytu. Zejména je povinna odevzdat mu byt ve stavu způsobilém pro řádné užívání, v tomto stavu jej udržovat a podle možnosti i zlepšovat, provádět řádnou údržbu domu a jeho zařízení a zajišťovat i řádné plnění služeb, jejichž poskytování je spojeno s užíváním bytu.
V tomto ustanovení je konkretizován obsah povinnosti organizace bytového hospodářství vůči uživateli bytu zajistit mu po dobu trvání právního vztahu osobního užívání bytu plný a nerušený výkon jeho práv spojených s užíváním bytu. Zejména je stanovena povinnost odevzdat byt uživateli ve stavu způsobilém řádného užívání a v tomto stavu jej udržovat. Stavem způsobilým řádného užívání je třeba rozumět takový stav bytu, který umožňuje byt obvyklým způsobem užívat pro účely bydlení bez vynaložení jakýchkoli dalších nákladů, tj. byt nejen vybavený potřebným provozuschopným zařízením a podle potřeb opravený, ale v neposlední řadě i byt hygienicky nezávadný. Na odevzdání bytu v takovém stavu má uživatel právní nárok, který neztrácí ani poté, co se do bytu již nastěhoval, a jestliže závady bránící byt řádně užívat vznikly, popř. se projevily až za trvání právního vztahu osobního užívání bytu, je organizace povinna je odstranit a byt uvést do stavu způsobilého pro řádné užívání, a to i v případě, že odstranění hygienické závadnosti užívaného bytu se neobejde bez provedení stavební úpravy domu, neboť i provádění řádné údržby domu je povinností organizace, která spravuje bytový majetek. Povinnost organizace odstraňovat závady bránící řádnému užívání bytu se nevztahuje jen na ty závady, za jejichž vznik odpovídá uživatel, nebo na ty, které jako obvyklé udržovací náklady je povinen nést sám (§161 odst. 2 obč. zák.).
Jak vyplývá ze skutkových zjištění, v bytě žalobce se po řadu let vyskytovala rozsáhlá plísňová vegetace, o čemž byl právní předchůdce prvního žalovaného informován nejpozději v roce 1971, kdy byla jedna místnost uznána za zdravotně závadnou, a až do roku 1992 trvala hygienická závadnost bytu pro opakovaný výskyt plísně, způsobený nedostatečnou tepelně technickou izolací obvodového pláště domu. Plíseň v bytě, tvořící se kondenzací vodních par v důsledku nedostatečných tepelně izolačních schopností železobetonových konstrukcí v obvodovém plášti domu, je bezesporu závadou, jež brání řádnému užívání bytu. Odstranění tak závažné hygienické závady, jako je opakovaný výskyt plísně v bytě I. kategorie, nelze považovat za zlepšování stavu bytu nad rámec povinnosti udržovat byt ve stavu způsobilém řádného užívání. Zlepšování stavu bytu znamená totiž vynaložení nákladů ke zvýšení kvality či hodnoty bytu nebo zlepšení jeho vybavení; v podstatě jde o kvalitativní změnu vedoucí ke zlepšení bydlení, nikoliv o uvedení bytu do stavu způsobilého pro řádné užívání.
Není proto správný závěr odvolacího soudu, že nelze dovodit porušení povinností organizace podle §161 odst. 1 obč. zák., protože byt byl žalobci odevzdán ve stavu, jak byl kolaudován, a v tomto (byť nedobrém) stavu byl udržován. Ve smyslu uvedeného ustanovení měl totiž žalobce právo na odevzdání bytu hygienicky nezávadného (bez ohledu stav bytu v době kolaudace), a organizace byla povinna několik let trvající závady na bytě odstranit jak v případě, že byt byl nezpůsobilý řádného užívání od samého počátku, tak i v případě, že se stal hygienicky závadným až po odevzdání bytu žalobci.
Z uvedeného vyplývá, že právní názor odvolacího soudu na obsah povinností organizace obsažených v ustanovení §161 odst. 1 obč. zák. není správný. Protože rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, je dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. naplněn.
Dovolací soud proto rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení (§243d odst. 1, 2 o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§243d odst. 1 o. s. ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů původního a dalšího řízení včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 12. září 2001
JUDr. Marta Š k á r o v á, v. r. předsedkyně senátu