ECLI:CZ:NS:2001:25.CDO.608.99.1
sp. zn. 25 Cdo 608/99
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobkyně G. H., zastoupené advokátkou, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti ČR, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 7/97, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. září 1998, č. j. 22 Co 294/98-56, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 11. 2. 1998, č. j. 22 C 7/97-36, ve znění opravného usnesení ze dne 25. 5. 1998, č. j. 22 C 7/97-49, zamítl žalobu s návrhem, aby byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 18.914,76 DEM s 3 % úrokem od 13. 1. 1997 do zaplacení a částku 79.443,30 Kč s 18 % úrokem od 13. 1. 1997 do zaplacení a vydat jí movité věci (dřevořezby a jiné umělecké předměty specifikované ve výroku rozhodnutí), eventuálně zaplatit jí 55.600,- Kč, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně tak rozhodl o uplatněném nároku žalobkyně na náhradu škody způsobené rozhodnutím o trestu, v jehož rámci žalobkyně požadovala náhradu za ztrátu na výdělku za trest odnětí svobody v trvání 14 měsíců, který se započtením vazby vykonala v době od 11. 1. 1981 do 11. 3. 1982, náhradu za trest propadnutí finančních částek a dále vydání starožitných předmětů, ohledně nichž byl vysloven trest propadnutí věcí, event. zaplacení finanční náhrady za ně. Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 5. 3. 1982, sp. zn. 5 To 22/82, byla žalobkyně uznána vinnou účastenstvím podle §10 odst. 1 písm. b) tr. zák. na trestném činu poškozování cizích práv podle §209 odst. 1 písm. a) tr. zák. a na trestném činu porušování předpisů o oběhu zboží ve styku s cizinou podle §124 odst. 1 tr. zák., jichž se dopustil spoluobžalovaný P. H., a pro tyto trestné činy byl jim oběma uložen trest odnětí svobody v trvání 14 měsíců, trest propadnutí části majetku (peněžní částky) a trest propadnutí věcí (dřevořezby a jiné umělecké předměty). Ke stížnosti pro porušení zákona Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 15. 4. 1992, sp. zn. 11 Tz 79/91, vyslovil, že uvedeným rozsudkem Městského soudu v Praze byl porušen zákon v neprospěch obou obviněných tím, že trestní stíhání podle §160 odst. 1 trestního řádu bylo zahájeno pro jiný skutek, než pro který byla podána obžaloba, proto rozsudek Městského soudu v Praze i předchozí rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 14.1.1982, sp. zn. 3 T 0266/81, zrušil a zároveň přikázal prokurátorovi, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Věc týkající se trestného činu poškozování cizích práv podle §209 odst. 1 tr. zák., k jehož spáchání došlo tím, že P. H. v prosinci 1979 a lednu 1980 před státním notářstvím při projednávání dědictví po svém otci v rozporu se skutečností zahrnul do dědictví i věci, které nepatřily do pozůstalosti, zejména umělecké předměty, s cílem dosáhnout povolení jejich vývozu do ciziny, přičemž G. H. jej k tomuto jednání měla pohnouti, byla pak usnesením Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 ze dne 9. 10. 1995 sp. zn. 1 Pv 239/93 odložena podle §159 odst. 2 trestního řádu s přihlédnutím k §11 odst. 1 písm. b) trestního řádu, neboť od doby spáchání této trestné činnosti uplynula doba delší tří let, a tedy trestnost tohoto činu podle §67 odst. 1 písm. d) trestního zákona zanikla uplynutím promlčecí doby. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že nejsou dány podmínky odpovědnosti žalované za škodu podle ustanovení §6 zákona č. 58/1969 Sb., neboť žalobkyně nebyla zproštěna obžaloby a nedošlo k zastavení trestního stíhání ani k uložení mírnějšího trestu. Odsuzující rozsudky v této trestní věci byly sice jako nezákonné zrušeny pro procesní pochybení vyšetřovatele ve stadiu zahájení trestního stíhání a prokurátorovi byla uložena povinnost věc znovu projednat a rozhodnout, avšak řízení neproběhlo jen proto, že věc byla odložena z důvodu zániku trestnosti činu. V odložení věci ve stadiu před zahájením trestního stíhání z důvodu promlčení trestnosti pak nelze spatřovat analogii s podmínkami vzniku nároku na náhradu škody podle ustanovení §6 zákona č. 58/1969 Sb.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 9. 1998, č. j. 22 Co 294/98-56, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení a zamítl návrh žalobkyně na připuštění dovolání k otázce, zda zastavení trestního stíhání či odložení věci lze vykládat analogicky. Odvolací soud vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právními závěry, že základ nároku žalobkyně na náhradu škody není dán, neboť v odložení věci podle ust. §159 odst. 2 trestního řádu nelze spatřovat analogii s podmínkami vzniku nároku zakotvenými v ust. §6 zákona č. 58/1969 Sb. Připuštění analogie ve smyslu §853 obč. zák. by zakládalo další důvod vzniku nároku na náhradu škody v tomto ustanovení nezakotvený, a znamenalo by rozšíření uvedených důvodů nad rámec daný zákonem. V dané věci nepřichází v úvahu ani žalobkyní navrhované použití ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., neboť toto lze aplikovat pouze na výkon práv a povinností již existujících, nikoliv těch práv, která nevznikla.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání z důvodu podle §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř., neboť je přesvědčena, že výkonem trestu odnětí svobody a realizací trestu propadnutí části majetku a dalších věcí na základě nezákonného rozhodnutí jí byla způsobena křivda, když za žádný trestný čin nebyla odsouzena. Poukazuje na to, že obvodní státní zastupitelství se při odložení věci nezabývalo trestným činem podle §124 odst. 1 tr. zák., na jehož pokusu se měla údajně též účastnit, a její stížnost podaná proti usnesení o odložení věci byla zamítnuta. I když v ust. §6 zákona č. 58/1969 Sb. není uvedeno, že právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím o trestu má i ten, jehož věc týkající se podezření z trestného činu byla odložena, má dovolatelka za to, že pokud v jejím případě došlo k odložení věci podle §159 odst. 2 tr. ř. s přihlédnutím k ustanovení §11 odst. 1 písm. b) tr. ř., které stanoví, kdy musí být trestní stíhání zastaveno, lze tento případ posuzovat jako zastavení trestního stíhání. Protože nelze připustit, aby nebyla nahrazena škoda občanu, který nezákonným rozhodnutím soudu utrpěl újmu na svobodě a majetku, byl by podle dovolatelky zužující výklad zákona o odpovědnosti státu za škodu v rozporu s čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Navrhla zrušení rozsudků soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Podle ustanovení části dvanácté, hlavy I, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení řádně zastoupeným advokátem, přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu podle §242 o.s.ř. a dospěl k závěru, že dovolání, které je přípustné podle §239 odst. 2 o.s.ř., není opodstatněné.
Podle ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné pro řešení právních otázek, jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu, tedy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která v projednávané věci měla zásadní význam pro rozhodnutí ve věci a která judikaturou vyšších soudů nebyla vyřešena, popř. jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů neustálil. Z tohoto hlediska je v dané věci přípustnost dovolání založena pro právní otázku, pro níž byl návrh na připuštění dovolání učiněn a pro níž bylo dovolání podáno, tj. zda zastavení trestního stíhání a odložení věci lze vykládat analogicky.
Podle ustanovení §6 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, právo na náhradu škody způsobené rozhodnutím o trestu má vůči státu ten, na němž byl zcela nebo zčásti vykonán trest, jestliže v pozdějším řízení byl obžaloby zproštěn nebo bylo-li proti němu trestní stíhání zastaveno. Podle odst. 2 tohoto ustanovení právo na náhradu škody má i ten, kdo byl v pozdějším řízení odsouzen k mírnějšímu trestu, než který byl na něm vykonán na podkladě zrušeného rozsudku.
Podle §160 tr. ř. ve znění účinném do 31.8.1995, nasvědčují-li zjištěné skutečnosti tomu, že byl spáchán trestný čin, a je-li dostatečně odůvodněn závěr, že jej spáchala určitá osoba, zahájí vyšetřovatel neprodleně trestní stíhání, pokud není důvod k postupu podle §159 odst. 2, 3 tr. ř.
Podle §159 odst. 2 tr.ř. státní zástupce, vyšetřovatel nebo policejní orgán před zahájením trestního stíhání odloží usnesením věc, je-li trestní stíhání nepřípustné podle §11 odst. 1.
Podle ustanovení §172 odst. 1 písm. d) tr. ř. vyšetřovatel zastaví trestní stíhání, je-li trestní stíhání nepřípustné ( §11 odst. 1).
Podle ust. §11 odst. 1 písm. b) tr. ř. trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, je-li trestní stíhání promlčeno.
Názoru dovolatelky, že vzhledem k ust. §11 odst. 1 věty první tr. ř. je odložení věci podle §159 odst. 2 tr. ř. analogickým rozhodnutím jako je zastavení trestního stíhání podle §172 odst. 1 písm. d) tr. ř., nelze přisvědčit.
Samotná okolnost, že v ustanovení §11 tr. ř. jsou společně uvedeny důvody, pro které nelze trestní stíhání zahájit ani v něm pokračovat, nezakládá totiž analogii mezi těmito dvěma samostatnými instituty trestního práva procesního, a proto okolnost, že v daném případě byla věc usnesením podle §159 odst. 2 tr. ř. odložena s přihlédnutím k §11 odst. 1 písm. b) tr. ř., neznamená, že by toto usnesení, které je konečným vyřízením věci před zahájením trestního stíhání, bylo možno analogicky považovat za rozhodnutí o zastavení trestního stíhání podle §172 tr. ř.
Promlčení trestního stíhání /§11 odst. 1 písm. b) tr. ř./ je sice důvodem k zastavení trestního stíhání i k odložení věci před jeho zahájením, avšak způsoby rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení jsou v trestním řádu upraveny zcela samostatně. Odlišné jsou jak předpoklady pro jejich vydání, tak i důsledky těchto rozhodnutí / např. právní mocí usnesení o zastavení trestního stíhání pro určitý skutek vznikne překážka věci rozsouzené - §11 odst. 1 písm. f) tr. ř., obviněný, jehož trestní stíhání bylo zastaveno proto, že trestní stíhání je promlčeno, má právo, aby se v trestním stíhání pokračovalo, jestliže prohlásí, že na projednání věci trvá (§11 odst. 2 tr. ř.), a trestní stíhání, v němž se pokračuje na návrh obviněného, nelze zastavit ze stejného důvodu, ze kterého bylo původně zastaveno/. Z trestněprávního hlediska nemá, a to ani pro podezřelého či obviněného, institut odložení věci stejný význam jako zastavení trestního stíhání, a nejde tedy jen o jinou formu či způsob rozhodnutí.
Vznik nároku na náhradu škody způsobené rozhodnutím o trestu podle ust. §6 zák. č. 58/1969 Sb. se odvíjí od výsledku dalšího řízení, tedy od nového rozhodnutí vydaného po zrušení původního odsuzujícího rozhodnutí. Zrušení původního rozsudku pro nezákonnost je podle §4 cit. zákona pouze podmínkou, bez níž nemůže být nárok na náhradu škody uplatněn, neboť by šlo o předčasnou žalobu (srov. též R 35/1977), avšak samotným zrušením nezákonného rozhodnutí nárok na náhradu škody nevzniká. Podle dosavadní judikatury k zákonu č. 58/1969 Sb. u nároku na náhradu škody způsobené usnesením o vznesení obvinění je podmínka ust. §4 zákona sice splněna i přesto, že při zastavení trestního stíhání nebo při zproštění obžaloby nedochází k formálnímu zrušení takového usnesení, avšak i v tomto případě platí, že právo na náhradu škody má ten, proti němuž bylo trestní stíhání zastaveno, nebo ten, kdo byl obžaloby zproštěn (srov. též R 35/1991). Fakt, že došlo ke zrušení rozhodnutí pro nezákonnost, je jen podmínkou pro uplatnění nároku podle ust. §4 zákona, avšak v případech, v nichž je nutné po zrušení učinit rozhodnutí nové, je třeba vyčkat pravomocného skončení řízení, jehož výsledek je pak rozhodující pro vznik nároku. Předpoklady pro vznik nároku na náhradu škody způsobené rozhodnutím o trestu jsou stanoveny v ustanovení §6 zákona č. 58/1969 Sb., podle něhož pouze zproštění obžaloby, zastavení trestního stíhání z určitých důvodů či odsouzení k mírnějšímu trestu, než jaký byl původně uložen, může založit odpovědnost státu podle tohoto zákona. Usnesení o odložení věci není tedy rozhodnutím, jež by zakládalo nárok na odškodnění podle §6 zák. č. 58/1969 Sb.
V daném případě trestní řízení žalobkyně skončilo pravomocným usnesením o odložení věci pro promlčení trestního stíhání právě proto, že trestní stíhání žalobkyně nebylo zahájeno, a také z tohoto důvodu, a nikoliv pro zánik trestnosti činu, bylo původní odsuzující rozhodnutí zrušeno. V době rozhodnutí o odložení věci pak již nemohlo dojít k zahájení trestního stíhání (což je předpoklad jeho zastavení), neboť zde byl důvod pro postup podle §159 odst. 2 tr. ř. (srov. §160 tr. ř.). Okolnost, že po zrušení původního odsuzujícího rozsudku zanikla trestnost činu uplynutím doby /§67 odst. 1 písm. d) tr. zák./, není důvodem, pro který by usnesení o odložení věci ve stadiu před zahájením trestního stíhání podle §159 odst. 2 tr. ř., mohlo být považováno za rozhodnutí analogické jako je zastavení trestního stíhání /§172 odst. 1 písm. d) tr. ř./.
Pokud pak dovolatelka poukazuje na čl. 36 Listiny základních práv a svobod, podle nějž má každý právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, je třeba připomenout, že čl. 36 nárok na náhradu škody nezakládá, nýbrž odkazuje na zákonnou úpravu, která ve zvláštním zákoně stanoví předpoklady, za nichž má každý právo na odškodnění. Nejsou-li tyto předpoklady splněny, nelze nad rámec tohoto zvláštního zákona odškodnění přiznat.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. správný, a proto dovolací soud dovolání žalobkyně zamítl (§243b odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4 věty první, §224 odst. 1, a §142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobkyně s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalované v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 26. září 2001
JUDr. Marta Š k á r o v á, v. r.
předsedkyně senátu