ECLI:CZ:NS:2001:26.CDO.1011.2000.1
sp. zn. 26 Cdo 1011/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně J. H., proti žalovanému V. M., o zrušení práva společného nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp.zn. 5 C 859/97, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, ze dne 19. října 1999, č.j. 9 Co 758/98-40, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 575.- Kč, k rukám advokátky, do tří dnů od právní moci rozsudku.
Odůvodnění:.
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 19.10.1999, č.j. 9 C 758/98-40, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Lounech ze dne 21.5.1998, č.j. 5 C 859/97-27, kterým soud prvního stupně zrušil právo společného nájmu účastníků k bytu č. 29, v 5. podlaží domu č.p. 2293 v L., sestávajícímu ze dvou pokojů, kuchyně a příslušenství (dále "předmětný byt"), určil, že výlučným nájemcem bytu bude žalovaný, žalobkyni uložil povinnost předmětný byt vyklidit do patnácti dnů od právní moci rozsudku a rozhodl o nákladech řízení. Dále odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud, vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, se ztotožnil s jeho závěrem, že v dané věci jsou dány předpoklady k rozhodnutí podle §705 obč.zák., když se účastníci, jimž k předmětnému (družstevnímu) bytu vzniklo právo společného nájmu (a spolu s tím i společné členství v družstvu) nedohodli po rozvodu manželství o dalším užívání bytu. Ve shodě s okresním soudem dovodil, že dalším nájemcem bytu má být určen žalovaný. Pokud jde o zákonná hlediska rozhodná pro posouzení, který z rozvedených manželů bude byt dále užívat, odvolací soud konstatoval, že hledisko zájmu nezletilých dětí, to jest v dané věci dítěte žalobkyně z jejího nynějšího manželství, je nutno posuzovat ve vztahu k možnostem jeho rodičů zajistit mu bydlení. Protože žalobkyni a jejímu nynějšímu manželovi svědčí právo společného nájmu k bytu v Praze, je bytová potřeba dítěte i jeho rodičů zajištěna. Za situace, kdy stanovisko pronajímatele neupřednostňuje žádného z účastníků, odvolací soud přihlédl dále k tomu, že žalobkyně za trvání manželství navázala známost s jiným mužem a předmětný byt opustila, že žalovaný v bytě bydlí, nemá jinou možnost bydlení a od roku 1998 hradí nájemné. Vzhledem k tomu, že žalobkyni svědčí právo nájmu k jinému bytu, odvolací soud dovodil, že by bylo v rozporu s dobrými mravy vázat její povinnost k vyklizení bytu na zajištění další bytové náhrady.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř., a v němž označila uplatněný dovolací důvod poukazem na ust. §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. V dovolání uvádí, že při posuzování věci soud přihlédl pouze k té skutečnosti, že žalobkyně má - na rozdíl od žalovaného - jinou možnost bydlení, a že opustila byt za trvání manželství a navázala známost s jiným mužem. Je však třeba hodnotit i jiné okolnosti (uvádí se dále v dovolání), zejména to, že žalovaný nemohl mít děti, ža tato skutečnost vedla k rozpadu manželství účastníků, že byla žalovaným fyzicky napadána, že jí žalovaný znemožnil přístup do předmětného bytu, jakož i to, že se větší měrou podílela na získání bytu (částkou 70.000.-Kč, zatímco zbytek - 100.000.- Kč byl uhrazen z půjček poskytnutým účastníkům), a že se žalovaný do předmětného bytu přihlásil k trvalému pobytu až po rozvodu manželství. Navrhla, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný se ve svém dovolacím vyjádření ztotožnil se závěry odvolacího soudu, poukázal na to, že investice do bytu ze strany žalobkyně může být řešena v rámci vypořádání společného jmění účastníků a navrhl, aby dovolání bylo jako nedůvodné zamítnuto.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1.1.2001 - dále jen "o.s.ř.").
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 2 o.s.ř.), se nejprve zabýval jeho přípustností.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Nejde-li o případ vad uvedených v §237 odst. 1 o.s.ř. (a ty v dané věci nebyly dovoláním namítány a ani z obsahu spisu nevyplývají), je třeba, je-li dovoláním napaden rozsudek odvolacího soudu, zkoumat přípustnost dovolání z pohledu ustanovení §238 a §239 o.s.ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání směřuje proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu, není dovolání přípustné podle §238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., a protože rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným odvolacím rozsudkem byl jeho prvním rozhodnutím ve věci, nelze přípustnost dovolání opřít ani o ustanovení §238 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.
V dané věci není dána přípustnost dovolání ani podle §239 odst. 1 o.s.ř., neboť odvolací soud ve výroku svého potvrzujícího rozsudku jeho přípustnost nevyslovil.
Zbývá tedy posoudit přípustnost dovolání žalobkyně podle §239 odst. 2 o.s.ř., z něhož ji sama dovozuje, neboť v průběhu odvolacího řízení učinila návrh na vyslovení přípustnosti dovolání, o němž odvolací soud ve výroku svého rozsudku nerozhodl, a proti rozsudku odvolacího soudu podala včas dovolání. Předpokladem přípustnosti dovolání podle tohoto ustanovení je závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu (popřípadě konkrétní v něm řešená právní otázka) má po právní stránce zásadní význam. Otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud řeší jako otázku předběžnou (nevydává ohledně ní žádné rozhodnutí) a jeho kladně vyjádřeným závěrem se podané dovolání stává přípustným.
Aby se mohlo v konkrétním případě jednat o rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, musí se v něm řešit právní otázka významná nejen pro rozhodnutí v dané konkrétní věci, ale musí musí jít současně o otázku, která má zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (co do obecného dopadu na případy obdobné povahy). Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní právní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře soudů dosud neustálil, nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v souladu s ustálenou judikaturou vyšších soudů.
V dané věci (jak vyplývá z obsahu protokolu o jednání před odvolacím soudem, konaným dne 19.10.1999 - č.l. 37 spisu) právní zástupkyně žalobkyně před vyhlášením potvrzujícího rozsudku navrhla připuštění dovolání s poukazem na "rozhodnutí Nejvyššího soudu v bytových otázkách, z něhož je patrné, že není rozhodné pro posouzení a určení výlučného nájemce bytu, když jeden z rozvedených manželů má dítě, které není jejich společné, kdy bytová situace jednoho z manželů může být i vyřešena, případně, kdy jeden z manželů opustil byt". V dovolání pak žalobkyně výslovně neformuluje právní otázky, jimž přikládá zásadní právní význam; prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. zpochybňuje právní závěr odvolacího soudu o určení žalovaného výlučným nájemcem bytu námitkou, že odvolací soud v dané věci nesprávně vymezil hlediska rozhodná pro určení jednoho z účastníků (rozvedených manželů) dalším nájemcem bytu.
Ve smyslu ustanovení §705 odst. 2 věty druhé obč.zák. nedohodnou-li se rozvedení manželé - společní nájemci družstevního bytu, jimž svědčí též společné členství v družstvu, o nájmu bytu, soud na návrh jednoho z nich rozhodne o zrušení tohoto práva, jakož i o tom, kdo z nich bude jako člen družstva dále nájemcem bytu. Podle §705 odst. 3 obč.zák. při rozhodování o dalším nájmu bytu vezme soud zřetel zejména na zájmy nezletilých dětí a stanovisko pronajímatele.
Výklad ustanovení §705 odst. 3 obč.zák. (jež byl z hlediska rozhodnutí odvolacího soudu v dané věci rozhodný), se v soudní praxi ustálil. Podle právního názoru, vyjádřeného v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10.1.1999, sp.zn. 3 Cdon 117/96, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1999, pod pořadovým číslem 27, patří ustanovení §705 odst. 3 obč.zák. k normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Soud je přitom povinen vždy přihlédnout k zákonným hlediskům, a vypořádat se s nimi, a vymezit ty, které jsou v dané konkrétní věci pro rozhodnutí podstatné (srov. rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 28.2,1994, sp.zn. 2 Cdon 9/94, uveřejněné v časopise Právní rozhledy 8/1994, str. 291, 292).
Pokud jde - vedle hledisek uvedených v §705 odst. 3 obč.zák. - o další hlediska, jež soud bere v úvahu, jsou i nadále využitelné - přes změnu hmotněprávní úpravy - zobecňující právní závěry obsažené především v rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1970, pod pořadovým číslem 78. Podle tohoto judikátu jde zejména o okolnosti rozvratu manželství, sociální (jmenovitě s ohledem na možnosti uspořádání bytových poměrů) a zdravotní poměry rozvedených manželů, to, jak se který z rozvedených manželů zasloužil o získání bytu, apod. Podle ustáleného výkladu, zastávaného v soudní praxi, není z hlediska ustanovení §705 odst. 3 obč.zák. rozhodné, zda jde o nezletilé děti obou rozvedených manželů, či o dítě některého z nich.
Z uvedeného je zřejmé, že v dané věci nejde o otázku zásadního právního významu ve smyslu shora vymezeném, neboť se nejedná o otázku, která by dosud nebyla judikaturou vyšších soudů dosud vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil. Odvolací soud (jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku) vycházel při vymezení hledisek rozhodných pro určení dalšího nájemce bytu podle §705 odst. 3 obč.zák. z konstatní judikatury a jeho závěr je v souladu se stávající rozhodovací praxí soudů.
Z uvedených důvodů tak nejsou splněny podmínky přípustnosti dovolání z hlediska ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. Protože přípustnost dovolání žalobkyně nelze opřít o žádné z procesních ustanovení přicházejících v úvahu, Nejvyšší soud dovolání podle §243b odst. 4 věty prvé a §218 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle ustanovení §243b odst. 4, §224 odst. 1 a §146 odst. 2 věty první (per analogiam) o.s.ř. a zavázal žalobkyni, která po procesní stránce zavinila, že dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení žalovanému. Uvedené náklady sestávají z odměny za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) ve výši 500.- Kč a z náhrady hotových výdajů za tento úkon ve výši 75.-Kč (§9 odst. 1 ve spojení s §7, §11 odst. 1 písm. k/, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášky č. 235/1997 Sb.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může se oprávněný domáhat soudního výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 27. února 2001
Doc. JUDr. Věra K o r e c k á, CSc., v.r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení: Ivana Svobodová