ECLI:CZ:NS:2001:26.CDO.104.2001.1
sp. zn. 26 Cdo 104/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně městské části P. proti žalované V. F., o zaplacení částky 1.816.637,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 28 C 49/2000 (I Ro 731/99), o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. května 2000, č.j. 55 Co 315/2000 - 22, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 zastavil usnesením ze dne 3. srpna 1999, č.j. I Ro 731/99 - 8, řízení o žalobě na zaplacení částky 1.816.637,- Kč s příslušenstvím. K zastavení řízení došlo podle §9 odst. 2 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, v tehdy platném znění (dále jen "zákon o soudních poplatcích"), neboť žalobkyně přes výzvy, které byly soudem prvního stupně dne 31. března 1999 a dne 10. června 1999 doručeny advokátovi (jejímu právnímu zástupci), nezaplatila ve stanovené soudcovské lhůtě soudní poplatek ze žaloby.
Proti tomuto usnesení, doručenému zástupci žalobkyně dne 12. srpna 1999, podala žalobkyně dne 22. října 1999 u soudu prvního stupně (prostřednictvím advokáta) odvolání, s nímž spojila návrh na prominutí zmeškání lhůty. Uvedla v něm, že odvolání podává "po stanovené lhůtě", neboť bylo "z důvodu vážného administrativního nedopatření" zasláno omylem jinému soudu. Sdělila zároveň, že soudní poplatek, k jehož úhradě byla vyzývána, zaplatila na účet soudu prvního stupně dne 20. září 1999, a vysvětlovala, že důvodem jeho pozdní úhrady byly průtahy v rozhodování kolektivního orgánu a administrativy, jakož i poměrně vysoká částka soudního poplatku.
Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 3. dubna 2000, č.j. 28 C 49/2000 - 16, doručeným zástupci žalobkyně dne 7. dubna 2000, byl návrh žalobkyně na prominutí zmeškání lhůty zamítnut, když soud prvního stupně dovodil, že zástupce žalobkyně "své tvrzení, že lhůta byla zmeškána z omluvitelného důvodu, nijak neprokázal".
Odvolání, které žalobkyně proti tomuto zamítavému usnesení podala, odmítl Městský soud v Praze usnesením ze dne 19. května 2000, č.j. 55 Co 187/2000 - 22, jako opožděné (§218 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.). V odůvodnění tohoto usnesení konstatoval, že posledním dnem odvolací lhůty byl 25. duben 2000, že odvolání, které žalobkyně učinila telefaxem dne 21. dubna 2000, nebylo ve smyslu §42 odst. 3 o. s. ř. doplněno do tří dnů předložením originálu, odvolací soud proto k faxovému podání nemohl přihlížet, a písemné odvolání, předané k poštovní přepravě dne 26. dubna 2000, bylo podáno po lhůtě stanovené zákonem.
Proti usnesení odvolacího soudu, které nabylo právní moci 9. 6. 2000, podala žalobkyně včasné dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §238a odst. 1 písm. e/ o. s. ř. Argumenty, jimiž dovolání odůvodnila, nepodřadila sice výslovně žádnému procesnímu ustanovení, vymezujícímu v §241 odst. 3 písm. a/ až d/ o. s. ř. způsobilé dovolací důvody, z obsahu podání (§41 odst. 2 o. s. ř.) však lze dovodit, že odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení věci (§241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř.). Ve vztahu k právnímu závěru odvolacího soudu, podle něhož bylo odvolání opožděné "o jeden den", totiž namítá že toto odvolání zaslala faxem "ve lhůtě". Ve skutečnostech, které vedly k opožděné úhradě soudního poplatku a ke zmeškání lhůty k odvolání proti usnesení, jímž bylo řízení zastaveno, jakož i v chování žalované, proti níž se žalobou domáhá splnění dluhu, pak spatřuje důvody hodné zvláštního zřetele k tomu, aby byl zvolen "postup k odstranění tvrdosti zákona", aby byla "zajištěna spravedlivá ochrana práv a oprávněných zájmů žalobce", a aby "zároveň nebylo právní normy použito samoúčelně na úkor oprávněného žalobce". Vycházejíc z této argumentace dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil jak napadené usnesení Městského soudu v Praze, tak i "předcházející usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4", a aby věc vrátil soudu prvního stupně "k projednání a rozhodnutí".
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001 - dále též jen "občanský soudní řád" nebo "o. s. ř.").
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou (§240 odst. 1 o. s. ř.) za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 2 o. s. ř.), a je přípustné podle §238a odst. 1 písm. e/ o. s. ř., neboť směřuje proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo odmítnuto odvolání. Uplatňuje způsobilý dovolací důvod (§241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř.), jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolání však není důvodné.
Jak je z obsahu spisu i ze samotného dovolání zřejmé, dovolatelka nepopírá skutečnost, že odvolání proti usnesení, kterým soud prvního stupně podle §9 odst. 2 zákona o soudních poplatcích zastavil řízení, podala po uplynutí zákonné patnáctidenní odvolací lhůty, že na výzvu soudu nezaplatila ve lhůtě jím stanovené soudní poplatek ze žaloby, a že tento poplatek nebyl uhrazen ani v době, kdy soud prvního stupně o zastavení řízení rozhodl. Zdůrazněním okolnosti, že odvolání proti usnesení, jímž obvodní soud zamítl její návrh na prominutí zmeškání lhůty, podala v zákonné odvolací lhůtě "faxem", však zpochybňuje právní závěr odvolacího soudu o opožděnosti tohoto odvolání.
Dovolací soud především považuje za nutné uvést, že dožaduje-li se žalobkyně prostřednictvím dovolání "odstranění tvrdosti", nemá tento její požadavek oporu v zákoně. Procesním institutem, umožňujícím odvrátit nepříznivé procesní následky, jež stíhají účastníka řízení, který zmeškal zákonnou lhůtu (např. lhůtu, během níž lze podat odvolání), je právě prominutí tohoto zmeškání (§58 odst. 1 o. s. ř.). Žalobkyně sice tohoto institutu využila, pokud spojila návrh na prominutí zmeškání odvolací lhůty proti usnesení, jímž bylo řízení o její žalobě zastaveno, se svým odvoláním podaným 22. října 1999, avšak následně zmeškala i lhůtu pro odvolání proti usnesení, kterým soud prvního stupně tento její procesní návrh zamítl. V této souvislosti je třeba přisvědčit odvolacímu soudu v jeho názoru, že k odvolání podanému telefaxem se přihlíží pouze tehdy, je-li ve třídenní lhůtě doplněno předložením originálu (§42 odst. 3 věta první a druhá o. s. ř.). Z obsahu spisu se přitom podává (a dovolatelka to nijak nezpochybňuje), že skutečností určující počátek odvolací lhůty bylo doručení prvostupňového usnesení zástupci žalobkyně, že tato skutečnost nastala dne 7. dubna 2000, že patnáctidenní odvolací lhůta proti tomuto usnesení počala svůj běh dne 8. dubna 2000, že její poslední (patnáctý) den připadl na sobotu 22. dubna 2000, a že nejblíže následujícím pracovním dnem podle §57 odst. 2 o. s. ř. bylo úterý 25. dubna 2000 (tomuto dni předcházel svátek - velikonoční pondělí dne 24. dubna 2000). Stejně tak ze spisu vyplývá, že žalobkyně podala odvolání telefaxem dne 21. dubna 2000, a posledním dnem zákonné třídenní lhůty pro předložení originálu telefaxového podání bylo proto rovněž úterý 25. dubna 2000 jako první pracovní den následující po svátku, na který připadl konec této procesní lhůty. Žalovaná však originál telefaxového podání odeslala na adresu soudu až dne 26. dubna 2000 (což dokládají záznamy pošty na obálce doporučené zásilky na č.l. 19 spisu) a tím způsobila procesní situaci, kdy odvolací soud nemohl přihlédnout k telefaxovému podání učiněnému v průběhu odvolací lhůty (§42 odst. 3 věta první a druhá o. s. ř.), a kdy naopak musel vyvodit důsledky stanovené v §218 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. z toho, že odvolání bylo podáno až po marném uplynutí zákonné lhůty, stanovené v §204 odst. 1 větě prvé o. s. ř.
Poukazuje-li dovolatelka na povinnost soudu zajistit "spravedlivou ochranu práv a oprávněných zájmů žalobce", interpretuje jednostranně a tedy nesprávně ustanovení §2 o. s. ř. Při respektování zásady rovnosti účastníků soudního řízení (čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod) nelze totiž toto procesní ustanovení vykládat tak, že by soud byl povinen zajistit ochranu jen některému účastníkovi řízení na úkor práv jiného účastníka, a že by mohl nepříznivé procesní důsledky, stíhající účastníka, který podal opožděné odvolání, odvrátit jinými, než zákonem stanoveným prostředky.
Nezbývá tak, než uzavřít, že se dovolatelce nepodařilo prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu zpochybnit správnost napadeného usnesení odvolacího soudu, a její dovolání proto muselo být podle §243b odst. 1 věty před středníkem o. s. ř. zamítnuto.
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 4, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. a o skutečnost, že žalované nevzešly v dovolacím řízení žádné náklady, k jejichž úhradě by byla dovolatelka jinak povinna.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. ledna 2001
JUDr. Hana M ü l l e r o v á, v.r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení: Ivana Svobodová