ECLI:CZ:NS:2001:26.CDO.115.99.1
sp. zn. 26 Cdo 115/99
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobců A/ J. V. a B/ J. V. proti žalované H. K., o změnu podmínky vyklizení bytu a o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu Praha - východ pod sp. zn. 3 C 252/96, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. února 1998, č.j. 27 Co 543/97 - 61, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 575,- Kč k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Okresní soud Praha - východ rozsudkem ze dne 13. 5. 1997, č.j. 3 C 252/96 - 33, zamítl výrokem I. žalobu na určení, že žalované nepřísluší právo na náhradní byt nebo poskytnutí náhradního ubytování, které jí bylo přiznáno rozsudkem Okresního soudu Praha - východ ze dne 21. 1. 1985, "pod č.j. 3 C 18/85". Výrokem II. zamítl okresní soud žalobu na uložení povinnosti žalované vyklidit do patnácti dnů od právní moci rozsudku byt v přízemí domu čp. 1151 v Ú., který se sestává ze tří pokojů, kuchyně a příslušenství (dále též jen "předmětný byt" nebo "byt"), a výrokem III. zavázal oba žalobce společně a nerozdílně nahradit žalované náklady řízení.
Výrok I. odůvodnil okresní soud tím, že žalobci nedoložili ve smyslu §80 písm. c/ o. s. ř. naléhavý právní zájem na této určovací žalobě. Při posuzování žaloby na vyklizení bytu (o níž rozhodl výrokem II.) označil soud prvního stupně otázku, zda žalované v souvislosti s vyklizením náleží právo náhradního bytu či náhradního ubytování, za otázku předběžnou. Přitom vzal (kromě jiného) za prokázáno, že žalobci jsou spoluvlastníky domu, v němž se předmětný byt nachází, když tento dům v roce 1996 koupili prostřednictvím realitní kanceláře od bývalého manžela žalované Ing. J. K., a že po rozvodu manželství mezi Ing. J. K. a H. K. bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu Praha - východ ze dne 21. 1. 1985, sp. zn. 3 C 18/85, který byl potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 17. 5. 1985, sp. zn. 11 Co 232/85, že H. K. je povinna předmětný byt vyklidit do 15 dnů poté, kdy jí bude vykonatelným a pravomocným rozhodnutím MNV přidělen náhradní byt nebo poskytnuto náhradní ubytování. Učinil přitom zjištění, že žalovaná neopustila předmětný byt dobrovolně, nýbrž byla k tomuto kroku donucena zejména chováním žalobce A/, který pokaždé, když se do předmětného bytu vrátila, vyměnil vložky u zámku a žalované tak znemožnil další pobývání v bytě, že si žalovaná náhradní ubytování nezajistila, a pokud přebývá v jiné nemovitosti, konkrétně v domě čp. 659 v Ú., jehož spoluvlastníky jsou M. a P. A., jde pouze o dočasné přístřeší, k jehož zajištění byla přinucena chováním žalobců. Navíc veškeré bytové zařízení se i nadále nachází v předmětném bytě, zatímco v dočasném bydlišti má žalovaná pouze osobní svršky.
K odvolání žalobců Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. 2. 1998, č.j. 27 Co 543/97 - 61, zamítavý rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil "v upraveném znění", když rozhodl, "že se zamítá žaloba na určení, že povinnost žalované uložená jí rozsudkem Okresního soudu pro Prahu - východ, sp. zn. 3 C 18/85, ze dne 21. 1. 1985, vyklidit byt v přízemí domu čp. 1151 v Ú., který sestává ze tří pokojů, kuchyně a příslušenství, do 15 dnů poté, kdy jí bude vykonatelným a pravomocným rozhodnutím MNV přidělen náhradní byt nebo poskytnuto náhradní ubytování, se žalované stanoví bez podmínky zajištění náhradního bytu nebo náhradního ubytování, tj. do 15 dnů od právní moci rozsudku". Dále - v souladu s odvolacím návrhem žalobců - změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. tak, že řízení o žalobě na uložení povinnosti žalované vyklidit předmětný byt do patnácti dnů od právní moci rozsudku zastavil. Změnil rovněž výrok III. prvostupňového rozsudku co do výše nákladů řízení, které mají oba žalobci společně a nerozdílně žalované nahradit, a zavázal je i k náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud současně vyslovil, že se zamítá návrh žalobců na připuštění dovolání "k právní otázce, zda povinnost k zajištění bytové náhrady z rozsudků vydaných před účinností novel občanského zákoníku, a to zákona č. 509/1991 Sb., zákona č. 264/1992 Sb. a zákona č. 267/1994 Sb., přechází na osoby, které se vyklizení domáhaly, respektive na jejich právní nástupce, a k otázce, zda v daném konkrétním sporu mají žalobci naléhavý právní zájem na podání určovací žaloby, a k otázce, zda eventuální náhrada by byla nezbytná s odkazem na ustanovení §3 občanského zákoníku".
Odvolací soud - na rozdíl od soudu prvního stupně - dospěl k závěru, že žalobci jsou aktivně legitimováni k podání určovací žaloby, protože lze u nich prokázat naléhavý právní zájem, neboť bez tohoto určení by bylo ohroženo jejich vlastnické právo a jsou tedy splněny předpoklady určovací žaloby stanovené v §80 písm. c/ o. s. ř. Věcí se proto dále zabýval meritorně a zkoumal, zda nastala od vydání pravomocného rozhodnutí Okresního soudu Praha - východ ze dne 21. 1. 1985, č.j. 3 C 18/85 - 4, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 17. 5. 1985, č.j. 11 Co 232/85 - 10, změna poměrů, která by odůvodnila vydání nového rozhodnutí, jímž by bylo určeno, že žalovaná má povinnost vyklidit předmětný byt bez podmínky zajištění bytové náhrady. Učinil závěr, že taková změna nenastala, neboť žalobcům se nepodařilo prokázat, že žalovaná získala samostatný důvod k užívání, anebo si jiným způsobem zajistila bydlení. V této souvislosti vyšel z výše citovaného skutkového zjištění, že žalovaná nemá možnost jiného bydlení, že se z předmětného bytu neodstěhovala dobrovolně, a že byt nemůže užívat pro chování žalobce. Nesdílel názor žalobců, že "změnu poměrů je nutno spatřovat v tom, že novelami občanského zákoníku ... se podstatně změnily nároky vyklizovaných osob na náhradu za vyklizovaný byt", a uvedl, že "ve změně právních předpisů nelze spatřovat změnu poměrů a nelze odepřít žalované právo, které jí bylo přiznáno podle předchozích právních předpisů, a to ani s odkazem na §3 občanského zákoníku."
Výrok, jímž byl změněn prvostupňový rozsudek ve výroku I. tak, že řízení o žalobě na vyklizení předmětného bytu do patnácti dnů od právní moci rozsudku bylo zastaveno, odůvodnil krajský soud (ve shodě s odvolacím tvrzením žalobců) tím, že je zde překážka věci pravomocně rozhodnuté. Jak dále uvedl, žaloba se v této části týkala týchž osob a stejného nároku, o němž bylo pravomocně rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu Praha - východ ze dne 21. 1. 1985, č.j. 3 C 18/85 - 4, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 17. 5. 1985, č.j. 11 Co 232/85 - 10. Tato překážka podle názoru odvolacího soudu brání tomu, aby věc byla opětovně projednána. V této souvislosti odvolací soud vyslovil právní názor, že o stejnou věc jde i v případě, jestliže "v novém řízení vystupují právní nástupci osob, které byly účastníky pravomocně skončeného řízení", s tím, že v tomto případě jsou žalobci právními nástupci původního žalobce z důvodu singulární sukcese na základě převodu vlastnického práva k nemovitosti kupní smlouvou.
Výrok zamítající návrh žalobců na vyslovení přípustnosti dovolání k otázce, "zda povinnost k zajištění bytové náhrady z rozsudků vydaných před účinností novel občanského zákoníku, a to zákona č. 509/1991 Sb., zákona č. 264/1992 Sb. a zákona č. 267/1994 Sb., přechází na osoby, které se vyklizení domáhaly, resp. na jejich právní nástupce", odůvodnil odvolací soud tím, že se touto otázkou nezabýval, neboť předmětem řízení bylo zjištění změny poměrů, která by odůvodňovala změnu podmínek k vyklizení předmětného bytu. Dovolání k otázce, zda žalobci mají naléhavý právní zájem na podání určovací žaloby, nebylo připuštěno s odůvodněním, že odvolací soud zde sdílí názor žalobců v tom, že podmínky §80 písm. c/ o. s. ř. prokázali. K poslední otázce, formulované v zamítnutém návrhu na připuštění dovolání (zda by bytová náhrada byla nezbytná s ohledem na ustanovení §3 obč. zák.), pak odvolací soud uvedl, že přiznání bytové náhrady žalované nebylo předmětem řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali oba žalobci dovolání, jehož přípustnost opřeli o ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř. Vyjádřili přesvědčení, že "rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu I. stupně ve výroku ad I. rozsudku potvrzen, byť v upraveném znění, a jímž bylo současně nesprávně rozhodnuto o nákladech řízení před soudy obou stupňů", je rozhodnutím po právní stránce zásadního významu. Podle dovolatelů jde totiž o "právní problematiku, která zahrnuje četné případy existence rozsudků z doby před novelou občanského zákona z roku 1991, které založily právo na přidělení náhradního bytu či poskytnutí náhradního ubytování orgánem státní správy podle tehdejších předpisů o hospodaření s byty". Své dovolání odůvodnili tvrzením o nesprávném právním posouzení věci a také existencí vady řízení, která - podle jejich názoru - měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Vytýkali odvolacímu soudu, že neshledal důvodnou jejich námitku, že "změnu poměrů je nutno spatřovat mimo jiné v tom, že novelami občanského zákoníku, a to zákony č. 509/1991 Sb., č. 264/1992 Sb. a č. 267/1994 Sb., se podstatně změnily nároky vyklizovaných osob na náhradu za vyklizovaný byt, a to z důvodů významné změny právních poměrů v souvislosti se zrušením řízeného hospodaření s byty". Zdůraznili, že současná právní úprava přiznává bytovou náhradu toliko v případech, kdy zaniklo nájemní právo k bytu rozvedeným manželům nebo u přivolení k výpovědi z nájmu, avšak nikoli v případě, o jaký jde v souzené věci, tj. pozbyl-li někdo právní důvod k užívání bytu. Poukázali i na to, že rozsudek Okresního soud Praha - východ ze dne 21. 1. 1985 nepřiznával žalované právo na bytovou náhradu proti jejímu bývalému manželovi, ale povinnost tuto náhradu zajistit ukládal státnímu orgánu za zcela jiných "ekonomicko-společenských poměrů", a dovozovali, že pro ně jako nové vlastníky domu z tohoto rozsudku nelze vyvozovat jakoukoli povinnost. I kdyby však nároky na bytovou náhradu, přiznané rozsudky z doby před 1. 1. 1992, zůstaly zachovány - pokračovali dovolatelé - bylo by třeba podle §868 obč. zák. změny v těchto nárocích, vyvolané změnami poměrů, posuzovat podle předpisů nyní platných. Žalované nemůže být přiznáno právo na bytovou náhradu ani na základě ustanovení §3 obč. zák., protože "nelze někomu přiznat právo..., které podle zákona nebo smlouvy nepřísluší". V této souvislosti odkázali dovolatelé na nález Ústavního soudu ze dne 20. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 190/94, a zdůraznili, že pokud soudní judikatura připouští přiznání práva na bytovou náhradu osobám bydlícím v bytě bez právního důvodu, stává se tak pouze v naprosto mezních případech, kdy by vyklizení bytu bez bytové náhrady bylo v hrubém rozporu s dobrými mravy. Nesprávné právní posouzení věci spatřují dovolatelé i v tom, že odvolací soud svou úvahu omezil pouze na otázku, zda žalovaná po přiznání bytové náhrady získala jiný neodvozený právní důvod bydlení. Podle dovolatelů je však "aplikace §3 obč. zák. podstatně širší", a bylo by právě naopak v rozporu s dobrými mravy, kdyby byla bytová náhrada ponechána žalované, která vyklizovaný byt bezdůvodně neužívá, bydlí někde jinde, neprojevuje zájem o přidělení náhradního bytu a navíc se sama vůči dovolatelům chovala v rozporu s dobrými mravy, když jim znemožňovala přístup do jejich nemovitosti a její řádné užívání. Dovolatelé též vytýkali odvolacímu soudu, že vzal za základ svého rozhodnutí skutečnosti zjištěné v jiném soudním řízení (konkrétně v trestním řízení proti žalobci A/), "aniž by taková zjištění opřel o provedení vlastních důkazů a takové důkazy zhodnotil ve vzájemné souvislosti nebo zhodnotil skutečnosti zjištěné na základě důkazů přímo provedených soudem I. stupně". Vycházejíce z této argumentace navrhli, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil v rozsahu napadeném tímto dovoláním, a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná v dovolacím vyjádření polemizovala s tvrzeními dovolatelů, ztotožnila se s právním posouzením věci odvolacím soudem a uvedla, že novelizace občanského zákoníku nemá vliv na nárok přisouzený podle dřívějších předpisů. Namítla, že žalobci, přestože se odvolávají na §868 obč. zák., postupují v rozporu s tímto ustanovením, domáhají-li se toho, aby nároky vzniklé před novelou občanského zákoníku byly posuzovány podle současných předpisů. Navrhla aby Nejvyšší soud dovolání zamítl a "potvrdil tak, že rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne 5. 2. 1998, sp. zn. 27 Co 543/97- 61, je správné".
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001 - dále opět jen "o. s. ř.").
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas osobami k tomu oprávněnými (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§241 odst. 1 a 2 o. s. ř.), má formální i obsahové znaky uvedené v §241 odst. 2 o. s. ř., a označuje dovolací důvody podřaditelné ustanovením §241 odst. 3 písm. b/, c/ a d/ o. s. ř. Z jeho obsahu (§41 odst. 2 o. s. ř.) se přitom podává, že směřuje jen proti potvrzujícímu výroku odvolacího rozsudku (a závislým výrokům nákladovým), zatímco výrok obsažený v prvním odstavci enunciátu odvolacího rozsudku, jímž byl prvostupňový rozsudek v souladu s odvolacím návrhem žalobců "změněn" ve výroku II. tak, že řízení o žalobě na vyklizení předmětného bytu bylo zastaveno, dovoláním napaden není. Totéž ostatně vyplývá i z dovolacího návrhu žalobců, jímž požadují, aby Nejvyšší soud rozsudek krajského soudu zrušil "v rozsahu napadeném tímto dovoláním."
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Jde-li o rozhodnutí odvolacího soudu, které má formu potvrzujícího rozsudku, je tato přípustnost obecně stanovena v ustanoveních §237, §238 odst. 1 písm. b/ a §239 o. s. ř.
Vady uvedené formou taxativního výčtu v §237 odst. 1 o. s. ř., k nimž dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), a jejichž existence zakládá přípustnost dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami uvedenými v §237 odst. 2 o. s. ř.), v dovolání namítány nebyly a z obsahu spisu se nepodávají. Přípustnost dovolání nevyplývá ani z ustanovení §238 odst. 1 písm. b/ o. s. ř., neboť rozsudek okresního soudu, potvrzený napadeným rozsudkem odvolacího soudu, nebyl dalším jeho rozsudkem, v němž by soud prvního stupně rozhodl jinak než ve svém dřívějším rozsudku, jsa vázán právním názorem odvolacího soudu, který tento dřívější rozsudek zrušil. Totéž platí i o ustanovení §239 odst. 1 o. s. ř., neboť odvolací soud ve výroku potvrzujícího rozsudku nevyslovil, že dovolání je přípustné (naopak návrh žalobců na vyslovení přípustnosti dovolání zamítl). Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání již pouze z hlediska ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř.
Podle §239 odst. 2 o. s. ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Z toho, že přípustnost dovolání je spojena se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá jen pro posouzení otázek právních (a nikoli skutkových)( způsobilým dovolacím důvodem, kterým lze dovolání odůvodnit, je tedy důvod podle §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jestliže §239 odst. 2 o. s. ř. dále předpokládá, že odvolací soud nevyhověl návrhu účastníka, aby dovolání bylo připuštěno, může jít jen o takový důvod (z hlediska jeho věcného vymezení), jenž vystihuje právě ty otázky, které odvolací soud - oproti návrhu účastníka - nepokládal za právně významné. Těmito otázkami pak jsou objektivně určeny hranice možného dovolacího přezkumu.
Současně platí, že dovolací soud - s výjimkou vad v tomto ustanovení uvedených - je vázán uplatněným dovolacím důvodem (§242 odst. 3 o. s. ř.); proto se mohou právní otázky, na jejichž řešení rozhodnutí spočívá, stát skutečným předmětem dovolacího přezkumu pouze tehdy, když dovolatel jejich posouzení odvolacím soudem napadl (zpochybnil-li v dovolání správnost řešení, která ve vztahu k nim odvolací soud přijal). Shledá-li ovšem dovolací soud, že na otázce účastníkem neúspěšně navržené a poté jím vyjádřené jako dovolací důvod, rozhodnutí odvolacího soudu nespočívalo, nejde o relevantní právní otázku, jež by mohla být v daném sporu kvalifikována jako zásadně významná ve smyslu §239 odst. 2 o. s. ř.
K tomu, aby konkrétní dovolání bylo shledáno přípustným podle §239 odst. 2 o. s. ř., je konečně zapotřebí, aby dovolací soud dospěl k závěru, že rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam právě pro otázky objektivně otevřené přezkumu, jež současně dovolatel fakticky napadl (v opačném případě dovolání přípustné není a dovolací soud je bez věcného projednání podle §243b odst. 4, §218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. odmítne). Zásadní význam po právní stránce má rozhodnutí odvolacího soudu tehdy, obsahuje-li posouzení právní otázky, jež má právní relevanci i pro posouzení jiných (obdobných) sporů, a může mít proto vliv na obecnou rozhodovací činnost soudů. Tak je tomu především v případech, kdy jde o právní otázky judikaturou vyšších soudů doposud neřešené nebo otázky, jejichž řešení je v rozhodovací praxi nejednotné nebo posoudil-li odvolací soud určitou právní otázku jinak, než je posuzována v konstantní (zejména publikované) judikatuře těchto soudů, a také tehdy, shledá-li dovolací soud, že existují důvody, pro které je zapotřebí odchýlit se od této konstantní judikatury.
Z podaného výkladu plyne, že v rámci dovolacího přezkumu, jehož přípustnost je založena jen na ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř., nelze napadat správnost skutkových zjištění prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. c/ o. s. ř., tedy námitkou, že skutková zjištění odvolacího soudu nemají v podstatné části oporu v provedeném dokazování. O nesprávné skutkové zjištění ve smyslu tohoto procesního ustanovení jde zejména v případě, kdy soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nevyplynuly, ani jinak nevyšly v řízení najevo, anebo naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány. Skutkové zjištění nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného (popř. i procesního) práva. Pokud pak jde o dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř., podle něhož jsou zde jiné vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, může být dovoláním uplatněn (a dovolací soud k němu musí přihlédnout i tehdy, není-li namítán) pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 písm. d/ o. s. ř.).
Za právní otázku zásadního významu ve smyslu výše podaného výkladu §239 odst. 2 o. s. ř. nepovažuje Nejvyšší soud otázku, zda povinnost k zajištění bytové náhrady, uložená rozsudkem vydaným před účinností zákonů č. 509/1991 Sb., č. 264/1992 Sb. a č. 267/1994 Sb., jimiž byl novelizován zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, přechází na právní nástupce osob, které se (původně) vyklizení domáhaly. I když dovolací soud nesdílí názor odvolacího soudu, že tuto právní otázku v řízení neřešil (musela být totiž řešena jako otázka předběžná v rámci posuzování věcné legitimace účastníků), konstatuje, že soudní praxe je zcela ustálena v právním názoru (od kterého není důvodu odchýlit se ani v tomto případě), že nový vlastník domu, v němž je byt, který má být vyklizen, vstoupil do všech právních vztahů z užívání bytu v tomto domě, jež existovaly v době převodu vlastnického práva k domu. Vstoupil tedy i do práv (a logicky i do povinností) předchozího vlastníka v rozsahu určeném pravomocným soudním rozhodnutím, ukládajícím vyklizení bytu, prodal-li předchozí vlastník dům novému vlastníkovi dříve, než toto vyklizení proti povinnému vymohl (srov. právní názor uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1984, pod poř. č. 27, str. 131, odst. 3).
Je dále třeba zdůraznit, že v souzené věci konkretizovali žalobci právní otázky, jimž přikládali zásadní význam ve smyslu §239 odst. 2 o. s. ř., v přednesu učiněném prostřednictvím právního zástupce u odvolacího jednání dne 5. 2. 1998, a odvolací soud, který tomuto procesnímu návrhu nevyhověl, zahrnul uvedené právní otázky v jejich plném znění do zamítavého výroku svého rozhodnutí. Nešlo tedy o případ, kdy by vymezení právních otázek, pro které účastníci neúspěšně navrhli přípustnost dovolání, bylo obsaženo pouze v odůvodnění rozsudku, a vytvářelo by tak procesní nejistotu co do vymezení obsahu a rozsahu práv a povinností účastníků řízení (srov. nález Ústavního soudu České republiky sp. zn. III. ÚS 253/96, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 7, poř. číslo 19). Ve zmíněném procesním návrhu žalobců však nebyla položena otázka, zda "změnu poměrů je nutno spatřovat mimo jiné v tom, že novelami občanského zákoníku, a to zákony č. 509/1991 Sb., č. 264/1992 Sb. a č. 267/1994 Sb., se podstatně změnily nároky vyklizovaných osob na náhradu za vyklizovaný byt, a to z důvodů významné změny právních poměrů v souvislosti se zrušením řízeného hospodaření s byty", přestože si žalobci mohli být jejího významu vědomi (zabývali se jí totiž ve svém odvolání). Vzhledem k výše podanému výkladu §239 odst. 2 o. s. ř. proto přípustnost dovolání nemůže být opřena o toto procesní ustanovení, neboť zde schází nezbytný předpoklad, jímž je návrh účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání právě ohledně této právní otázky.
Dovolací soud souhlasí se soudem odvolacím v jeho názoru, že otázce, "zda eventuální náhrada by byla nezbytná s odkazem na ustanovení §3 občanského zákoníku" nelze přiznat zásadní význam ve smyslu §239 odst. 2 o. s. ř., neboť v řízení, které vyústilo v napadený rozsudek, nešlo o přisouzení bytové náhrady na základě aplikace §3 odst. 1 obč. zák., ale o řešení otázky, zda oproti době, kdy bylo soudem pravomocně rozhodnuto, že vyklizovací povinnost žalované je vázána na předchozí přidělení bytové náhrady, nastala změna poměrů, odůvodňující určení, že žalované bytová náhrada nepřísluší; napadené rozhodnutí odvolacího soudu tedy na aplikaci §3 odst. 1 obč. zák. nespočívalo.
Nejvyšší soud proto uzavírá, že přípustnost dovolání žalobců nelze opřít ani o ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř. Vzhledem k tomu, že další dovolací námitky žalobců se týkaly skutkových zjištění odvolacího soudu, a byl tak uplatněn dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. c/ o. s. ř. (nezpůsobilý dovolací důvod v řízení o dovolání, jehož přípustnost má být založena na §239 odst. 2 o. s. ř.), a že - jak již bylo rovněž vysvětleno - k tvrzeným vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (k dovolacímu důvodu podle §241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř.), sice dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti, avšak pouze tehdy, jde-li o dovolání přípustné, nezbylo tak, než rozhodnout podle §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., a dovolání odmítnout.
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 4, §224 odst. 1, §146 odst. 2 větu prvou (per analogiam) o. s. ř. Dovolatelé, kteří nesou procesní zavinění na tom, že jejich dovolání bylo odmítnuto, jsou tedy povinni nahradit žalované náklady vynaložené na odměnu advokáta v částce 500,- Kč za sepis dovolacího vyjádření (§7, §9 odst. 1, §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb /advokátní tarif/, ve znění vyhlášky č. 235/1997 Sb. - dále jen "cit. vyhláška"), a na paušální náhradu advokátových hotových výloh v částce 75,- Kč podle §13 odst. 3 cit. vyhlášky.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný navrhnout soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 30. ledna 2001
JUDr. Hana M ü l l e r o v á, v.r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení: Ivana Svobodová