ECLI:CZ:NS:2001:26.CDO.117.2001.1
sp. zn. 26 Cdo 117/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Emy Barešové a soudců JUDr. Hany Müllerové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., v právní věci žalobců A/ A. P., B/ J. F., C/ J.. T. a D/ A. R., všech zastoupených advokátem, proti žalovaným 1. J. M. a 2.M. M., zastoupeným advokátem, o vydání nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 9 C 415/93-189, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze čj. 24 Co 59/99-277, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Kladně rozsudkem ze dne 29.5.1998, čj. 9 C 415/93-189, uložil žalovaným povinnost vydat žalobcům v blíže určených podílech nemovitosti v katastrálním území L., specifikované ve výroku rozsudku, a zamítl návrh na vydání dalších nemovitostí v tomto katastrálním území.
Žalobci uplatnili své restituční nároky na předmětné pozemky žalobou, kterou založili na ustanovení §13 odst. 2 zákona č.229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen \"zákon o půdě\"). Tvrdili, že žalovaní, jimž byly uvedené nemovitosti vydány postupem podle ustanovení §9 zákona o půdě, nemohou být oprávněnými osobami ve smyslu tohoto zákona; původními vlastníky nemovitostí byli právní předchůdci žalobců, kteří je koupili v roce 1947 od právních předchůdců žalovaných, a při podpisu smlouvy trhové je zaplatili částkami 1.050.000 Kč a 1.040.000 Kč. Právní předchůdci žalobců byli zapsáni jako vlastníci koupených nemovitostí v pozemkové knize, avšak poté, co na základě rozhodnutí Ministerstva zemědělství byl proveden výmaz vlastnického práva v pozemkových knihách, formálně bylo obnoveno vlastnictví předchozích vlastníků; k vrácení trhové ceny však nikdy nedošlo. Fakticky tak bylo přechodem pozemků do Státního statku Z. odňato vlastnictví osobám odlišným od formálně zapsaných vlastníků. Žalovaní ve svém vyjádření k žalobě namítali, že zápis do pozemkové knihy ve prospěch právních předchůdců žalobců byl vymazán, a obnoven zápis ve prospěch jejich právních předchůdců, kteří tak byli podle tehdy platných předpisů jedinými vlastníky předmětných nemovitostí. Dále poukázali na to, že ustanovením §28b odst. 2 novely zákona o půdě č. 183/1993 Sb., se zakládá žalobcům nárok na vydání nemovitostí, avšak pouze za předpokladu, že nemovitosti již na základě tohoto zákona nepřešly na jiné oprávněné osoby, k čemuž v daném případě došlo, protože nemovitosti byly vydány jim jako oprávněným osobám. Současně poukázali na nedodržení lhůty k uplatnění nároků podle §13 zákona o půdě.
Krajský soud v Praze k odvolání žalovaných změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu ohledně všech sporných nemovitostí, přesně specifikovaných ve výroku tohoto rozsudku, zamítl. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, dále je doplnil, a po jejich zhodnocení dospěl k závěru, že soud prvního stupně věc správně neposoudil. Ztotožnil se s jeho závěrem o tom, že žalobci splňují podmínky oprávněných osob, a za správný považuje i jeho závěr o včasnosti uplatněného nároku. Na rozdíl od soudu prvního stupně však odvolací soud dospěl k závěru, že nebyly splněny nezbytné podmínky pro vydání nemovitostí žalovanými, stanovené v §28b odst. 2 zákona o půdě, zejména žalobci neprokázali uhrazení kupní ceny, a navíc nemovitosti přešly na základě zákona o půdě na jiné oprávněné osoby. Podle odvolacího soudu také nedošlo k převodu vlastnictví sporných pozemků na kupující, totiž na právní předchůdce žalobců, neboť k převodu nebyl udělen nezbytný souhlas nebo dodatečný souhlas ministerstva zemědělství podle §13 zákona č. 46/1948 Sb.
Žalobci napadli pravomocný rozsudek odvolacího soudu včas podaným dovoláním, jehož přípustnost opírají o ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Dovolací důvod spatřují v nesprávném právním názoru odvolacího soudu, ve skutečnosti však napadají i jeho skutková zjištění. Vyjadřují nesouhlas se závěry odvolacího soudu o nesplnění podmínek ve smyslu ustanovení §28b zákona o půdě, především v tom, že nebylo prokázáno, že kupní cena za sporné nemovitosti byla právními předchůdci žalobců zaplacena. Zaplacení kupní ceny podle nich vyplývá z obsahu trhových smluv, takže následná korespondence nemůže jako důkaz obstát. Odvolací soud dle jejich názoru také nesprávně vycházel ze zákona č. 46/1948 Sb., jenž v době schvalování předmětných kupních smluv nebyl ještě v platnosti. V daném případě se uplatnil jiný režim schvalování kupních smluv, a to podle vládního nařízení č. 218/38 Sb., podle něhož smlouvy schvaloval příslušný ONV. Původně nebyly příslušným ONV ve S. trhové smlouvy schváleny, avšak v odvolacím řízení je schválil Zemský národní výbor v P. výměrem ze dne 13.1.1948, čj. XII-5-5 744/3-1947, když odvolání vyhověl a účastníkům kupní smlouvy souhlas udělil podle §1 odst. 1 vl. nař. č. 218/1938 Sb. Na základě toho nabyly smlouvy právní účinnosti. Poukazují též na to, že právní předchůdce restituentů využil prostředky, získané prodejem, k obchodním účelům. Žalovaní žádnou újmu neutrpěli, nelze je tedy považovat za oprávněné osoby ve smyslu zákona o půdě. Žalobci dodávají, že trhovými smlouvami, které byly intabulovány, se stali vlastníky, a teprve zásahem ministerstva zemědělství, kdy smlouvy nebyly dodatečně schváleny, jim byl majetek odňat. Navrhují proto zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci k dalšímu řízení a rozhodnutí.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1.1.2001 (dále jen „o.s.ř.„).
Dovolací soud shledal, že dovolání v podstatě splňuje náležitosti stanovené v §241 odst. 2 o.s.ř., je přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm a) o.s.ř., a opírá se o přípustný dovolací důvod podřaditelný pod ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. Vady řízení ve smyslu §237 odst. 1 o.s.ř. nebyly namítány, ani dovolacím soudem zjištěny. Dovolací soud proto přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu v rámci uplatněného dovolacího důvodu, jímž je nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem ve smyslu ustanovení §241 odst. 3 písm.d) o.s.ř. Vzhledem k tomu, že dovolatelé napadají i skutkový závěr odvolacího soudu v tom, že žalobci neprokázali zaplacení kupní ceny na základě předmětných trhových smluv z roku 1947, posoudil dovolací soud tento závěr i z hlediska dovolacího důvodu podle ustanovení §241 odst. 3 písm.c) o.s.ř., totiž zda skutková zjištění soudu mají v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Tento dovolací důvod nebyl shledán, protože odvolací soud opřel svá skutková zjištění o důkazy provedené v řízení, a zhodnotil je podle své úvahy jednotlivě i v jejich souvislostech, jak mu ukládá ustanovení §132 o.s.ř. I pokud by však odvolací soud dospěl k závěru, že plné zaplacení kupní ceny bylo prokázáno, nevedlo by to k jinému výsledku řízení s ohledem na aplikaci ustanovení
§28b odst. 2 zákona o půdě. Bylo proto třeba v prvé řadě posoudit, zda odvolací soud správně aplikoval na daný případ toto ustanovení, když žalobci v dovolání uvádějí, že jejich právní předchůdci byli původními vlastníky ve smyslu ustanovení §4 odst. 1 zákona o půdě, když byli na základě koupě nemovitostí zapsáni v pozemkové knize, a kupní smlouvy byly schváleny příslušným orgánem (Zemským národním výborem) podle vládního nařízení č. 218/1938 Sb.
Dle názoru dovolacího soudu skutečnost, že trhové smlouvy byly schváleny podle vládního nařízení č. 218/1938 Sb., nemění nic na právních závěrech, k nimž dospěl odvolací soud, protože rozhodující je pro daný případ, jak bylo rozhodnuto podle zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě. Podle jeho ustanovení §13 odst. 1 se mohly převody vlastnického práva k nemovitostem, na něž se vztahoval tento zákon, uskutečňovat jen se souhlasem ministerstva zemědělství, jinak byly neplatné; podle odstavce 2 pak právní jednání, týkající se mj. převodu vlastnictví k tomuto majetku, uskutečněná po 4.4.1947, tedy před účinností tohoto zákona, byla prohlášena za neplatná, pokud nebyla dodatečně schválena ministerstvem zemědělství. V projednávaném případě šlo právě o tento případ, protože trhové smlouvy, jimiž právní předchůdci žalobců koupili od žalovaných předmětné zemědělské nemovitosti, byly uzavřeny 24.6.1947, a ministerstvo zemědělství dodatečně rozhodlo dne 14.10.1948, že \"zamítá udělení souhlasu podle §13 zákona z 21.3.1948 č. 46\". Vzhledem k tomu, že uvedený zákon nabyl účinnosti dnem vyhlášení, k němuž došlo uveřejněním v částce 21 Sbírky zákonů z roku 1948, vydané dne 14.4.1948, odpadá námitka dovolatelů, že rozhodnutí ministerstva zemědělství bylo vydáno před účinností tohoto zákona. Smlouvy, uzavřené před účinností zákona, k nimž nebyl udělen dodatečný souhlas ministerstva zemědělství, byly ze zákona považovány za neplatné, na čemž nic nemění skutečnost, že byly předtím schváleny podle jiného právního předpisu, tj. vládního nařízení č. 218/1938 Sb. V důsledku neplatnosti smlouvy byl proveden výmaz vlastnictví právních předchůdců žalobců z pozemkových knih a byla obnovena vlastnická práva právních předchůdců žalovaných, což je třeba vykládat tak, že nedošlo k \"přechodu vlastnictví\" podle ustanovení §28b odst. 2 zákona o půdě. Odvolací soud tedy aplikoval na daný případ správnou právní normu.
Jestliže nárok žalobců vyplývá z ustanovení §28b odst. 2 zákona o půdě, nelze návrhu na vydání nemovitostí vyhovět proto, že byly již vydány jiným oprávněným osobám. Za správnou považuje totiž dovolací soud úvahu o tom, že s ohledem na zápis právních předchůdců žalovaných jako vlastníků v pozemkové knize v době odnětí nemovitostí státem na základě skutečností uvedených v ustanovení §6 odst. 1 písm b) zákona o půdě, byly vydány nemovitosti žalovaným v souladu se zákonem o půdě, což se navíc stalo v době, kdy právo osob založené až zákonem č. 183/1993 Sb. ještě neexistovalo.
Posouzení toho, zda právní předchůdci žalovaných získali z prodeje nemovitostí, později prohlášeného neplatným, majetkový prospěch na úkor právních předchůdců žalobců, není předmětem tohoto řízení, rovněž tak nároky žalobců na poskytnutí náhradních pozemků či finanční náhrady státem podle ustanovení §12 zákona o půdě.
Protože tedy rozhodnutí odvolacího soudu bylo shledáno správným, dovolání bylo zamítnuto podle ustanovení §243b odst. 1 věta před středníkem o.s.ř.
Výrok o nákladech řízení je dán tím, že žalovaným, kteří měli v dovolacím řízení úspěch, prokazatelné náklady tohoto řízení nevznikly (§243b odst. 4, §224 odst. 1, §142 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. března 2001
JUDr. Ema B a r e š o v á
předsedkyně senátu