ECLI:CZ:NS:2001:26.CDO.121.2000.1
sp. zn. 26 Cdo 121/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců JUDr. Hany Müllerové a JUDr. Michala Mikláše ve věci žalobkyně R. K., zastoupené advokátem, proti žalovanému K. K., zastoupenému advokátem, o vyklizení nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 3 C 713/98, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. června 1999, č. j. 44 Co 144/99-31, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 14. června 1999, č. j. 44 Co 144/99-31, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 14. června 1999, č. j. 44 Co 144/99-31, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Blansku (soudu prvního stupně) ze dne 27. října 1998, č. j. 3 C 713/98-12, jímž byla žalovanému uložena povinnost „vyklidit a vyklizený žalobkyni předat dům č.p. 215 v B. (dále jen „předmětný dům\", resp. „dům\") do 15 dnů od právní moci rozsudku\" a bylo rozhodnuto o nákladech řízení účastníků. Současně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků a nevyhověl návrhu žalovaného na vyslovení přípustnosti dovolání.
Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že původně byl předmětný dům předmětem tehdejšího bezpodílového spoluvlastnictví účastníků (dále jen „BSM\"), a že při vypořádání BSM po rozvodu manželství účastníků byl přikázán žalobkyni. Na základě uvedených zjištění uzavřely, že nesouhlasí-li žalobkyně jako výlučná vlastnice s bydlením žalovaného v domě, je namístě jeho vyklizení. Soud prvního stupně se otázkou bytové náhrady pro žalovaného zabýval, avšak z důvodů podřaditelných pod ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy platném znění (dále jen „obč. zák.\"), byť v odůvodnění svého rozhodnutí zmíněné ustanovení výslovně necitoval, dovodil, že vyklizení žalovaného není zapotřebí vázat na zajištění bytové náhrady. Naproti tomu odvolací soud v tomto ohledu především dovodil, že zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném v době jeho rozhodování (dále opět jen „obč. zák.\"), při pozbytí práva užívat byt v domě z důvodu zániku vlastnického (spoluvlastnického) vztahu k domu vyklizovanému právo na bytovou náhradu neupravil. Dále přijal závěr, že analogické použití příslušných ustanovení občanského zákoníku o bytových náhradách nepřichází v úvahu proto, že ustanovení pojednávající o těchto náhradách se nepochybně váže pouze k nájmu bytů (upravuje bytové náhrady bývalých nájemců bytů). Navíc vyslovil názor, že žalobkyni nelze zatížit povinností zaplatit žalovanému vypořádací podíl a současně (vedle toho) rovněž povinností zajišťovat mu bytovou náhradu. Odvolací soud se rovněž zabýval použitím ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. Přitom však dovodil, že prostřednictvím citovaného ustanovení lze „pouze zabránit výkonu existujícího práva pro rozpor s dobrými mravy, nikoliv však již založit právo, které neexistuje\". V poměrech dané věci tak dovodil, že nelze s odkazem na ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. vázat vyklizení na zajištění bytové náhrady; prostřednictvím ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. lze pouze právo na vyklizení předmětného domu odepřít, tj. žalobu na jeho vyklizení zamítnout. Důvody pro tento postup však v daném případě neshledal.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §239 odst. 2 zákona číslo 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou s účinností od 1. ledna 2001 zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.\"), a uplatnil v něm dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. Prostřednictvím zmíněného dovolacího důvodu – s poukazem na rozsudek bývalého Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. května 1992, sp. zn. 2 Cz 14/92, uveřejněný pod č. 35 v sešitě č. 3 z roku 1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. května 1998, č. j. 2 Cdon 374/97, uveřejněný pod č. 22 v sešitě č. 4 z roku 1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – zpochybnil správnost právního závěru, že při pozbytí práva užívat byt v domě z důvodu zániku vlastnického (spoluvlastnického) vztahu k domu nepřísluší vyklizovanému bytová náhrada. V souladu s právními závěry, uvedenými v citovaných rozhodnutích, má totiž zato, že zde lze analogicky použít ustanovení §712 obč. zák. o bytových náhradách, konkrétně §712 odst. 3 obč. zák., a bytovou náhradu přisoudit. Navíc zdůraznil, že po zrušení dřívějšího práva společného užívání družstevního bytu (výlučnou uživatelkou bytu byla určena žalobkyně) užíval jako tehdejší bezpodílový spoluvlastník k bydlení předmětný dům, avšak přesto byl dům přikázán při vypořádání BSM žalobkyni, která mu z titulu vypořádacího podílu byla zavázána zaplatit částku 198.000,- Kč. Obdržel-li při vypořádání BSM neprodejnou zahradu v ceně 158.000,- Kč a na vypořádacím podílu pouze částku 198.000,- Kč, není schopen si odpovídající bytovou náhradu sám zajistit. Navrhl, aby dovolací soud zrušil nejen napadený rozsudek odvolacího soudu, nýbrž i rozhodnutí soudu prvního stupně, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání žalobkyně navrhla jeho zamítnutí. Především namítla, že otázka předložená k dovolacímu přezkumu není právní otázkou zásadního významu. Následně pak uvedla, že předmětný dům neužívali účastníci za trvání manželství k bydlení, nýbrž pouze k rekreaci, že již při zrušení dřívějšího práva společného užívání bytu byla vyklizovací povinnost žalovaného vázána na zajištění náhradního bytu, a že žalovaný zajištěný náhradní byt odmítl převzít se zdůvodněním, že jeho bytová potřeba je uspokojena. Žalovanému proto právo na bytovou náhradu nemůže vzniknout dvakrát, tím méně za situace, kdy předmětný dům účastníkům k bytovým účelům nikdy nesloužil.
Podle části dvanácté (Přechodná a závěrečná ustanovení), hlavy první (Přechodná ustanovení k části první), bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. lednem 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 14. června 1999, dovolací soud dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.\").
Nejvyšší soud se nejdříve zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Nejde - li o případ vad řízení taxativně uvedených v §237 odst. 1 o.s.ř. - a ty v daném případě nebyly žalovaným v dovolání namítány a z obsahu spisu nevyplývají - řídí se přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu ustanoveními §238 odst. 1 písm. b/ a §239 odst. 1 a 2 o.s.ř.
O žádný z případů přípustnosti dovolání uvedených v §238 odst. 1 písm. b/ a §239 odst. 1 o.s.ř. v daném případě nejde, neboť odvolací soud, aniž ve výroku svého potvrzujícího rozsudku vyslovil přípustnost dovolání, potvrdil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně. Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle §239 odst. 2 o.s.ř.; ostatně žalovaný přípustnost svého dovolání o citované ustanovení opřel.
Podle §239 odst. 2 o.s.ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Zde je zapotřebí připomenout, že po změnách, které byly v občanském zákoníku provedeny zákonem č. 509/1991 Sb., je rovněž rozhodování soudů o bytové náhradě rozhodováním ve věci samé, nikoli rozhodováním o lhůtě k plnění; lhůtou k vyklizení bytu je pouze příslušný časový úsek (do „patnácti dnů\" od právní moci rozsudku, do „patnácti dnů\" od zajištění náhradního bytu apod.), po jehož uplynutí je žalovaný povinen byt ve smyslu ustanovení §160 odst. 1 a 3 o.s.ř. vyklidit (srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1993, pod pořadovým číslem 28). Přitom v rozhodnutí ze dne 28. srpna 1997, sp. zn. 3 Cdon 102/96, uveřejněném pod č. 305 v sešitě č. 13 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura, Nejvyšší soud České republiky dovodil, že vyslovil-li soud ve výroku rozhodnutí v souladu s jeho odůvodněním povinnost vyklidit byt ve stanovené lhůtě, aniž ji učinil závislou na zajištění bytové náhrady, pak bylo o otázce bytové náhrady rozhodnuto; opravný prostředek, jímž se žalovaný domáhá toho, aby vyklizení bytu na zajištění bytové náhrady vázáno bylo, proto není možné posoudit jako podaný proti neexistujícímu výroku.
Předpokladem přípustnosti dovolání ve smyslu citovaného ustanovení tedy je (za splnění v něm uvedených podmínek) závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu (popřípadě konkrétní v něm řešená právní otázka) má po právní stránce zásadní význam. Otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud řeší jako otázku předběžnou (nevydává ohledně ní žádné rozhodnutí) a jeho kladně vyjádřeným závěrem se podané dovolání stává přípustným.
Dovolání je podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (řešení jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání v tomto případě nezakládají), a jde-li zároveň o právní otázky zásadního významu. Zásadní význam po právní stránce má rozhodnutí odvolacího soudu tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která měla zásadní význam pro rozhodnutí ve věci (na jejímž řešení napadené rozhodnutí spočívá – nejde tedy o takovou právní otázku, která pro rozhodnutí ve věci nebyla určující), a přitom současně šlo o zásadně právně významnou otázku z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (co do obecného dopadu na případy obdobné povahy). Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil, nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů.
V daném případě žalovaný před vyhlášením potvrzujícího rozsudku odvolacího soudu, konkrétně u odvolacího jednání dne 14. června 1999, navrhl vyslovení přípustnosti dovolání pro řešení otázky, „zda lze přiznat bytovou náhradu v situaci, kdy sice došlo k vypořádání BSM, ale ve vypořádaném domě zůstává bydlet bývalý manžel, přičemž nedostal vyplacen ekvivalent odpovídající ceně\". Objektivní hranice dovolacího přezkumu jsou s přihlédnutím k takto formulované otázce a právnímu posouzení věci odvolacím soudem vymezeny právním závěrem, že při pozbytí práva užívat byt v domě z důvodu zániku vlastnického (spoluvlastnického) vztahu k domu nepřísluší vyklizovanému bytová náhrada mimo jiné proto, že analogické použití příslušných ustanovení o bytových náhradách nepřichází v úvahu, neboť ustanovení o těchto náhradách pojednávající se váže pouze k nájmu bytů (upravuje bytové náhrady bývalých nájemců bytů). Tento závěr žalovaný v dovolání prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. ve skutečnosti napadl.
S posouzením této právní otázky (tj. otázky objektivně otevřené dovolacímu přezkumu, jejíž řešení přijaté odvolacím soudem žalovaný v dovolání napadl) je dovolací soud povolán spojovat závěr, že potvrzující rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§239 odst. 2 o.s.ř.).
Protože odvolací soud zmíněnou právní otázku posoudil jinak, než jak je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů, jde o rozhodnutí (odvolacího soudu) po právní stránce zásadního významu.
Je - li podle závěru dovolacího soudu tato otázka otázkou zásadního právního významu, stává se tím dovolání ve smyslu ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. přípustným. Protože dovolání bylo podáno včas a k tomu legitimovaným subjektem (žalovaným), řádně zastoupeným advokátem (§240 odst. 1, §241 odst. 1, odst. 2 věta druhá o.s.ř.), přezkoumal dovolací soud bez jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.) napadený rozsudek ve smyslu ustanovení §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Žalovaný nenamítá, že řízení je postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř.) a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by řízení takovou vadou bylo postiženo. Otázka tzv. zmatečnostních vad ve smyslu §237 odst. 1 o.s.ř. je již vyřešena na jiném místě odůvodnění tohoto rozsudku.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
V projednávané věci jde o vyklizení rozvedeného manžela (žalovaného) z domu, jenž byl za trvání manželství účastníků v jejich BSM a při vypořádání BSM po rozvodu manželství účastníků připadl do výlučného vlastnictví žalobkyně, přičemž dům byl oběma manžely užíván za trvání jejich manželství a manžel - nevlastník v něm zůstal bydlet i poté, co se jeho výlučným vlastníkem stal po rozvodu manželství a vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví druhý z manželů (žalobkyně). Spornou právní otázkou, jejíž řešení dovolatel zpochybnil, je otázka, zda takový manžel (nevlastník) má při vyklizení bytu v domě právo na zajištění bytové náhrady, jak míní žalovaný, či zda je povinen byt vyklidit bez zajištění bytové náhrady, jak dovodil odvolací soud.
Při řešení uvedené otázky nelze opomenout, že již dřívější soudní praxe dovodila (srov. rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ze dne 18. prosince 1965, sp. zn. 4 Cz 150/65, uveřejněné pod č. 94 v sešitě č. 2 z roku 1966 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), že „jestliže bezpodílové spoluvlastnictví k rodinnému domku bylo vypořádáno tak, že navrhovatelka se stala jeho výlučnou vlastnicí, přichází v úvahu postup podle §132 občanského zákoníku (nyní §126 odst. 1 obč. zák.) vzhledem k tomu, že právo odpůrce v bytě bydlet zaniklo po rozvodu a vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů\". Současně dovodila, že „žaloby o vyklizení bytu přicházejí v úvahu i v případě, že jde o byt v rodinném domku, který tvoří výlučné vlastnictví jednoho z manželů a v němž po rozvodu zůstal bydlet i druhý manžel. To platí bez rozdílu jak v případě, že jde o dům, který patřil od začátku jen jednomu z manželů, tak také v případě bytu v rodinném domku, který byl původně v bezpodílovém spoluvlastnictví manželů a při vypořádání připadl jednomu z manželů\".
Odvolacímu soudu lze sice dát za pravdu v tom, že ve výše zmíněných případech vyklizení bytu v domě občanský zákoník nárok na bytovou náhradu u takového rozvedeného manžela výslovně neupravil. Přesto však nelze dovodit, jak to ve skutečnosti učinil odvolací soud, že tomuto rozvedenému manželovi bytová náhrada nepřísluší. Jeho právní postavení - při zániku právního důvodu bydlení - musí být posouzeno analogicky (§853 obč. zák.) podle toho ustanovení občanského zákoníku, které upravuje právní vztahy svým obsahem a účelem nejbližší. Uvedený závěr vyplývá z rozsudku bývalého Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. května 1992, sp. zn. 2 Cz 14/92, uveřejněného pod č. 35 v sešitě č. 3 z roku 1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle něhož při pozbytí práva užívat byt v obytném domě z důvodu zániku vlastnického (spoluvlastnického) vztahu ohledně tohoto domu se použijí jako ustanovení upravující vztahy obsahem i účelem nejbližší (§835 obč. zák.) ta ustanovení občanského zákoníku, jež upravují náhrady za vyklizený byt (§712 obč. zák.) při zániku práva užívat byt. Z uvedeného vyplývá, že rozvedený manžel, bydlící i nadále v domě, který se při vypořádání BSM stal výlučným vlastnictvím druhého manžela, není zásadně povinen dům vyklidit bez zajištění bytové náhrady.
Co do druhu (kvality) bytové náhrady je nutno nárok rozvedeného manžela – nevlastníka – posoudit analogicky podle §712 odst. 3 věty druhé obč. zák., které je obsahem a účelem nejbližší (§853 obč. zák.) této situaci. Uvedený závěr lze podpořit následující úvahou. Bezpodílové spoluvlastnictví manželů (v současné době společné jmění manželů) k rodinnému domu vznikne tím, že manželé jej nabudou za trvání manželství (§143 občanského zákoníku, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 91/1998 Sb., a §143 odst. 1 písm. a/ občanského zákoníku, ve znění po uvedené novele). Jde o obdobu situace upravené v ustanovení §703 odst. 1 obč. zák., podle něhož právo společného nájmu bytu manželů vznikne tím, že za trvání manželství se manželé nebo jeden z nich stanou nájemci bytu. Jestliže na případ, uvedený v §703 odst. 1 obč. zák., odkazem na ustanovení §705 odst. 1 obč. zák. míří ustanovení §712 odst. 3 věty druhé obč. zák., pak je zapotřebí otázku druhu bytové náhrady při vyklizení bytu rozvedeného manžela z domu, k němuž při vypořádání BSM pozbyl své spoluvlastnické právo, analogicky posoudit podle §712 odst. 3 věty druhé obč. zák. Lze uzavřít, že rozvedenému manželovi – nevlastníkovi – přísluší v případě povinnosti vyklidit byt v domě, náležejícím druhému rozvedenému manželovi, právo na náhradní byt, který musí vyhovovat požadavkům stanoveným v §712 odst. 3 větě druhé obč. zák. (nejde tedy o přiměřený náhradní byt ve smyslu §712 odst. 2 věty druhé obč. zák.); jsou-li proto důvody zvláštního zřetele hodné, může soud rozhodnout, že rozvedený manžel má právo jen na náhradní ubytování. Z uvedeného vyplývá, že odvolacím soudem provedené právní posouzení věci nelze pokládat za správné.
Je však zapotřebí zdůraznit, že i v těchto případech - opět ve shodě s již zmíněným rozsudkem bývalého Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. května 1992, sp. zn. 2 Cz 14/92 (srov. odůvodnění citovaného rozhodnutí) - je třeba se zabývat tím, zda nejsou dány důvody k odepření bytové náhrady, jsou-li v konkrétním případě naplněny předpoklady normované ustanovením §3 odst. 1 obč. zák. Ke stejnému právnímu závěru dospěl rovněž Nejvyšší soud České republiky ve svých rozsudcích z 21. května 1998, sp. zn. 2 Cdon 374/97, uveřejněném pod č. 22 v sešitě č. 4 z roku 1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a z 21. června 2000, sp. zn. 26 Cdo 1664/99.
Podle §3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Přitom dobrými mravy se rozumí souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují určitou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. června 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, uveřejněný pod č. 62 v sešitě č. 8 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura).
Při posouzení věci z hlediska ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. je třeba přihlédnout jak k okolnostem na straně toho, kdo se vyklizení bytu domáhá, tak také k okolnostem na straně toho, jemuž je povinnost k vyklizení ukládána. Přitom úvaha soudu tu musí být podložena konkrétními zjištěními, jak to vyplývá z rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. dubna 1994, sp. zn. 2 Cdo 45/94, uveřejněného pod č. 36 v sešitě č. 7 z roku 1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
V projednávané věci se odvolací soud – vzhledem k tomu, jak věc právně posoudil – otázkou odepření bytové náhrady z důvodů uvedených v ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. nezabýval. Přitom v řízení byly tvrzeny okolnosti, které by mohly mít pro právní posouzení věci ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. význam. Jde např. o okolnost, že již vyklizení žalovaného z družstevního bytu v domě čp. 39 na ulici Z. v B. bylo vázáno na zajištění náhradního bytu, že žalovaný odmítl zajištěný náhradní byt převzít a přihlásil se bez vědomí žalobkyně k trvalému pobytu v předmětném domě, že žalobkyni znemožňuje přístup do domu, že se v domě zdržuje jen občas a převážně jej užívá k jiným účelům než k bydlení, že žalobkyni za užívání domu neplatí žádné nájemné, a že mu byl v souvislosti s vypořádáním BSM žalobkyní vyplacen vypořádací podíl. V tomto ohledu tedy zůstalo právní posouzení věci odvolacím soudem neúplné.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. byl uplatněn důvodně. Nejvyšší soud proto podle §243b odst. 1 věty za středníkem o.s.ř. napadené rozhodnutí zrušil a podle §243b odst. 2 věty první o.s.ř. věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta třetí o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. května 2001
JUDr. Miroslav F e r á k , v.r.
předseda senátu