ECLI:CZ:NS:2001:26.CDO.1211.2000.1
sp. zn. 26 Cdo 1211/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobců A) M. P., a B) M. P., proti žalovaným 1) Z. M., a 2) I. M., o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp.zn. 6 C 164/98, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. ledna 2000, č.j. 26 Co 513/99-108, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaní jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalobcům, oprávněným společně a nedílně, na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 950,- Kč, k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou rozsudkem ze dne 15.9.1999, č.j. 6 C 164/98-77, přivolil k výpovědi z nájmu žalovaných k bytu č. 1, o velikosti 3+1, o výměře 195,93 m2, v domě č. p. 230 v D. (dále "předmětný byt") s tím, že nájemní poměr žalovaných skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty, která počne běžet prvního dne kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku, a uložil žalovaným předmětný byt vyklidit do patnácti dnů po zajištění přístřeší. Dále rozhodl o nákladech řízení. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d/ obč.zák., uplatněný ve výpovědi dané žalobci (vlastníky domu, v němž se předmětný byt nachází) žalovaným (nájemcům tohoto bytu), je dán, neboť žalovaní v rozporu s ustanovením §665 odst. 1 obč.zák. neumožnili žalobcům výkon práva kontroly tohoto bytu; toto jednání žalovaných posoudil soud prvního stupně jako hrubé porušení povinnosti nájemce bytu. Na základě toho žalobě vyhověl, když neshledal výkon práva žalobců v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč.zák.). Povinnost žalovaných k vyklizení vázal podle §712 odst. 5 obč.zák. na zajištění přístřeší.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 18.1.2000, č.j. 26 Co 513/99-108, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně a ve shodě s ním dovodil, že jednání žalovaných, kteří opakovaně neumožnili žalobcům přístup do nemovitosti, v níž se nachází předmětný byt, je hrubým porušením povinnosti nájemce bytu (povinnosti vyplývající z ustanovení §665 odst. 1 obč.zák., jež lze aplikovat i ve vztazích nájmu bytu), a zakládá tak výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d/ obč.zák. Zabýval se i posouzením uplatněného nároku z hlediska ustanovení §3 odst. 1 obč.zák. a dospěl k závěru, že výkon práva žalobců dát žalovaným výpověď z nájmu není v rozporu s dobrými mravy, neboť žalovaní ani v průběhu soudního řízení neprojevili ochotu svoji povinnost splnit a poskytnout tak žalobcům potřebnou součinnost k realizaci jejich povinnosti ve vztahu k údržbě bytu.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání s poukazem na ustanovení §238 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. Odvolacímu soudu vytýkají, že nesprávně posoudil porušení povinnosti žalovanými jako hrubé, tj. dosahující intenzity stanovené v §711 odst. 1 písm. d/ obč.zák. a namítají, že není povinností nájemce bytu umožnit pronajímateli přístup do objektu za účelem kontroly jeho užívání, ale že jde o věc dohody stran, případně rozhodnutí soudu. Současně namítají, že žalobci zneužili svého vlastnického práva, neboť nesplnili svoji povinnost zajistit nájemcům (žalovaným) plný a nerušený výkon užívacího práva k bytu. Navrhli, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení. V podání datovaném 23.3.2000, označeném jako "upřesnění a doplnění dovolání" dovolatelé uplatňují výslovně dovolací důvody podle §241 odst. 3 písm. c/ a d/ o.s.ř., přičemž zpochybňují správnost a úplnost skutkových zjištění, z nichž odvolací soud vycházel, i jeho právní posouzení věci. Dále uvádějí, že v řízení před soudem prvního stupně rozhodovala soudkyně, která již jednou rozhodla o vyklizení jiné nemovitosti žalovanými bez náhrady, a že z tohoto důvodu namítají její podjatost. V této souvislosti poukazují též na to, že soud prvního stupně ve výzvě ze dne 12.10.1998 záměrně neposkytl žalovanému řádné a srozumitelné poučení o tom, v čem je spatřována nedostatečnost jeho návrhu na vydání předběžného opatření. Podáním datovaným 21.8.2000 pak žalovaní požádali o odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Žalobci ve svém dovolacím vyjádření namítli, že dovolání bylo podáno opožděně, neboť rozhodnutí odvolacího soudu nabylo právní moci dne 18.1.2000, takže dovolací lhůta uplynula marně dne 19.1.2000, přičemž dovolání bylo sepsáno až dne 2.3.2000. Ztotožnili se s rozsudkem odvolacího soudu a navrhli, aby dovolání bylo odmítnuto.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1.1.2001 - dále též jen "o.s.ř.").
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) konstatuje, že dovolání - adresované Nejvyššímu soudu a jemu doručené dne 3.3.2000, dané k poštovní přepravě dne 2.3.2000 (č.l.121 spisu) - bylo podáno ve smyslu ustanovení §240 odst. 1 a 2 o.s.ř. včas, neboť rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 3.2.2000, když uvedeného dne byl doručen právnímu zástupci žalobců a právnímu zástupci žalovaných (viz doručenky na č.l. 112 spisu). Po zjištění, že dovolání bylo podáno osobami k tomu oprávněnými - účastníky řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), a že byla splněna zákonná podmínka advokátního zastoupení dovolatelů (§241 odst. 1 a 2 o.s.ř.), se dovolací soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravují ustanovení §237, §238 a §239 o.s.ř.
Podle §238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. není dovolání přípustné proto, že směřuje nikoli proti měnícímu, ale proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu. Ustanovení §238 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. nelze použít proto, že rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem, byl v pořadí prvním rozsudkem, jímž okresní soud ve věci rozhodoval.
Stejně tak nelze přípustnost dovolání v této věci opřít o ustanovení §239 odst. 1 o.s.ř., neboť odvolací soud ve výroku svého potvrzujícího rozsudku nevyslovil přípustnost dovolání. Neexistence návrhu žalovaných na vyslovení přípustnosti dovolání pak vylučuje i možnost aplikace ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř.
Za tohoto procesního stavu by bylo dovolání přípustné jen při naplnění některého z předpokladů stanovených v §237 o.s.ř., t.j. pokud by zde byly vady uvedené formou taxativního výčtu v ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ až g/ o.s.ř.
Vzhledem k dovolací námitce týkající se podjatosti předsedkyně senátu, která ve věci rozhodovala v prvním stupni, se dovolací soud zabýval tím, zda není naplněna vada upravená v §237 odst. 1 písm. g/ o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 písm. g/ o.s.ř. je dovolání přípustné, jestliže rozhodoval vyloučený soudce nebo byl soud nesprávně obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát.
Podle §14 odst. 1 o.s.ř. jsou soudci vyloučeni z projednávání a rozhodování věci, jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům lze mít pochybnosti o jejich nepodjatosti.
Poměr k věci může vyplývat především z přímého právního zájmu soudce na projednávané věci (např. kdy soudce sám by byl účastníkem řízení ať na straně žalobce či na straně žalovaného). Vyloučen je také soudce, který získal o věci poznatky jiným způsobem, než z dokazování při jednání (např. jako svědek vnímal skutečnosti, které jsou předmětem dokazování). Soudcův poměr k účastníkům nebo k jejich zástupcům pak může být založen především příbuzenským nebo jemu obdobným vztahem (srov. §116 obč.zák.), jemuž na roveň může v konkrétním případě stát vztah přátelský či naopak nepřátelský.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně uvedl, že důvodem vyloučení soudce ve smyslu §14 odst. 1 o.s.ř. nejsou okolnosti, které spočívají v postupu soudce v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29.7.1999, sp.zn. 2 Cdon 786/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 2000, pod číslem 6). Od tohoto závěru nevidí dovolací soud důvodu odchýlit se ani v projednávané věci. Dovozuje-li tedy dovolatel podjatost předsedkyně senátu okresního soudu, rozhodující v dané věci v prvním stupně ze skutečnosti, že tato rozhodovala v jiné věci, týkající se žalovaného, resp. z jejího postupu při výzvě k odstranění vad návrhu na vydání předběžného opatření, nejde o případ podřaditelný ustanovení §14 odst. 1 o.s.ř. V této souvislosti lze poznamenat, že žalovaný měl možnost přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně prostřednictvím řádného opravného prostředku - odvolání (a také jí využil), a že na svém návrhu na vydání předběžného opatření netrval (viz č.l. 22 spisu).
Z uvedeného je zřejmé, že řízení není postiženo vadou upravenou v §237 odst. 1 písm. g/ o.s.ř. Jiné vady uvedené v §237 odst. 1 o.s.ř. nebyly v dovolání namítány a jejich existence se z obsahu spisu nepodává.
Nelze tedy než uzavřít, že přípustnost dovolání žalovaných nelze opřít o žádné z procesních ustanovení, která přicházejí v úvahu. Z tohoto důvodu musel Nejvyšší soud podle §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. dovolání odmítnout.
Ve smyslu ustanovení části dvanácté, hlavy první, bodu 10. a 17. zákona č. 30/2000 Sb., bylo o náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodnuto podle §243b odst. 4, §224 odst. 1 a §146 odst. 2 věty první (per analogiam), o.s.ř., a podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášky č. 235/1997 Sb. - dále jen "vyhláška"), neboť dovolatelé z procesního hlediska zavinili, že jejich dovolání bylo odmítnuto, takže žalobcům byla přiznána náhrada účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Tyto náklady sestávají z odměny za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) za každého ze žalobců, snížené o 20% vzhledem ke společnému zastupování více osob (§9 odst. 1 ve spojení s §7, §11 odst. 1 písm. k/, §12 odst. 1 vyhlášky), tj. 2 x 400.-Kč, a z režijního paušálu za každý z těchto úkonů ve výši 75,- Kč (§13 odst.1 a 3 vyhlášky).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně co jim ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat soudního výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 8. března 2001
Doc. JUDr. Věra K o r e c k á , CSc., v.r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení: Marcela Jelínková