ECLI:CZ:NS:2001:26.CDO.1245.2000.1
sp. zn. 26 Cdo 1245/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců JUDr. Hany Müllerové a JUDr. Michala Mikláše ve věci žalobce L. P., zastoupeného advokátem, proti žalované A. K., zastoupené advokátem, o zrušení práva společného nájmu garáže, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 19 C 267/92, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. února 2000, č. j. 21 Co 2/2000-144, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. února 2000, č. j. 21 Co 2/2000-144, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) rozsudkem (v pořadí čtvrtým) ze dne 29. června 1999, č. j. 19 C 267/92-113, zamítl žalobu na zrušení práva společného nájmu družstevní „garáže č. 4 ... pod bytem č. 4 v přízemí na adrese P., P. čp. 1705\" (dále jen „předmětná garáž\", resp. „garáž\") a rozhodl o nákladech řízení účastníků. Předchozí (vyhovující) rozsudky soudu prvního stupně byly k odvolání žalobce, který nebyl - jako člen družstva - určen nájemcem garáže, zrušeny a věc byla vždy vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 10. února 2000, č. j. 21 Co 2/2000-144, citovaný rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě vyhověl a zrušil právo společného nájmu účastníků k předmětné garáži, nájemcem garáže a členem družstva určil žalobce, žalované uložil předmětnou garáž vyklidit a vyklizenou žalobci předat do tří dnů od právní moci rozsudku a rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů.
Soud prvního stupně žalobu zamítl z důvodu nedostatku aktivní věcné legitimace žalobce. Dovodil totiž, že ustanovení §705 odst. 2 obč. zák. nelze ani analogicky aplikovat za situace, kdy se žalobce nestal členem bytového družstva M. proto, že nepodal přihlášku za člena tohoto družstva a ani nezaplatil základní členský vklad. Naproti tomu odvolací soud uzavřel, že účastníkům svědčí právo společného nájmu k předmětné garáži, vzniklé transformací práva společného užívání garáže na právo společného nájmu, a protože se po rozvodu manželství ohledně garáže nedohodli, uvedené právo - za analogického použití ustanovení §705 odst. 2 (věty druhé) zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy platném znění (dále jen „obč. zák.\") - zrušil. Současně rozhodl, že jako člen družstva bude - z důvodů uvedených v napadeném rozsudku - nájemcem garáže žalobce; žalované pak uložil povinnost garáž vyklidit.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, v němž uplatnila pouze dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.\"), byť v dovolání, avšak bez jakékoliv konkretizace, zmínila rovněž dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř. Prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu namítla, že ačkoliv odvolací soud při rozhodování o zrušení práva společného nájmu garáže analogicky použil ustanovení §705 odst. 2 (věty druhé) obč. zák., tak při rozhodování o jejím dalším nájmu pominul zákonná hlediska normovaná ustanovením §705 odst. 3 obč. zák. Dalším nájemcem garáže totiž určil žalobce pouze proto, že „práva k bytu i ke garáži převedla na účastníky matka žalobce a žalobce se tak více zasloužil o získání garáže\". Přitom k takovým hlediskům lze podle názoru žalované přihlédnout až poté, co jsou zohledněna zákonná hlediska podle §705 odst. 3 obč. zák. V dovolání pak obsáhle rozebrala hledisko zájmu nezletilého syna, zdůraznila, že stanovisko družstva V., údajného pronajímatele garáže, si odvolací soud vůbec neopatřil, a že skutečný pronajímatel, jímž je podle jejího názoru družstvo M., si nepřeje, aby nájemcem garáže byl subjekt odlišný od nájemce bytu. Nakonec zmínila i další důvody, pro něž by měla být ona určena dalším nájemcem garáže. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Podle části dvanácté (Přechodná a závěrečná ustanovení), hlavy první (Přechodná ustanovení k části první), bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. lednem 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 10. února 2000, dovolací soud dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.\").
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a odst. 2 o.s.ř.) a je přípustné podle §238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §237 odst. 1 o.s.ř. (jejich existence nebyla tvrzena a ze spisu se nepodává) a k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř.). Posléze uvedenou vadou je řízení v projednávané věci postiženo.
V rozsudku ze dne 26. října 1998, sp. zn. 26 Cdo 540/98, uveřejněném pod č. 41 v sešitě č. 7 z roku 1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (citovaný rozsudek byl uveřejněn rovněž pod č. 8 v sešitě č. 1 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura), Nejvyšší soud České republiky vyslovil právní názor, že zamítne-li soud prvního stupně žalobu na zrušení práva společného nájmu bytu proto, že dojde k závěru, že takové právo neexistuje (že již zaniklo), nemůže odvolací soud, vycházející z odlišného závěru (totiž ze závěru, že právo nezaniklo a nadále existuje), postupovat jinak než podle ustanovení §221 odst. 1 o.s.ř., tj. musí napadené rozhodnutí soudu prvního stupně zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení. S tímto právním závěrem se dovolací soud ztotožňuje rovněž v dané věci; s přihlédnutím k charakteru zmíněného závěru je přitom nerozhodné, že v uveřejněném rozhodnutí šlo o zrušení práva společného nájmu bytu, zatímco v projednávané věci jde o zrušení práva společného nájmu (družstevní) garáže. V odůvodnění citovaného rozsudku je uvedeno, že v dalším řízení bude soud prvního stupně - vázán právním názorem odvolacího soudu o existenci práva, které má býti zrušeno - řešit otázky, zda je návrh na zrušení práva důvodný, kdo z dosavadních společných nájemců bude byt užívat, kdy skončí právo nájmu toho z dosavadních společných nájemců, který nebyl určen budoucím nájemcem, zda a jaká bytová náhrada takovému účastníku náleží, a v jaké lhůtě má byt vyklidit. V odůvodnění citovaného rozsudku se rovněž uvádí, že postup, který v dané věci zvolil odvolací soud, odnímá účastníkům řízení právo na řádný přezkum prvostupňového rozhodnutí v odvolacím řízení; jde o vadu řízení ve smyslu §241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř. Lze dále dodat, že nedodržení zásady dvouinstančnosti občanského soudního řízení zároveň představuje porušení stanoveného postupu, kterým se každý může domáhat svého práva u nezávislého a nestranného soudu ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, vyhlášené usnesením předsednictva České národní rady ze dne 16. 12. 1992, jako součást ústavního pořádku České republiky a uveřejněné pod č. 2/1993 Sb., a významně tak zasahuje do práva na soudní ochranu garantovaného touto ústavněprávní normou. V této souvislosti lze poukázat na nález Ústavního soudu ze dne 24. září 1998, sp. zn. III. ÚS 139/98, uveřejněný pod č. 106 ve svazku 12, ročník 1998 - III. díl Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky, v jehož odůvodnění Ústavní soud mimo jiné uvedl, že „změna právního náhledu odvolacího soudu je ... důvodem kasačního rozhodnutí odvolacího soudu, přičemž z hlediska ústavněprávního se tím účastníkům otevírá možnost uplatnění práva vyjádřit se k němu, případně i předložit nové důkazy, které z pohledu dosavadního nebyly relevantní\". Obdobně vyznívají i závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 11. prosince 1997, sp. zn. IV. ÚS 218/95, uveřejněného pod č. 160 ve svazku 9, ročník 1997 - III. díl Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky.
Dospěl-li v daném případě soud prvního stupně - z důvodů uvedených v jeho rozsudku - k závěru o nedostatku aktivní věcné legitimace žalobce, vycházejícího z názoru, že právo společného nájmu garáže již neexistuje, měl odvolací soud, který zaujal názor, že účastníkům právo společného nájmu k předmětné garáži svědčí, postupovat podle §221 odst. 1 o.s.ř., tj. napadené rozhodnutí soudu prvního stupně zrušit a věc se závazným právním názorem o existenci práva společného nájmu garáže vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Jestliže naznačeným způsobem nepostupoval (a naopak rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě vyhověl), zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu §241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř.
Protože rozsudek odvolacího soudu není správný, Nejvyšší soud České republiky jej - aniž se zabýval dalšími námitkami dovolatelky, podřazenými dovolacímu důvodu podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. - zrušil (§243b odst. 1 část věty za středníkem o. s. ř.) a podle §243b odst. 2 věty první o. s. ř. vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
V novém rozhodnutí soud rozhodne nejen o nákladech dalšího řízení, ale znovu i o nákladech řízení původního, tedy i řízení dovolacího (§243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. září 2001
JUDr. Miroslav F e r á k, v.r.
předseda senátu