ECLI:CZ:NS:2001:26.CDO.1275.2000.1
sp. zn. 26 Cdo 1275/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Müllerové a soudců JUDr. Michala Mikláše a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc. v právní věci žalobkyně S. B., akciové společnosti, zastoupené advokátem, proti žalovanému Ing. J. S., zastoupenému advokátem, o zaplacení částky 48.932,- Kč, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 15 C 208/98, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. prosince 1999, č.j. 25 Co 627/99 - 75, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 20. 5. 1999, č.j. 15 Co 208/98 - 48, ve znění opravného usnesení ze dne 20. 6. 1999, č.j. 15 C 208/98 - 51, rozhodl Okresní soud v Hradci Králové, že žalovaný (nájemce bytu č. 5 ve 2. podlaží domu č.p. 892 ve F. ulici v N. - dále jen „předmětný byt\") je povinen ve třídenní pariční lhůtě zaplatit žalobkyni 48.932,- Kč a nahradit jí náklady řízení vyčíslené (opraveným výrokem) částkou 3.191,- Kč, a že „ve zbytku se návrh zamítá\". Soud prvního stupně vzal za prokázáno, že žalobkyně je právním nástupcem J. s., n. p., které dne 4. 4. 1970 uzavřely s několika dalšími subjekty hospodářskou smlouvu o sdružení finančních prostředků za účelem výstavby domů s byty (dále též jen „smlouva o sdružení\" nebo „smlouva\"), a dle obsahu smlouvy se staly správcem bytových jednotek v domě č.p. 892 ve F. ulici v N. (dále též jen „předmětný dům\" nebo „dům\"), který výstavbou vznikl, že dům byl vystavěn výlučně ze státních prostředků, že k 1. 3. 1991 došlo k zániku J. s., s. p. bez likvidace a k „rozdělení majetku na nástupnické organizace\", že jednou z těchto nástupnických organizací byly S. B., s. p., které se staly správcem bytových jednotek v předmětném domě, a že po schválení privatizačního projektu a převedení části majetku bývalého státního podniku došlo k „odstátnění\" a žalobkyně se stala vlastníkem domu č.p. 892 i bytů v domě. Soud prvního stupně dále učinil zjištění, že všichni bývalí „sdružovatelé\" (pod tento pojem byli zahrnuti účastníci smlouvy o sdružení), resp. jejich právní nástupci, předali bytové jednotky žalobkyni, a že jediným subjektem, který tak neučinil (tj. nebyl účastníkem „dodatku k této smlouvě ze dne 8. 6. 1993\"), byla společnost P. - P. M. L. a. s. (dále též jen „P.\"). Součástí skutkových zjištění okresního soudu rovněž bylo, že žalovaný, ačkoliv byl v listopadu 1995 vyzván žalobkyní k tomu, aby jí s účinností od 1. 1. 1996 platil nájemné, výzvě nevyhověl a nadále toto nájemné platil svému zaměstnavateli, jímž je P., a že za období od 1. 1. 1996 do 30. 9. 1998 měl žalovaný povinnost na nájemném uhradit celkem 26.328,- Kč. Soud prvního stupně na tomto skutkovém základě a poté, kdy se zabýval právním podkladem a obsahem tzv. smlouvy o sdružení, dospěl k závěru, že po novele občanského zákoníku, provedené zákonem č. 509/1991 Sb. s účinností od 1. 1. 1992, se byty vystavěné z vlastních volných prostředků podniku, pokud jejich nájemci nemají zajišťovat práce, na které je nájem bytu vázán, staly „běžnými byty\", dosavadní užívací právo se transformovalo na nájem (§870 odst. 4 obč. zák.), a „dispoziční právo s byty, které dříve patřilo zaměstnavateli žalovaného, po 1. 1. 1992 zaniklo a nebylo nahrazeno žádným jiným oprávněním\". Ohledně nájmu bytu - pokračoval okresní soud - je tudíž žalovaný v právním vztahu se žalobkyní jako právním nástupcem organizace, která byla dle smlouvy o sdružení ze dne 4. 4. 1970 „ a dodatku k této smlouvě ze dne 8. 6. 1993\" správcem domu, a jí byl tedy povinen platit nájemné za období, které je předmětem sporu; za nerozhodné v této souvislosti označil okresní soud zjištění, že žalovaný nájemné platí, avšak jinému subjektu. Žalobu na zaplacení částky 26.328,- Kč (jako dlužného nájemného za období od 1. 1. 1996 do 30. 9. 1998) považoval tedy okresní soud za důvodnou, a důvodným shledal i požadavek žalobkyně na zaplacení 22.604,- Kč jako „kapitalizované částky poplatku z prodlení za období od 1. 1. 1996 do 30. 9. 1998\". Zamítavý výrok (týkající se požadavku na přiznání poplatku z prodlení ve vyšší než přisouzené částce) odůvodnil okresní soud tím, že „žalobcem požadovaný poplatek z prodlení neodpovídá znění ust. §697 Občan. zák. a vyhl. 142/94 Sb.\" (jak dále uvedl, žalovaný byl povinen platit poplatek z prodlení „postupně\", jak v jednotlivých měsících nastávala splatnost nájemného).
Žalobkyně napadla odvoláním zamítavý výrok týkající se příslušenství pohledávky a výrok o nákladech řízení, své odvolání ale vzala zpět; odvolání, které podal žalovaný, směřovalo proti vyhovujícímu výroku prvostupňového rozsudku. Krajský soud v Hradci Králové, který o obou těchto odvoláních rozhodoval, změnil rozsudkem ze dne 8. 12. 1999, č.j. 25 Co 627/99 - 75, rozsudek okresního soudu tak, že žalobu na zaplacení částky 48.932,- Kč zamítl, zavázal žalobkyni nahradit žalovanému náklady řízení před soudy obou stupňů a zastavil odvolací řízení „ohledně odvolání žalobce\" (posledně uvedený výrok odůvodnil odkazem na §207 odst. 2 o. s. ř.). Odvolací soud učinil ze smlouvy o sdružení finančních prostředků (kterou na rozdíl od soudu prvního stupně dále označoval datem 17. 4. 1970) skutkové zjištění, že „smlouva byla uzavřena mimo jiné právními předchůdci žalobce a právním předchůdcem P.\", že na jejím základě vzniklo právnímu předchůdci P. tzv. dispoziční právo ke 12 bytovým jednotkám, a že podle článku VIII. této smlouvy vzniklo každému z „podílníků\" právo provádět „inkaso náhrady za užívání bytu a služby spojené s užíváním bytu\". Odvolací soud konstatoval, že osobou oprávněnou k přijetí nájemného je především pronajímatel (vlastník), že však vlastnické právo žalobkyně (vlastnice domu, v němž se nachází předmětný byt) je omezeno právem ostatních účastníků smlouvy o sdružení. Zároveň dovodil, že práva akciové společnosti P. P. M. L. a.. s. se sídlem v Novém Bydžově, založená smlouvou o sdružení, nezanikla zrušením hospodářského zákoníku a zákona č. 41/1964 Sb.; tak, jako se právo osobního užívání bytu změnilo na nájem (§871 odst. 1 obč. zák.), přeměnilo se také právo P. rozhodovat o přidělování bytu na právo rozhodovat o tom, s kým bude uzavřena nájemní smlouva, a právo účastníka smlouvy o sdružení, obsažené v jejím článku VIII. (právo provádět inkaso úhrady za užívání bytu a za služby s tím spojené), se transformovalo v právo P. provádět výběr nájemného a úhrad za plnění spojená s užíváním bytu. Citované úvahy odvolacího soudu vyústily v závěr, že žalobkyně není oprávněna vybírat nájemné a úhrady od žalovaného a není tedy v tomto řízení věcně aktivně legitimována; proto o odvolání žalovaného rozhodl podle §220 odst. 2 o. s. ř.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost odůvodnila odkazem na §238 odst. 1 o. s. ř. ve znění platném do účinnosti zákona č. 30/2000 Sb. (dále jen „o. s. ř.\"), a v němž uplatnila dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř., když odvolacímu soudu vytkla, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Vyjádřila názor, že právní posouzení věci odvolacím soudem, vycházející z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 154/98 (podrobněji zdůvodněné v rozsudku vydaném v obdobném sporu, vedeném u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 25 Co 651/99) není správné, že označené rozhodnutí Nejvyššího soudu neřeší „zcela konkrétně\" transformaci práva na výběr nájemného, a že v zákoně není „k tomuto\" žádná opora. Poukázala i na rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 25 Co 742/98, v němž byl vysloven právní názor, že „tehdejší žalovaný P. P. M. L. a. s. není povinen nám jako žalobcům nájemné hradit, ale že tuto povinnost mají nájemci bytu\", a že smlouva o sdružení „je dnem 1. 1. 1992 neúčinná\". Vycházejíc z přesvědčení, právo akciové společnosti P. P. M. L. vybírat nájemné zaniklo ke dni 1. 1. 1992, a že od této doby náleží toto právo žalobkyni jako vlastníku nemovitostí, navrhla dovolatelka, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001 - dále opět jen „o. s. ř.\").
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.), shledal, že dovolání podala včas osoba k tomu oprávněná (§240 odst. 1 o. s. ř.) za splnění zákonné podmínky řízení (advokátního zastoupení dovolatelky podle §241 odst. 1 a 2 o. s. ř.), má obsahové a formální náležitosti uvedené v §241 odst. 2 o. s. ř. a označuje také způsobilý dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. Jde o dovolání přípustné, neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (§238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.). Vady řízení uvedené v §237 odst. 1 o. s. ř., které působí zmatečnost, ani tzv. jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř.), k jejichž existenci soud přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), dovoláním namítány nejsou a jejich existence se z obsahu spisu nepodává. Dovolací soud proto přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích daných ustanoveními §241 odst. 1 a 3 o. s. ř., jsa přitom vázán uplatněným dovolacím důvodem i tím, jak byl dovolatelkou obsahově vymezen. Předmětem dovolacího přezkumu se tak stala správnost právního závěru odvolacího soudu, že právo vybírat nájemné a úhrady za služby spojené s užíváním bytu, jehož nájemcem je žalovaný, náleží společnosti P. M. L. a. s. (jako právnímu nástupci účastníka smlouvy o sdružení), a nikoli vlastníkovi domu č.p. 892, jímž je žalobkyně. Proti tomuto právnímu závěru staví dovolatelka právní názor, že uvedené právo zaniklo ke dni 1. 1. 1992 (v důsledku zrušení hospodářského zákoníku a zákona č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty)), a že od té doby náleží jí jako vlastníku domu, v němž se nájemní byt nachází.
Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. je pochybení soudu při aplikací práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně interpretoval (vyložil nesprávně podmínky obecně vyjádřené v hypotéze právní normy a v důsledku toho nesprávně aplikoval vlastní pravidlo, stanovené dispozicí právní normy). Nesprávné právní posouzení věci je způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu, jinými slovy jestliže na tomto - nesprávném - právním posouzení napadené rozhodnutí spočívalo.
Dům, postavený společně z vlastních volných prostředků několika podniků, které k tomu uzavřely smlouvu o sdružení finančních prostředků podle §352 zákona č. 109/1964 Sb., hospodářský zákoník, podle §1 vyhlášky č. 86/1968 Sb., o sdružování prostředků socialistických organizací, a podle vyhlášky č. 104/1966 Sb., o správě národního majetku, musel být ve správě jen jednoho subjektu, neboť tehdy neexistovalo ustanovení o společné správě národního majetku (institut správy národního majetku byl od 1. 7. 1988 nahrazen institutem práva hospodaření s národním majetkem, upraveným ve vyhlášce č. 119/1988 Sb., o hospodaření s národním majetkem; od téže doby se připouštělo právo společného hospodaření podle §64 odst. 3 hosp. zák., ve znění zákona č. 98/1988 Sb.). Šlo-li o smlouvu o sdružení, uzavřenou státními organizacemi, byl dům postavený z takto sdružených prostředků, ve vlastnictví státu. O tom, který ze subjektů smlouvy o sdružení bude mít vybudované zařízení ve správě, musely se podle §4 vyhlášky č. 104/1966 Sb., o správě národního majetku, organizace písemně dohodnout před zahájením výstavby. Podniku, který se finančně podílel na výstavbě, ale správcem postaveného domu se podle smlouvy nestal, umožňovala smlouva o sdružení, aby přiděloval byty, které byly pro něho touto smlouvou vyčleněny, budoucím uživatelům (podle §25 odst. 1 zákona č. 41/1964 Sb.) nezávisle na organizaci, která byla podle smlouvy správcem domu, a aby od těchto uživatelů vybíral úhradu za užívání bytu a za služby s užíváním spojené.
Otázkou, zda smlouvy o sdružení finančních prostředků jsou platné i po zrušení hospodářského zákoníku a prováděcích předpisů k němu, podle nichž byly uzavřeny, popřípadě zda a jak se změnil obsah závazků z nich vyplývajících, se Nejvyšší soud České republiky zabýval již ve svém rozsudku ze dne 18. 11. 1998, sp. zn. 29 Cdo 154/98, o němž se zmiňuje dovolatelka v rámci odkazu na jiné (obdobné) rozhodnutí odvolacího soudu. Toto rozhodnutí (dále též „citovaný judikát\") bylo usnesením občanskoprávního i obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4. 4. 2001 v souladu s ustanovením čl. 13 odst. 1 písm. d/ a čl. 21 Jednacího řádu Nejvyššího soudu České republiky (k zajištění zákonnosti a jednotnosti rozhodování soudů) zařazeno do Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. S odkazem na ustanovení §763 odst. 1 obch. zák., podle něhož se právní vztahy, které vznikly přede dnem účinnosti obchodního zákoníku a práva z nich vzniklá, řídí dosavadními předpisy, vyslovil Nejvyšší soud v citovaném judikátu právní názor, že k zániku smluv o sdružení nedošlo, a že právo účastníka smlouvy o sdružení rozhodovat o přidělování bytů, postavených na základě sdružení prostředků k jejich výstavbě, se ke dni 1. 1. 1992 transformovalo v právo rozhodovat, s kým bude uzavřena nájemní smlouva k těmto bytům (jinak řečeno, že toto právo ani v důsledku zrušení hospodářského zákoníku a prováděcích předpisů k němu, ani v důsledku jiných právních skutečností, nezaniklo). Dovolatelce lze přisvědčit v tom, že v citovaném judikátu se Nejvyšší soud nezabýval výslovně otázkou existence, zániku či transformace práva inkasovat úhradu za užívání bytu a služby spojené s užíváním bytu (sjednaného ve smlouvě o sdružení), tuto otázku však řešil v rozsudku ze dne 18. 4. 2001, sp. zn. 26 Cdo 1510/2000. V něm uvedl, že z právního názoru, vysloveného v citovaném judikátu, vychází, a že dále dovozuje, že právo účastníků smlouvy o sdružení, sjednané v této smlouvě, vybírat úhradu za užívání bytů, jichž se týkalo přidělovací právo jednotlivých účastníků smlouvy o sdružení („podílníků\"), nezaniklo, ale transformovalo se v právo vybírat (přijímat) nájemné od dosavadních nájemců těchto bytů, a že s ohledem na ustanovení §15 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, nemohlo k zániku tohoto práva dojít ani privatizací státního podniku S. B., jehož majetek přešel na žalobkyni, neboť zákon zde výslovně stanovil, že s vlastnickým právem k privatizovanému majetku přecházejí na jeho nabyvatele i jiná práva a závazky související s privatizovaným majetkem.
Dovolací soud neshledává důvod odchýlit se od citovaných právních názorů a uzavírá, že dovolatelce se prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. (jak jej obsahově vymezila) nepodařilo zpochybnit správnost napadeného rozsudku odvolacího soudu, a že tedy její dovolání musí být podle §243b odst. 1 věty před středníkem o. s. ř. zamítnuto.
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 1, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když žalovanému, který by jinak měl proti neúspěšné dovolatelce právo na jejich náhradu, v dovolacím řízení prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. dubna 2001
JUDr. Hana M ü l l e r o v á, v.r.
předsedkyně senátu